Jako zkamenělá jsem jen šokovaně hleděla na televizní obrazovku, na kterou těsně po skončení oné reportáže vyskočila nepříjemně přesvícená propagační reklama jedné z bellevillských uklízecích firem.

Ani po několika dalších desítkách vteřin ducha nepřítomného hledění skrz přesvícený a do očí čím dál bolestivěji bodající, televizní monitor moje psychické i fyzické ochromení nepolevilo, právě naopak. S každou další vteřinou mi postupně docházelo, co se to ve skutečnosti vlastně stalo.

Ovšem i tak tomu moje mysl odmítala uvěřit. Těžko říct, jestli kvůli onomu potencionálnímu, evidentně největšímu justičnímu omylu v dějinách Bellevillu, nebo spíš proto, co pro mne zatčení a obvinění Fredericka Johnsona juniora ze čtrnácti morbidních vražd znamená.

Ačkoliv to bylo naprosto absurdní, jakási iracionální část mě pořád bláhově doufala, že to nebyl konec. Že jen, co skončí další periodická epizoda nic neříkajících reklam, v televizi se znovu objeví tvář Martina Andersona a případ Fialového vraha vzápětí nabere opačný a protentokrát již konečně správný směr. Že Fredovo zadržení bylo jen jeden velkej omyl, a ten zvrácenej magor si tak skutečně dál neběhá svobodně po městě.

Z trýznivého transu mě náhle vytrhl hlasitý drnčivý zvuk domovního zvonku. Prudce jsem sebou trhla a otočila se směrem k předsíni. Zvonění se vzápětí ozvalo znovu a tentokrát poměrně náruživěji.

„Teď néééé," zasténala jsem podrážděně, když se zvuk domovního zvonku ozval již potřetí, a mně tak konečně došlo, kdo s největší pravděpodobností stojí za vchodovými dveřmi. Roselyn Levensteinová, naše ušlechtilá a také často relativně neodbytná sousedka a zároveň pyšná majitelka vyhlášeného zahradnictví, jež dodává květinovou výzdobu prakticky na každou seriózní společenskou akci, je skutečně jedna ze zástupu posledních osob, na který mám v týhle situaci čas a náladu. Vyjímečně ne kvůli její značné dotěrnosti, ale proto, že je mi jasné, že - stejně jako vždycky - nepřichází za nějakým neobvyklým účelem, nýbrž proto, že opět nechala otevřené francouzské okno na zahradu, a její siamská kočka Lottie se tak opětovně vydala na zakázaný průzkum rozsáhlého okruhu naší čtvrti, přičemž Roselyn automaticky předpovídá, že zamířila k nám jakožto k nejbližším sousedům. Většinou ji ale onu skutečnost, že se Lottie u nás neukázala dnes a ani nikdy jindy, vynuceně sděluje Tracey. Ovšem tentokrát je to zjevně na mně.

Pokusila jsem se usměrnit znatelný třas v rukou a opatrně odložila na televizní stolek částečně oloupané jablko i onen mini nožík, jenž mi z ruky spadl do klína. S dlouhým výdechem jsem se zvedla z gauče a v doprovodu dalšího řinčivého zazvonění se vydala ke dveřím.

„Už jdu!" houkla jsem směrem k domovním dveřím, když jsem překročila práh předsíně.

Ze všech sil jsem se snažila alespoň trochu uklidnit. Skutečně jsem nechtěla, aby intenzivní vlny mého značného duševního rozrušení smetly nevinnou sousedku, co jen opětovně hledá svého domácího mazlíčka. S posledním usměrněným výdechem jsem se natáhla po klice a otevřela dveře. „Omlouvám se, slečno Levensteinová, ale Lottie tady bohužel ne-"

Rázem jsem ztuhla šokem a každičký milimetr mého těla polil studený pot. Moje srdce i žaludek se vzápětí zasekly v bolestivě křečovitém stahu a jediné, na co jsem se zmohla, bylo s na naprosté minimum zúženými zorničkami hledět na osobu, jež nehybně stála před prahem mého domu a s jízlivým úšklebkem na rtech na mě upírala svoje jedovatě zelené oči.

„Taky nejdu za ní," odvětil a nepřestával klouzat pohledem po mojí, naprosto šokované maličkosti. Evidentně si užíval každou vteřinu mého trýznivého transu.

Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Jen jsem tam prostě stála a se zatajeným dechem hleděla do očí osoby, jež se mě včera pokusila nesčetněkrát sprovodit ze světa, během čehož mi pomalu začínala docházet podstata situace, o které jsem si ještě před několika vteřinami myslela, že už nemůže bejt horší.

„Kultivovanost je sice to poslední, co mě zajímá, ovšem co jsem tak pochytil, nechat návštěvu stát přede dveřma není zrovna názorná ukázka slušnosti," poznamenal a mírně povytáhl obočí. „Takže, co? To mě tady vážně necháš stát jako kůl v plotě po zbytek večera? Věř, nebo ne, ale i já poněkud spěchám. I když můžu tě ujistit, že ne tak, jak myslíš. Poldové jsou opravdu to poslední, co mám v patách," informoval mě a jeho děsivý úsměv se viditelně rozšířil. „Od jedenácti v telce dávaj I Know What You Did Last Summer a protože jsem si včera díky onomu podstatnýmu zádrhelu musel nechat ujít první díl, byl bych velice rád, kdyby se mi podařilo stihnout aspoň ten druhej."

Konečně se mi podařilo pohnout, načež jsem ze sebe vypravila sotva slyšitelný, přiškrcený výdech a o krok roztřeseně ucouvla. Instinkt mi panicky radil vzít urychleně nohy na ramena a zamířit k nejbližšímu východu, přičemž to samé mi horlivě velel i můj pud sebezáchovy. Ačkoliv byly moje šance na přežití úplně minimální, instinktivně jsem se otočila a bleskově se vydala k zabouchnutému francouzskému oknu, jež tvořilo téměř celou jednu stěnu kuchyňské části přízemní dvojmístnosti.

Nestačila jsem však ani vyběhnout z předsíně, než k mým uším dolehl dunivý zvuk masivních punkových bot a já na levé paži ucítila drtivé sevření jeho dlaně. Gill svůj stisk ještě zesílil, načež se mnou prudce trhl směrem k sobě.

V zoufalé panice a oprávněných obavách o vlastní život jsem se mu ze všech zbývajících sil pokusila pohotově vyškubnout.

„Po tom včerejšku - a vlastně i většině dneška - jsem měl dojem, že ty přeci jen možná nebudeš zase až tak typickej exemplář, co se obyvatelstva tohohle města týče, což s sebou nese značný procento originality, ale zatím se chováš jako protagonistka těch nejstereotypnějších slasher hororů, jaký jsem kdy viděl," poznamenal nevrle a s podrážděným výdechem protočil oči. „A bejt tebou, moje milá, bych toho urychleně nechal, pokud nechceš, abych podlehl čím dál náruživějšímu nutkání s tebou jednat po svým," procedil varovně, načež jeho stisk kupodivu povolil, což bylo vážně to poslední, co jsem čekala, že udělá.

Ovšem trochu pozdě. Trochu pozdě na to, abych dokázala vzít další ze svých horlivých pokusů o vysvobození se z jeho sevření zpět. Po zcela nečekaném pominutí Gillova křečovitého stisku jsem zakopla o jednu ze svých černých conversek a prudce narazila zády do zdi.

„I když mi bylo jasný, že se žádnýho vřelýho uvítání nedočkám," dodal, když jsem se chytla za naraženou lopatku, a zavřel za sebou vchodové dveře, i když osobně bych byla o dost radši, kdyby jimi rovnou vypadnul zase zpátky tam, odkud měl tu drzost přitáhnout.

Ovšem klást si dotaz, proč vážil cestu přímo až sem do GrandBellu, by bylo za naší situace naprosto zbytečný. Přišel jen dodělat to, co včera ke svému evidentnímu překvapení nedokázal. I když mám značnou tendenci pochybovat, že by mu moje vražda zabrala celé ty dvě hodiny, než v televizi začnou hrát druhej díl z devadesátkové duologie o Benjaminu Willisovi. Tedy pokud výjimečně nepřecenil své vražedné schopnosti jako včera.

Gill kupodivu nepřesměroval svoji pozornost zpět ke mně, nýbrž k pootevřeným, bílým dřevěným dveřím do obývacího pokoje, skrz jejichž úzkou škvíru pronikal do potemnělé předsíně tenký paprsek ostrého bílého světla z několika placatých stropních svítidel. Tracey si - stejně jako táta - vždycky potrpěla na modernu, i když někdy to fakt dost přehnala.

„Tak tohle je teda stylovej bejvák," pronesl ohromeně Gill, když otevřel ony dveře dokořán, a naskytl se mu tak pohled takřka na celou přízemní a relativně luxusně zařízenou dvojmístnost.

Trýznivý šok z jeho nečekané - a především nezvané - návštěvy postupně vystřídalo čím dál zřetelnější zmatení. Nehledě na skutečnost, že jeho zvrácená mysl je stále ještě plně neprobádanej, psychopatickej vesmír, opravdu nechápu, o co mu teď jde.

Jako nepohodlný svědek jeho morbidního řádění mám určité právo se domnívat, že se mu nějakým způsobem podařilo zjistit moji adresu a vážit celou tu cestu až do GrandBellu jenom proto, aby mohl pokračovat přesně tam, kde včera ke svému očividnému překvapení skončil. Ovšem zatím se ten labilní pošuk chová, jako by chtěl podepsat nájemní smlouvu na tuhle vilu. Musím ho ale zklamat, v tomhle domě není k pronájmu ani jedinej metr čtvereční.

Moji pozornost v tu chvíli upoutala masivní křišťálová váza se sytě růžovými tulipány, jež byla postavena na sněhově bílé komodě těsně vedle stejnobarevného dřevěného botníku. Obvykle mi tyhle Traceyiny kýčovitý dekorace vážně lezou krkem, ovšem v tuhle chvíli jsem byla značně ráda, že zrovna tuto před svým odjezdem nechala netknutou, neboť se pro ni náhle našlo adekvátní využití.

Opatrně jsem se pootočila k východu z předsíně, a obrátila tak svoji pozornost zpět ke Gillovi, jenž se z nějakého důvodu stále ještě kochal přepychem přízemní části našeho domu, a o moji maličkost tak doslova ani nezavadil pohledem. Ne, že by mi to vadilo, jeho pozornost je opravdu to poslední, po čem toužím.

Nejistě jsem vykročila směrem ke komodě a přitom stále nespouštěla zrak z mého nevítaného hosta, kterého jsem se však chystala v příštích několika desítkách vteřin razantně vyprovodit, a je mi naprosto jedno, zda to bude jen v hlubokém bezvědomí, či ve stavu agonie způsobeném prudkým krvácením do mozku.

Opatrně jsem uchopila vázu za broušený okraj a co nejtišeji ji nadzvedla do vzduchu, načež jsem jí prsty volné ruky ovinula kolem tenkého hrdla. Se svojí jedinou zbraní v rukou jsem nejistě udělala krok k východu z předsíně. Gill si založil ruce na prsou a zahleděl se směrem k televizi, přičemž byl další pokus o sebezáchovu mé maličkosti zřejmě to poslední, co v tuhle chvíli čekal. Což mně ale jen pochopitelně nahrávalo do karet.

S masivní křišťálovou vázou v lehce třesoucích se rukou jsem opatrně vystoupila ze stínu, přičemž celou moji maličkost pohltilo ostré bílé světlo stropních zářivek. Když jsem se následně zastavila na prahu, byla jsem sotva krok od něj.

Překvapivě jsem ani na vteřinu nezaváhala, a to ani vzhledem k nemalému riziku, že můj úder nemusí být dostatečně silný, a Gill z toho tak vyvázne jen s obyčejnou boulí - a dalším důvodem, proč mě zamordovat.

I když to má evidentně v plánu od okamžiku, co se mu v hlavě zrodil nápad na tuhle ujetou návštěvu. Co jinýho zrovna on může ode mě chtít? Samozřejmě, že nic jiného než posmrtnou mlčenlivost.

Díky tomuhle vědomí jsem se napřáhla, co nejprudčeji jsem dovedla. „K tvý smůle ale není k pronájmu," informovala jsem ho a s vítězným úsměvem na rtech přešla do druhé fáze ofenzívy.

Gill se však po mém prohlášení, kterého jsem rázem okamžitě zalitovala, překvapeně otočil na moji maličkost, a v poslední vteřině se tak mému útoku stačil pohotově vyhnout, bohužel.

Místem mého prudkého zásahu se tak následně nestalo temeno jeho hlavy, nýbrž roh vysoké bílé stěny vedle vchodu do předsíně, o který se ona váza během následné vteřiny s hlasitou ránou roztříštila na tucty různě velkých střepů, mezi které vzápětí dopadly na podlahu i ony růžové tulipány a nemalá část jejich kapalinové obživy. Těch zbylých několik kapek vody se buď okamžitě vsáklo do mého šedého nátělníku, nebo mi steklo po obličeji a následně se přidalo k drtivé většině vody, jež se rozlévala po podlaze a smáčela mi obě bosá chodidla.

Ups...

Tak tohle...moc nevyšlo, mírně řečeno.

Když mi však došlo, co pro mne tahle minela znamená, rázem jsem na hrudi pocítila neskutečně bolestivý tlak a můj žaludek se opět - a tentokrát sakra oprávněně - ocitl v drtivém sevření onoho psychického svěráku. S předsmrtnou hrůzou v očích a naprosto zatajeným dechem jsem pomalu odvrátila strachem strnulý pohled od pozůstatků Traceyiny křišťálové vázy a - zdánlivě - smířená se svým krutým osudem jsem ho přemístila ke své nevítané návštěvě, v jejíchž očích místo znatelného zaskočení z mojí spontánní ofenzívy plápolaly plameny enormního hněvu.

S takhle silně napjatými, mimickými svaly, a tím pádem i znepokojivě vystouplými, ostře řezanými rysy ve mně probouzel mnohonásobně větší děs, než když se mu na tváři od ucha k uchu rozpínal onen zvrácený úšklebek. Díky jeho rozzuřenému pohledu jsem ani nestihla pořádně zaregistrovat evidentní konsekvence oněch mých dvou včerejších úderů do středu jeho ostře řezaného obličeje.

„Takže to uděláme po mým," pronesl s děsivým chladem v hlase a s vražednou jiskrou, jež mu spolu se značným hněvem zela v olivínově zelených očích, vykročil ke mně.

V tom okamžiku opět panicky zavelel můj pud sebezáchovy a já se urychleně pokusila sehnout pro jeden ze střepů, abych tak měla alespoň tu nejmenší šanci na přežití. Ovšem jen, co jsem se špičkami prstů dotkla ostrého hrotu mojí potenciální obranné zbraně, Gill onen střep pohotově přišlápl k zemi, načež se pod tlakem masivní podrážky jeho punkových bot proměnil na desítky menších.

V ten okamžik mým břichem kupodivu neprojel hrot náhrady jeho vražedné zbraně, kterou použil jako primární falešný důkaz k usvědčení jeho obětního beránka, nýbrž mě Gill popadl za krční lem šedivého - a k mé značné radosti z relativně pevné směsi bavlny vyrobeného - nátělníku a násilím mě vytáhl na nohy, načež mě s příkrým výdechem odstrčil stranou tak silně, že jsem se hned po bolestivém nárazu do pohovky převážila přes opěradlo. Naštěstí však nebyl onen přepad natolik prudký, abych skončila rozplácnutá na dekorativním koberci před televizním stolkem.

Moji pozornost v ten moment upoutal černý škrabací nožík, jenž se povaloval kousek od mé, stále ještě netknuté, večerní svačiny. Urychleně jsem se přetočila na bok a hbitě se pro něj natáhla. Nestačila jsem se však ani dotknout jeho rukojeti, než jsem na pravém zápěstí ucítila drtivé sevření. Bolestivě jsem sykla, když Gill křečovitě ovinul svoje dlouhé prsty kolem konce mé horní končetiny.

Následně mě popadl i za to druhé a obě mi je přitiskl k sedací části pohovky, přičemž se mi posadil obkročmo do klína, a kompletně tak k ní přikurtoval i zbytek mého drobného těla.

„Můžeš už zatraceně přestat hysterčit?!" vmetl mi vztekle přímo do obličeje a uzemňující tlak vyvíjený na moje tělo ještě o něco zesílil. „Já tě nemám v plánu voddělat, i když zatím mi k tomu dáváš všechny možný podněty!"

„To ti tak budu věřit!" procedila jsem ironicky a pokusila se z Gillova trýznivého sevření urychleně vymanit. „Tobě, zvrácenýmu magorovi, kterej se mě včera pokusil sprovodit ze světa nejmíň stokrát!" Nevím, co tímhle absurdním, vzhledem k naší situaci naprosto nepochopitelným a hlavně totálně pošahaným tvrzením sleduje, ale každopádně ať nepočítá s tím, že mu tuhle bizarní lež uvěřím.

To on přímo před mýma očima zavraždil moji spolužačku. To on se mě pokusil probodat, zaškrtit a otrávit. To on poslal do kriminálu nevinnýho člověka, aby na něj nepadlo žádný podezření, a měl tak čas a prostor pro tuhle pošahanou návštěvu!

Nemá sebemenší důvod mě nechávat naživu. Ne po tom, čeho jsem naneštěstí byla svědkem.

„Chápu, že po tom včerejšku jsem úplně ta poslední osoba, kterou chceš vidět, ale kdyby ses mě hned po překročení prahu nepokusila sejmout vázou po hlavě -"

„Pomoc!" zakřičela jsem z plných plic prakticky na celý dům a doufala, že mé zoufalé prosby dolehnou otevřeným oknem aspoň k uším paní Levensteinové. V pudu sebezáchovy a panické snaze prodloužit svůj život o každou možnou vteřinu jsem se začala svíjet a vzdorovat onomu uzemňujícímu tlaku, jenž Gill vyvíjel svým tělem na moji drobnou maličkost, ještě urputněji. „Pomozte mně zatraceně někdo!"

Gill mi s podrážděným povzdechem a nevraživým výrazem v děsivě napjaté tváři zvedl obě zápěstí nad hlavu, i přes všechny mé protesty mně je bolestivě překřížil přes sebe a opět je sevřel pravou rukou, načež tou levou se bleskově natáhl směrem k televiznímu stolku.

N-ne...ne...ne!

Mé tělo rázem ztuhlo v předsmrtném šoku, když jsem na krku ucítila chlad ocelové čepele, jež se mi ostrou hranou prudce zaryla do hrdla. Netroufla jsem si ze sebe vydat ani jedinou hlásku, ani jediný nádech. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo zpříma hledět do očí osoby, jež mohla jediným pohybem rozhodnout o nepravděpodobném pokračování mého života, či okamžité smrti v důsledku fatálního narušení krční tepny.

„Už jsi konečně sklapla?" procedil tázavě, přičemž mně nepřestával zarývat čepel onoho škrabacího nože do jemné pokožky na krku.

Nejspíš ta řečnická otázka měla být něco jako rada, kterou jsem se měla pro své vlastní dobro řídit, ovšem v ten moment převzala kontrolu nad mým tělem i slovy nepopsatelná averze vůči jeho osobě. Vztek z toho, že mě takovej náctiletej zvrácenej parchant dokázal zahnat do kouta.

„Jestli čekáš, že začnu prosit o život, tak to ten film fakt nestihneš!" prskla jsem vztekle. „Radši zdechnu s hrdostí, než se bezcílně ponižovat, aby sis tak ještě předtím mohl zvýšit svoje psychopatický ego!"

„Bože..." Gill se pobaveně uchechtl a mírně svěsil hlavu, načež však přemístil svůj pronikavý pohled zpět k mému obličeji, „ty máš fakt dost bujnou fantazii, prcku." Znovu se pobaveně pousmál.

Nehledě na onen, smrt zvěstující chlad, jenž jsem stále cítila na hrdle, jsem se pohotově nadechla a znovu se chystala vykřiknout o pomoc. Ovšem nestačila jsem ze sebe vydat ani jedinou hlásku, než jsem na pootevřených rtech ucítila ostrou vroubkovanou strukturu dolní hrany čepele onoho nože. Z vynuceně rozevřené pusy se mi vydral přidušený výdech a já na špičce jazyka ucítila nepříjemnou kyselost od zelené slupky mojí nenačaté, večerní svačiny.

„Abych přešel k věci ještě dřív, než mi s tímhle přístupem stačíš dát ten osudnej podnět," začal Gill a nepřestával na mě upírat svůj pronikavý pohled. V téhle - ač evidentně dosti nedobrovolné a nepříjemné - pozici jsem konečně měla šanci si blíže prohlédnout zřetelné konsekvence oněch dvou úderů, jež jsem mu - s nepopsatelnou radostí - uštědřila přímo mezi oči. Kořen jeho nosu byl posetý drobnými, i když zato dost zřetelnými modřinami a sem tam i viditelným začervenáním. Při tomto pohledu jsem v sobě ucítila jistou fyzickou satisfakci za onen monokl, jenž mi až doteď nepřehlédnutelně tkví na levé lícní kosti.

„Je mně naprosto jedno, jestli budeš zoufale prosit o život, nebo mě budeš po jeho zbytek propalovat tím svým vražedným pohledem. I když v paradoxu je tvůj přístup to hlavní - a vlastně i jediný, na základě čehož buď půjdeš na řadu hned po Smithový, nebo se poprvý za ty necelý čtyři měsíce rozhodnu udělat totálně nepochopitelnou výjimku, a tvoje drahá maličkost tak dostane to, po čem evidentně touží i za cenu vraždy, nebo spíš tedy dvojnásobnýho pokusu o ní, abych byl úplně přesnej," dokončil to, co před chvílí začal. „I když zadarmo to pochopitelně nebude," dodal potměšile, a znatelně mě tak probral z nepopsatelného zaskočení z části jeho výroku, jež předcházela onomu nelibému dodatku.

O jaký výjimce...to ksakru mluví? I když...podstatně více by mne zajímala cena, kterou po mně chce zaplatit za něco, v případě čehož nemám nejmenší tušení, o co vůbec jde.

Nejraději bych se ho na to zeptala sama, ovšem ona čepel škrabacího nože, již mi stále přikládal k pootevřeným rtům, mi bránila ze sebe vydat jakékoliv srozumitelné slovo, natož pak celou větu.

„Tohle zjevně není úplně příjemná pozice, co?" pobaveně se ušklíbl a tázavě povytáhl obočí. „Zvláště pak při vědomí, že stačí jen jeden špatnej pohyb a nějakej ten pátek budeš vypadat jako po vrozeným rozštěpu horního rtu. A já silně pochybuju, že chceš, aby ten tvůj pobledlej ksichtík prodělal byť jen sebemenší újmu."

Gillovi se nedostalo žádné verbální odpovědi. I když můj nevraživý výraz a nehorázný vztek, jenž mi zel v očích, toho evidentně svědčily víc než dost.

„Takhle se vážně nikam nedostanem," usoudil Gill po několika vteřinách znatelnou nevraživostí naplněného ticha, jež přerušoval jen tichý hukot televize, ve které běžela další z mnoha institucionálních reklam, a podíval se mi upřeně do očí. Ačkoliv jsem si to už jen z principu nechtěla přiznat, jeho pohled ve mně s každou další sekundou probouzel čím dál silnější - ovšem zcela nedobrovolný - respekt.

Tenhle pocit se mi vážně nelíbil. Těžko říct, jestli jen proto, že jsem ho nikdy předtím necítila, nebo proto, že souvisel zrovna s ním - s pošahaným psychopatem, jehož zvrácenou hru jsem evidentně nevyhrála ani v nejmenším.

To já vždycky byla ta, která s pomocí svého vzhledu vyvolávala v lidech respekt - nebo alespoň něco jemu podobného. Něco, díky čemu se mi lidi radši vyhnuli obloukem, než aby se mnou museli přijít do úzkého kontaktu - třetí kategorie studentů na naší škole je toho přímo ukázkovým důkazem. Už od doby, co jsem na danou školu nastoupila, se mnou do křížku překvapivě nechtějí přijít ani šprti z vyššího ročníku. Popravdě mi ani tolik nezáleží na tom, jestli je to kvůli mojí nálepce černé ovce, nebo proto, že záměrně působím jako odstrašující případ.

Nikdy jsem nebyla nucena tenhle pocit zažít i z té druhé strany - ze strany pociťovatele, jelikož jsem prakticky ve všech případech hrála roli poskytovatele. A musím říct, že se mi ta výměna pozic nelíbí čím dál víc. Nucená konformita vždy byla něco, nad čím jsem celý život vyhrávala ve všech možných směrech, tedy až do okamžiku, dokud na scénu nepřišla tahle její nová sorta.

„Nejspíš tuším, nad čím teď tak hluboce přemejšlíš, prcku," usoudil náhle Gill, a probral mě tak z pochmurného rozjímání. Těžko říct, jestli jsem mu za to byla spíš vděčná, nebo to posílilo moji evidentní touhu ho vidět na dně čerstvě vykopaného hrobu, a to nejen z důvodu, že mě touto svojí poznámkou probral z onoho myšlenkového transu zpět do ještě zachmuřenější reality. „A tím pádem pro tebe nemám dobrý zprávy, protože pokud se můj instinkt neplete, to, co již brzy - v případě, že mi předem slíbíš pár věcí - uslyšíš, se ti nejspíš moc líbit nebude." Jeho slova ve mně značně znásobila už tak dost silné znepokojení, což jeho pozornosti překvapivě neuniklo.

„Dám ten nůž pryč, dobře? Ale ještě předtím mi slib několik věcí. Za 1. Přestaneš se mě pokoušet voddělat jenom proto, aby sis zachránila vlastní krk. Chápu, že přesně tohle ti radí ten tvůj pud sebezáchovy, ale - i když fakt nejsem zase tak naivní, abych počítal s tím, že mi to okamžitě uvěříš se vším všudy - můžu ti odpřisáhnout, že pokud mi k tomu nedáš důvod, nezdechneš, alespoň tedy ne mojí rukou.

Za 2. Hned, co tě pustím, nedostaneš další záchvat hysterie. Věř, nebo ne, ale tvůj hlas na týhle úrovni není úplně příjemný do-re-mi.

A za 3. Ještě jednou...jedinkrát mě nakopni do jakýkoliv části těla a já ti přísahám, že ti bez sebemenších zábran voddělím hlavu od těla. Což sice nemůžu doložit vlastní zkušeností - naštěstí, ale podle všeho to není zrovna příjemnej proces." Bledé rty se mu lehce zkřivily do karikaturního úšklebku, než mi položil závěrečnou otázku: „Takže co? Rozumíme si?" Gill onu čepel mírně nadzvedl, a já tak konečně mohla pohnout ústy. Ovšem i tak se mu dostalo jen neverbální odpovědi ve formě sotva postřehnutelného přikývnutí, během kterého jsem ho stále nepřestávala propalovat nenávistným pohledem.

„Fajn..." hlesl obezřetně a onen nožík opatrně odložil na stůl, načež mi konečně pustil obě svíraná zápěstí a mírně se ode mne odtáhl. Bleskově jsem se vytáhla do sedu a urychleně se od něj odsunula až na opačný konec pohovky.

Gill se nad mojí instinktivní reakcí jen pobaveně usmál, přičemž se pravým loktem opřel o hranu čalouněného opěradla. „Jestli se mě fakticky tak bojíš, vezmi si ho," vyzval mě a pohledem krátce ukázal na nožík, jenž před několika málo vteřinami odložil na stůl. „Evidentně budeš mít větší klid na dušičce, a tím pádem i o dost menší tendenci se mě pokusit dostat do hrobu, když budeš mít u sebe byť jen tak primitivní zbraň, jako je upgradovaná škrabka na ovoce."

Ačkoliv to překvapilo i mě samotnou, s naplněním jeho neočekávané výzvy jsem nijak neotálela a téměř rychlostí blesku se po onom nožíku natáhla, přičemž jsem Gilla nepřestávala hypnotizovat znatelně skeptickým pohledem. Následně jsem se vrátila zpět ke svojí vyhrazené područce na opačném konci pohovky. Pevně jsem ho sevřela v dlani, ruku s ním natáhla ke své nezvané návštěvě a špičku jeho deseticentimetrové ocelové čepele jí namířila přímo do středu obličeje. „Co tady chceš?" vyslovila jsem otázku, jež mi tkvěla na jazyku už od chvíle, kdy prohlásil, že to kupodivu není moje smrt. „Co ode mě sakra chceš?"

„V tuhle chvíli nejspíš jen to, co mi dlužíš," objasnil mi znepokojivě klidně a opět na mě upřel svůj pronikavý pohled. „A svým způsobem vlastně ani to ne," dodal potměšile.

Nechápavě jsem povytáhla obočí a svůj stisk na černé rukojeti mojí jediné obranné zbraně ještě zesílila. „Já ti zatraceně nic nedlužím, ty pošahanej magore!"

Gilla můj projev upřímného znechucení a nevraživosti nijak nerozhodil, právě naopak. S každou další větou, kterou jsem vyslovila, se zdál čím dál klidnější a jistější, což mě viditelně znepokojovalo. „Dlužíš, moje milá, a překvapivě je toho víc, než si myslíš," namítl s mírným úsměvem a tou samou rukou, kterou se opíral o obdélníkové opěradlo, si podepřel
pravý spánek, přičemž mu do obličeje spadlo několik pramenů uhelnatě černých vlasů, jejichž zadní prameny - stejně jako včera večer - výjimečně neměl stažené v krátkém culíku. Můj pohled v tu chvíli sklouzl k jeho černé, rozepnuté kožené bundě s kapucí, která se k mému náhlému překvapení shodovala s kápí mé předpokládané halucinace. Halucinace, jež se nyní ukázala být něčím mnohonásobně horším - realitou.

Takže to přeci jen byl on, a přítomnost mojí maličkosti mu k mé viditelné smůle bohužel neunikla. Už chápu, proč se mu tak rychle podařilo zjistit moji adresu. Jestli mě ten psychopat vážně sledoval, tak to znamená, že jsem ho sem prakticky - ačkoliv zcela nevědomě - přivedla sama. I když na tom, zda tuhle bizarní návštěvu naplánoval ještě předtím, než se šel podívat, co za zrůdný povznesení svým posledním morbidním aktem dokázal způsobit, už stejně nesejde. Tahle jeho zvrácená hra by se evidentně dočkala pokračování tak jako tak.

Ovšem...co je značně překvapivější a zároveň znepokojivější než ono trýznivé vědomí, že mě pravděpodobně celou cestu sledoval až domů, je skutečnost, že se vrátil na místo činu, což ale vrazi - nejčastěji ze strachu z možné spojitosti s vraždou - obvykle nedělají. Tedy...pokud se nechtějí na vlastní oči pokochat chaosem, jenž jejich mordy vyvolaly.

Další pachatelé se zase na místo činu vrací kvůli zahlazení důkazů, či na popud černého svědomí. Což ovšem není tenhle případ. Výčitky byly vážně to poslední, co ten psychopat při pohledu na místo jeho posledního mordu cítil. Ona sadisticky potěšená grimasa o tom nesporně svědčí víc než dost.

Zdá se, že moje teorie o mentalitě a motivech Zodiaca nakonec přeci jen nebude tolik protismyslná.

„Ovšem když k tobě budu - samozřejmě z dobroty srdce - vstřícnej, a pro dnešek tak pominu všechny ty materiální věci, jako například šest kilovejch sáčků mraženejch hranolek, jež jsem byl po tvý včerejší ofenzívě nucenej použít k ozdravující proceduře - a to mi věř, že převalovat se od třech ráno na posteli s pytlíkama domnělý večeře na sedmdesáti procentech těla není zrovna komfortní záležitost -, tak nám zůstane sice nepatrnej, ale za to ten nejzajímavější zlomek celkovýho dluhu." Záludně se pousmál a mírně naklonil hlavu na stranu. „Prozraď mi...proč?"

„Co proč?" odsekla jsem nechápavě a nepřestávala na něj mířit čepelí své jediné, i když z pohledu sériového vraha dosti politování hodné zbraně. S každou další vteřinou jsem měla čím dál větší nutkání porušit Gillovu první podmínku. Což by se ale - k mé značné frustraci - neobešlo bez smrtelných následků.

„Jak ti nejspíš bylo jasný už od chvíle, co se ti v hlavě zrodil onen šílenej, ale za to - jak můžeš sama na sobě pocejtit - relativně úspěšnej nápad hry na vačici - nemluvě o faktu, že když mě propaluješ tím svým nevraživým pohledem, seš jí dost podobná -, byl pro mě značnej šok, když se po tvý - teď už vím, že jen zdánlivý - mrtvole kompletně slehla zem.

Víš, prvních několik hodin jsem si myslel, že když si zázračně přišla k životu podstatně dřív, než jsem se stačil tvýho mrtvýho těla zbavit, namířila sis to rovnou na nejbližší policejní stanici.

Ale já si tak celej den čekám, kdy budu v telce oficiálně prohlášenej za hlavního podezřelýho, přijdou si pro mě benga, dostanu klepeta a budu obviněnej z brutálního mordu čtrnácti bezúhonnejch studentů, jenže ono nic. Takže se ptám, proč? Jak je možný, Williamsová, že už od včerejší noci nesedím v cele předběžnýho zadržení bez možnosti propuštění na kauci?" Povytáhl tázavě obočí a v jeho pronikavých očích se mihlo několik triumfálních jisker. „Včera ses mě prakticky pokusila zmrzačit proto, abys mohla žít, ale následně jsi ten svůj poklad tak bláhově dala v sázku tím, že jsi místo na policajty zdrhla domů. Potom, cos byla nepohodlným svědkem brutální vraždy svý nebohý spolužačky." Z jeho pronikavého hlasu čišely cynismus a ironie. „Takže musíš pochopit, že mě tvoje jednání dost překvapilo a svým způsobem i značně potěšilo, a to nejenom z důvodu, že si tak nemusím urgentně shánět toho nejlepšího právníka v Bellevillu.

I když, abych byl upřímnej, pořád mně nejde do hlavy, proč jsi dala něco, za co ses včera rvala jako pes, tak bláhově v sázku, jež by se ti ale v celkem jednoduchým paradoxu mohla značně vyplatit. Ovšem...nechvalme dne před večerem. Pořád jsi mi nezaplatila tu část dluhu, kterou jsem se dneska rozhodl vybrat." Gill s mírným výdechem na vteřinu zavřel oči a zeptal se: „Proč ten útěk domů? Nestojíš snad o ty enormní ovace, který bys za hlavní roli v dopadení Fialovýho vraha měla? Nebo se za oním důvodem, proč ještě nesedím za mřížema, skrejvá něco...víc?" Jeho vítězoslavný úsměv se ještě o něco rozšířil. „Čekal bych, že jako nepohodlná svědkyně se mi budeš snažit nakecat nebo slíbit naprosto cokoliv, kdyby to znamenalo byť jenom minimální šanci na přežití. Směšný horydoly o tom, jak si to, cos viděla, necháš pro sebe. Nicméně jen, co bych ti ty tvý sladký kecy zbaštil i s navijákem - což by se nestalo -, a ty se tak dostala na svobodu, neváhala by ses o svý zážitky z minulý noci podělit s televizí a celým policejním sborem. Ovšem tys onen slib k mýmu značnýmu údivu dodržela, aniž bys ho kdy předtím složila. To je dost zarážející úkon.

Ovšem nehledě na příjemnou překvapivost tvýho jednání, rád bych znal onen důvod, jenž tě k tomu vedl. Skutečnou příčinu toho, proč ještě nesedím v base, a ty si neužíváš svoje masivní ovace za moje dopadení.

Takže se tě ptám poprvý a naposled, proč jsi po tom všem zdrhla domů, a já tak ještě nesedím v kriminále?"

Jeho otázka - či spíš požadavek vysvětlení - mě viditelně znejistila. Co čeká, že mu odpovím? To si vážně myslí, že mu onu skutečnou pravdu o tom, proč ještě nesedí za mřížema, vpálím přímo do obličeje? Ten se musel snad totálně zbláznit, i když pochybuju, že to v jeho případě jde ještě víc.

Mlčela jsem. Jediné, čeho se mu ode mě dostalo, byl pouze další nevraživý pohled, kterým jsem ho propalovala skrz na skrz. Nemusím se z ničeho zpovídat, jemu rozhodně ne.

„Víš, prcku, rád bych ti připomněl, že tvoje odpověď bude mít fatální vliv na moje životní rozhodnutí, díky kterýmu buď přežiješ další noc, nebo skapeš jako všichni nepohodlný svědci. A přitom toho po tobě nechci nijak moc, nýbrž jen to, co si po tom včerejšku zasloužím - pravdu," pobídl mě ke kýžené odpovědi, načež přejel pohledem po celém obýváku. „A zároveň bych rád vyložil na stůl jednu podstatnou kartu," oznámil mi a stočil pohled zpátky ke mně. Vítězný úsměv mu z tváře překvapivě zmizel a jeho výraz viditelně zvážněl. „Došlo mi, že ty rozhodně nebudeš žádná šedá myš z chudinskýho předměstí východního revíru, nýbrž další příslušnice nějaký zazobaný rodinky. A při pohledu na tuhle vymydlenou vilu vidím, že jsem se ani v nejmenším nemýlil.

A právě vzhledem k mentalitě vrcholu společenský hierarchie bych tě velice rád upozornil, že jestli uvažuješ o tom, že mně při odchodu strčíš do kapsy několik pětitisícovejch bankovek z vašeho rodinnýho trezoru, a oba si tak následně půjdeme výhradně po svejch, tak na to urychleně zapomeň. Neberu úplatky, teda aspoň ne ty finanční," objasnil mi důrazně. „Možná se ti to bude zdát neuvěřitelný, moje milá, ale i já mám jakýsi rádoby zásady, který hodlám dodržet za jakýkoliv situace."

„Věř mi, že uplácet tě prachama, je to poslední, co mě kdy napadlo," přiznala jsem. Tohle překvapivě byly jedny z mála mých upřímných slov, kterých jsem po jejich spontánním vyřčení nezalitovala. I když tedy pouze do chvíle, než se nadechl, aby mohl zase spustit.

„Vidíš, že to jde," poznamenal spokojeně Gill a na jeho tváři opětovně zazářil široký úsměv. „Upřímná bejt dovedeš, tak buď tý lásky a zkus to uplatnit i v odpovědi na tu původní otázku," vyzval mě. „Nemusíš nad tím tak přemejšlet. Klidně to vezmi stručně, pokud to znamená, že se mi tady psychicky nezhroutíš, nebo ti nerupnou nervy, a nedáš mi tak podnět k tvýmu definitivnímu umlčení."

„Měla jsem k tomu osobní důvod a tečka!" vychrlila jsem ze sebe, co nejstručněji jsem dokázala, a pokusila se usměrnit třas v mé pravé ruce, již jsem stále měla nataženou k němu a křečovitě v ní držela černou rukojeť škrabacího nože. „Máš, cos chtěl, tak už mě krucinál nech na pokoji a vypadni z mýho domu!"

Gill moji důraznou výzvu s pobaveným úšklebkem na rtech klidně přešel. „Za 1. Ani zdaleka ještě nemám to, co pro dnešek chci, moje milá. A za 2. Takhle stručně jsem to teda opravdu nemyslel. Mám na to stejný právo, jako si ty po včerejšku zasloužíš šanci si dál užívat života, i když...nemůžu říct, že úplně svobodně. Takže buď tý lásky a ještě to rozviň."

Přísahala bych, že jsem prakticky slyšela, jak mi vzteky bublá krev v žilách. Mé tělo se pomalu ocitalo v čím dál silnějším ohni nepředstavitelného hněvu. Kdyby tady neexistovalo ono riziko, že se to může obrátit proti mně, s největší pravděpodobností bych mu ten nůž už dávno bodla do srdce.

Ovšem jestli přiznání barvy znamená, že skutečně budu o krok blíž k jeho opuštění této rodinné vily, tak fajn. Dostane, co chce.

Mírně jsem vydechla a následně s evidentním donucením přiznala důvod toho, proč nesedí za mřížema cely předběžného zadržení: „Nešla jsem na policajty...jelikož moje jméno nesmí figurovat v žádný veřejný či soukromý kauze. Nemůžu si prostě dovolit figurovat v případu zapeklitý série brutálních vražd, a to ani po tý pozitivní stránce coby korunní svědek.

Měl jsi pravdu, v tom, cos mně včera řekl, že média jdou po identitě Fialovýho vraha jak slepice po flusu a nemaj problém rozcupovat každýho, kdo má s tímhle případem něco společnýho. Ovšem zapomněl jsi dodat, že absolutně neberou ohled na to, v jakým směru.

Možná by mě mohli vidět i jako hrdinku, ale zároveň by se neštítili ničeho, co by jim v souvislosti se mnou mohlo zvýšit finanční výnosy. A já rozhodně nehodlám bejt předmětem nějakejch ujetejch vyšetřovacích teorií! Nemluvě o tom, že kdyby se tak, nedejbože, stalo, moje starší sestra by mně udělala ze života mnohonásobně větší peklo, než jak se jí to dařilo doteď.

Takže...proto. Protože i když můj život stojí za pendrek, pořád ještě není tak podělanej, abych si nějakou hrou na hrdinku zdevastovala jeho zbytek, nebo tedy přesněji část, kterou jsem nucená v tomhle proklatým městě strávit!"

Sklopila jsem hlavu do klína, jelikož jsem se mu dál nedokázala dívat do očí. Ne, když se mu ze mě tak potupně podařilo dostat to, co chtěl slyšet. Pokusila jsem se ignorovat ten slabý hlas v mém podvědomí, jenž argumentoval tím, že v jádru situace na to měl přeci jen právo.

Ale i kdyby, on je fakticky ten poslední, co by se měl domáhat nějakejch pravomocí. Zvlášť když vezmeme v úvahu zavržení hodnej fakt, že víc jak dekádě lidí naprosto bezohledně odepřel právo na to nejcennější, co kdy měli. Vzal jim možnost žít naprosto pro nic, respektive pro ukojení svých psychopatických tužeb po hektolitrech krve, zoufalství a pozornosti bellevillských médií. „Pro svoji zkroucenou zábavu," dodal pro úplnou přesnost můj vnitřní hlas. Slyšet to v takhle exaktním znění výrazně posílilo můj, již tak dost velký vztek, averzi a nenávist k jeho osobě. Ale i přes to všechno jsem pořád neměla kuráž ani sílu zvednout pohled z klína, a znovu se mu tak podívat do očí, ve kterých jistojistě zelo triumfální vítězství.

„No...popravdě nevím, má milá, co ti na to mám říct, jelikož mě tvoje odpověď zarazila a nepřekvapila zároveň," přiznal a krátce pokrčil rameny. „Každopádně, tohle je opravdu jedinej důvod, proč ještě nesedím za mřížema?" zeptal se a mírně nadzvedl obočí. Jeho otázka mě přiměla bleskově zvednout hlavu z klína, přičemž byla dotčenost a ponížení z jeho malého vítězství rázem pryč. Namísto toho se dostavil zřetelný šok a zmatení z jeho slov.

„A tebe snad napadá nějakej jinej důvod pro neudání psychopatickýho magora, kterej pro svoji krvavou zábavu voddělal už čtrnáct nevinnejch lidí?!" ohradila jsem se znechuceně a svůj pevný stisk na černé rukojeti ještě zesílila, pokud to tedy vůbec šlo.

„Popravdě...nejmíň tucet," odvětil sebevědomě a jeho rty se zkřivily do potměšilého úšklebku. „Ale abych ti aspoň trochu nastínil ten první z nich, kolik toho víš o okolnostech případu Eli Lischkový?"

„Ta se ho nepokoušela dostat do kriminálu, ale z něj, ty idiote!" objasnila jsem mu bez jakýchkoliv okolků či zdrženlivosti. „A jestli ten tvůj směšnej dotaz zahrnuje i názor přímo na danou aktérku, tak můžu s čistým srdcem říct, že naivnějších a stupidnějších postav vyplodila zámořská kinematografie opravdu jen málo."

„Tak je pravda, že ty Schusterovy kecy byly fakt dost úsměvný, a jeho plán na osvobození byl ještě větší brak, než Elino provedení samotný vraždy majitele toho supermarketu," připustil pobaveně, „ale tak, berme ohled na to, že to byla prvotřídní amatérka.

Samozřejmě tenhle vzorec motivu není uplatňován jenom v kriminálkách, nýbrž i v reálným životě. Můžu ti z fleku vyjmenovat hned tucty skutečnejch případů, jejichž hlavní aktéři jednali na úplně stejným principu, i když na to teď evidentně není ta nejvhodnější chvíle.

Každopádně jsem tím chtěl říct, že motiv pro tenhle typ ilegálního jednání nemusí bejt vždycky tak jednotvárnej. Lidi jsou různý, stejně jako důvody k zamlčení série morbidních vražd. Strach, vlastní zisk, sympatie...klidně bych takhle mohl pokračovat až do nekonečna, ale to bych se do toho s největší pravděpodobností zamotal ještě víc, než jak se mi povedlo doteď." Volnou rukou si krátce prohrábl vlasy, načež mu do bledého obličeje znovu spadlo několik černých pramenů. „I když tvůj případ to očividně nebude," usoudil nakonec a já pocítila jakýsi pocit úlevy, že už mě nehodlá dál psychologicky pitvat, i když ho to viditelně bavilo. „Ovšem kdo ví, možná se jedná o eventualitu, jež je prozatím jen ve hvězdách," dodal, načež se přestal opírat loktem o opěradlo šedivé čalouněné pohovky a s úšklebkem na rtech si založil ruce na prsou.

Ačkoliv Gill k mojí značné neradosti nebyl jedinej, kdo se do tohoto jeho monologu značně zamotal, podstata věci mi byla víc jak jasná. „Sice nemám tušení, co ten tvůj psychopatickej mozek vyplodil za protismyslný vyhlídky, ale jednu věc ti můžu zaručit se vším všudy - pro neradostnej fakt, že ještě nesedíš za mřížema bellevillský vazební věznice, nikdy žádnej druhej důvod existovat nebude," ujistila jsem ho důrazně, pomalu a s kamenným chladem v hlase, přičemž jsem na něj nepřestávala mířit špičkou oné deseticentimetrové čepele. Snažila jsem se ignorovat nepříjemnou křeč, jež mě začínala chytat do pravé paže.

„Beru na vědomí," odvětil ironicky a přesměroval svoji pozornost k obrazovce stále ještě běžící televize, načež jeho pohled spočinul na sotva viditelném logu příslušné stanice.

„I když nakonec v tom lochu přece jen někdo skončil," jízlivě se pousmál směrem k obrazovce, načež obrátil pohled zpět ke mně. „Evidentně ale nemá cenu doufat, že mi poděkuješ, že jsem z toho nože automaticky setřel i tvoje otisky, jež byly sice jedinou, ale za to zásadní trhlinou v tvým původním plánu, na kterou si očividně zapomněla, co?" zeptal se a s tázavě povytaženým obočím se zády položil na obdélníkové opěradlo, načež si založil ruce za hlavou. „Z toho samýho nože, se kterým bys mě ještě před necelejma čtyřiadvaceti hodinama nejradši podřezala," podotkl naprosto nenuceně, jako by to byl jen nepodstatnej fakt.

„Nebuď si tak jistej tím minulým časem!" ohradila jsem se vztekle. „Tys neměl sebemenší důvod, nebo snad dokonce 'právo' použít Johnsona jako nějakýho obětního kozla!"

„Vzhledem k tomu, moje milá, jak ses zachovala, když ti včera teklo do bot, nejseš zrovna v pozici, kdy bys měla moralizovat," namítl klidně.

Vážně by mě zajímalo, jestli by takhle mluvil i za situace, kdy by věděl o dalších, několika podstatných detailech a souvislostech s mým včerejším útěkem. Kdyby věděl o dopisu, jenž jsem v co nejkratší době plánovala poslat na policii, pochybuju, že bych tu teď ještě seděla a překvapivě bez nějaké smrtelné újmy na těle. Kéž bych to samé ale mohla říct i o aktuálním stavu své psychiky.

Ovšem...možná je v paradoxu i dobře, že jsem to echo nestihla odeslat. Pokud by se tak stalo a policie by do několika pracovních dnů obdržela listinu, jež by pojednávala o identitě skutečného Fialového vraha - a jejíž fotokopie by se do pár desítek minut určitě dostala na všechny televizní obrazovky ve městě -, Gillovi by okamžitě došlo, kdo je za to odpovědnej, a moje šance na přežití by tak automaticky klesla na bod mrazu. Jedinou možností by pak bylo jít s pravdou ven, a to kompletně. Veřejně přiznat vše, co se tam tu noc odehrálo, a společně s tím vylíčit můj, před pár hodinami ještě naprosto geniální plán.

Popravdě mi ani tak nevadí, že by se našel minimálně jeden bulvár, jenž by moje slova vytrhl z kontextu a překroutil je tak, aby se to celé za účelem výdělku ze žádoucího skandálu rodiny Williamsových jevilo jako základ pro další rádoby vyšetřovací teorii. Ovšem o Tracey a jejím lpění na sérióznosti jména naší rodiny toto říct skutečně nelze. Pochybuju, že by mi poděkovala, kdyby jí do San Franciska zavolal nějakej paparazzi s tím, že se její náctiletá sestra stala klíčovým svědkem - a dle zdejších týdeníků i možným spolupachatelem - největší série vražd, která se kdy v tomto městě odehrála.

Hned poté, co by se probrala z prvotních mdlob, by nasedla na první let zpátky do Bellevillu a klidně bych dala ruku do ohně za to, že by to nebylo zrovna radostný shledání. A rozhodně by se mně od ní nedostalo chlácholivého či uklidňujícího objetí, nýbrž jen údajně „výchovné" facky, načež bych tu další schytala o nejbližší stěnu výslechové místnosti.

Proto je z určitého úhlu pohledu dobře, že jsem to nestihla odeslat, protože takhle mám alespoň nějakou šanci na přežití bez toho, abych se stala oficiální deuteragonistkou této morbidní franšízy. I když ona šance je vzhledem k tomu, kdo tvrzení o její existenci vypustil z pusy, znatelně polemická a svým způsobem stále dosti absurdní.

Evidentně však nebude vůbec na škodu Gilla tohoto detailu ušetřit, jelikož jestli se o tom dopisu - nebo aspoň o jeho připravovaném zhotovení - dozví, Tracey se nebude muset do města vracet kvůli mému participování v té nejchaotičtější kauze, jež se kdy v končinách jihovýchodního pobřeží odehrála, nýbrž z důvodu realizace mého skrovného pohřbu.

„Ale tak...aby se tvý moralistický dušičce aspoň trochu ulevilo, zkus to vzít z jinýho úhlu pohledu. Johnson je arogantní snobskej kretén, kterýmu ty tři jointy denně zadusily už tolik mozkovejch buněk, že si podle všeho vážně myslí, že když vošukal minimálně půlku školy, jeho existence dostala nějakou vyšší cenu," pronesl opět zcela nenuceně. „A kterýmu ta škola života jen prospěje," dodal s nepřehlédnutelnou hrdostí na svůj poslední tah v téhle psychopatické šachové partii s lidskými figurkami a mírně sklopil hlavu do klína.

„Nápodobně," odvětila jsem nevraživě na jeho diskutabilní dodatek a znovu se pokusila ignorovat nepříjemnou křeč, jež čím dál intenzivněji sužovala moji pravou paži. Ovšem i tak jsem rozhodně odmítala vzdát se té jediné záruky bezpečí, kterou jsem měla.

„Hodláš na mě tou kudlou mířit věčně?" zeptal se, načež zvedl svůj pochybovačný pohled zase zpátky ke mně. „Nemohlo mi uniknout, že to pro tebe v posledních minutách není zrovna komfortní záležitost."

„Neměj péči," odsekla jsem příkře.

„Vzhledem k tvýmu přístupu je očividně naprosto zbytečný se ptát, ale to se fakt pořád bojíš, že jen, co ten nůž dáš dolů, se tě pokusím sprovodit ze světa?" povytáhl tázavě obočí a pobaveně se pousmál. „Popravdě jsem měl za to, že jsem ti už dostatečně dokázal, že nemám důvod ani potřebu tě voddělat, pokud mi k tomu ty sama nedáš žádnou iniciativu," přiznal znovu naprosto nenuceně. „Ale tak dobře, jestli ti to znásobí klid na duši," sáhl si do bočních kapes černé kožené bundy a jejich stejnobarevný vnitřek obrátil ven, „tak se klidně můžeš přesvědčit, že u sebe nemám ani podělanej obal od žvejkaček, natož pak nějakou zbraň."

Dobře...ale to, že překvapivě u sebe skutečně nemá náhradu za svůj obvyklej vraždící nástroj ani nic podobnýho, ještě nedokazuje, že mi nemůže způsobit žádnou smrtelnou újmu. Koneckonců...včera se mě snažil zabít i způsobem, ke kterýmu žádnej nůž, či cokoliv jinýho, nepotřebuje. „A strangulace ze seznamu vražednejch metod rezignovala jako kdy?"

Gill ohromeně povytáhl obočí. „Nějaká vzdělaná v definičních ekvivalentech příčin úmrtí, ne?" Popravdě jsem nechápala, co ho tak překvapilo na znalosti několika odvětví všeobecného přehledu. I když vzhledem k pochodům jeho psychopatické mysli se nejspíš nemám ani čemu divit. „A co se tvý řečnický otázky týče, tak ti musím dát za pravdu. Strangulace ze seznamu důvodů skonu vážně nerezignovala," uznal. „Každopádně, přijde ti možný, že bych tě dokázal uškrtit, když se krčíš na druhým konci gauče?" Odpovědí mu však bylo jen hrobové ticho. Přikurtovanej k němu není, takže by to nebyl sebemenší problém.

„To si mám svázat ruce za záda, nebo jak jinak chceš dokázat, že ti nehrozí prakticky žádná smrtící újma na zdraví?" zeptal se, přičemž byla v jeho hlase znát značná stopa pobavení. Ovšem mně to tak vtipný nepřišlo, už jen z důvodu, že na tom evidentně něco bylo.

Křeč v mé pravé paži byla s každou vteřinou intenzivnější. Opětovně jsem se pokusila ji ignorovat, ovšem nyní se mi již nepodařilo zadržet bolestivé syknutí, jež se mi svezlo po viditelně rozpraskaných rtech. Bylo zcela zbytečné doufat, že bylo dostatečně slabé na to, aby nedolehlo k uším mé nezvané návštěvy.

„Není to trochu absurdní? Mermomocí se snažíš vyvarovat veškerý, potenciální fyzický újmy, a přitom si ji sama způsobuješ?" nechápavě zakroutil hlavou a mírně se ušklíbl.

Když se mu ani po chvíli nedostalo žádné odpovědi - nehledě na to, že dle mého se stejně jednalo pouze o řečnickou otázku -, Gill vyčerpaně vydechl a s ironicky pobaveným úsměvem na nevýrazných rtech si dvěma prsty co nejopatrněji zamnul kořen přeraženého nosu. „Nemyslíš si, že kdybych si sem vážně přišel jen vyřídit účty za ten včerejšek, byla bys tuhá hned, co jsem překročil práh týhle honosný vily?"

Gillova slova mě - ačkoliv to nerada přiznávám - nakonec donutila se nad podstatou téhle bizarní situace přeci jen trochu hlouběji zamyslet. Nehledě na všechny ty jeho dosavadní kecy o dluhu a životním rozhodnutí, jež v podstatě věci nazval jakousi výjimkou...svým způsobem je skutečně trochu - trochu dost - nepochopitelný a dalo by se říci, že i boží zázrak, že jsem po více jak dvacetiminutovém pobytu téhle psychopatické kreatury v mém domě stále ještě naživu. Tak nepochopitelný, až se to vážně jeví jako něco k zamyšlení. K zamyšlení se nad jeho stálým, ovšem dost protismyslným tvrzením, že se nejedná o dodatečné vykonání onoho včerejšího pokusu o vraždu své nepohodlné svědkyně.

„Dejme tomu, že ti tuhle ujetou a hlavně naprosto nepochopitelnou tezi svým způsobem skutečně uvěřím," pronesla jsem se značnou nedůvěrou v hlase a skepticky svraštila obočí, přičemž se můj - bohužel dosti viditelně - pošramocený obličej značně napjal. „Proč jsi během necelejch čtyřiadvaceti hodin tak enormně změnil stanovisko?"

Gill se mírně uchechtl a s triumfálním úšklebkem si založil ruce za hlavou. „No, kdybych měl to všechno, co už tady dneska padlo - a společně s tím i ten zamlčenej, většinovej zbytek - shrnout do jedný prostý věty, tak řekněme, že jsem zkrátka s odstupem času ztratil zájem tě voddělat," objasnil mi opět zcela nenuceně. Z jeho výrazu bylo evidentní, že už se nemůže dočkat, jak si tohle přeberu.

Bylo mi jasné, že to nebude tak prosté a jednoduché, jak to účelově vyznělo. Pochopila bych, kdyby se jednalo o oběť, jež náhle přestala splňovat jeden z hlavních předpokladů pro její vraždu, a tak se daný pachatel rozhodl od jejího usmrcení upustit.

Možná to není úplně nejlepší příklad, ovšem jako první mě v tuhle chvíli napadá proslulý Jack Rozparovač, jenž zabíjel především - ne-li až výhradně - ženy z těch nejslabších mravních poměrů. Případ jeho řadění mě osobně však nijak extra nezaujal, takže si netroufnu přímo jmenovat Rozparovačovy oběti. Ovšem když to prostě a jednoduše zobecníme, tak lze domněle předpokládat, že kdyby nějaká ze zavražděných několik hodin před skonem konvertovala do nejbližšího kláštera, nejspíš jen těžko by se za ní vypravil, aby vykonal, co měl v plánu. Kdyby se z prostitutky stala přes noc jeptiška - což nevím, jestli je vůbec možný, ale koneckonců, je to jen hypotéza -, pochybuju, že by Jackovi i nadále stála za vraždu.

Tohle znamená přestat být předmětem vrahova zájmu. Ovšem můj případ má do použitého příkladu dost daleko. Já nejsem...oběť, nýbrž nepohodlnej svědek jeho psychopatického řádění. A ty důvody jejich, vrahem kýženého skonu rozhodně neopouštějí.

Proto jeho slova a svým způsobem i činy působí tak nepochopitelně a nerealisticky. Ovšem i tak se přeci jen nedokážu zbavit dojmu, že na nich skutečně něco je. Jinak...proč bych tady teď seděla? Živá, překvapivě.

Křeč v mé pravé paži ještě o něco zesílila a já za rty neudržela další bolestivé syknutí. Ale i tak jsem stále nepřestávala mířit ostrou čepelí na svoji nezvanou návštěvu.

„Přísahám, na co chceš, že jen, co ten nůž dáš dolů, nepohnu se ani o centimetr," pronesl slibně, když poznal, že bolest v mé pravé paži se již blíží k hranicím vydržení.

„Tak...fajn," hlesla jsem svolně a se značnou neochotou sklonila čepel své jediné obranné zbraně, přičemž ona křeč prakticky okamžitě povolila, a já tak v pravé paži pocítila nepopsatelnou úlevu.

Ne, že bych to udělala proto, že bych snad plně věřila onomu slibu, že ani po mé kapitulaci neopustí místo na opačné straně pohovky. Hlavním důvodem opravdu byla již nevydržitelná intenzita onoho křečového pulzu. Ten psychopatickej zjev je skutečně poslední osoba, ke které bych chovala nějakou upřímnou důvěru, proto jsem si také onen nůž nechala u sebe a nepřestávala ho obezřetně svírat v dlani.

Gill svému slibu kupodivu dostál, ale i tak jsem se zády ještě silněji přitiskla k vnitřní straně čalouněné područky.

„Vidím, že jsem se nemýlil," Gill pohledem ukázal na moji levou lícní kost, „líčení dle všeho vážně nebude tvoje silná stránka. Fakt vypadáš, jako bys měla místo tváře uzrálou švestku." Sarkasticky se uchechtl.

Nevraživě jsem si odfrkla a vší silou se snažila odolat onomu svůdnému nutkání na něj ten nůž namířit znova, i když značně pochybuju, že by ho tak ten jízlivej úsměv přešel. Jako by to snad byla jen nešťastná nehoda. Ovšem při pohledu na jeho přeražený nos se mým tělem rozlil blažený pocit tělesné satisfakce.

„I když...na tu druhou stranu nelze popřít, že jsem to vážně asi trochu přepísk," uznal kajícně, což mě značně překvapilo.

Ironicky jsem se pousmála. „Trochu?"

„Fajn, tak trochu dost. I když tys mně taky způsobila značnou újmu na zdraví a v porovnání s ní je jedna modřina takřka nic." S triumfálním úšklebkem si založil ruce na prsou a náznačně povytáhl obočí. Následky tohoto úderu jsem si pro svoje vlastní zdraví raději ani nepředstavovala. „Ale i tak - ke svýmu vlastnímu překvapení - uznávám, že i když to bolelo jak čert, nejspíš jsem nemusel s tebou o tu podlahu fláknout tak silně. Takže se ti za ten monokl...omlouvám, nebo aspoň něco v tom smyslu."

Pobaveně jsem se uchechtla. To si vážně myslí, že omluva od něj bude mít nějakou hodnotu? Nebo je to jen další projev jeho bizarního smyslu pro humor? Osobně to vidím na tu druhou možnost. A i kdybychom žili v nějakém alternativním vesmíru a ten vyšinutej šašek to skutečně myslel vážně, tak by fakt bulel na špatným hrobě.

Gill evidentně nemá tušení, komu čelí. Strávila jsem v Bellevillu celej svůj život, já jsem skutečně ten poslední člověk, jemuž by nebyl znám onen pravej - a růžové brýle naivního optimismu bolestivě devastující - význam slova „omluva".

„Společenský standardy sice opravdu nejsou můj obor, ale když dva lidi udělaj chybu, nebejvá zvykem - nebo alespoň slušností, že se omluví oba?" Gill povytáhl obočí a levý koutek mu ucukl do mírného úsměvu.

Tentokrát jsem se už opravdu musela doslova rozesmát, i když můj smích jen zdůrazňoval naprostou absurditu jeho slov. „Za 1. Jestli opravdu toužíš znát odpověď na tuhle otázku, tak to fakt budeš muset jít o vilu dál." Znovu jsem se rozesmála, ale hned na to můj výraz nabral zpátky na odměřené nevraživosti a chladné racionalitě. „A za 2. Já jsem žádnou chybu neudělala," namítla jsem jistě, „ani včera...ani nikdy jindy. Takže o nějaký omluvě si nech leda tak zdát. Vsadím se, že tvůj chorej mozek dokázal vyplodit už i větší absurdity." Jízlivě jsem se ušklíbla.

„To asi nelze popřít," odvětil nečekaně klidně a pobaveně se usmál, což mě vcelku překvapilo. Popravdě jsem čekala, že moje upřímnost nebude zrovna vítanej host této roztodivné debaty, stejně jako on. Psychopati přece nenávidí kritiku vůči jejich osobě. „I když...upřímně by mě zajímalo, kam to s tímhle přístupem dotáhneš, a teď to nemyslím v souvislosti se mnou, ale celkově," prohodil zamyšleně, načež jeho výraz znatelně zvážněl. „Nemusím mít žádný věštící schopnosti ani křišťálovou kouli, abych ti mohl zcela objektivně zaručit, že s takovýmhle přístupem se dřív, nebo později šeredně spálíš. A ty popáleniny budou několikanásobně bolestivější, než jedno jediný překousnutí svojí hrdosti a upuštění od životních zásad."

Musela jsem vynaložit všechnu sílu, abych odolala dalšímu nutkání se opětovně rozesmát, a vyzdvihnout tak na povrch neskutečnou absurditu jeho slov. Tak neskutečnou...až to svým způsobem bylo i doopravdy směšný, i když výhradně v tom psychicky chorém slova smyslu.

Jak mi může kodex, díky kterýmu jsem v tomhle bizarním městě nepřišla o všechno cenné, co jsem od života dostala, nějak ublížit? Mně, člověku, jenž už toho za celý život v Bellevillu viděl tolik, že už ho nepřekvapí prakticky nic?

Dlouho pěstovaný pragmatismus, smysl pro realitu a dispozice vidět její pravou tvář...a v neposlední řadě moje morální integrita. Čtyři věci, díky kterým jsem se během života v Bellevillu nepropadla až na samé dno bytí, a to po všech možných stránkách. Jak mi něco, co drží moji existenci nad vodou, může, proboha, ublížit?

Nijak, samozřejmě. A to, že si Gill byť jen troufá tvrdit opak - navíc ještě v momentě, kdy mě zná jen necelých čtyřiadvacet hodin -, dokonale svědčí o jeho stavu mysli.

„I když nejsem tady od toho, abych ti dělal přednášky o potenciální budoucnosti," připustil s mírným výdechem, přičemž v jeho hlase nebyla znát ani stopa nedávné vážnosti, „takže zase zpátky k tématu večera." V očích se mu vítězně zablýsklo a jeho rty se opět roztáhly do znepokojivého úsměvu.

Gill namířil svůj pohled přímo na mě, přičemž si znovu založil ruce za hlavou. „Máš nějakej nápad, jak to teď bude dál?" zeptal se a povytáhl potměšile obočí. Bylo mi jasné, že na tu otázku ani není třeba odpovídat, neboť se jednalo jen o jakejsi slovní komparz. „Jelikož já bych jeden měl, a dovolím si tvrdit, že ty bys s nějakým lepším stejně nepřišla." Záměrně se na chvíli odmlčel, a nechal mě tak utápět se v trýznivém znepokojení a mučivé nejistotě z jeho slov.

„Nemusíš se tvářit jako králík, kterýho někdo plánuje stáhnout zaživa z kůže," ujistil mě pobaveně Gill, když si všiml mého nervózního výrazu, jenž dokonale zrcadlil všechny moje aktuální pocity, a to od neskutečného vzteku a nenávisti až po oprávněný strach.

„Jak jsem ti už jednou řekl, po tom, cos předvedla, nemám problém ti dát to, po čem tvoje maličkost dle všeho tolik prahne - možnost pokračování tvýho mladýho života," informoval mě. „I když tady ta slibná část mojí nabídky zjevně končí, jelikož ona cena se ti, jak už mi došlo, očividně moc líbit nebude."

„Co jako po mně chceš?" prskla jsem tázavě. Nenávist v mém hlase byla evidentnější než kdy předtím. „To mám jako držet klapačku o všem, cos pod vlivem svý chorý mysli udělal, nebo co ode mě jako čekáš?" zeptala jsem se a rty mi ucukly do ironického úsměvu.

Ovšem jeho následná odpověď bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. „Přesně tak," přikývl na potvrzení a rozepjal rty do děsivě zvráceného úšklebku. Ztuhla jsem v naprostém šoku, když ty dvě slova dolehly k mým uším. Téměř se mi zastavil dech a moje srdce se náhle opět ocitlo v bolestivém svěráku. Ovšem nyní bylo jeho sevření značně silnější a drtivější než kdykoliv předtím.

Bezmyšlenkovitě jsem jen vyhrkla to, co mi v tu chvíli přišlo na jazyk. Ani na vteřinu jsem to nemyslela vážně. Za živýho Boha by mě nenapadlo, že se trefím přímo do černýho.

„Probůh, netvař se tak sentimentálně," vyzval mě a dlouze vydechl. „Pohled na Smithový chladnoucí mrtvolu si snášela líp, než oční kontakt se mnou - což se nezměnilo," prohodil opět naprosto nenuceně. Ten jeho cynismus mě udivoval čím dál tím víc. A to jsem si myslela, že jsem otrlej člověk. Ovšem psychopatům dle všeho nesahám ani po kotníky. „Ber to z tý lepší stránky. Můžu si vymyslet doslova cokoliv, sebevětší zvrácenost, jež by ti zaručeně byla mnohonásobně nepříjemnější, než držet jazyk za zuby. I když při tvý ukecanosti by to bylo nejspíš ještě větší mučení, než kdybys měla vyhovět všemu, co mě za posledních několik vteřin napadlo." Gillovy rty se rozepjaly do šibalského úšklebku. Tahle grimasa zabila všechny mé domněnky, jež ve mně stvrzení mých vlastních slov vyvolalo, že už nemůže přijít s ničím horším. Může, a evidentně rovnou s celým zástupem.

„A když tě s touhle bizarní šíleností pošlu k čertu?" procedila jsem tázavě skrz křečovitě zaťaté zuby a nepřestávala ho propalovat nevraživým pohledem. Klouby mi viditelně bělely, jak jsem v ruce křečovitě svírala rukojeť onoho škrabacího nožíku. Měla jsem sto chutí to risknout a udělat onomu morbidnímu šílenství definitivní konec. Ovšem jen, co mi podvědomí připomnělo znění Gillovy první podmínky, prakticky veškerou moc nade mnou opět převzal pud sebezáchovy, a já tak od své spontánní myšlenky - už jen pro své vlastní dobro - rychle upustila.

„Můžeš hádat," odvětil a mírně se uchechtl. „Smrt je sice zadara, ale v případě života bych to tak bezplatně neviděl." Nepřestávalo mě děsit a zároveň pořád ještě i udivovat, jak nenuceně, klidně a odlehčeně dokáže mluvit. Sama jsem se považovala za relativně otrlého člověka, ovšem Gill dal této vlastnosti zcela nový význam a úroveň. Značně vyšší, než je psychicky zdrávo. „Prakticky si mně přečetla myšlenky, z čehož vyplývá, žes to musela aspoň podvědomě očekávat, takže by to pro tebe opravdu neměl bejt žádnej masivní šok. Jak jsem už říkal, peněžní úplatky neberu, a navíc...tohle v podstatě ani není úplatek jako takovej. Říkejme tomu třeba 'dohoda na bázi výměnnýho obchodu'. I když osobně ti nemůžu zaručit, že bude ziskově ekvivalentní pro obě strany. Ale...to tě stejně nemusí trápit, neboť tvůj honorář neklesne ani o desetinu procenta jeho nynější výše."

Bez toho, abych nyní o celé věci objektivně přemýšlela, jsem jen téměř neslyšně hlesla: „Dej mi...čas na rozmyšlenou." Vlastně ani nevím, co jsem touto žádostí - nebo spíše požadavkem - sledovala, ale v tuto chvíli mi to přišlo jako ta nejlepší možná odpověď. Šance, jak se vyvarovat jejího přesného znění.

Gill povytáhl zaskočeně obočí a mírně otevřel pusu, aby mohl něco říct, ovšem během okamžiku si to rozmyslel a bledé rty semkl zase zpátky k sobě.

Z jeho výrazu bylo patrné, že ho můj požadavek v ten moment přivedl k nápadu dne. Už jen při tomto uvědomění jsem se děsila jeho znění. „Fajn...proč ne," souhlasil a levý koutek mu viditelně ucukl do potměšilého úšklebku. „Zřejmě ti neuškodí, když si to necháš pořádně rozležet v hlavě. Možná pak přestaneš vidět věci skrz ten emoční opar, i když nebudu dělat žádný finální závěry předem. Koneckonců, je to nabídka, a ne nařízení. Ovšem pokud se i přes to všechno rozhodneš pro její nepřijetí, no, potom tě už jen zavčas požádám, ať mi do momentu mýho skonu podržíš místo v pekle."

Následně místností opět zavládlo hrobové ticho, jež přerušoval jen slabý hukot televize. Už jsem mu neměla co říct, a další projev mého negativního názoru na něj jsem si radši již nechala jen pro sebe. Stejně si z toho nic nedělal. Dobře si je vědom všeho, co jsem mu řekla, a evidentně to bere jen jako kompliment. Ovšem co jinýho zrovna od takový zvrácený kreatury můžu čekat.

„Zřejmě už by bylo na čase jít," usoudil s dlouhým výdechem, „stejně všechno to základní už více méně padlo." Když se Gill následně zvedl ze sedu a postavil se, instinktivně jsem se k oné područce přitiskla ještě silněji a v pravé ruce znovu pevně sevřela rukojeť škrabacího nože. „Aktuální ředitelský volno by ti na rozmyšlenou mělo bohatě stačit," usoudil a opatrně ke mně přistoupil, jako by snad už počítal s tím, že proti němu znovu bleskově namířím čepel onoho nože, což se ale k jeho překvapení nestalo. Nechtěla jsem riskovat, že by si to v tý svý psychopatický mysli přebral jako porušení jeho první podmínky pro nedovolenej pobyt v této vile, i když ta šance nebyla z určitého pohledu příliš vysoká. Ale...jistota je jistota. „Takže na viděnou v pátek o velký přestávce u toho nefunkčního automatu na Coca Colu," oznámil mi předtím, než se otočil na podpatku svých těžkých punkových bot čelem k předsíni. „Upřímně doufám, že se rozhodneš pro první možnost, prcku, protože nechat tě naživu bude opravdu zábava," pronesl zády ke mně, načež se ke mně znovu otočil. „Neber to ovšem tak, že tě nějak ovlivňuju. Sama si srovnej svoje priority, i když dle všeho asi nebudou tak moc rozdílný od těch mejch." S těmito slovy se již konečně vydal k odchodu.

Chtěla jsem mít stoprocentní jistotu, že opustí prostory tohoto domu, a tak jsem ho - ovšem s metrovým odstupem - následovala. Pro případ, že by to přeci jen nebyl kýžený konec jeho nezvané návštěvy. Očividně jsem paranoidní, i když za téhle situace je to poměrně logické a rozhodně ne na škodu.

Gill se však na prahu vchodu náhle zastavil a k mým uším následně dolehlo sotva uslyšitelné uchechtnutí. Rázem mi z toho přeběhl mráz po zádech a já okamžitě děkovala vlastní intuici, jež mi poradila, abych ten nůž raději ještě neodkládala.

„I když možná přeci jen ještě nepadlo úplně všechno," prohodil Gill a opět na mě upřel svůj pronikavý pohled, „chybí nám přece ta pověstná třešnička na dortu."

Neměla jsem nejmenší tušení, co tím má na mysli, tedy...až do chvíle, než sáhl do zadní kapsy svých černých džínsů a mezi dvěma prsty sevřel jednou přehnutý, na první pohled zcela čistý, tiskárenský papír. Mé tělo jako by se v ten okamžik proměnilo v kus ledu, načež jsem na prsou pocítila neskutečně drtivý tlak.

Nedokázala jsem ze sebe dostat ani jediné slovo, natož udělat jediný pohyb. Jako zkamenělá jsem stála jen necelé dva metry od něj a šokovaně hleděla na přehnutý kus papíru, který držel v rukou. Nebo spíš...na výtvor z něj.

Díky naprostému šoku jsem si prakticky ani neuvědomovala, jak rychle moje sevření černé rukojeti nože povoluje. Z daného transu mě dokonce neprobral ani cinkot ocelové čepele, jež náhle dopadla na jeden z křišťálových střepů.

„Jane Doeová," zopakoval jméno, jež bylo napsané na přední straně obálky, kterou nyní svíral mezi dvěma prsty, „to je tak geniální, až jsem v první chvíli skoro zapomněl, že hned pod tím je uvedená adresa nejbližší policejní stanice."

J-jestli to ale měl u sebe celou dobu, tak jak to, že...proč by to všechno...

Jeho obličej se znepokojivě napjal, a světlá pokožka mu tak znatelně zvýraznila všechny jeho ostře řezané rysy, načež onu obálku křečovitě sevřel v pravé dlani a s vražednou jiskrou v očích rychle přistoupil ke mně. Instinktivně jsem se pokusila couvnout, ale hned po prvním kroku vzad jsem narazila do vysoké bílé zdi. Zhluboka a s oprávněnou hrůzou v očích jsem nasucho polkla, když mě rázem pohltil jeho vysoký stín.

Při pohledu do jeho olivínově zelených očí, ve kterých zela čím dál zřetelnější nevraživost a vztek, jež se mu až do této chvíle evidentně dařilo za nějakým, mně stále ještě neznámým účelem brilantně skrývat, se mi znatelně zrychlil dech. Těžko říct, zda to bylo jen díky náhlému návalu - pravděpodobně předsmrtného - adrenalinu a brzkých následků málem zdařilého zamlčení ústředního segmentu mého druhého plánu, či za onen nepříjemný pocit zodpovídala Gillova znepokojující blízkost.

Se srdcem až v krku jsem se co nejsilněji natiskla zády na vysokou, sněhově bílou barvou pečlivě natřenou stěnu. Na dlaních jsem prakticky cítila její hrubou strukturu, načež se mi ony mírné výstupky nepříjemně zaryly do pokožky na zadní straně paží a částečně odhaleném krku.

„Ty sis opravdu myslela, že o tom nevím?" zeptal se řečnicky a přistoupil ke mně ještě o krok blíž. Vzdálenost mezi námi byla jen necelých dvacet centimetrů. „Že nemám páru, žes měla už od začátku v plánu mě předhodit policajtům, a tobě se tak podaří přede mnou tuhle, zatraceně podstatnou skutečnost kompletně utajit?"

Můj šok a ztráta veškerých slov o pravdivosti jeho domněnky svědčily víc než dost.

„To mlčení beru jako potvrzení, má milá," pronesl s neočekávaným pobavením v hlase a koutky rtů mu mírně ucukly do úšklebku, jenž jsem v tuto chvíli nedokázala pojmenovat.

V Gillových očích se mihlo několik šibalských jisker, než se ke mně naklonil, a já tak na pravém ušním boltci krátce ucítila jeho ledově mentolový dech. Cítila jsem, jak mi po celém těle pomalu, ale jistě naskakuje husí kůže.

„Víš, moje milá," zašeptal znepokojivě klidně předtím, než zvedl levou ruku a prsty mne obepjal kolem krku, zatímco loktem té pravé, v níž stále pevně svíral nevyvratitelný důkaz o mém úmyslu, se opřel o stěnu. Míra adrenalinu v mém těle viditelně stoupla, stejně jako strach v mých safírově modrých očích. Po včerejšku není nejmenší pochyb, že je schopnej mě poslat k šípku i beze zbraně. Ovšem...co mě děsilo a zejména znepokojovalo podstatně víc než překvapivě slabá, ne-li až prakticky žádná intenzita jeho stisku, byl šokující chlad, jenž mi jeho náhlý dotek rozlíval do celého těla. Měla jsem pocit, jako by mi hrdlo sevřel doslova kus ledu, což můj trýznivý trans ještě prohloubilo. „Je tady jedna věc, kterou jsem ti tak nějak opomněl říct," přiznal znepokojivě pomalu a důrazně, zatímco se pravou rukou opíral o stěnu a tou druhou mě - kupodivu netypicky lehce - svíral kousek pod bradou. Ovšem i tak jsem se bála udělat byť jen nepatrný pohyb. Jeho stisk mohl klidně kdykoliv zesílit, a poslat mě tak na onen svět.

Znepokojivý chlad, jenž se mi s každou vteřinou rozlíval hlouběji a hlouběji pod kůži, značně usměrňoval tempo mého, adrenalinem zrychleného dechu, ovšem také dokonale vyzdvihoval na povrch dosti nemalé zaskočení a zřetelný strach.

Gillovy rty se zkřivily do spokojeného úsměvu, když na mně spatřil sílu konsekvencí jeho posledních několika gest. Podvědomě mě to štvalo víc, než jsem si dokázala připustit, ale v této situaci bylo značně lepší na to nahlížet ze sebezáchovného úhlu pohledu.

„Víš, prcku, ta nabídka nebyla úplně součástí původního plánu, spíš jen zcela neplánovaným extempore, jež se ale nakonec stalo ústřední zápletkou celýho příběhu, kterej měl bejt výrazně kratší.

Je více méně pravdou, že mě tvoje reakce dost zarazila, ale rozhodně si nemysli, že to stačilo na to, aby ses vyplatila z klíčový role v tomhle případu. Musím ti s těžkým srdcem přiznat, že ve skutečnosti měla tvoje postava zdechnout o dost dřív. Ovšem...jak vidíš, věci se poněkud změnily, a co se týče tebe, tak si troufám říct, že především k lepšímu.

Pro všechny případy jsem si na popud svojí intuice hned po zmizení čerstvejch pozůstatků svý historicky první, nepohodlný svědkyně vyhledal ve školním registru tvou složku. Díky těm univerzálním klíčům a vědomí, že heslo na prakticky všechny ředitelčiny elektronický zařízení je jméno tý polovypelichaný bestie, jejíž fotku má zarámovanou na stole vedle počítače, to nebyl sebemenší problém.

Ovšem i když byl obsah tvejch studentskejch záznamů opravdu zajímavý čtení, především mě zajímala tvoje adresa, jež mě překvapivě dovedla do jedný z nejluxusnějších vilovejch čtvrtí ve východním okrsku.

Sice to vypadalo, že až na tvou maličkost v tomhle honosným baráku s největší pravděpodobností nikdo není, ovšem i přes tuhle domněnku jsem radši nechtěl riskovat, že vraždou jednoho nepohodlnýho svědka si jich nadělám deset dalších.

Musím přiznat, žes mně dost nahrála do karet, když jsi odešla z pokoje, aniž bys zavřela okno, stejně jako se mi náramně hodila ta pergola vedle garáže, za jejíž případný poškození se upřímně omlouvám.

Ovšem z toho, co jsem v tý tvý potemnělý podkrovní zašívárně následně našel, jsem už fakticky tolik na větvi nebyl. I když si naštěstí ještě neměla hotovou kostru toho dopisu, adresa příjemce na obálce, jež ležela vedle, o tvým plánu svědčila víc než dost. V ten moment jsem měl fakt sto chutí se vykašlat na nějaký riziko a jít tě vykuchat zaživa.

Což by se pravděpodobně i stalo, kdyby se v tom tvým roztomilým pokojíčku ale náhle nenašlo něco, co - i přes můj značnej vztek - upoutalo moji pozornost a díky čemu skutečně ze všech sil věřím, že to echo, či co to vlastně mělo bejt, jsi plánovala poslat jen ze strachu o svůj holej život, a kdyby ti nic nehrozilo, jistě by ses neuchýlila k něčemu tak podlýmu, nemám pravdu?"

Doufala jsem, že si Gill mé následné mlčení přebere jako potvrzení, i když to byla svým způsobem lež. Udělala bych to, i kdyby mi nic nehrozilo. Už jen z toho důvodu, že bych si nemohla nechat ujít jeho drastickej soud. A samozřejmě taky proto, aby se jeho dopadením dostalo alespoň minimální posmrtné satisfakce všem, jimž tahle kreatura za účelem svý morbidní zábavy sebrala to nejcennější, co kdy měli.

„Určitě tě zajímá, co mě přimělo ten názor tak rapidně změnit, co?"

Doufala jsem, že z mého stálého mlčení znovu vydedukuje pozitivní odpověď. Tenhle druh komunikace byl aspoň nějak snesitelný, na rozdíl tedy od standardního rozhovoru s ním. Takhle ze mě aspoň mermomocí nedoloval všechno, co chtělo jeho psychopatické ego slyšet.

„Uříznul jsem ti snad jazyk, nebo co?" pobaveně se zasmál a znovu povytáhl tázavě obočí. „Když jsem ti říkal, že máš držet klapačku, nemyslel jsem to až takhle moc." Znovu se pobaveně zasmál svému vlastnímu výroku. Vážně má ujetej smysl pro humor.

„Tak si rozmysli, co vlastně chceš," prskla jsem nevraživě. „A jo, ráda bych věděla, co z harampádí v mým pokoji tě zaujalo natolik, že jsem díky tomu přežila nadcházející smrt," rozmluvila jsem se víc, než jsem původně chtěla. Ovšem odpovědí zrovna na tuto otázku přeci jen nepohrdnu. Opravdu mě zajímá, co ho přimělo upustit od mý smrti, když tedy po ní dle svých slov prahnul tolik, že byl ochotnej opomenout riziko dalších nepohodlnejch svědků.

„Nemyslíš si ale, že by bylo nudný, kdybych ti to prostě a jen vyklopil?" zeptal se Gill a znovu mírně povytáhl obočí, přičemž ani nečekal na moji odpověď. „Věř mi, že zkazit tuhle pouť ještě před jejím začátkem by byla dost velká škoda. Navíc...vzhledem k tomu, že mi nevěříš každý třetí slovo, co vypustím z pusy, by ses mně evidentně jen nevěřícně vysmála a následně mě obdarovala dalšíma z mnoha potěšujících komplimentů. Takže už jenom z tohohle důvodu si nehodlám vyplejtvat svýho jedinýho žolíka, kterej tuhle pouť kompletně zastaví, ještě předtím, než uvidím, jak dobře si povedeš, moje milá."

Mohlo mě napadnout, že to bude jenom další tah v jeho hře. Vážně nechápu, jak jsem si byť jen na vteřinu mohla myslet, že by mi skutečně a hlavně pravdivě odpověděl.

„A jen tak mimochodem..." sevření na mém krku překvapivě kompletně povolilo, načež Gill dotek své levé dlaně přesunul k mojí poraněné tváři. Zaskočeně jsem sebou prudce trhla, když jsem na levé lícní kosti ucítila mrazivý dotek špiček jeho prstů. Překvapivě...bezbolestný dotek. Tedy bezbolestný v porovnání s tím, co onomu monoklu předcházelo. Ovšem to trvalo pouze do okamžiku, než mi položil na tvář celou dlaň a bříškem palce mi přejel po celé linii lícní kosti, načež mi v oné modřině nepříjemně zaškubalo. „Jestli vážně tak moc toužíš žít, a zvažuješ tak přijetí mojí nabídky, tak hned, co se za mnou zavřou domovní dveře, nezkusíš volat, korespondovat, nebo jakkoliv jinak kontaktovat policajty, a to ať se děje, co se děje. I když pro případ nejvyšší nouze máš na papíře, jenž si, bonzačko, plánovala použít pro obsah onoho echa, číslo poslední a v podstatě vlastně i jediný záchrany.

Víš, nedalo se přehlídnout, že tě ten včerejšek zjevně uchvátil natolik, že sis opatřila i suvenýr, a to rovnou ne jeden. I když...určitě pochopíš, že ten nejhlavnější z nich bych chtěl zpátky. Takže mi ty desky hezky vrátíš i spolu s tvojí odpovědí. Ten nůž a baterku si klidně nech, když dle všeho potřebuješ mít na naši první společnou noc nějakou vzpomínku." Gill se následně se šibalským úšklebkem na tváři sehnul pro jeden z několika růžových tulipánů, jež se až doposud povalovaly na podlaze mezi nespočtem křišťálových střepů, načež mne vzal za pravé zápěstí a květinu mi vtiskl do rozevřené dlaně. Vzápětí svůj pohled přemístil zpátky ke zranění na mé levé tváři, stejně jako onen mrazivý dotek. „Jestli ti můžu dát radu, jak se toho zbavit, zkus si na to dát gázu napuštěnou octem. Není to sice nejvábnější, léčebná metoda, ale za to je dost účinná." Naposledy mi přejel bříškem palce po linii lícní kosti, než jeho dotek nečekaně sestoupil k mému rameni. „A jen tak na okraj..." ukazováčkem mírně podebral ramínko mého šedivého nátělníku, „na tu tvoji absenci podprsenky si hodně rychle zvyknu." Zaskočeně jsem se zajíkla, díky čemuž se jeho šibalský úšklebek ještě rozšířil. „Měj se, prcku." S těmito slovy konečně přestal podbírat prstem ramínko mého nátělníku a kompletně zmačkanou obálku mi hodil k nohám. Na prahu předsíně mi věnoval poslední vítězný úšklebek, než se do pár vteřin na to ozvala hlasitá rána signalizující zabouchnutí domovních mahagonových dveří.

Onen trans začal po jeho odchodu konečně slábnout. Pomalu jsem svůj duchanepřítomný pohled přemístila před sebe a pozvolna se podél zdi svezla do sedu, načež mi kraťasy a spodní lem nátělníku smáčela voda z Traceyiny dekorační vázy, jež byla rozlitá na podlaze. V ten moment jsem ani nepostřehla, že jsem se o jeden ze střepů patrně řízla do vnější strany levého stehna. I když v tu chvíli byla fyzická bolest to poslední, co jsem dokázala cítit. Mým tělem i myslí nyní cloumalo prakticky všechno možné, a to od nehorázného vzteku a pocitu zoufalství až po radost z toho, že ačkoliv mě onou dnešní návštěvou zbavil veškerých nadějí a šancí na všesměrnou samostatnost a kompletní nezávislost, můj plamen života ještě definitivně nevyhasl.

Rázem jsem pohledem zavadila o kus zmačkaného papíru, jenž mě měl dostat zpátky na trať mého rutinního života, který jsem sice nenáviděla, ale na druhou stranu byl alespoň zárukou hladké cesty k mému životnímu cíli. K naplnění touhy, které jsem zasvětila celý svůj život, důvodu, proč tak urputně počítám dny, hodiny, vteřiny...do svých osmnáctých narozenin. Do okamžiku, kdy se můj život úplně poprvé za všechny ty roky začne ubírat ke světlu na konci tohohle tunelu. Do chvíle, kdy se konečně zablýskne na onen Bílý zítřek.

Prostor přízemní dvoumístnosti nejdřív naplnilo jen sotva slyšitelné uchechtnutí. Zvuk televize už překvapivě ustal, zjevně se sama od sebe automaticky vypnula. Na bledé tváři, již v onu chvíli překrývaly husté prameny mých, tmavě hnědých vlasů, se mi pomalu začal rozpínat široký, znepokojivý ironický úšklebek, zatímco jsem v dlani drtila onen tulipán prakticky na kaši.