Nejbližší supermarket nebyl nijak zvlášť daleko, neboť se nacházel na samém počátku sousedního bloku. I když nebyl to jeden z těch s nadprůměrně rozmanitým sortimentem zboží, takže já osobně bych to spíš nazvala jakousi lepší večerkou.

    Ostrá bílá světla stropních zářivek mě prudce praštila do očí hned, co se přede mnou rozsunuly na stranu dvojité prosklené dveře s nejrůznějšími reklamními poutači, a já tak vešla dovnitř.

    Kupodivu tam nebylo moc lidí. Sebrala jsem ze stojanu nákupní košík a prošla automaticky se otevírajícím turniketem.

    Nejprve jsem se vydala k regálům s instantními čínskými nudlemi, ovšem k mému následnému zjištění a evidentní neradosti byly všechny kompletně vybrakované. Očividně nejsem jediná, kdo neumí vařit. Nebo spíš komu nezbývá nic jiného, než přežívat na předvařených hotovkách.

    Se smířlivým povzdechem jsem zamířila k chladničkám. Jejich výběr taky nebyl úplně nejpestřejší, ale jejich průhledné přihrádky byly viditelně plnější, než poličky oněch regálů s polotovary.

    Vegetariánským pizzám, rybímu filé či bezmasým veganským karbanátkům jsem nikdy nepřišla na chuť, a tak jsem popadla první krabici mražených vepřových pirohů, jež mi přišla pod ruku, spolu s posledním rodinným balením sýrových corn-dogů ji vložila do nákupního košíku a vydala se pro další položku na mém nepsaném seznamu.

    Hroznová soda kupodivu patřila k té menšině produktů, jež nebyly kompletně vyprodány. Tahat se přes půlku východního okrsku s dvoulitrovými lahvemi se mi ale moc nechtělo, a tak mi nezbylo nic jiného, než vzít jen tři čtvrtlitrové plechovky.

    Cestou k pokladně jsem do košíku přihodila ještě pár balení máslových, nugátových a čokoládových sušenek, načež jsem se zařadila do úzké fronty u pokladního pásu. Když na mě posléze začala přicházet řada, vyndala jsem celý svůj nákup na pás. Pokladní již vracela drobné nazpátek postarší ženě přede mnou, když vtom jsem si vzpomněla na poslední položku na mém nepsaném seznamu.

    Naštěstí již za mnou nikdo nestál, tudíž mi prakticky nic nebránilo v tom, abych si na poslední chvíli zašla pro balení kofeinových žvýkaček. Ovšem hned, co jsem se otočila směrem k příslušnému regálu kousek od pokladny, jsem znovu ztuhla v trýznivém šoku a můj žaludek se opětovně ocitl v psychickém svěráku.

    Zmrazená v pohybu jsem se zatajeným dechem hleděla na vysokou mužskou osobu v sytě fialové mikině, jež stála u chladniček s mléčnými výrobky. Teď už byla šance, že se jedná jen o halucinaci, prakticky nulová. Tohle se mi rozhodně nezdálo.

    Žaludek mi nepříjemně svírala čím dál intenzivnější křeč a konečky mých prstů se začaly viditelně třást, zatímco jsem dál nehybně upírala pohled na osobu ve fialové kápi.

    Onen šok však rázem pominul, když si onen muž sňal z hlavy kapuci onoho nachového oděvu, a mně se tak naskytl pohled na jeho snědou pleť a přírodní kudrliny tmavě hnědých vlasů. Mladý afroameričan vyndal z jedné z vysokých chladniček několik kartonů polotučného mléka a vložil je do svého nákupního košíku, načež zmizel za rohem sousedního regálu.

    „Slečno?" oslovila mě nejistě postarší žena za pokladnou, a probrala mě tak z onoho trýznivého šoku, který se po zjištění, že se díky bohu nejednalo ztělesnění mé noční můry, proměnil v jakýsi trans úlevy. Udiveně jsem zamrkala do již vylidněného prostoru supermarketu a pomalu se k ní otočila.

    „Jste v pořádku?" zeptala se mě opatrně, přičemž mi neuniklo, že svůj starostlivý pohled znepokojeně upírá na moji levou tvář.

    Sakra...

    „J-jo..." odpověděla jsem jí téměř šeptem, „jsem...v pohodě." Následně jsem z nedalekého pultu popadla balíček kofeinových žvýkaček a položila ho na konec nákupního pásu. Prodavačka jej vzala do ruky, oskenovala jeho čárový kód a odložila jej do taškové zóny ke zbytku nakoupeného zboží, přičemž stále nepřestávala značně znepokojivým - ne-li až přímo zděšeným - pohledem hypnotizovat moji levou tvář.

    Mohlo mě k čertu napadnout, že ten make-up nebude voděodolnej.

    „Bude to 13,57," oznámila mi cenu mého nákupu, načež jsem jí do dlaně vtiskla všechny tři pětidolarové bankovky.

    „Drobný si nechte," vyzvala jsem ji krátce a z pod nákupního pultu vyndala igelitovou nákupní tašku s logem onoho supermarketu, do které jsem urychleně naházela celý svůj dnešní nákup.

    Postarší žena jen s vděčným úsměvem na tváři přikývla na znamení - zřejmě upřímného - díku a onen zůstatek z patnácti dolarů, jenž nebyla nucena uschovat do kasy, si zastrčila do náprsní kapsy své ošuntělé a již viditelně obnošené, modré pracovní uniformy, jež nesla na hrudi logo onoho supermarketu.

    „Vážně ti nic není, dítě?" zeptala se ještě jednou a stále nespouštěla znepokojený pohled z mého, již viditelně potlučeného obličeje.

    Popravdě mě tahle její - nejspíš skutečně upřímná - starost značně udivovala. V Bellevillu se každý stará především sám o sebe, i když tohle svému rodnému městu výjimečně nezazlívám. Lidé tak obvykle nečiní z vlastní sobeckosti, nýbrž ze zažité zásady, že i sebemenší dobrota je zde vždy odměněna žebrotou. Ze strachu, že se jakýkoliv projev zájmu či čehokoliv jiného kladného obrátí proti nim, si raději hledí pouze toho svého. Proto mě ona její, netypicky nadměrná starost o obyčejnou modřinu tak překvapila.

    Mírně jsem přikývla, abych tak zahnala alespoň většinovou část jejích viditelných obav. „Jo, vážně...jsem v pohodě." I když samozřejmě nepopírám, že by mohlo být i podstatně líp. A taky bude, až ten psychopat bude nadoživotí sedět za mřížemi.

    „Ještě jednou děkuju," hlesla opatrně a pohledem krátce ukázala na spropitné v náprsní kapse její ošuntělé pracovní uniformy. „Nemáš tušení, jakou hodnotu to pro mě má." Na povislé bledé tváři se jí znovu objevil vděčný úsměv.

    S mírným výdechem jsem jí úsměv oplatila. „Dovedu si to představit," odvětila jsem, vzala tašku za obě igelitová ucha a vydala se k východu. Na to, že radniční hodiny před pár okamžiky odbily teprve půl šesté, ucelená vrstva hutných dešťových mraků vrhala na zem takové šero, jež již připomínalo temný plášť noci. Na konci bloku se dokonce už rozsvítilo několik pouličních lamp.

    Ačkoliv jsem onu tašku držela v rukou jen necelou minutu, v zápěstí jsem začínala znatelně pociťovat nepříjemnou křeč, tudíž mi nezbylo nic jiného, než ji zkrátka vzít do náruče, načež jsem se s provizorním nákupem na příštích pár dní vydala domů. K mému značnému překvapení již z většinové části přestalo pršet, přičemž se onen urputný liják změnil na lehce nadprůměrnou jarní spršku, takže se zpáteční cesta přes několik rozlehlých čtvrtí a dlouhých bloků východního okrsku nezdála být už tolik vyčerpávající a trýznivá, jako byla ta prvotní.

    Nestačila jsem ujít ani pět kroků, než se opětovně ozvalo intenzivní zakručení mého prázdného žaludku. Na sekundu jsem bojovala s nutkáním se zastavit a na místě spořádat jeden z několika balíčků nugátových sušenek, ale překvapivě jsem nad ním vyhrála. Jsem si poměrně jistá, že mi můj žaludek poděkuje spíš za nějaké teplé jídlo, než za několik ochucených oplatek.

    Pár vepřových pirohů, rodinné balení mražených corn-dogů, tři plechovky hroznové sodovky, nespočet balíčků různorodých sušenek a jedno balení kofeinových žvýkaček.

    Jo, uznávám, tohle není zrovna nejlepší náplň stravovacího harmonogramu.

    I když na druhou stranu bych měla být vděčná, že se mi v téhle části východního okrsku podařilo sehnat nějaké, aspoň trochu hodnotné jídlo. Mohla jsem si sice prodloužit vycházku a jít si nakoupit do nějakého většího supermarketu, jenž by samozřejmě měl i rozmanitější sortiment potravin, ovšem vážit cestu až ke hranici se severním okrskem se mně v tomhle počasí - a zejména za téhle, všesměrně instabilní situace - opravdu nechtělo. Navíc...jsem i svou návštěvou právě této pobočky obchodního řetězce zjevně přispěla k duhu jedné z jeho zaměstnankyň.

    V tomhle městě - a zvlášť v jeho významných ekonomických řetězcích - není moc velkým tajemstvím, že drtivá většina občanů nižších tříd zdejší společenské hierarchie pracuje za doslova minimální mzdu. Obecně jsou lidé z této sociální kategorie bráni jako levná pracovní síla, a dle toho je s nimi bohužel nejen společensky, ale i materiálně nakládáno.

    Ovšem většinu ředitelů či vedoucích místních, prosperujících firem či oněch ekonomických řetězců evidentně nikdy nenapadlo, že v podstatě všech případů vděčí za své úspěchy zejména svým vytíženým zaměstnancům, kteří si o zaslouženém zvýšení platu či jen o nějakých prémiích mohou nechat leda tak zdát. Samozřejmě z důvodu, aby vedení nepřišlo ani o jediný cent z jeho finančního výnosu.

    Nejspíš právě proto měly ty necelé dva dolary pro onu prodavačku takovou hodnotu. Sama jsem o peníze ovšem nikdy nouzi neměla - nebo spíš nemohla mít, jelikož týdenní kapesné ve výši několika desítek dolarů bylo jedním z odvětví jediné tátovy podmínky dědické smlouvy -, ale i tak si dokážu jistým způsobem představit, jaký je život s minimální finanční mzdou, díky čemuž i poměrně chápu upřímnou vděčnost za pouhý dolar a pár desítek centů.

    Potemnělé ulice Bellevillu začalo postupně osvětlovat čím dál více zlatavých světel pouličních lamp. Přiznávám, že jsem si výrazně oddychla, když jsem konečně minula uvítací ceduli mé domovské čtvrti. Ovšem ještě větší úlevu jsem pocítila ve chvíli, kdy jsem překročila práh příjezdové cesty naší rodinné vily.

    Popravdě tahle výprava dopadla líp, než jsem čekala. Jsem opravdu ráda, že jsem nikde nenarazila na tu psychopatickou kreaturu. Upřímně si nedovedu představit, jak bych v takové situaci vůbec reagovala - tedy až potom, co bych se probrala z onoho trýznivého šoku, jenž jsem za posledních pár hodin měla možnost zažít na vlastní kůži, a to rovnou dvakrát. I když naštěstí jen díky svojí rozviklané představivosti a značné paranoii. Jak je vidno, nejspíš nemá cenu s vytvořením onoho anonymního echa nijak otálet.

    Hned, co jsem vybalila nákup a do předehřáté trouby dala péct svoji dnešní večeři, jsem zamířila do pokoje, ve kterém však byl již dosti vydýchaný vzduch. Ještě předtím, než jsem zasedla za svůj pracovní stůl, ledabyle na čtvrtku s oním provizorním fyzikálním projektem dolepila posledních pár, značně zohýbaných obrázků zeměkoule a ze stolní zásuvky vyndala netknutý, bílý tiskárenský papír, jsem otevřela obě části půlkruhového okna, v důsledku čehož mě do obličeje rázem udeřily silné vektory vlhkého studeného vzduchu.

    Onen závan větru jsem pocítila nejen na tvářích, ale i na celém těle. Evidentně za to mohlo ono skrz na skrz promočené oblečení, které jsem urychleně vyměnila za teplé pyžamové kraťasy a šedivý nátělník.

    V důsledku závěrečného zjištění mojí detailní rekognoskace veškerého úložního nábytku v obývacím pokoji, kde Tracey skladuje všemožné kancelářské či administrativní nezbytnosti, jsem byla nucena si vyrobit vlastní dopisní obálku, neboť žádná hotová se v domě nenacházela.

    Už od první chvíle, co tenhle geniální nápad spatřil světlo světa, mi bylo jasné, že bude nevyhnutelné uvést aspoň jméno odesílatele. Samozřejmě tam ale nenapíšu to svoje. Říkala jsem přece, že to bude anonymní echo, ne?

    Vyšetřovatelé tímhle titulujou bezejmenný mrtvoly či tím záměrně zakrývají identitu nebožtíků, v případě kterých není zrovna radno vypustit do světa informace o jejich skonu. Zvlášť, když se jedná o vraždu či o cokoliv s ní spojené.

    A dneska tohle krycí jméno výjimečně poslouží i mně jakožto svědkyni té nejmorbidnější a především nejdelší vražedné franšízy, co se kdy v Bellevillu odehrála. Pochybuju, že někoho byť jen na vteřinu napadne, že se za tímhle udáním skrývá spolužačka poslední oběti a shodou nelibých životních okolností i potomek a sestra jedněch z nejvlivnějších členů místní společenské smetánky. K onomu krycímu jménu jsem posléze dopsala i adresu nejbližší policejní stanice.

    Již kompletně připravenou obálku jsem odsunula na stranu, načež jsem ze sešitu přírodopisu vytrhla stránku linkovaného papíru a položila si ji před sebe. Vytvoření samotného obsahu dopisu bude ovšem podstatně těžší, než slepení provizorní obálky, a to nejen z důvodu, že já slohovým talentem opravdu neoplývám.

    „Notak..." vydechla jsem podrážděně, během čehož bylo v mém hlase znát nemalé vyčerpání, a jemně si promnula kořen nosu. Napsání dopisu jako takového se během následných dvaceti minut ukázalo jako výrazně složitější úkol, než jsem si původně myslela. Podstata celého problému očividně tkvěla v tom, že jsem nevěděla, co tam mám napsat a čeho se naopak kompletně vyvarovat, aby se to v samém závěru neobrátilo proti mně, a já tak z toho nevyšla jako ten hlavní padouch, zatímco on by se triumfálně chvástal presumpcí neviny či nevěrohodností mého nezlomného tvrzení. I když udělat to musím, jelikož schopnosti zdejší policie se čím dál znatelněji jeví jako nedostatečné, a to samozřejmě nemluvím o všesměrných konsekvencích pro mě samotnou, jež nedopadení Fialového vraha zcela jistě obnáší.

    Jestli ten zvrácenej psychopat neskončí za mřížema, je prakticky bez pochyb, že se při nejbližší příležitosti nebude zdráhat zamordovat i mě. A já tady rozhodně nehodlám čekat na smrt.

    S dlouhým výdechem jsem již po třetí vzala do ruky černé kuličkové pero a mírně se sklonila nad stále prázdný, linkovaný papír. Hrot pera se však ani nestihl dotknout řádku, než k mým uším náhle dolehlo slabé zacinkání kuchyňské časoměrky. Pirohy už jsou evidentně hotové.

    „Třeba mi to po jídle bude myslet o něco líp," pomyslela jsem si a vydala se do kuchyně.

    Na to, že se jednalo pouze o obyčejný mražený polotovar, to vonělo překvapivě dobře - ne-li až neuvěřitelně dobře. Vyndala jsem svoji dnešní večeři z trouby a spolu s plechovkou hroznové sodovky si ji na čtvercovém keramickém talíři odnesla do obýváku.

    Od svých dětských let - nebo spíš od jejich části, na kterou si vzpomínám - jsem měla ve zvyku snídat, svačit, obědvat i večeřet v doprovodu zapnuté televizní obrazovky. Nejspíš proto, že jsem nesnášela to hrobové ticho, jež vždy panovalo u stolu, když přišla doba jídla, jelikož jsem u něj většinu času strávila sama. Táta doma snídal, obědval či večeřel jen zřídkakdy a Tracey se s těmi svými dietními pokrmy vždy zašila v pokoji a vyšla z něj pouze tehdy, když šla odnést zpět špinavé nádobí. A mně to ticho nejspíš postupně začalo lézt na mozek tak, že jsem si vypěstovala tendenci jíst u televize, aby ho aspoň něco narušovalo.

    Pirohy kupodivu chutnaly stejně dobře, jako voněly. S plnou pusou vepřového v křupavém těstě jsem se naklonila k televiznímu stolku pro ovladač a stisknutím jednoho z jeho tlačítek zapnula televizi, ve které se následně objevila jedna z novějších epizod Simpsonových.

    Ukousla jsem si další sousto vepřového v listovém těstě a pohodlně se opřela o opěradlo šedivé čalouněné pohovky.

    Překvapivě jsem stačila zhltnout oba masové pirohy a ještě je na ex zapít hroznovou sodou dřív, než se na televizní obrazovce objevily závěrečné titulky. Ovšem netrvalo dlouho a závěr epizody se přeci jen dostavil, načež na mě vyskočila hlasitá reklama na mobilní tarif od operátora, o kterém jsem v životě neslyšela.

     Natáhla jsem se pro ovladač, a přepnula tak na další kanál, na kterém však běžel nezáživný teleshopping. Zkusila jsem štěstí ještě jednou, ovšem dočkala jsem se jen amatérského pořadu o vaření.

    „To v osm večer nedávaj nic normálního?" vzdychla jsem neradostně a opětovně přepnula na další kanál, na kterém však dávali díl nějakého dívčího sitcomu z minulého desetiletí.