Nervózně jsem si dloubala tenkou kůžičku za černě nalakovanými nehty, které překvapivě nebyly jen součást mého "pohřebního" outfitu, zatímco se již kompletně uklizená tělocvična postupně plnila srdceryvně truchlícími studenty Bellevillské střední všeobecné školy. Po louži krve, v níž před třemi dny bezvládně leželo Brittanino nehybné tělo, a rádoby japonských čmáranicích nebylo ani památky. To jediné, co nyní poutalo prakticky všechnu pozornost přítomných žáků, byl Brittanin fotografický memoriál, obří srdce složené z bílých a červených růží a dřevěný řečnický pultík, jenž byl postaven na znaku naší školy přímo ve středu tělocvičny a který měl s největší pravděpodobností sloužit přednašeči závěrečné smuteční řeči, kterým nejspíš bude Mandy Pendleová.

Bylo mi jasné, že smrt prvorozené dcery jedné z nejlepších lékařek minulého bellevillského desetiletí způsobí masovou vlnu dramatu, dotazů a hlavně bolestivé bědy, ovšem něco takového mě nenapadlo ani za ty  všesměrně vysilující noci, již jsem díky oné události kompletně probdila.

Ve smutečně oděném davu, který nepřetržitě vcházel do tělocvičny a postupně se usazoval na dřevěných lavičkách tělocviční tribuny, se začaly objevovat i obličeje většiny zdejších učitelů. Pár vteřin na to se mezi nimi objevila i tvář ředitelky Cadwellové, jež se na deseticentimetrových podpatcích svých naleštěných lodiček dokolíbala až k řečnickému pultíku. Dav u vchodových dveří už začal znatelně řídnout a prakticky všichni se již usadili na svých místech. Většina studentů na dnešní památeční shromáždění dorazila v civilu, ovšem samozřejmě s výjimkou Primadon, které dnes přišly v beztvárných černých šatech, jež ale evidentně nebyly trvalou součástí jejich šatníků.

Shromáždila jsem veškeré zbytky nynější odvahy a se staženým žaludkem se rozhlédla po zaplněné tribuně. Po Garstonovi však nikde nebylo ani stopy, což mi dodalo prozatímní pocit úlevy. Je to ale poměrně zvláštní. Silně pochybuju, že zrovna on by si nechal ujít dramatickou dohru jeho zvrácené zábavy.

„Ehm, ehm," odkašlala si slečna Cadwellová a několikrát mírně poklepala dlaní na hlavici mikrofonu, čímž si získala většinovou pozornost studenského davu a zbytku učitelského sboru. S mírně přivřenými víčky se nadechla a začala svoji památeční předmluvu: „Všichni již zřejmě víme, proč jsme se tu dnes sešli. K bolestivému zármutku nás všech tu nyní stojíme, abychom dali poslední sbohem jedné z našich výborných studentek a blízké kamarádce mnohých z vás, Brittany Smithové, která se bohužel i navzdory všem opatřením stala obětí postrachu bellevillských ulic známého jako Fialový vrah." Z kapsy svojí černé saténové sukně si vyndala papírový kapesník a otřela si s ním uslzená víčka, jež jí lemovala tenká linka tmavě hnědé oční tužky.

„Nyní bych ráda předala slovo Amandě Pendleové, Brittanině blízké přítelkyni, jež za okamžik pronese smuteční řeč," dodala na závěr své krátké předmluvy ředitelka a mírným kývnutím pokynula Mandy, aby se zvedla, načež odstoupila od řečnického pultíku.

Mandy hned vstala z tribuny a na ještě vyšších podpatcích, než měla slečna Cadwellová, přešla přes půlku tělocvičny a postavila se za pultík. Zjevně jí ani nevadilo, že jí truchlivé slzy rozmazaly její předraženou řasenku.

„Ačkoliv lidé říkají, že život jde i po úmrtí našich blízkých dál, není to pravda. Po smrti naší Britty, talentované roztleskávačky a především věrné a ochotné kamarádky, jež vždy s úsměvem nabídla pomocnou ruku, už nebudou naše životy tak plné radosti a energie, jako byly až doposud. Prázdnota, jež po Brittany mnoha lidem zůstala v srdcích, už nebude nikdy plně zaplněna. Již nikdy neuplyne den, kdy bych si z celého srdce nepřála, aby tu Brittany mohla být s námi a vidět, jak moc nám všem na ní záleželo.

Nejhorší a nejbolestivější na jejím náhlém úmrtí je však fakt, že bohužel nezemřela přirozenou smrtí, nýbrž se jen stala další obětí onoho vraždícího maniaka, jenž několik posledních měsíců trýzní ulice našeho překrásného města. A já tady před vámi všemi přísahám, že udělám vše, co bude v mých silách, aby byl onomu krveprolití již nadosmrti konec, a nikoho z našich blízkých tak nepotkal stejně bolestivý a krutý osud, jako tomu bohužel bylo v případě Britty." Mandy posléze kývla směrem k ředitelce na znamení konce její smuteční řeči, načež se tělocvičnou rozlehl povzbuzující potlesk celého studentského i učitelského obecenstva.

Slečna Cadwellová poděkovala Mandy za její smuteční řeč a vrátila se zpět k pultíku, kde pronesla ještě pár dodatečných slov, jež ve zkratce pojednávala o tom, že se vedení školy rozhodlo udělat značné vylepšení školního zabezpečení.

„A já tady před vámi všemi přísahám, že udělám vše, co bude v mých silách, aby byl onomu krveprolití již nadosmrti konec". Během posledních slov ředitelky Cadwellové se mi v hlavě přehrála část Mandyiny smuteční řeči. „Kéž bych mohla říct, nebo spíš udělat, to samý..." pomyslela jsem si. Jenže nemůžu. Ačkoliv to vzal onen večer poněkud stručně, je mi jasné, že mu jde zejména o to, abych držela jazyk za zuby. I když to evidentně nebude jediná antecedence. Má mě kompletně v hrsti, tak proč se logicky omezovat jenom na jednu jedinou podmínku. Tak prostomyslnej k mojí značný smůle zjevně opravdu není.

Po skončení závěrečného dodatku slečny Cadwellové se už všichni začali zvedat z tribunových laviček a ubírat se k hlavnímu východu z tělocvičny.

Pohledem jsem stále těkala po davu a snažila se najít byť jen jediný důkaz o Gillově přítomnosti. Celé to do sebe nezapadalo, mírně řečeno. Nešlo mi na rozum, že zrovna on by si nechal ujít takto velkolepou show, kór ještě když její samotná podstata je jen a pouze jeho sadistická práce. Ještě jednou jsem se otočila v postupně odcházejícím davu kolem dokola, když v tom moji pozornost upoutal jakýsi fialový záblesk. Otočila jsem se k levému křídlu hlavních dveří, v jehož prosklené části se odrážel stín fialové flanelové košile, jejíž majitel se se skříženýma rukama na prsou opíral zády o protější futra. Všichni ho raději obešli, než aby ho museli žádat, aby jim uhnul z cesty. Očividně má v téhle školní hierarchii daleko vyšší post, než jsem si původně myslela.

Na hrudi jsem hned pocítila tlak trýznivého adrenalinu a křečovitě se mi sevřel žaludek, když zvedl pohled od naleštěné tělocviční podlahy a jeho olivínově zelené oči se zahleděly do těch mých, přičemž se mu na nepřirozeně bledé tváři objevil zlověstný úšklebek.

Bleskově jsem se otočila na podpatku a prakticky sprintem zamířila k šatnám a skladu náčiní basketbalového týmu, jež občas sloužily jako nouzový východ z tělocvičny.

I když pochybuju, že by mi tahle úniková cesta byla onu noc něco platná. Už jen v prvotní podstatě mu měla zdejší tělocvična posloužit jako past, do které málem chytl dvě krysy namísto jedné.

Teď se musím soustředit zejména na to, abych se vyhnula co nejvíce možným konfrontacím. Mým jediným úkolem je mu o velké přestávce sdělit, jak jsem se rozhodla ohledně onoho životního ultimáta. Ovšem...do té doby se mu hodlám vyhýbat, co to jen půjde, počínaje mou nynější zkratkou přes sklad a šatny basketbalového týmu.

V tom spěchu jsem se ani neohlížela za sebe. Už už se špičky mých prstů dotýkaly kliky od hnědých lakovaných dveří, které vedly ze skladu na jednu z přízemních chodeb, když vtom jsem na pravé tváři ucítila ledový dotek cizí pokožky.

„Pusť mě!" vykřikla jsem panicky do dlaně osoby, jež mi náhle přitiskla ruku na pusu a stáhla mě s sebou zpátky do tmavých úzkých prostorů skladu s basketbalovým náčiním, do něhož pronikal jen slaboučký záblesk denního světla, a to skrz hranaté plastové okno v jednom z rohů místnosti. „Pusť mě!"

„Stačilo to říct jen jednou, prcku," ozval se mi těsně u ucha povědomý hlas a já na krku opět ucítila jeho ledově mentolový dech, přičemž se mi zježily všechny jemné chloupky na šíji a znovu se mi křečovitě sevřel žaludek. Stejně jako pokaždé, když se ta věc ocitla v mé blízkosti.

Jeho sevření konečně povolilo. Se stále sevřeným žaludkem a husí kůží po celém těle jsem se od něj pokusila odstoupit až na opačný konec místnosti, ovšem hned po dvou krocích jsem zakopla o vlastní nohu a po zadku spadla do obrovské kartonové krabice s basketbalovými dresy.

Gill se mé nehodě jen jízlivě zasmál a popošel o pár kroků ke mně, přičemž jsem se skrčila ještě hlouběji do kartonové krabice. „Co chceš?" špitla jsem vyděšeně. „Já ty desky tady nemám, jsou v batohu, kterej nečekaně zůstal ve třídě," oznámila jsem mu sotva slyšitelně.

„Takže jsi na to přeci jen nezapomněla," Gill se spokojeně pousmál, „což je ale dobře především pro tebe."

„Jak bych taky mohla..." pomyslela jsem si s pohledem odvráceným na stranu. „Dvě noci jsem kvůli tomu nespala, na to se opravdu nedá jen tak zapomenout," procedila jsem skrz zaťaté zuby prakticky neslyšně.

„Notak, vstávej," natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl zpátky na nohy, ovšem já jeho zdánlivě nápomocné gesto kompletně ignorovala a postavila se sama. Já žádnou pomoc nepotřebuju, od něj teda rozhodně ne.

Ještě, než moji pozornost upoutal jeho strohý pohled, jsem ze sebe oklepala všechen prach a smítka, jež se na mně v oné krabici usadily. „C-co je?" prskla jsem jedovatě, když si mě ani po několika následných vteřinách nepřestával měřit pohledem, ze kterého mi znatelně naskakovala husí kůže.

„Takže ty taky truchlíš?" nevěřícně se uchechtl, tázavě naklonil hlavu na stranu a pohledem krátce ukázal na můj dnešní outfit, jenž se k jeho nemalému překvapení skládal především z tmavých, ne-li až černých věcí. „Popravdě jsem si nemyslel, že se zrovna ty přidáš k tomu smutečnímu sboru."

„Taky, že nepřidala," odsekla jsem příkře. „Já nejsem členka Primadon a k tvýmu evidentnímu překvapení," pohledem jsem ukázala na své černé prodloužené tílko s potiskem umrlčí lebky a potrhané tmavé džíny, „v tomhle chodím do školy většinu svýho času."

„Takže vyznavačka punkovýho stylu, co?" tázavě se uchechtl a ještě jednou si mě změřil pohledem. „Víš ale, že něco takovýho představuje v Bellevillu podstatně velký stigma?"

„Vím," odvětila jsem stejně stroze jako předtím, „a je mi to ukradený, takže si ty svý, rádoby zkušenostní poučky můžeš strčit někam." On i tyhle jeho rádoby „rady" jsou to poslední, na co teď mám náladu. Nechci to poslouchat a hlavně už chci konečně vypadnout z tohohle skladu, kterej mu nyní dokonale slouží jako další, moji psychiku devastující klec.

Vzápětí jsem ale svojí spontánní upřímnosti začala oprávněně litovat. „Najednou seš nějaká drzá," poznamenal s nebezpečí věštícím úšklebkem na semknutých rtech a s vražednou jiskrou v očích se ke mně začal pomalu přibližovat, přičemž já instinktivně dělala pravý opak.

Přesně jako tu osudnou noc, kdy mě jeho neochvějná touha po mé dlouhé a bolestivé smrti zahnala až na samý vrchol téhle budovy. Ovšem po několika nejistých krocích jsem zády narazila do stěny, ze které se již znatelně olupovala křídově bílá omítka. S kompletně zatajeným dechem a křečovitě sevřeným žaludkem jsem jen odevzdaně - a především zbaběle - čekala, až kompletně zničí tu několika metrovou vzdálenost mezi námi.

Kupodivu jsem se ale po její kompletní anulaci nedočkala naostřené čepele jeho vražedného nástroje, nýbrž jednoho nepatrného doteku, díky kterému se mi ale obrátil už tak dost šokem a odporem stažený žaludek. Ovšem byla jsem až moc zaskočená - a taky hrdá - na to, aby se mi podařilo vykoktat byť jen minimální, ovšem zcela zdánlivou omluvu.

Gill mě - kupodivu nenásilně - chytil za bradu a nadzvedl mi ji tak, abych byla nucena se mu podívat do očí. Ovšem já jsem hned, co se špičky jeho prstů dotkly mé bledé pokožky, bleskově trhla hlavou na stranu. Vší silou jsem se snažila udržet v žaludku oněch pár máslových sušenek, jež jsem měla dnes ráno k snídani.

Gilla mé rezistentní gesto nikterak nepotěšilo, právě naopak. S dominantním výrazem ve tváři mě popadl za obě zápěstí a přitiskl mi je ke stěně. „Trocha disciplíny by ti evidentně neuškodila," usoudil se rty zkřivenými do karikaturního úsměvu.

Bolestivě jsem sykla, když většinu své značné síly přenesl do tlaku, jenž vyvíjel na obě moje zápěstí. „Zřejmě ti za ty dva dny uniklo, v jakým vztahovým poměru to my dva vůbec jsme." S jízlivým úšklebkem na bledých rtech a děsivě zúženými zorničkami se ke mně mírně naklonil. „Takže bych ti vřele radil dávat si bacha na jazyk," doporučil mi, „protože to, že stále ještě chodíš po tomhle světě, je jen a jen moje rozhodnutí, který - jak jsem řekl - můžu kdykoliv změnit." Vítězoslavně povytáhl obočí. „Takže, moje milá, rozumíme si?"

„Jo..." procedila jsem přiškrceně skrz zuby, „rozumíme si." Kdybych jen byla schopna slovy vyjádřit, jak moc toho zvrácenýho hajzla nenávidím. Kdyby jen existovala šance, jak ho dostat na elektrický křeslo, už by z něj dávno byl jen prach. A já bych si tuhle velkolepou show pochopitelně nenechala ujít.

„Fajn." K mému nemalému překvapení mně následně pustil obě zápěstí a ustoupil na stranu. „Měl jsem za to, že spěcháš na hodinu," pohledem ukázal na východové dveře, „tak to abys přidala do kroku, nemyslíš?"

Mlčky jsem přešla ke dveřím a snažila se ignorovat jeho intenzivní pohled, jenž stále přetrvával upřený na mé maličkosti. Vzala jsem za kliku, stlačila ji a zatáhla s ní směrem k sobě, ovšem dané dveře se nehnuly ani o centimetr.

Notak...

Zatla jsem zuby a vší silou za ně ještě jednou zatáhla směrem k sobě, ale i tentokrát zůstaly kompletně zamčené.

Sakra!

To poslední, co v tuhle chvíli potřebuju, je tady zůstat pod zámkem s tím pošahaným psychopatickým zjevem. Pravou nohou jsem se co nejsilněji zapřela o jejich dřevěnou lakovanou výplň a znovu se je pokusila otevřít, přičemž k mým uším dolehlo jedno pobavené uchechtnutí. „Dovolíš?" zeptal se Gill poté, co se lokty přestal opírat o jednu z polic s basketbalovými míči, a přešel ke mně.

Mlčky jsem odstoupila od inkriminovaných dveří a ve vlastním zájmu ho nechala, aby se je pokusil otevřít, i když jsem do toho nevkládala takřka žádné naděje. Jestli se ty dveře skutečně zasekly, jsem kompletně nahraná, jelikož ty, co vedou zpátky do šaten, se dají otevřít jen zvenčí.

„Příště tlačit, prcku," poučil mě, když se mu je stažením kliky a následným zatlačením do jejich dřevěné výplně podařilo otevřít. „Až po tobě," vyzval mě.

S pohledem sklopeným k zemi jsem se pokusila kolem něj projít co nejrychleji, ovšem hned, co jsem překročila práh jediného potenciálního východu, mě k mému značnému šoku chytl za levou paži a trhl se mnou směrem k sobě. „A jenom tak na okraj, naše prvotní domluva furt platí, a to i přes tenhle náš malej, neplánovanej pokec," objasnil mi, „takže příští přestávku na již zmíněným místě."

„Beru na vědomí," procedila jsem příkře skrz zaťaté zuby a vyškubla se mu - kupodivu mi v tom ani nijak nebránil - a bez jakéhokoliv dalšího ohlédnutí zamířila rovnou k holčičím záchodům. Nehodlám riskovat, že moje snídaně, jež se nyní tak intenzivně dere ven, skončí někde jinde než v záchodové míse.