Prakticky celý areál školy byl po jeho obvodu oblepen žlutými policejními páskami, přičemž před hlavní příjezdovou branou stálo pět policejních aut. Při pohledu na masivní dav před příjezdovou cestou mi došlo, proč vlastně byly ulice východního okrsku tak vylidněné. Většina lidí kupodivu nezůstala v teple a suchu svých domovů, nýbrž se stejně jako - očividně celý - štáb bellevillské televize vydala pro informace o dalším útoku Fialového vraha přímo k jeho zdroji.

Zvědavě jsem popošla blíž a nejistě se vmísila do davu. Bylo značně obtížné se protlačit do prvních několika řad náruživých občanů a novinářů, ze kterých už však bylo relativně dobře vidět na areál místa činu. S bolestivým syknutím jsem instinktivně zvedla ruku a dlaní si urychleně zakryla obličej, když mě do očí náhle udeřilo ostré bílé světlo fotoaparátu jednoho z bellevillských paparazzi.

Popravdě jsem si spíš než na místě činu připadala jako na premiéře nějakýho dlouho očekávanýho bijáku, neboť tolik náruživých fotografů se zcela jistě neobjevilo ani na Traceyině přehlídce loňské letní kolekce sporých plážových oděvů, na které dokonce vystupovala jako jedna z modelek. A to si modní promenádu v plavkách v podání mojí sestry nechá ujít opravdu jen málokterej pisálek ze zdejších bulvárních týdeníků, a to hned z několika evidentních důvodů.

Každý člověk se urputně snažil překřičet všechny ostatní kolem sebe, a pravděpodobně tak chtěl upoutat pozornost vysokého štíhlého policisty se širokými rameny, jenž spolu s ještě jedním mužem zákona stál uprostřed příjezdové cesty, načež oba obrátili svoji pozornost směrem k otevřeným vchodovým dveřím školy, ze kterých vyšli další dva policisté. Oba přešli k mužům, kteří stáli uprostřed příjezdové cesty, načež si ten se širokými rameny po krátkém rozhovoru něco zapsal do černého zapisovacího bloku, jenž doteď držel v rukou. Příchozí vyšetřovatelé se poté vrátili zpět do inkriminované budovy a onen policista se širokými rameny stočil svoji pozornost k nízkému obtloustlému chlapíkovi, jenž dosud mlčky stál po jeho silné levici, a něco mu pověděl. Ovšem z té dálky a za onoho ohlušujícího hukotu a křiku davu nebylo možné slyšet co vlastně. Navíc moje schopnosti odezírání ze rtů jsou vcelku mizivé, ovšem z onoho příkrého výrazu, jenž mu během těch několika strohých slov tkvěl na tváři, jsem usoudila, že se nejednalo o žádnou radostnou novinku, co se případu Fialového vraha týče. Zdá se, že mé brzké anonymní echo nebude vůbec na škodu a naopak se tohle zdlouhavý, pořád nikam nevedoucí vyšetřování konečně pohne správným směrem. A Gill Garston tak skončí nadoživotí v lochu.

„Prosím, náčelníku Diggsi, bude to jen pár otázek k případu," zakřičela na jednoho z mužů mladá novinářka v upnutém indigovém kostýmku, která stála kousek ode mě, a s mikrofonem v ruce se mírně naklonila přes napnutou, žlutou policejní pásku.

Vyšší z policistů podrážděně vydechl a se strohým výrazem ve tváři se se svým podřízeným v patách vynuceně vydal k oné náruživé paparazzi.

„Stručně," pronesl stejně příkře a nepřívětivě, jako se tvářil. Upřímně jsem se mu ani moc nedivila, bulvár byl opravdu to poslední, co jsem měla v lásce. A to jsem prakticky nikdy ani nebyla středem jejich zájmu, ke svému značnému štěstí.

„Dobrý den, náčelníku Diggsi, Mira Myersová," představila se a natáhla k němu ruku s mikrofonem. „Jedná se již o čtrnáctý případ vraždy, je to tak?" zeptala se účelově a Diggs jen přikývl na potvrzení. „Čím si tedy vysvětlujete, že se mu daří unikat spravedlnosti již necelé čtyři měsíce? Má se snad naše město obávat novodobého Zodiaca?"

„Ne, to vážně nemusí. Pachatel všech těchto vražd má možná Belleville zmapovaný lépe než většina z nás, to však ještě neznamená, že dřív, či později neudělá osudovou chybu, díky které se nám ho podaří dopadnout, a konečně tak bude postaven před bellevillský soud, jenž ho samozřejmě řádně potrestá za všechny jeho zavržení hodné činy. Já i vyšetřovací tým věříme, že ono monstrum bude velmi brzy dopadeno, a trýznění našeho města tak jednou provždy ustane," odpověděl jí.

A bude to dřív, než si myslíte, pane Diggsi.

„Dobrá..." hlesla poněkud podezíravě ona novinářka. „Je potvrzeno, že oběti se navzájem mezi sebou neznaly, tedy alespoň ne všech čtrnáct, ovšem i tak mezi zesnulými přeci jen existuje jistá spojitost, že?"

„Na tuto otázku jsem sice odpovídal již nespočtu zástupců zdejších tisků, ale dobrá, zopakuji to teda ještě jednou," svolil s podrážděným výdechem. „Všichni zavraždění byli potomci vysoce společensky postavených osob. Rovnou vám ale odpovím i na otázku, kterou byste mi položila za pár vteřin - jak už bylo mnohokrát podotknuto panem doktorem Hamiltonem, tento muž nevraždí potomky privilegované vrstvy ze závisti či z touhy po společenské dominanci, nýbrž za účelem naplnění jeho zvrácených tužeb, přičemž si vybírá takové oběti, jejichž smrt neunikne žádnému z bellevillských médií. Takže ano, i když se zaručeně nejedná o novodobého Zodiaca, svým způsobem s ním má leccos společného."

„Skutečně...je ale významné společenské postavení jediná spojitost mezi všemi obětmi Fialového vraha?" zeptala se nevěřícně Mira Myersová, přičemž byla v jejím hlase znát čím dál zřetelnější podezíravost.

Na jednu stranu jsem sice tenhle její skeptickej přístup nechápala, i když na tu druhou mně bylo poměrně jasný, co tím sleduje. Nejsem paparazzi, ovšem klidně bych dala ruku do ohně za to, že ona pochybovačnost je jen jeden z nespočtu novinářskejch fíglů, s jehož pomocí se snaží Diggse rozhodit, a dostat z něj tak takovou odpověď či reakci, jež by se jí hodila do krámu. Typickej bulvár.

„Ano," odvětil příkře a jeho tvář se znepokojivě napjala. Zjevně jí už měl plný zuby, a já se mu ani nedivím. „Žádná jiná kontinuita mezi oběťmi neexistuje."

„Vážně?" podivila se. „Takže si nemyslíte, že by všechny tyhle vraždy mohly souviset s -"

„Snad jsem vám před chvílí jasně řekl, že mezi všema zavražděnýma existuje jen jedna spojitost!" ohradil se vztekle, až mu na čele naběhlo několik tenkých žilek. „Další odpovědi a bližší informace ohledně případu poskytnu serióznímu mediálnímu zdroji, a ne dalšímu dubióznímu bulváru!" oznámil jí rozhodně. „A varuju vás, dámo, zkuste si publikovat jeden jedinej článek, ve kterým bude figurovat tohle křivý tvrzení, a podám na vás žalobu pro ochranu osobnosti!"

Mira Myersová se raději již mlčky stáhla do pozadí, načež náčelník Diggs obrátil pozornost k celému davu, jenž horlivě postával před hranicemi vyznačenými žlutou policejní páskou. „Jestli má kdokoliv z vás ještě nějaký otázky, obraťte se laskavě na důstojníka Marleyho!" Pohledem letmo ukázal na obtloustlého chlapíka, jenž až doposud mlčky stál několik kroků od něj. „Já jsem s poskytováním informací pochybnejm tiskům, a tím pádem i se subvencí týhle absurdní teze, nadobro skoncoval!" S těmito důraznými slovy se otočil na podpatku a odkráčel do ústředí vyšetřování, načež se všichni paparazzi a i většinová část obyčejných občanů náruživě vrhli k rozpačitému důstojníku Marleymu, který však následně jen v podstatě zopakoval to, co již před patnácti minutami řekl tisku náčelník Diggs.

Došlo mi, že tady už s ničím nepochodím, a raději jsem se ze středu onoho horlivého dění stáhla až na samý pokraj masivního davu, přičemž mě pohltil - za tohoto deštivého počasí sotva viditelný - stín vysoké letité lípy, jež se hrdě tyčila několik desítek centimetrů od černého, kovového mřížkového oplocení pozemku školy, na jehož vnější stranu bylo přiděláno příslušné policejní značení.

Ponurý déšť stále kupodivu neustával, naopak se mi zdálo, že ještě o něco zesílil. Ovšem mohlo to být pouze tím, že pod sytou korunou oné lípy nebyla průtrž mračen pochopitelně tolik intenzivní. I když vyvolené kapky si cestu skrz husté vrstvy zelenajících se srdčitých listů přece jen našly.

Krátce jsem obešla objemný kmen letitého stromu a skrz několikacentimetrovou mezeru mezi jednotlivými úzkými příčkami černého plotu se zadívala do otevřených, dvoukřídlých vchodových dveří kolosální školní budovy, ve kterých před necelými dvaceti minutami zmizel náčelník Diggs.

V podstatě možná měla ta novinářka přeci jen pravdu. Mezi oběťmi evidentně existovalo ještě jedno pojítko - i když samozřejmě ne to, které měla záměrně na mysli ona -, a to doslova sebedestruktivní naivita, díky níž nebyl pro Garstona žádnej velkej problém je vylákat na nějaký, v noci vylidněný místo a následně je tam zamordovat za účelem svý zvrácený zábavy.

I když nebezpečí zvěstující důvěřivost jistojistě nebyla jediná vlastnost, díky níž se vřítili přímo do spárů vraždícího maniaka. Osobně jsem však neznala nikoho kromě Brittany, takže budu dělat závěry pouze dle jejího případu.

Co se starší ze sester Smithových týče, jí evidentně nezajistila skon pouze značně nadměrná bláhovost, nýbrž zejména její superego, jež zcela ovládalo celou její osobu.

Brittaninou - ať už pouze zdánlivou, či skutečnou - hlavní prioritou bylo mínění jejího okolí, respektive našeho snobského školního kolektivu. Z tohoto důvodu také nenechala - nebo spíš nebyla schopna nechat - být onu ponižující Fredovu invektivu, a rozhodla se ho tak shodit stejně utrhačným způsobem, jako se on dotkl její hrdosti, jež si za každou cenu a za každé situace musela zachovat svoji celistvost.

Samotnou mě překvapuje, že to říkám, ale Brittany na to šla vcelku chytře. Chytře na někoho, komu už většinu mozkových buněk seškvařily jeho nezdravý superego a periodická aplikace peroxidu.

Fred si potrpí na svoji pověst školního Casanovy, jež mu evidentně přidává na sebevědomí v místě, kde se mu ho z nějakého opodstatněného důvodu nedostalo, a právě Brittanino tvrzení, že se ve škole našel někdo, kdo ho v souvislosti s jeho fyzickou předností dokázal překonat, by nejen v případě Fredova sebevědomí, ale hlavně i v případě jeho pověsti udělalo dosti rychlý spád, a Brittany by si tak zahojila ránu na svém zhrzeném egu.

I když...na druhou stranu se jí výjimečně musí nechat, že si překvapivě ono svoje tvrzení chtěla doložit osobním zážitkem, a nešířit tak o panu Johnsonovi mladším dogmatický informace.

Vzápětí jsem ale téhle myšlenky okamžitě zalitovala, neboť se mi hned na to vybavily jedny z mnoha Garstonových slov, jež tu noc - k mojí značné neradosti - vypustil z pusy: „Musím ale přiznat, že kdybychom byli v jakýkoliv jiný situaci, mile rád bych si dal říct." Díky vzpomínce na tuhle naprosto absurdní poznámku jsem - podotýkám, že nechtěně - znovu na příslušném místě ucítila dotek jeho dlaně, přičemž se můj žaludek prakticky obrátil vzhůru nohama a mým tělem posléze opět projel osten čehosi prapodivného, jež bylo směsicí nejen automatického znechucení, ale i značných rozpaků a zvláštního pocitu napětí, jenž ovšem s největší pravděpodobností souvisel s prvotní a především hlavní složkou tohoto pocitového seskupení - zcela oprávněným znechucením. Jiné racionální vysvětlení mě pro cítění tohoto roztodivného napětí opravdu nenapadá. Navíc...nikdy dřív moje tělo tenhle pocit nesužoval - nikdy dřív, dokud se můj zoufalý pokus o záchovu života nevymkl kontrole, a dlaň jeho pravé ruky, s níž mě evidentně plánoval uškrtit, tak neskončila přímo na jedné z mých hrudních předností.

Klidně bych snědla celý balení těch Traceyinejch odpornejch polystyrénovejch chlebíčků, kdyby to znamenalo, že se tohohle psychosomatickýho jevu nadobro zbavím.

Kupodivu jsem až teď zaregistrovala, že se mi kapuce černé mikiny svezla z hlavy až na ramena. Bleskově jsem zvedla ruce a chtěla si ji nasadit zpátky, ovšem jen, co se špičky mých prstů dotkly skrz na skrz promočené bavlny a já mírně stočila pohled zpět k horlivému davu před ústřední branou, moje tělo jako by se rázem proměnilo v kus kamene. Neschopna jakéhokoliv pohybu jsem s kompletně zatajeným dechem hleděla na vysokou postavu na okraji houfu lidí, jenž dychtivě postával před vchodem do budovy inkriminované instituce.

Kapuce černé, kožené motorkářské bundy jí sice překrývala takřka celý obličej, jedinou výjimkou však byl kus neobvykle bledé tváře, na níž se jí rozpínal široký znepokojivý úšklebek, přičemž její pohled směřoval tím samým směrem, jako ještě před pár vteřinami ten můj.

Můj žaludek jako by se rázem ocitl ve svěráku. T-to není možný, t-to přece nemůže...

Ne, tak zatracenou smůlu přece nemůžu mít.

Rychle jsem zatřásla hlavou a znovu se podívala oním směrem. Postava v černé kožené bundě byla k mému údivu kompletně pryč a místo ní se v mém centrálním vidění ocitl malý chlapík v mokré proužkové košili, který se s obří kamerou na rameni snažil urputně dostat do popředí dychtivého shluku.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a ještě jednou se pro jistotu podívala na onen dav, ovšem po vysoké mužské postavě s černou kapucí na hlavě nebylo ani stopy.

Nepříjemná křeč v žaludku relativně povolila, načež se mým tělem rozlila nejen znatelná úleva, ale i oprávněné znepokojení. Znepokojení z toho, že už se na mně tato zpropadená situace začíná rapidně podepisovat, a to výhradně v tom negativním směru. I když naštěstí v tomhle stavu věcí nejsem nucena setrvat věčně. Karty jsou sice v tuhle chvíli rozvrženy dosti vratce, ovšem čím dřív nastane onen osudovej obrat, tím dřív se moje psychika vrátí do standardního stavu.

Čím dřív ten parchant bude za mřížema, tím dřív pominou tyhle ujetý halucinace.

Z myšlenek mě náhle vytrhlo intenzivní zakručení mého žaludku, jenž už opravdu asi musel čerpat z posledního. Popravdě si už ani nevybavuju, kdy jsem se naposled dostatečně najedla. Celkem pochybuju, že ono své poslední jídlo v podobě několika sušenek, jež jsem měla včera k obědu, lze nazývat hodnotným jídlem.

Tři pětidolarové bankovky v mé peněžence překvapivě ještě nebyly rozmočené na kaši, a tak mi k mojí značné radosti nic nebránilo vydat se k původnímu cíli téhle výpravy.