Když Gill řekl, že naší další zastávkou bude centrum Bellevillu, nenapadlo mě, že to myslel doslova. „Mohl jsi mi aspoň naznačit, že plánuješ jít celou cestu pěšky," podotkla jsem vyčítavě a setřela si z čela několik kapek potu.

    Tenhle polední pařák vážně nebyl nic pro mě. Sice se mi už dvakrát podařilo Gilla donutit k zastávce u stánku s pitím, ale i tak jsem si připadala, jako bych posledních pár hodin strávila na Sahaře.

    „Promiň, prcku," utrousil s ironicky omluvným úsměvem. „Auto nemám a žádnej autobus bohužel nejel, takže..."

    „Takže nezbylo nic jinýho než pěší turistika," doplnila jsem jeho větu a ušklíbla se při znění té iritující přezdívky. Vím, že v případě mé výšky v porovnání s tou jeho je toto označení vcelku na místě, ale i tak bych byla radši, kdyby si to už odpustil. Jenže toho se v Gillově případě zjevně nedočkám. Pořád ho to dost baví, to je víc jak evidentní.

    Na čele se mi vyrosily další kapky potu. Během těch necelých dvou hodin, jež nám zabrala pěší cesta ze západního okrsku do centra města, teplota značně stoupla. Mohlo být něco přes třicet stupňů. Ovšem i přes dvě deci hroznové sodovky a více jak půl tuctu skleniček studené vody jsem měla v puse nelibé sucho.

    Kdyby mi Gill aspoň řekl, že má v plánu jít celou cestu pěšky. Nějak bych se podle toho určitě zařídila. Sice ani teď nevím ještě jak, ale nějak bych to prostě udělala. Minimálně bych se nevydala na tuhle túru v plátěných botách, i když je to stále ta jediná obuv, kterou mám. A která taky není zrovna vhodná na několikahodinové výpravy.

    „Už tam budeme," oznámil mi Gill, když jsme zahnuli za další roh a vyhnuli se třem procházejícím, přičemž mi všechny ženy věnovaly nechápavý pohled. Nedivím se jim, nebyly první, komu můj outfit připadal poněkud...vidlácký. Navíc ve velkoměstě, jako je Belleville, se tenhle styl moc často nevidí, takže chápu, proč moje extravagantní maličkost přitahovala tolik - výjimečně nechtěné - negativní pozornosti.

    „To teda doufám," povzdechla jsem si a setřela si z čela několik dalších kapek potu. Měla jsem pocit, jako by s každým dalším přechodem, co jsme přešli, stoupla teplota o jeden stupeň, a polední slunce tak smažilo moji maličkost zaživa. Potřebuju další sodovku, a to co nejrychleji.

    „A jsme tady," prohlásil hrdě Gill, když jsme zašli za roh historického muzea, a ocitli se tak před bellevillským obchodním centrem.

    „Tak jdeme dovnitř, ne?" pobídla jsem ho s úsměvem. Sice jsem netušila, co onen jeho šibalský úsměv zvěstuje tentokrát, ovšem i tak jsem neměla sebemenší zábrany. Podvědomě ovšem doufám, že ať už plánuje v obchodním centru vyvíst jakoukoliv hovadinu, neskončíme za to v cele předběžného zadržení, nebo ještě hůř...na titulní stránce nějakýho idiotskýho bulvárního časopisu, na jejichž slově Tracey tolik lpí. Už teď si dokážu představit to peklo, co by následovalo po zaplacení kauce.

    Hned, co jsme prošli automaticky otevíracími se vstupními dveřmi, pohltil mě chladný závan klimatizace. Slastně jsem vydechla, když ze mě opadla veškerá horkost, jež mě poslední dvě hodiny sužovala.

    „Takže čeho se chceš zbavit dřív? Dvoubarevnejch vlasů, nebo těch otřesnejch šatů?" zeptal se ultimátně Gill a pohledem ukázal na přízemní areál obchodního centra, jenž představovaly troje eskalátory, předražená bižuterie, trafika, McDonald, naproti němuž se odvážně pyšnil jeho největší konkurent - KFC, jedna z mnoha poboček Victoria's Secret, nehtové studio, obchod s nejnovějšími Apple produkty, korejská restaurace, kino, stánek s bellevillskými suvenýry a přepychová fontána s falešným zeleným porostem a několika zahradními lavičkami, jež se vznešeně tyčila přímo uprostřed kolosálního, sněhově bílými kachličkami vydlážděného přízemí.

    Na chvíli jsem se zamyslela. Čeho se chci zbavit dřív? No, vzhledem k možnosti, že zcela jistě nejsme jediný záškoláci a obchodní centrum je jeden z primárních rajonů spolku Primadon, nebylo třeba se nijak dlouho rozmýšlet. „Vlasů," rozhodla jsem se. Kdyby mě přeci jen někdo viděl s touhle otřesnou hrůzou na hlavě, bylo by to horší, než kdyby se jim naskytl pohled na můj sedlácký úbor.

    „Fajn," přikývl mírně Gill. „Tak pojď za mnou," vybídl mě a vydal se k nejbližším eskalátorům, přičemž jsem ho automaticky následovala. Sice jsem stále netušila, co má v plánu, ale i tak jsem raději nijak nevzdorovala.

    Když jsme se ocitli na druhém podlaží, stále ještě jsem nebyla obeznámena s tím, kam máme vlastně namířeno. Předpokládala jsem, že cíl téhle výpravy bude mít něco společného s mými otřesnými vlasy, ovšem i tak jsem netušila, zda Gill plánuje jít do drogerie, nebo se chystá na návštěvu jednoho ze zdejších kadeřnických salonů.

    Už jen pro své dobro doufám, že se schyluje k možnosti číslo 1, jelikož bych opravdu nerada strávila byť jen minutu v prostředí, které je mé sestře a její vlasové nedokonalosti více jak dobře známé. Navíc, jsem si jistá, že by jí to ty upovídané snobky během její další návštěvy všechno vyklopily a ještě by onu překvapivou situaci, jako je návštěva mladší sestry nejstálejší klientky jejich podniku, dramaticky přibarvily, z čehož by Tracey tedy rozhodně nebyla nadšená. Naopak, jen, co by se vrátila domů, pokusila by se ze mě prakticky vymlátit, co se tady za ten poslední měsíc stalo, na což rozhodně nesmí dojít. Tracey nesmí mít ani to nejmenší tušení o žádné z událostí posledních čtyř týdnů.

    Sice vím, že kdyby se Tracey, nedejbože, dozvěděla o Gillově dvojité identitě a mé spojitosti s tímhle případem, neskončila bych nadoživotí za mřížemi, ovšem svoji daň by si to přeci jenom vybralo. Zmrzačenou jako psa by mě zamkla na dva západy v tom proklatém podkrovním pokoji, a to bych k tomu přišla ještě dost dobře...na rozdíl od někoho.

    Nehledě na to, kolik peněz si Gill ve svých osmnácti letech už dokázal vydělat, na Tracey Williamsovou a její korupční manévry, ve kterých je zatraceně dobrá, by to rozhodně nestačilo. Jsem si oprávněně jistá, že by se neštítila takřka ničeho, kdyby tak měla ochránit svoje jméno a tvář před hledáčkem fotoaparátu hyenských paparazzi.

    Skandál takovýchto rozměrů by jí určitě zničil kariéru, společenské postavení a celkově i zbytek života. Byla by jako šváb, kterýho dramaticky rozmázli po podlaze. A musím přiznat, že bych jí to i přála. Jen ať moje drahá sestřička pozná ten její svět dokonalosti i z té realistické perspektivy.

    Každý domeček z karet se totiž může sesypat.

    Ovšem ani toto zadostiučinění mi nestojí za daň, již bych za to musela zaplatit, a to teprve mluvím jen o sobě. Nechci si ani představovat, co by tohle odhalení znamenalo pro Gilla. Sice je dost možná po té finanční stránce dávno za vodou, ale to by mu v případě Traceyiny dychtivosti po pochovaní onoho tajemství do nejhlubšího hrobu světa bylo naprosto k ničemu.

    Gill by v podstatě převzal roli nepohodlného svědka, kterého by se Tracey neváhala urychleně zbavit. A ona by to dokázala. Sice ne osobně, ale dokázala by to. Zbavila by se toho jedinýho svědka, kterej by ohrožoval její dokonalej život, závidění hodnou kariéru či společenské postavení.

     Mě by tenhle osud naštěstí minul, jelikož smrt mladší sestry jedné z nejvlivnějších žen v Bellevillu by městem otřásla stejně tak, jako šokující odhalení, že jeden ze členů naší rodiny byl zapleten do té největší série vražd, co se kdy v historii naší domoviny odehrála.

    Tak či tak...ve „vězení" bych skončila stejně. Sedět za mřížemi, nebo mít po zbytek života domácí vězení s tím nejhorším bachařem...vždyť je to jedno. Můj život by skončil tak jako tak a o L.A. a novém začátku bych si mohla nechat leda tak zdát. A je mi fuk, že možnost číslo 1 by byla vůči Gillovi konečně dostatečně spravedlivá. Neopomínám, kolik životů už vzal, ovšem beru také v potaz, komu ho vlastně zachránil.

    Zatřásla jsem hlavou, abych všechny takovéhle myšlenky vyhnala z hlavy. „Nic se nestalo. Gill ani já se do kriminálu rozhodně nechystáme a vůči Tracey snad není život tak nadržující, aby se o tomhle někdy dozvěděla," uklidňovala jsem se v duchu. K mému překvapení to poměrně pomohlo. Čím více jsem se soustředila na dobrodružství vyzařující přítomnost, tím rychleji mě tyhle spekulační úvahy opouštěly.

    Gill se zničehonic zastavil, přičemž jsem mu nechtěně narazila do zad. Byl to příjemný pocit, když se má tvář opět dotkla jemné látky jeho flanelové košile.

    Proč ale najednou stojíme? Tahle otázka se mi prohnala hlavou těsně předtím, než Gill zvedl pohled k černobílé ceduli, jež visela nad vstupem do jedno ze zdejších obchodů.

    Rty se mi zkřivily do sardonického úsměvu, když jsem si konečně všimla černých kreslených nůžek, jimiž procházel stříbrný název onoho kadeřnického salonu. Ze srdce mi spadl obrovský kámen při zjištění, že se naštěstí nejedná o ten Traceyin. Ovšem i kdyby, jsem si jistá, že by Gill pochopil moje důvody, proč odmítám překročit jeho práh.

    „Lewise a Meg už znáš, tak proč nepoznat i moje další, otravný sousedy, ne?" navrhl mi Gill a vykročil směrem k dvoukřídlým dveřím, jež se před ním automaticky rozsunuly stejně jako ty u přízemního vchodu.

    „Počkej!" vyhrkla jsem a okamžitě se vydala za ním. Adrenalin, jenž mi až doteď proudil prakticky celým tělem, se v téhle chvíli smíchal i se znatelnou dávkou překvapení a nejistoty.

    Zevnitř sice ono kadeřnictví nepůsobilo nijak extra luxusně, ovšem oproti všem těm nablýskaným zrcadlům, masážním křeslům a profesionálně vyhlížejícímu personálu to byla skutečně vítaná změna. Akorát ta Lady Gaga a její Bad Romance, jež dosti hlasitě vyhrávala na celý salon z přenosného rádia položeného vedle jednoho ze zrcadel, mě trochu uváděly do rozpaků. Já vím, že je to jenom písnička, kterou jsem navíc nikdy moc nemusela, ale...některé vlastnosti jí skutečně nelze upřít. Například byť jen minimální...výstižnost.

    „To jsou k nám teda hosti," poznamenala jedna z kadeřnic, aniž by odvrátila pohled od zrcadla, jež leštila čistidlem na okna. Stiskla jedno z kulatých stříbrných tlačítek na přenosném rádiu, a ztlumila tak Lady Gagu na úplné minimum. „Nemáš bejt náhodou ve škole?"

    „To víš, Jenn," odvětil Gill a pokrčil rameny. „Život je moc krátkej na to, abych ho proseděl u nějakýho přiblblýho výkladu."

    P-počkat? Co? Jenn? Moment, neříkal Gill náhodou, že je to -

     „Navíc, vedu ti zákaznici," dodal triumfálně, a přerušil tak další z mých myšlenkových pochodů, jenž však sotva stačil odstartovat.

    Jeho slova tentokrát donutila kadeřnici, aby se otočila. „No ne," povytáhla překvapeně obočí, přičemž jí do tváře spadlo pár vícebarevných pramenů vlasů, jež se jí vyprostily z plážového drdolu.

     Žasla jsem nad skutečností, že si někdo vážně dokáže obarvit hlavu minimálně třemi barvami zároveň. Skoro mě ze vší té zrzavé, hnědé a sněhově blonďaté bolely oči. „Už jsem sice slyšela zvěsti, že jsme měli ve Westu menší návštěvu, ale popravdě jsem si nemyslela, že to je pravda."    

    Jenn na mě upřela oříškově hnědé oči a změřila si mě zkoumavým pohledem. „I když...musím uznat, že vkus máš dobrej, chlapče," popíchla ho šibalsky Lewisova matka a mně okamžitě zrudly tváře, tenhle den už podruhé.

    Já nejsem Gillova přítelkyně! Nejraději bych tuhle větu zakřičela na celé obchodní centrum. Proč si to pořád všichni myslí? Vždyť ani nevypadáme jako...přítel s přítelkyní. Nebo snad jo? Ne.

    Nedržíme se za ruce ani nic podobnýho, tak opravdu nechápu, kde všichni berou tohle mylný přesvědčení.

    Gill nad Jenninou poznámkou jen protočil oči. Doufala jsem, že ji z onoho omylu vyvede on, ale evidentně zase zbylo všechno na mně.

    „N-no...víte...my n-nejsme...j-já ne-"

    „Uděláš jí něco s vlasama?" přerušil mě rychle Gill a pohledem letmo ukázal na tu stračatelovou hrůzu, jež mi od včerejšího večera tkvěla na hlavě. „Navíc, pořád máš u mě ten škraloup za vynucený hlídání," připomenul jí. Popravdě si nedokážu představit Gilla, jak zodpovědně hlídá hyperaktivního Lewise. Stačilo mi jedno setkání, abych poznala, že tihle dva jsou z prakticky stejného těsta. I když doufám, že se to netýká úplně všech charakterových směrů. O to intenzivněji mi pak přeběhl mráz po zádech z faktu, že svěřili dítě na hlídání sériovému vrahovi.

    Já vím, že něco takového bych neměla zlehčovat či úplně opomínat, ale nemůžu si pomoct. Z nějakýho důvodu chci věřit, že Gill alespoň není tak mizerná chůva jako...člověk.

    „Na to jsem skutečně nezapomněla," ujistila ho. „A jo, ráda jí s těma vlasama něco udělám." Jenn se neubránila pobavenému úsměvu, když si znovu prohlédla mé dvoubarevné vlasy, jež jsem měla svázané do uzlu.

    „Fajn." Gill následně přemístil svůj pohled ke mně. „Vydržíš to tady, ne?" zeptal se. „Jenom si trochu projdu obchody." Nevím přesně proč, ale měla jsem značné nutkání mu tohle odůvodnění nevěřit. Nepřipadal mi jako ten typ, jenž by se zrovna vyžíval v nakupovacích maratonech. Ale...raději jsem si své malé pochyby nechala pro sebe.

    „Samozřejmě, že jo," ujistila jsem ho. V přítomnosti Gillovy sousedky a prostředí kadeřnického salonu jsem se ani tolik nebála, že by se mé podvědomí mohlo prodrat na povrch mysli.

    „Do dvou hodin budu zpátky," oznámil nám Gill, než se za ním automaticky zavřely vchodové dveře. Ulevilo se mi, když se hned během prvních pár vteřin nepokusilo prodrat na povrch mysli moje podvědomí.

    „Pošuk," utrousila s povzdechem Jenn a přemístila svou pozornost ode dveří k mé, značně nesmělé maličkosti. „Jennifer Lanzová," představila se Lewisova matka, „pro tebe ale Jenn."

    „V-Violet..." špitla jsem nesměle. Jennifer sice působila sympaticky, stejně jako její syn i jeho aktuální chůva, ovšem i tak jsem z přítomnosti někoho cizího byla poměrně na rozpacích. Zvlášť, když se jednalo o osobu Gillovi „blízkou". „W-Williamsová," dodala jsem o něco tišeji.

    „Klídek, holka, já nekoušu," uklidnila mě s pobaveným povzdechem Jenn, když si všimla mé značné nervozity a nejistoty. Mírně jsem se pousmála a zastrčila si za ucho pramínek stračatelových vlasů, jenž se mi uvolnil z uzlu. Při jejích slovech ze mě opadla většinová část nervozity.

    „Tak co? Uděláme s tím něco?" pobídla mě a pohledem krátce ukázala k jednomu z černých kadeřnických křesel. Odhodlaně jsem přikývla na souhlas.

    Jenn mi pokynula, abych se posadila do jednoho z oněch kadeřnických, černou kůží potažených křesel. Mým nohám se znatelně ulevilo, že si po dvouhodinové túře po Bellevillu mohly dát konečně přestávku.

    „Máš nějaký konkrétní přání, nebo mi necháš volnou ruku?" zeptala se Jenn, když mi jedním pohybem stáhla z vlasů gumičku a přehodila mi je přes ramena. Kdyby mi teď Tracey řekla, že vypadám jako špatnej módní vtip, měla by výjimečně pravdu. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi při onom pohledu do zrcadla přišlo, že mi ta čokoládově hnědá ani nikdy skutečně neslušela.

    Jen mi to nepřišlo, ona to byla pravda.

    Ale svoji přírodní blond jsem taky zpátky nechtěla. Nestála jsem o ono dramatické povznesení, jež by to vzneslo nejen ve škole, ale i doma.

    Tracey by si jistě dělala plané naděje, že jsem sama od sebe udělala krok k rádoby „dokonalosti", a v oné mé proměně na Primadonu by tak po letech pokračovala. „Nechám to vám, Jenn," rozhodla jsem se.

    Jenn se spokojeně usmála. Bylo vidět, že možnost číslo 2 se jí zamlouvala podstatně víc. Což vzhledem k jejímu extravagantnímu účesu ve mně vyvolávalo určité obavy, ovšem i tak jsem se snažila věřit jejím kadeřnickým schopnostem.

     „Hele, vím, že seš asi tak o generaci mladší, ale nemohly bychom si tykat?" požádala mě Jenn. „Sice se známe sotva deset minut, ale to snad nevadí, ne?"

    Hned při prvním pohledu mi bylo jasné, že Jenn rozhodně nebude víc jak třicet něco, ovšem věk nebyl ten důvod, proč jsem jí raději vykala. Jak sama řekla, známe se sotva několik minut a mně z mé strany nepřišlo moc adekvátní s ní mluvit v neformálním duchu. Ale když jí to nevadilo, neměla jsem s tím problém ani já.

    „Ne," usmála jsem se pro odlehčení situace, „samozřejmě, že nevadí." Byla jsem vlastně ráda, že to Jenn navrhla, aspoň už nebudu tak nervózní.

    „Možná to bude znít divně," nadhodila Jennifer, zatímco si nasadila černé gumové rukavice a do plastové mističky vymáčkla tubu s nějakým perlovým krémem, „ale jak že se to jmenuješ? Křestní jméno jsem samozřejmě pochytila, jen to tvoje příjmení mi trochu uniklo," přiznala rozpačitě. Nedivila jsem se jí, vždyť jsem ho prakticky zašeptala.

    „Violet...Williamsová," představila jsem se ještě jednou. Můj, vcelku uvolněný výraz značně zvážněl, když jsem si všimla náhlé Jenniny zamyšlenosti. Zajímalo mě, co ji na mém jméně tak zarazilo.

    „Poslyš, holka..." Jenn po tiché chvilce konečně promluvila. „Nejseš ty náhodou mladší ségra Tracey Williamsový?"

    „Bohužel," povzdechla jsem si s ironicky šťastným úsměvem. Už je to sice docela dávno - konkrétně rok, co mě někdo poznal jen podle jména a jednoho z nejčastějších příjmení v anglicky mluvících zemích, ovšem nebyla to nostalgie, ke které bych se ráda vracela. Naopak, byla bych nesmírně vděčná, kdyby si mě s mojí starší sestrou nikdo nedokázal spojit, což je bohužel nemožný, vzhledem k její „slávě" a postavení v tomhle městě.

    „To tady máme VIP klientelu," ušklíbla se pobaveně Jenn. Když si v zrcadle všimla mého povytáhlého obočí, pohotově dodala: „Ty ji asi moc nemusíš, co?"

    „To teda ne," přiznala jsem na rovinu a pravým loktem se opřela o černou područku.

    „Tak to nejseš sama, holka," ujistila mě Jenn. „Tvoje sestra tady pije krev dost lidem." Je divný, že mě to vlastně ani nepřekvapilo? Ani možná ne, jelikož Tracey dokáže být dost "asertivní". Jedna z mála vlastností, které máme společné, i když ona v tomto směru znatelně vede.

    „Komu, například?" nadzvedla jsem zvědavě obočí.

    „Mně, například." Kdyby Jenn věděla, jak moc jí v tomhle rozumím. „A taky celýmu tomuhle podniku. Málem jsme to tady museli celý zavřít, a to jenom kvůli její recenzi, která samozřejmě obletěla celej internet."

    „Předpokládám, že nebyla kladná." Nemusela jsem ani čekat na odpověď, neboť tenhle salon jistě nemohl splňovat všechny Traceyiny přehnané požadavky.

    „Tak to předpokládáš správně, moje milá," uznala Jenn a k perleťovému gelu vzápětí přimíchala jakousi prazvláštně vonící, bílou nadýchanou pěnu. „Doufám, že aspoň ty od nás odejdeš spokojená."

    „Určitě," ujistila jsem ji a zároveň i sebe. Věřila jsem Jenn i jejím kadeřnickým schopnostem, a proto jsem si byla i poměrně jistá, že si odsud neodnesu ještě větší vlasovou hrůzu než tu, se kterou jsem sem přišla.

    Byla jsem trochu nervózní, když mi na hlavě začalo působit nemalé množství peroxidu. Sice jsem Jenn nechala zcela volnou ruku, a tak jsem neměla nejmenší tušení, jak má vlastně vypadat výsledek, ale už teď mi bylo jasné, že k čokoládově hnědé se dneska jistojistě nevrátím.

    Zaskočeně jsem pootevřela pusu, když mi Jenn sejmula z hlavy všechen alobal, a mně se tak naskytl pohled na moji - i když ne úplně doslova - třináctiletou verzi. Barvila jsem si vlasy tak dlouho, až jsem zapomněla, jak vůbec vypadám se svou „pravou" barvou.

    Vypadám...

    „Přesně jako máma," ozvalo se rázem moje dojaté podvědomí. Protentokrát jsem neměla tendenci tenhle vnitřní hlas potlačit, jelikož za 1. Ona poznámka neměla žádnou spojitost s Gillem a za 2. Musela jsem uznat, že mělo pravdu. Přesně takhle nejspíš vypadala v prváku.

    Po kompletním vymytí veškerého peroxidu z mých vlasů Jenn vzala do rukou kadeřnické nůžky. Stejně jsem měla v plánu si vlasy zkrátit, tak proč to neodbýt teď.

    Tedy ovšem ne až takhle moc! S pootevřenou pusou jsem zaskočeně hleděla do zrcadla a nehybně sledovala, jak na podlahu padají přibližně tři čtvrtiny blonďatých vlasů, jež mi nyní sahaly sotva pod ramena. Ale nebylo to tak hrozné. To prodloužené mikádo mi slušelo daleko víc, než bych si pomyslela. Jenn se pyšně usmála, když viděla, jak moc jsem unesená z nového a hlavně zcela neočekávaného sestřihu.

    Jenn otočila moje kadeřnické křeslo zády k zrcadlu. „Překvapení," šibalsky na mě mrkla a já se přinutila k úsměvu.

    Sice mě poněkud děsilo, že odteď nemám prakticky žádný přehled, co se s mými vlasy bude dít, ovšem po tom, co s nimi byla schopná udělat po střihové stránce, měla ve mně plnou důvěru.

    Lehce jsem se zachvěla, když mi na vlasy nanesla trochu studené pěny, o jejíž barvě jsem bohužel neměla sebemenší tušení. Ona nevědomost, s čím že to odsud vlastně odejdu, mě trochu děsila, ale zároveň ve mně probouzela adrenalin, nemalou zvědavost a nedočkavost. Jenn mi po kompletním nanesení chladivé pěny dala do rukou nějaký modní časopis se slovy, že to bude působit při nejmenším hodinu.

    Štvalo mě, že můj mobil se v téhle chvíli povaloval na nočním stolku, a já jsem tak byla kompletně odkázaná na třicet stránek o vlasové kosmetice, make-upu a nejnovějších kouscích letního oblečení.

    Letos jsou prý trendem zase pastely.

    Po hodině mi Jenn sejmula z hlavy další vrstvu alobalu a opět mi vymyla z vlasů veškerou přebytečnou pěnu. Pokoušela jsem se zaklonit hlavu, abych tak měla aspoň tu malou šanci v zrcadle zahlédnout, co mi Lewisova matka vůbec vytvořila na hlavě, ovšem Jenn mi hned při mém prvním pokusu přehodila přes oči černý ručník, který jsem si už nesměla sundat, aby mě to prý nesvádělo si kazit překvapení. Chápu, že jsem jí nechala volnou ruku, ale díky tomuto gestu jsem z onoho výsledku začínala mít zřetelné obavy.

    Pořád zády k zrcadlu mi vyfoukala vlasy a následně je kulmou stočila do loken. Čím dál víc jsem měla nutkání si onen ručník z očí sundat, a zjistit tak, co se mi právě stalo s vlasy. „Připravená?" zeptala se natěšeně Jenn a otočila křeslo zpátky čelem k zrcadlu.

    „J-jo!" vyhrkla jsem bleskově, i když i tak v mém hlase byly znát nemalé známky nejistoty. Neměla jsem nejmenší tušení, co mě čeká, až mi Jenn dovolí si z očí sundat onen ručník.

    „Takže tři...dva...jedna..." odpočítávala hrdě Jenn. Hned, co vyslovila poslední číslo, prakticky jsem strhla ručník z očí. Když se mi rázem naskytl pohled na fialové lokny, jež mi rámovaly netrpělivostí zrudlý obličej, do očí se mi nahrnuly slzy úžasu. Počítala jsem s ledasčím, ale v životě by mě nenapadlo, že mi Jenn dokáže vytvořit na hlavě něco takhle senzačního.

    Byla jsem ze svého nového účesu i barvy kompletně unesená.

    „Tak co? Líbí?" zeptala se Jenn a setřela si z čela několik kapek potu. Tenhle masterpiece jí musel dát rozhodně zabrat. V životě bych si nepomyslela, že dokáže z mých vlasů vytvořit takovýhle skvost.

    „Je to...úžasný!" vypravila jsem ze sebe s radostnými slzami na krajíčku i přes to, že moje nová barva znatelně neladila k mému aktuálnímu outfitu. Fialová a žlutá sice vždycky byly značně kontrastní kombinace, ovšem ani to mému účesu neubíralo na excelenci.    

    „Hej!" vzápětí se za námi ozval povědomý hlas, doprovázený známým dusotem punkových bot. „Už jste hotový?"

    „Jdeš na minutu přesně," oznámila mu Jenn a uhnula na stranu, aby i Gill měl šanci vidět onen úchvatný masterpiece, který se jí podařilo vytvořit z mých, před dvěma hodinami ještě dvoubarevných vlasů. V euforii z Jennina mistrovského díla jsem nestihla pomyslet na to, co na tuhle novou vizáž vůbec řekne Gill.

    Otevřená plechovka, jež mu ještě před několika vteřinami dřímala v pravé ruce a jejíž zbylý obsah se nyní rozléval po podlaze salonu, byla očividným důkazem toho, že ani Gill takto razantní změnu nečekal. Pravděpodobně předpokládal, že mi Jenn jen spraví ty odbarvená místa.

    „Wow..." vypadlo z něj nakonec, načež ho Jenn za onu rozlitou limonádu spražila neradostným pohledem. Aspoň, že neupustil i černou igelitovou tašku, kterou držel ve druhé ruce.

    „C-co?" vyhrkla jsem překvapeně. Mně se můj nový účes samozřejmě líbil, ovšem jak už to v mém životě obvykle bývá, málokdo má na věci stejný názor jako já. „V-vypadám blbě, nebo to je až moc -"

    „Vypadáš...úžasně," vypravil ze sebe obdivuhodně Gill. Mé tváře při jeho komplimentu okamžitě zčervenaly. Už tak jsem byla výrazně na rozpacích a projev Gillova značného obdivu tomu ještě přidal.

    „Díky..." špitla jsem potěšeně a rozpačitě uhnula pohledem na stranu.

    „Snad ti nevadí, že jsem ti tady Violet trochu vylepšila," pronesla řečnicky Jenn, když se vrátila z kumbálu s mopem v ruce.

    „Právě naopak," ujistil ji Gill a znovu si mě obdivuhodně prohlédl. Možná to je poněkud nevystihující přirovnání, ale připadala jsem si jako obrázek, na který se Gill nemůže vynadívat. „Co ti dlužím, Jenn?"

    „Nic," odvětila, lehce se usmála a opřela se loktem o rukojeť mopu. „Za to, že jste mi vy dva zpestřili nudou nabytou, pracovní rutinu, má to tady tvoje slečna naprosto gratis."

    Nepřišlo mi to sice fér, ovšem neměla jsem u sebe ani cent, a Gill proti tomuhle milodaru očividně nic neměl - jak taky jinak, takže to jediné, co jsem za tohle všechno mohla pro Jenn udělat, bylo poděkovat jí.

    „Tak děkujeme...oba dva." Gill mi věnoval pohled ve smyslu, že jeho se to poděkování zase tolik netýká, a tak nemusím mluvit i za něj, což jsem raději ignorovala. Mohl by aspoň projevit trochu vděku za to, že po něm Jenn utřela tu louži limonády, a on si tak kromě dočasné chůvy nemusel hrát i na jednorázovou uklízečku. Tedy ne, že by to nebyla úsměvná podívaná.

    „Rádi bychom ještě pokecali, ale máme ještě dost práce," pohledem ukázal na moje bílé šaty s motivem rozkvetlých slunečnic. „Takže ti snad nebude vadit, když to necháme až na někdy jindy," pronesl omluvně Gill směrem k Jenn.

    „Jasně, že ne," ubezpečila ho. „Stejně mám za dvacet minut další zákaznici." Ještě, než se vrátila ke své práci, se ke mně krátce otočila. „A ráda jsem tě poznala, Violet," usmála se.

    „Já vás - teda tebe - taky." Úsměv jsem jí opětovala a zvedla se z kadeřnického křesla. Mé nohy nebyly moc nadšené, že jejich dvouhodinová pauza končí a že výprava po obchodním centru evidentně pokračuje.

    „Tak pojď, Missi," pobídl mě Gill a vydal se směrem k východu, přičemž jsem ho téměř automaticky následovala.

    „Ty si s těma přezdívkama nejspíš nedáš pokoj, co?" nafoukla jsem dotčeně tváře. I když musím uznat, že tahle mi nepřišla tak hrozná jako ta původní. V jistém smyslu bych to mohla brát i jako kompliment. Melissa "Missi" Dumariasová byla vážně krásná osoba, nebo spíše fiktivní postava, jejíž plakát taky zaujímal své právoplatné místo na stěně vedle mého šatníku. Malá, ale za to pěkně protřelá upírka s fialovýma vlasama. Jen ty gotické šaty mi ještě chyběly.

    „Ne," Gill semknul rty a „omluvně" pokrčil rameny. „Některý věci se holt nezměněj."

    „A kam máme namířeno teď?" zeptala jsem se, když jsme se znovu ocitli v otevřeném areálu druhého podlaží.

    „Ty šaty se ti k vlasům zrovna nehoděj," konstatoval Gill. „Co takhle sehnat něco lepšího?" navrhl mi a já ochotně souhlasila.

     Tyhle sedlácké šaty byly otřesné už jenom samy o sobě a mé fialové vlasy to rozhodně nezachraňovaly.

    „V tom případě mě znovu následuj, moje milá," Gill nadzvedl šibalsky obočí a s tajemným úsměvem a se mnou v patách se vydal k nejbližším eskalátorům.