„Co ty tady zatraceně děláš?!" vyhrkla jsem šokovaně. Tohle opravdu nebylo nijak zvlášť příjemný překvapení, právě naopak.

„Takže, vy dva už se zjevně znáte. Mělo mi to asi dojít hned, když za vás tady pan Garston tak urputně orodoval. No nic, teď už to nechám na vás, Gill vám jistě a rád dovysvětlí zbytek informací. A kdybyste něco potřebovali, víte, kde mě najdete." S těmito slovy pan Mayer opustil počítačovou učebnu.

Bejt ve filmu, teď by nastala trapná chvíle ticha, což se ale v tomhle případě rozhodně nestalo.

„Ty ses evidentně úplně zbláznil, co?!" vyjela jsem na něj.

„Myslíš, prcku?" zeptal se řečnicky s mírným úsměvem na rtech a s rukama zastrčenýma v předních kapsách černých džín se pobaveně ušklíbl. Tahle jeho vítězoslavná grimasa mi rozžhavila už tak značně zahřátou krev na bod varu.

„Co má tohle krucinál znamenat?! Je mi naprosto jasný, že je to tvoje práce!"

„Jo, máš pravdu, je to moje práce. Takže ti s radostí ušetřím všechny zbytečný otázky. Jo, to já jsem Mayera přivedl na tenhle nápad s okopírováním strategie Carlswellovky. Jo, to já jsem ho překecal, aby tě spolu se mnou zapsal do týhle vědecký soutěže. Jo, to já jsem ho celou obědovou přestávku ujišťoval, že seš ve skutečnosti výjimečně talentovaná na chemii a fyziku. Jo, to díky mně jsi dostala šanci si zachránit vysvědčení a zároveň i krk. Jo, to já jsem ti chtěl jako jedinej pomoct, přičemž nezapomínej na nezpochybnitelnej fakt, že kdyby nebylo mě, má milá, byla bys totálně namydlená a kompletně odkázaná na reparát, kterej bys při svým přístupu k učení, respektive evidentně až chronický lenosti, stejně ani neudělala.

Takže nemyslíš, že si za to všechno zasloužím nějaký poděkování?" povytáhl tázavě obočí. „Nebo aspoň minimální projev vděčnosti? Protože se v tuhle chvíli tváříš, jako že bys mě s ochotou vykostila zaživa, což mně osobně nepřipadá jako úplně vhodnej způsob uznání."

Nejspíš čekal, že se ve mně hne svědomí, či co, což se ale rozhodně nestalo. „Vděk" je fakticky to poslední, co vůči týhle nihilistický kreatuře cítím, i když svým způsobem bych možná měla. Možná.

I když nelze zapomínat na nespornej fakt, že ať už se mi Gill rozhodl pomoct jakkoliv, pořád to dělá jen pro sebe, pro svoji zvrácenou zábavu a trakci tý jeho pošahaný šachový partie, ve který já evidentně představuju ústřední figurku.

Ovšem i když pravidla týhle jeho psychopatický hry očividně nelze nijak relevantně obejít, svým způsobem bych z - ačkoliv nedobrovolné - účasti v ní mohla vytěžit nemalej zisk, přičemž jemu vůbec nemusí dojít, co tím ve skutečnosti sleduju.

Zatímco si Gill bude přihlouple myslet, jak si mě bravurně omotává kolem prstu, tím opravdovým loutkářem budu v paradoxu já. Jestli jsou moje domněnky přeci jen správný, tak právě podpora týhle ujetý hry mě může dostat ke kýženýmu cíli. Je to jakejsi obchod, o kterým se Gill však nikdy nedozví. Nedozví se, že bude v podstatě využitej jako nástroj, jenž mi pomůže dobýt zaslouženou prémii v podobě onoho bonusovýho kreditu.

Když už ten magor nemůže - k mojí značné neradosti - skončit pod drnem, ať z toho společnýho soužití alespoň něco mám. Tedy něco krom stále opakujících se vzpomínkových snů o Brittanině vraždě.

Opravdu málokdy se chci nenuceně spoléhat na někoho jinýho, ale v tomto případě by se z onoho risku mohl vyklubat i nemalý zisk. I když obelhat psychopata s bravurními analytickými schopnostmi nebude ani zdaleka tak jednoduchý, jak se mně může v tuhle chvíli zdát. Navíc je mi jasný, že to nebude žádnej med, a to po všech možnejch stránkách. Ale já to snesu, jelikož za to, co mě čeká po osmnáctých narozeninách, účast v tý jeho pošahaný hře stojí.

„Fajn, tak teda...děkuju," hlesla jsem vynuceně.

„Rádo se stalo," odvětil zdánlivě milým tónem. „Takže...kolik už ti toho Mayer řekl?"

„No, prakticky jenom to, že když to zkazím a nevrátíme se s lepšími výsledky, než bude mít ta Carlswellovka, nechá mě bez sebemenšího slitování prolítnout," objasnila jsem mu, co nejstrožeji jsem dovedla.

„Aha...takže o průběhu, pravidlech a tak dál, nevíš vůbec nic?"

„Vůbec je dost slabý slovo. Nemám nejmenší tušení, jak takhle soutěž vůbec funguje," obeznámila jsem ho stručně s aktuální situací.

„Fajn, ale radši si sedni, jelikož tohle bude poměrně na dlouho," doporučil mi.

Posadila jsem se na okraj stolu a batoh si položila na nedalekou židli. Gill si vypůjčil rovnou učitelské křeslo a přisunul si ho ke mně. Chystal se něco říct, ovšem já ho přerušila: „Nejdřív mi ale řekni jednu věc."

„Copak tvoje zvědavá mysl touží vědět, prcku?"

Pokusila jsem se ignorovat ono dětinské podání otázky a bez okolků přešla k věci: „Jak víš, že mám z toho testu kouli?"

„Ví to prakticky každej. Ty tři ústřední vyperoxidovaný nány z tvojí třídy to během přestávky mezi třetí a čtvrtou hodinou stihly rozkecat po celý škole, takže o informaci, že Williamsová bude očividně opakovat, nebyl ochuzenej takřka nikdo, včetně mě, jak můžeš vidět."

„Mandy Pendleová, Meredith Wayneová a Susan Durphyová...že mě to nepřekvapuje," ušklíbla jsem se při představě, jak ty tři husy po škole šíří fámy o mém eventuálním propadnutí.

„Vy asi nebudete moc velký kamarádky, co?" zeptal se řečnicky.

„No tak to ani v tý nejhorší noční můře. Ony jsou vážně ten poslední typ lidí, se kterým bych se kamarádila," objasnila jsem mu.

„Typ lidí?" Zdá se, že Gill moje objasnění tak úplně nepochopil.

„Jo, tyhle rozmazlený póvly ze zbohatlických rodinek, který maj za to, že když jejich rodiče vydělávají sta tisíce za hodinu a tomu potom odpovídá i výše jejich kapesnýho, můžou si dělat s čímkoliv a kýmkoliv, co se jim jenom zachce."

„Chápu, taky jsem měl v životě tu zdánlivou čest několik takovejch exemplářů potkat," překvapil mě opačně, než pro něj bylo typické.

„A...o koho šlo?" zeptala jsem se nejistě, i když jsem mohla předpokládat, že to byl někdo z těch, který v rámci naplnění svejch vražednejch tužeb zamordoval.

Nečekala jsem, že po tom, co mi bylo řečeno minule, se dočkám nějaké odpovědi, ale kupodivu se tak po několika vteřinách hrobového ticha stalo. „Nikdo důležitej, jenom další lidskej kaz tohohle světa," objasnil mi k mému značnému překvapení.

Kaz tohohle světa?

„Nevrátíme se už k tý chemii a fyzice?" nadhodil pohotově, když si všiml mého zamyšleného výrazu.

„Jo...radši jo," mírně jsem přikývla na souhlas.

„Dobře, ale nebudeš k tomu potřebovat nějakej zápisník? Přeci jen toho bude celkem dost."

„Nebude třeba," ujistila jsem ho. „Já si to všechno zapíšu sem," s falešným úsměvem jsem si přiložila ukazováček k hlavě.

„Fajn, jak chceš," odvětil neutrálně Gill, načež se pustil do onoho informačního výkladu: „Takže v kostce...jak už jistě víš, jedná se o okresní olympiádu v chemii a fyzice. Tenhle rok se jí účastní přes devadesát procent středních škol a gymplů v regionu, tudíž konkurence bohužel nebude malá. Všechny testy tvoří jak učivo z druhýho stupně, tak i látka z danýho ročníku, na což navazuje fakt, že jsou celkem čtyři soutěžní kategorie - vždycky podle třídy - a tři soutěžní kola.

V prvním kole soutěží vždy každá kategorie samostatně, načež při těch dalších už jsou spojený do dvojic podle zařazení, tudíž prvák bude spojenej se druhákem a třeťák se čtvrťákem. První kolo obsahuje slovní zkoušku, druhý písemnou a třetí je založený na formě volný disciplíny. Z každý školy se účastní celkem osm studentů, dva z každý kategorie. Celá soutěž se odehrává v časovým úseku necelejch dvou dnů. Ten první den probíhá první a druhý kolo a následující den pak to poslední.

V prvním kole lze získat až 3000 bodů, ve druhým 2000 a v třetím nejvyšší počet udělených bodů může bejt až 10 000. S pobytem to letos není nijak složitý, jelikož letošní kolo se koná tady u nás v Bellevillu, a to na Drewově soukromým gymnáziu, což je pár kilometrů od centra jižního sektoru. Nicméně, kdo bude chtít, může přespat v nedalekým hotelu. Mayer nás taky omluví z vyučování a takový ty další věci."

„Tak tohle bude solidní malér," zhodnotila jsem situaci po skončení jeho vyčerpávajícího výkladu. „Hlavně, co se týče toho prvního kola."

„A proč, prosím tě? De facto je to stejný jako zkoušení u tabule."

„V tom je ten problém. Při zkoušení u tabule nedokážu ani pípnout. A probraná látka z našeho ročníku? To je to, z čeho právě propadám."

„Zdá se, že budeš potřebovat dobrýho doučovatele," usoudil Gill.

„A to jako koho?" povytáhla jsem nechápavě jedno obočí.

„Díváš se přímo na něj, prcku. Váš učitel chemie a fyziky, Giles Garston, v celé své kráse a chytrosti."

Dobře, fajn...pokusím se ten jeho iritující egoismus ignorovat. „A co pravidla?"

„Klasika. Žádný taháky nebo poskytování rad během všech tří kol, jinak okamžitá diskvalifikace. A taky se nedoporučuje se přátelíčkovat s lidma z konkurenčních týmů, nejspíš ti nemusím vysvětlovat proč."

„A ta soutěž se koná kdy?"

„17. a 18. dubna."

„Cože?! Už za tejden?!" vyhrkla jsem zaskočeně.

„Jo, čas nám sice nehraje do karet, ale troufám si říct, že s mojí malou pomocí vyhrajeme klidně i první místo."

„Hele, Gille...cením si tvý pomoci, ale...už bych vážně potřebovala jít na autobus." Pohledem jsem sjela ke svým náramkovým hodinkám.

„Zcela chápu, prcku. Koneckonců, určitě se nevidíme naposled."

„No, to teda vážně bohužel ne..." pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla pravý opak. „Dobře, budu se těšit příště," vřele jsem se pousmála.

No co? Moje část hry už začala. I když Gillovi soudě dle jeho znatelně pochybného a udiveného výrazu asi hned došlo, že jsem to nemyslela vážně.

„Tak zase zejtra, prcku," rozloučil se, zvedl se ze židle a vydal se na odchod, přičemž mi hlavou probleskl další, v paradoxu i celkem bravurní nápad. Byla jsem poměrně zvědavá, jakou lež mi odpoví na takovouto otázku, čistě jen z psychologického hlediska, samozřejmě.

„Gille...počkej," vyhrkla jsem.

Zastavil se ve dveřích a jeho tázavý pohled rázem spočinul na mně. „Copak?"

„Upřímně, proč tohle vlastně děláš? Proč mně chceš pomoct? Tohle přece -"

„Upřímně?" skočil mi pobaveně do řeči a přistoupil zpátky ke mně.

„Upřímně," lehce jsem přikývla na potvrzení. „Teda, pokud to dokážeš, samozřejmě."

„Možná jo, možná ne," odvětil. „Nejdřív mi ale odpovíš ty, Williamsová. Takže...proč si myslíš, že tohle dělám?"

„No..." zaváhala jsem. Tohle v plánu nebylo. Čekala jsem jednoznačnou lež, a ne zpověď mojí osoby. „Aby ses zabavil?" vyhrkla jsem to první, co mi přišlo na jazyk, a to bohužel nezáviděníhodnou pravdu.

„Hele, kecal bych ti, kdybych tvrdil, že v určitý míře pravdu nemáš. Můžu s jistotou říct, že tahle soutěž bude skutečně zábava - pro mě teda určitě. I když na druhou stranu, chci ti prostě z nějakýho, mnou taky ještě plně nepochopenýho důvodu pomoct. Víc ti v tuhle chvíli upřímně říct nemůžu, moje milá."

„Tak...děkuju za upřímnost," hlesla jsem poněkud zaraženě. Dobře...tohle doopravdy nebylo to, co jsem od něj čekala, i když si teď upřímně nejsem jistá, co jsem vlastně čekala za lživou odpověď. Ovšem tohle překvapivě vyznělo jako čirá pravda, což moje nemalé zaskočení z jeho roztodivné odpovědi ještě znásobilo.

„Rádo se stalo, prcku. Tak...pro dnešek náš čas bohužel již skutečně vypršel. Na viděnou." S těmito slovy opustil učebnu informatiky už definitivně.

„Druhej...důvod?" zopakovala jsem překvapeně a párkrát nechápavě zamrkala do zdi. „A to má bejt k čertu jako zase co?"