Když jsem pomalu stoupala po schodech do druhého patra, vytáhla jsem z kapsy onen Gillův vzkaz a znovu si přečetla, kam mám vlastně jít, i když jsem to věděla už dávno, neboť učebna přírodopisu byla ve škole jenom jedna. Ona kontrola byla jen marný pokus o rozptýlení. I když jsem si to odmítala náležitě přiznat, s každým dalším krokem, jenž jsem udělala, mě sžírala čím dál znatelnější nervozita. Na jednu stranu jsem to už chtěla mít konečně za sebou, ovšem na tu druhou bych se nejraději otočila na podpatku a zbaběle utekla domů.

    Čím dál více jsem si vyčítala, že jsem se té koly s whiskey vůbec napila. Kdybych to neudělala, nemířila bych teď Gillovi sdělit, že to byl jen nic neznamenající zkrat, a můj hrudník by nedrtil onen nepříjemný tlak, jenž byl směsicí úzkosti, napětí a adrenalinu.

    Kdybych to neudělala, všechno mohlo bejt v pohodě hlavně a...jednoduchý. Jenže já to udělala a teď musím čelit následkům.

    Mé, už tak dost pošramocené srdce začalo bít dvakrát tak rychleji, když jsem vyšla schody, zabočila napravo a ocitla se před jednokřídlovými kazetovými dveřmi z dubového dřeva, na jejichž středu se pyšnila zalaminovaná kartička s názvem příslušné učebny. Sotva jsem dokázala stát na nohou, jak mým tělem probíjel adrenalin a zároveň i strach. S hlubokým nádechem jsem stiskla kliku.

    Gill stál netečně u tabule a bílou křídou na ni maloval jakési, na sebe navazující obrázky, i když mně to tedy spíš přišlo jako klubíčka nepřirozeně tenkých žížal a...kytek? Radši se ani ptát nebudu.

    „Už jsem si myslel, že se tě nedočkám," uchechtl se, aniž by odvrátil pohled od tabule. Vážně se mi nezamlouvalo, jakou situaci mi to podvědomě připomnělo.

    „P-promiň..." špitla jsem a bleskově uhnula pohledem na stranu. Jeho černé upnuté tričko s fialovými lemy mě stále svádělo si ho zkoumavě prohlížet. Při tom pohledu se mi vybavilo, jak vlastně vypadá bez něj, a mé tváře tak okamžitě zrudly. Rychle jsem zakroutila hlavou, abych takové myšlenky pohotově zahnala. „Měla jsem...ještě něco na práci," odůvodnila jsem nejistě svoje zpoždění. Konkrétně se psychicky připravit na tenhle rozhovor.

    „Dobře," vydechl smířlivě Gill. „Podle tvý přítomnosti soudím, že jsi ten vzkaz dostala."

    „Jo," potvrdila jsem skoro neslyšně a nejistým pohledem přejela po černé, zřejmě nedávno vyleštěné lavici po mém levém boku. Můj pohled se vzápětí srazil s mojí peněženkou a svazkem tiskárenských papírů, jež byly k sobě připoutány několika sešívacími sponkami. Nadechla jsem se, abych mohla něco říct, ale Gill mě v mžiku předběhl.

    „Než přejdeme k tématu dne, vezmi si to. Ty papíry jsou zápis a vyhodnocení tý knížky, co vám Murrová zařadila do povinný četby," vysvětlil mi. Přiznám se, že díky všem těm vyčerpávajícím zvratům, překvapením a celkově událostem posledních pár dnů jsem na onen román a jeho písemné vyhodnocení úplně zapomněla.

    „D-děkuju," hlesla jsem vděčně a onen svazek papírů si i s peněženkou uklidila do batohu, jenž jsem si vzápětí odložila k nohám oné naleštěné lavice. Hrobové ticho, jež vzápětí nastalo, mým už tak dost rozdrásaným nervům vážně k duhu nepřispělo. A Gill bohužel nevypadal, že se chystá ujmout slova.

    Sebrala jsem tedy všechny zbytky odvahy a pokusila se nějak začít ono vyjasnění si několika důležitých věcí. „Oba asi víme, proč jsme tady." Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale moc to nešlo.

    „Jo," potvrdil Gill, aniž by odvrátil pohled od tabule.

    „A taky se oba určitě shodneme na tom, že to, co se včera stalo...byl jenom spontánní a hlavně naprosto bezvýznamnej zkrat. Kdybych nebyla pod vlivem tý whiskey, můžu ti klidně odpřisáhnout, že bych nic takovýho neudělala," vychrlila jsem ze sebe podstatně rychleji, než jsem původně zamýšlela, ovšem na druhou stranu jsem byla ráda, že tu nejpodstatnější část mám už za sebou.

    Gill však nehnul ani brvou a s mírným kývnutím dál pokračoval ve zdobení tabule. Hluboko ve mně začal klíčit divný pocit, který se vteřinu na to vydral na povrch. Připadala jsem si, jako by mě prakticky ani nevnímal, a přitom to byl on, kdo zinscenoval tohle setkání.

    „Vážně tě mám ráda, Gille, dokonce i přes to všechno," hlesla jsem a raději uhnula pohledem na stranu, přičemž jsem se zahleděla na několik dřevěných polic s různými učebními pomůckami. „A právě proto nechci, aby nám jeden opileckej zkrat zničil přátelství, ke kterému jsme měli tak dobře nakročeno." Doufala jsem, nebo jsem si spíš myslela, že tentokrát už s ním moje upřímná slova něco udělají.

    „Vidím to úplně stejně," oznámil mi stroze, nebo mě spíš ujistil Gill. Jeho relativně přesvědčivě znějící slova mě okamžitě uklidnila a zároveň i bodla do srdce. Nebo spíš do oné části mě, jež nepřestávala produkovat tu nemístnou touhu po jeho osobě.

    „V-vážně?" zeptala jsem se celkem překvapeně. Popravdě jsem nečekala, že...nebo spíš...co jsem vlastně čekala? Že ten polibek pro něj něco znamenal? Pokud ano, tak jsem musela bejt politování hodně naivní. Gill je...Gill. Pro něj téměř žádné věci nemají hlubší význam, dokonce ani ty vraždy ne, neboť slouží pouze jako útěcha jeho vražedných sklonů a jakási zvrácená forma zabavení se v nočním životě. A navíc si může v tomhle směru prakticky vybírat. Může mít skoro kteroukoliv holku, na kterou se podívá, tak k čemu jsem mu já. V moři jsou přece ještě daleko hezčí a hlavně...povolnější, zkušenější a především...neupejpavější ryby.

    A to, že mi ten polibek opětoval...byl určitě taky jen projev té whiskey. Koneckonců, ten drink z koly a Jacka Danielse jsme pili oba.

    „Jo," ujistil mě. „Byla by blbost zahodit celý to naše kamarádství jen kvůli nějakýmu spontánnímu zkratu."

    „Tak...to jsem ráda, že to vidíš...stejnýma očima." Upřímně nechápu, proč se teď cítím tak divně. Překvapeně, nebo spíš...zklamaně? Já nevím.

    Nevím, jak jsem vůbec mohla podvědomě čekat něco jiného.

    „Tak...už nejspíš můžu jít..." Nebyla to otázka, spíš pouze oznámení, že se chystám k odchodu, a on tak má první a poslední možnost k tomu ještě něco dodat. Nevyužil ji, nečekaně.

    „Jasně, měj se," houkl na mě přes rameno, přičemž si dál čmáral na tabuli ty své neidentifikovatelné kresby. To už mu vážně nestojím ani za pohled? S mírným povzdechem jsem vzala batoh za ucho a vydala se ke dveřím.

    Během těch několika krátkých kroků jsem přemýšlela, zda se mi to celé přeci jenom nezdálo. Znala jsem ho dostatečně dlouho na to, abych poznala, že je něco jinak, nebo spíš divně. A přesně takovej byl celej náš rozhovor. Divnej. Jak z té mojí, tak z jeho strany. To mě sem vážně pozval jen proto, aby souhlasně přitakal na pár mých vět?

    Pardon, ale tohle mi na Gilla přijde poněkud...ujetý a hlavně jednoduchý. Proč si to odbýt během pěti minut, když z toho mohl vytěžit tolik dramatu, a tím pádem i zábavy? Prostost, stručnost a jednoduchost skutečně nejsou jeho styl. Tohle prostě nedává smysl. Stejně jako moje, zcela nereálný, podvědomý očekávání. Tady je fakt všechno...špatně. Jsem si jistá, že mi něco uniká, jenže nevím co. A není to zrovna příjemnej pocit.

    „I když...já bych byl teda o dost radši, kdyby ses ještě chvíli zdržela," zazněl mi těsně u ucha Gillův dychtivý hlas a já se bleskově otočila. Mým tělem projel další výboj adrenalinu, když jsem urychleně zvedla hlavu, a podívala se mu tak do očí, jimiž mi tak lačně klouzal po těle. O krok jsem zděšeně ustoupila, načež jsem však během vteřiny prudce narazila zády do dveří.

    „C-co to zatra-" Než jsem stihla dokončit větu, Gill mě pevně popadl za obě zápěstí a zvedl mi je nad hlavu, přičemž mi je jako mrknutím oka překřížil přes sebe a levou rukou mi je pevně sevřel.

    „Dělám jen to, co oba dva na tomhle pošahaným světě nejvíc chceme," objasnil mi. Šokovaně jsem vytřeštila oči, když jsem náhle ucítila jeho dychtivé rty na těch svých. Ovšem i přes veškerou slastnou převahu...jsem se mu pokusila vší silou vykroutit.

    Proč zatraceně říkal, že jsme na tom stejně? Že to všechno prostě hodíme za hlavu a na ten polibek zapomeneme?! Kroutila jsem se, jak nejvíc jsem dovedla, ovšem ani tak se mi z jeho sevření nedařilo vyprostit.

    Po zhruba minutovém vzdoru přestaly být moje protesty tak intenzivní. Ona urputná snaha vymanit se z jeho, skoro až nadlidsky pevného sevření si bohužel vybrala svoji nemalou daň.

    Smířlivě jsem se opřela temenem hlavy o plné učební dveře a čekala, až to skončí. Vší silou jsem se snažila udolat nemístnou touhu mu ten polibek opětovat. Jednou jsem se zařekla, že tuhle hranici nepřekročím, tak to dodržím. Musím to dodržet. Ovšem to štiplavé horko, jež mi začínalo sužovat tváře, mi to opravdu moc neulehčovalo.

    „Co to kurva děláš?!" vyštěkla jsem na něj hned, co se naše rty rozpojily. Ten pohled na Gillovy rudé tváře mě opravdu děsil.

    „To, co oba chceme," dychtivě se ušklíbl a špičkou jazyka mi jemně přejel po spodním rtu, až jsem sebou šokovaně trhla. Pohotově jsem zakroutila hlavou, abych tu příjemnou slast, která díky onomu aktu probila celým mým tělem, okamžitě zahnala.

    „A z čeho jsi nabyl dojmu, že chci, abys mě znásilnil v kabinetu přírodopisu?!" zaječela jsem a opětovně se pokusila vyprostit z jeho pevného sevření. Marně.

    Gill pobaveně zakroutil hlavou. „Vtipy ti moc nejdou, Violet." On to bral jako vtip? A já myslela, že jen předpovídám jeho úmysly. „Zřejmě tě to překvapí, moje milá, ale tenhle druh trestnýho činu skutečně není můj styl ani šálek kafe. Navíc...mám dojem, že to už jsem ti jednou říkal." Zjevně mě to mělo uklidnit, což ovšem za situace, kdy mě proti mé vůli držel přikurtovanou ke dveřím, ani zdaleka nefungovalo.

    Připadala jsem si jako v pasti, což jsem v podstatě i byla. Tohle celý byla jen zatraceně dobře připravená past, jež k mojí smůle a neskutečný naivitě klapla na jedničku. Proč mi to sakra nedošlo dřív?! Mělo mi bejt jasný už od samýho začátku, že na tomhle celým něco nehraje.

    „Včera jsi takhle náruživej nebyl," podotkla jsem sardonicky.

    „Pochopitelně," odvětil s jistým úšklebkem na rtech. „Měla jsi v sobě minimálně půl promile. Myslíš si, že mi nebylo jasný, že kdyby došlo na něco víc, do konce života by sis stála za tím, že jsem tě záměrně opil a následně i zneužil?" zeptal se řečnicky a tázavě povytáhl obočí. „Bylas téměř na mol, a to jsem si rozhodně nehodlal vzít na triko," objasnil mi nečekaně seriózně, ovšem okamžik na to se mu na tváři opět rozlil onen dychtivý úsměv. „Ale teď už seš plně střízlivá..." prohodil náruživě těsně předtím, než se ke mně pomalu sklonil a znovu dychtivě přitiskl své rty na ty moje.

    Ovšem ani to moji rozhodnou resistenci nijak výrazně neovlivnilo. „Ty jsi mě snad neslyšel?! Řekla jsem, že to byl jenom pitomej zkrat!" zavřeštěla jsem vztekle.

    „Myslíš ty vynucený kecy? Jo, ty jsem slyšel. Ovšem pokud sis až doteď nevšimla, má milá, lži neberu v potaz," odvětil a bříškem palce pravé ruky mi přejel po dolním rtu. Okamžitě jsem ucukla.

    „To zatraceně nebyly žádný lži! Nestojím o žádný kamarády s výhodama! A už mě krucinál pusť!"

    „Vážně?" dychtivě se pousmál a věnoval mi nevěřícný pohled. „Tak proč tak křečovitě tiskneš nohy k sobě? Proč seš vždycky okamžitě rudá, když se tě jen trochu dotknu? A vsadím se, že kdybys měla tu možnost, co nejrychlejc by sis přitiskla ruce na prsa.

    Ty si vážně myslíš, že to na tobě nevidím? Sebe jsi možná obelhala, má drahá, ovšem na mě by to chtělo přeci jen něco lepšího, než nepřesvědčivý kecy, ke kterejm ses stejně jen přinutila.

    Přiznej si konečně, že tohle je to, co doopravdy chceš. Jasně, morálka a zase jen morálka, ale zkus jednou mluvit - a hlavně se rozhodovat - sama za sebe, a to bez ohledu na nějaký tvoje rádoby morální zákony."

    Poraženecky jsem sklopila hlavu.

    Proč...? Proč ve mně vždycky dovede číst jak v nějaký pitomý knížce?! Proč vždycky odhalí věci, jež jsem se tak urputně snažila pohřbít na samé dno reality?! A hlavně...proč má vždycky nakonec pravdu?!

    Nenávidím to! Nenávidím ho za to, že mě zná ještě líp než já sebe samotnou! Nejsem žádná pitomá bichle, aby se ve mně dalo číst...tak proč to on zatraceně dokáže?!

    „Promiň..." hlesla jsem, „ale tohle vážně nejde. Není to -"

    „V souladu s těma tvýma pošahanýma zákonama?" doplnil moji větu, bohužel víc jak dobře. Neradostně jsem přikývla na potvrzení. Nejde to, nemůžu prostě jen tak zahodit další kus svojí morální integrity. Mám jich přece už tak málo a ty poslední tři, co ještě zbyly, jsou ty nejpodstatnější. Nemůžu všechno hodit za hlavu a nehledět na závažnost téhle rozporu plné situace.

    „Fajn," svolil a mírně se odtáhl, ale svůj stisk ani o trochu nepovolil. „Teď a tady mi řekni, že to prostě nechceš. Ne, že to neschvalujou ty tvoje rádoby morální zákony, ale že to ty sama nechceš," vyzval mě. „Můžeš mi ale věřit dvě věci: já poznám, jestli mně budeš kecat, a pokud si ještě vzpomínáš na to, co jsem ti ten večer řekl před onou pizzerií, tak počítej s tím, že dřív, nebo pozdějc nad sebou samotnou stejně nevyhraješ."

    Poraženecky jsem sklopila hlavu, znovu. Záleží ale snad na tom, co chci já? Ne, záleží hlavně na tom, co říkají morální zákony, a ty poměr se sériovým vrahem rozhodně neschvalují.

    „Takže...?" Gill nadzvedl tázavě obočí, a já tak ještě více znejistila. Je jedno, co chci já. Musím jednat v souladu s moralitou, i když to je přesný opak toho, co podvědomě skutečně chci.

    Rozhodla jsem se mlčet.

    „Notak, prcku," pobídl mě a věnoval mi jemný polibek na čelo. „Oba dva tu pravdu známe, nebo snad ne?"

    „Proč chceš mě?" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Dlouho zazdívaná otázka se konečně dostala na řadu. „V moři jsou přece i další ryby." Musela jsem se zasmát tomu, že jsem vážně použila tohle pitvorný přirovnání.

    „Ne takový, jako seš ty," pokrčil prostě rameny. Jo, ne tak neskutečně bláhový a morální zákony zcela ignorující ryby.

    „A...tím chceš říct co?" povytáhla jsem tázavě obočí.

    „Ne takový, o který bych stál," objasnil Gill a já se zaskočeně zajíkla. Popravdě jsem čekala odpověď ve smyslu: „Ne tak kriminálně tolerantní a milující adrenalin." Ovšem...s objasněním takového znění jsem skutečně nepočítala. Gillova slova mě uvedla do znatelných rozpaků.

    Na tvářích mě opět slastně zašimralo, když mi špičkou jazyka znovu přejel po spodním rtu. „A nemaj tak výbornej balzám na rty," doplnil. „Co že je to za příchuť?"

    „Višeň," pobaveně jsem si povzdechla. Nevím, jestli bych měla brát jako kompliment, že si z mých rtů udělal ovocný lízátko. Rychle jsem zakroutila hlavou, abych z ní co nejdříve dostala ony nemístné myšlenky, a vrátila se tak zpátky do reality. Do kruté reality, v níž chtě nechtě musím dát přednost své morální integritě a tomu, co je díky ní správné.

    Ztuhla jsem šokem, když jsem na lehce opuchlých rtech opět ucítila ty jeho. Pokusila jsem se o další - ovšem tentokrát jen minimální - protest. Už jsem mu nedokázala vzdorovat, nebo...jsem spíš už ani nechtěla?

    Když se po chvíli odtáhl, spražila jsem ho nevrlým pohledem. „Neříkal jsi náhodou, že mě necháš na pokoji, když to sama nebudu chtít?"

    „Mlčení znamená souhlas, nebo ne?" pousmál se a pohledem přejel po linii černých knoflíčků, jež držely u sebe oba přední díly mojí šachovnicové košile. Dychtivě si skousl spodní ret a pohledem se vrátil k mým lehce opuchlým a zcela určitě naprosto rudým rtům. „Navíc, nikdo neřekl, že ti v tom ujasňování priorit nemůžu trochu pomoct," pokrčil prostě rameny a věnoval mi další a sice krátký, ale za to značně odzbrojující polibek.

    „Nehraješ podle pravidel, Fialko," podotkla jsem nevrle.

    „To sis všimla brzo," odvětil pobaveně a věnoval mi jeden letmý polibek na z části odhalený krk. „Navíc tohle není žádná hra, abychom k tomu potřebovali nějaký směšný pravidla. Chci jen, aby sis ujasnila pár věcí, a protože ty sama to podle všeho nedokážeš, tak ti holt musím trochu pomoct." Musela jsem si skousnout dolní ret, abych tak zabránila blaženému vzdechu, když mi věnoval další letmý polibek, tentokrát za ucho. Jak je možné, že mě to začíná přivádět k naprostýmu šílenství?

    „Gille..." po rtech se mi svezl uniklý, blaživý sten, když to udělal ještě jednou. Mým tělem následně projel další slastný výboj elektrizujícího napětí. Už jsem to nedokázala ovládat. A především už jsem nedokázala skrývat skutečný žebříček svých priorit.

    Gill se nad mým rozčarovaným výrazem vítězně usmál. „Tak co, už sis konečně přiznala, co vlastně chceš, nebo..." mezi dva prsty volné ruky vzal zlatý knoflík, jenž spojoval horní lem mých džínových šortek, „bude potřeba ještě další ujasnění? Poněvadž tohle už bych si rád nechal mimo rámec." S těmito slovy povytáhl náznačně obočí a špičkou jazyka si přejel po spodním rtu.

    „Kašlu na morálku. Chci tě víc, než cokoliv na tomhle ujetým světě," přiznala jsem naplno. Záhy jsem rozpačitě sklopila hlavu, když mi došlo, že tu druhou část svého přiznání jsem také vyslovila nahlas.

    Gill se spokojeně pousmál. „Nápodobně, zlato." Mým tělem vzápětí projel další výboj slastného napětí, když znovu dominantně přitiskl svoje rty na ty moje a následně onen polibek odzbrojivě prohloubil.

    Gill mi pustil obě zápěstí a jeho ruce se přemístily ke knoflíkům mé šachovnicové košile. Když rozepnul i ten poslední, jenž spojoval obě dvě části mého černého límečku, jeho polibky mučivě pomalu sestoupily od mých rtů až ke krku a já rozčarovaně vydechla. Stáhl mi košili z ramen a ta se vzápětí ocitla na podlaze. Ze rtů mi uniklo tiché zasténání, když mi věnoval další letmý polibek za ucho.

    „O tohle jsem se nechal připravovat celý čtyři tejdny," prohodil mezi vášnivými polibky. „Větší hloupost jsem snad v životě neudělal." Zvedl hlavu od mého, polibky obsetého krku a znovu mi věnoval jeden z nich i na rty.

    „To jsme dva," přitakala jsem se smíchem v setinové pauze a zaprosila o přídavek.

    Gill mě vzal zezadu za stehna a zvedl, přičemž jsem ho instinktivně objala nohama kolem pasu, a posadil mě na nejbližší lavici.

    Mezi všemi těmi vášnivými polibky mi vsunul ruce pod tílko. Lehce jsem se otřásla, když jsem na své, slastí rozpálené pokožce ucítila Gillův ledový dotek. Na zlomek vteřiny náš polibek přerušil, aby mi ho mohl přetáhnout přes hlavu. Dychtivě si přejel jazykem po spodním rtu, když se mu rázem naskytl pohled na můj, téměř odhalený hrudník. Ona, ničím nevyztužená braletka toho opravdu příliš nezakrývala.

    Kdybych jen tušila, k čemu dnes dojde, rozhodně bych si nevzala až takhle moc průhlednou podprsenku. Nebo jo? Vím, že mě Gill viděl už v mnoha odvážných úborech, ale...stále jsem se trochu styděla si před ním sundat kompletně celej vršek.

    Při uvědomění si, že moje prsa zahaluje jen tenoučká vrstva černé krajky, mé tváře rázem zrudly. Rozpačitě jsem zvedla nesmělý pohled ke Gillovi, jenž se patřičně kochal pohledem na můj, takřka odhalený hrudník. Touha, jež mu přitom jiskřila v očích, mě sice trochu děsila, ale zároveň to pro mě byl neverbální kompliment, díky kterému mi v daném směru poměrně stouplo sebevědomí.

    Najednou jsem se už necítila tolik nejistě, spíš naopak. Líbilo se mi, kolik toho pohled na moje, tenkou krajkou obepjaté přednosti dokáže s Gillem udělat. Stejně tak, jako se mi líbilo ho tímhle způsobem provokovat.

    Možná přeci jen budu pěkná mrcha aspoň v tomhle směru. Zapřela jsem se dlaněmi o lavici a provokativně se prohnula v zádech, v důsledku čehož Gillovi z úst vyšlo dychtivé zasténání.

    Konečně jsem ho přestala slastně mučit a přemístila svoje ruce na jeho hruď. Hned při prvním doteku mě chytil za obě zápěstí a přitiskl mi je na lavici. Lehce jsem si skousla spodní ret a vítězoslavně si prohlížela tu náruživou touhu v jeho očích. I já jsem dokázala mít navrch, ale tu jeho všesměrnou převahu jsem milovala dvakrát tolik.

    „Seš pěkná mrcha," procedil pobaveně Gill a znovu se náruživě zadíval na moje, skoro odhalená prsa. Brala jsem to jako kompliment, stejně jako jeho pohled, jímž mi tak dychtivě klouzal po těle. „Ale teď budu zmetek zase já," varovně se pousmál a zvedl mi ruce nad hlavu. Obratně mi jednou rukou pevně sevřel obě zápěstí, načež tu druhou vsunul do levého košíčku mé černé braletky.

    Při náhlém ucítění Gillova ledového doteku na jedné z mých hrudních předností se mi po mírně rozevřených rtech svezl blažený sten. Nedokázala jsem pochopit, že mě dokáže ovládnout pouze jedním pouhým dotekem. Kompletně omámená jsem se pokusila otevřít oči. V Gillově sinalé tváři se rozpínal vítězoslavný úsměv. Naprosto se vyžíval v tom, jak rychle a snadno mě dokázal dostat pod svoji bezvýhradní kontrolu. Stačil jen jediný polibek, jeden jediný dotek...a já se mu kompletně poddala.

A on to věděl. Věděl, co přesně stačí k tomu, abych byla jen jeho.

    „Gille..." rozčarovaně jsem vydechla, a nepřímo tak poprosila o přídavek, nebo stejně hodnotné repete.

    Gill pomalu vytáhl pravou ruku z mé podprsenky, načež mi ji položil na tvář. Lehce jsem zasténala, když mě palcem pohladil po lícní kosti. „Seš moje, že jo?" šeptl mi nečekaně do ucha. Nebyla to žádná otázka, nýbrž náruživá žádost o potvrzení. Rozčarovaně jsem přikývla a položila mu tvář do dlaně. V této chvíli mu patřila doslova každá moje část. Sice jsem si připadala jako jeho loutka, ale milovala jsem to. Milovala jsem ten pocit, to vědomí, že někam - nebo spíše někomu - patřím, i když tedy jen po té fyzické stránce. Kam se poděly všechny moje touhy po kompletní nezávislosti a psychické svobodě?

    Kam se poděla veškerá ta nenávist, kterou jsem cítila pokaždé, když do mě zašil další manipulativní nitku? Kde je teď moje touha po kompletní volnosti a nestrannosti? Kde je konec veškerému mému rozumu?

    Gill se vítězoslavně pousmál a věnoval mi další náruživý polibek. V omamném opojení veškeré té vášně jsem sotva dokázala dýchat. „Hodná holka," pochválil mě spokojeně a znovu mi přejel jazykem po dolním rtu. Kdyby na mně Gill neležel celou svoji vahou, automaticky bych se prohnula v zádech. Celkově se v uvěznění mezi školní lavicí a Gillovým tělem nedalo nijak významně pohnout. Byla to dobře vymyšlená past, ze které až do konce nebylo sebemenšího úniku.

    Zaskočeně jsem se zajíkla, když Gill svoji pravou ruku přemístil od mé tváře ke zlatavému knoflíku, jenž držel u sebe oba dva kusy horního lemu mých džínových šortek.

    „Gille..." Sotva jsem ho stihla oslovit, než mě kompletně umlčel dalším polibkem. Hned, co se naše rty rozpojily, jsem neverbálně zaprosila o přídavek. Tohle je zřejmě ona slastná daň za to, jak jsem ho před chvílí provokativně mučila.

    Do tváře se mi rázem nahrnulo několikanásobně silné, palčivé horko, když mi obratně rozpojil vrchní lem riflových šortek. Kousla jsem se do rtu, když stejně tak bravurně rozepl i tenký černý zip.

    „P-počkej," špitla jsem nejistě, načež Gill tázavě zvedl hlavu od mého klína. „J-já jen, že...máš...n-no..."

    „Co? Kondom?" povytáhl tázavě obočí a rty se mu rozepjaly do pobaveného úsměvu.

    Do tváří se mi nahrnuly další, takřka nepopsatelné rozpaky. Raději jsem jen mlčky přikývla.

    Gill se potměšile uchechtl a volnou rukou si sáhl do zadní kapsy u svých černých džín, načež mezi dvěma prsty sevřel čtvercový balíček od prezervativu. „Radši jsem ho koupil hned, co jsme se vrátili z toho aquaparku," informoval mě pobaveně.

    Asi bych se měla cítit dotčeně a podvedeně, že tohle celý evidentně plánoval ještě za doby, kdy jsme čerstvě byly jen obyčejní kamarádi bez sebemenších výhod, ovšem v opojení téhle slastné touhy to ani nijak nešlo brát na těžkou váhu. Ale i tak nejsem zrovna potěšená z toho, že mi zase lhal. Takže až tohle skončí, vyberu si za to další žeton do kola pravdy, pokud na tu ujetou věc pořád ještě hrajeme. A pokud ne, tak po tomhle znovu začneme.

    „Takže...kde jsme to přestali?" zeptal se řečnicky Gill a jeho dychtivý pohled se ubral k hornímu lemu mých krajkových kalhotek, jež aspoň ladily s onou poloprůhlednou braletkou.

    Vážně jsem s tímhle nepočítala, přísahám.

    „Co se to tady krucinál děje?!" zaburácel náhle povědomý hlas a my se prudce napřímili do sedu. Okamžitě jsem poznala, komu onen pronikavý hlas patří. Pan Davis.

     Oba jsme se podívali směrem ke dveřím na našeho nasupeného školníka, jenž vypadal, že by nás tím smetákem nejradši umlátil k smrti. Nasucho jsem polkla. Všechno to slastné opojení bylo vzápětí pryč a já věděla, že se blíží další a tentokrát zatraceně silná facka reality, kterou bych už ale nemusela ustát. Že se blíží uvědomění si velkýho průšvihu, jenž jsem ale díky vyrušení panem Davisem nedotáhla až do konce.

    Nenáviděla jsem tyhle vystřízlivění, ovšem ještě víc jsem se proklínala za svoje, stále více se stupňující sklony k bezmyšlenkovému opíjení se a naprosté ignoraci morální závažnosti pozdější situace.

    Natáhla jsem se pro černé tílko, jež bylo odložené na té samé lavici, na které jsem zahanbeně seděla, a co nejrychleji ho na sebe doslova narvala. Seskočila jsem z lavice, bleskově popadla svoji šachovnicovou košili a batoh a prudce se ve dveřích prosmýkla kolem našeho, v tuhle chvíli dosti zaskočeného školníka.

    Musím odsud okamžitě vypadnout. Chci být okamžitě co nejdál od té učebny přírodopisu, od mého zvráceného činu, co nejdál od Gilla...

    Je mi víc jak jasný, že tenhle záchvat reality už nemusím v Gillově blízkosti psychicky ustát. S každým dalším morálním prohřeškem a následným vystřízlivěním to začíná být čím dál drastičtější a zvrhlejší. Bojím se momentu, kdy tohle šílenství dospěje do bodu, kterej mě už kompletně zničí. Bláhové situace, kterou už psychicky neustojím. Svého činu, jenž mě připraví už naprosto o všechno, co mi ještě zbylo.