Když jste pod vlivem nějaké omamné látky, nebo v euforii z nějakého dechberoucího momentu, jen stěží dokážete vnímat okolní realitu. Ovšem když ono opití kompletně pomine, nastoupí vystřízlivění, a vy si tak začnete uvědomovat všechny souvislosti, podstatu a princip situace, pak teprve dostanete to, čemu se říká pořádná rána přímo do obličeje.

Rána realitou. Rána zatraceně krutou a naprosto všemu odporující realitou. Realitou, jež mě brzo připraví i o ty poslední zbytky rozumu.

S každou další vteřinou, jež uplynula od Gillova odchodu, moje euforie začínala pomalu, ale jistě chabnout, dokud z ní nezbylo jen několik otázek, na které pravděpodobně ani neexistovala žádná reálná odpověď. Vydala jsem se zpátky do kuchyně, ze skřínky nad dřezem vyndala starou, částečně naprasklou skleničku a natočila si do ní tu nejstudenější vodu, co to jen šlo. Překvapivě to ani takový problém nebyl, jelikož ke dřezu očividně nevedla přípojka s teplou vodou.

Pevně jsem sevřela skleničku a její studený obsah vypila na ex, načež celou mou bytostí projel ostrý mráz a po celém těle mi naskočila husí kůže. Ačkoliv jsem onen ledový osten pocítila i v hlavě, můj rozpálený, a tím pádem i z nejpodstatnější části nefungující mozek se pořád ne a ne zchladit natolik, aby mohl fungovat aspoň trochu racionálně.

Ovšem i poté, co jsem do sebe nalila další čtyři skleničky, onen žár, jenž spaloval veškerý můj rozum a smysl pro realitu, nepohasl ani o plamínek.

Nedokázala jsem přijít ani na jedinou odpověď, s níž by se alespoň nějaká z mých otázek dočkala objasnění. Bylo to de facto jako domino, v němž vám ale chyběly prakticky všechny k sobě sedící díly. Měla jsem jen ten jediný, se kterým začíná hra.

Měla jsem jen ten jeden pošahanej dílek, se kterým jsem byla nucena složit celé tohle domino reality, na jehož konci bych se mohla dozvědět, co Gilla skutečně vedlo k tak bizarnímu a celému lidskému systému zcela odporujícímu činu, jako je risk vlastního života. Navíc ještě pro někoho, kdo by vás na jeho místě bez rozmyslu přenechal osudu.

To je opravdu čirý šílenství.

Kopla jsem do sebe už šestou skleničku ledové kohoutkové vody a odložila ji na linku. Čím více tekutin jsem do svého dehydratovaného těla dostala, tím větší tlak jsem pociťovala na hrudníku.

Na moment jsem měla pocit, jako bych spolykala kusy ledu, což by s výjimkou skupenství vlastně byla i pravda. S dlouhým výdechem jsem se dlaněmi opřela o kraj linky a vyčerpaně svěsila hlavu.

Ta rána realitou byla tak silná, že se mi jí doslova nedařilo vydýchat. I když můj mozek postupně chladl a plameny palčivé euforie hasly, bála jsem se chvíle, kdy se ozve moje podvědomí, nebo nějaký další vnitřní hlas, a tohle zmatení šílenosti tak propukne na plno.

Doteď jsem nechápala, proč mě tam Gill nenechal, i když kýženého vysvětlení se mi už dostalo. "A co když jsem to třeba udělal proto, že mi na tobě záleží víc než jen jako na kamarádce?!"

Jeho afektivní slova mi pořád zněla v hlavě. Nedokázala jsem zapomenout ani tón, jakým to řekl. Nekřičel na mě, ale zároveň to pro mé uši bylo jak nečasovaná bomba.

Navíc, jsem stále nedokázala přijít na to, co přesně to mělo znamenat. Vždyť...kamarádství je vrchol našeho vztahu. Každý přeci máme své limity, jež skutečně nejdou tak snadno - mnohdy ani vůbec - překročit. A v Gillově případě to platí dvojnásobně.

Tak co tím myslel?! Co je teda ten skutečnej důvod toho, proč mě tam nenechal zdechnout?!

Popadla jsem skleničku a znovu si do ní napustila vodu. „Třeba mu na tobě záleží tamtím způsobem," nadhodil potměšile hlas mého podvědomí. Vážně to někdy bylo jako mít v hlavě druhou a ještě dotěrnější Lily. Dokud jsem nepotkala Gilla, žádné hlasy mi v hlavě neradili, co je a co zase není správné a nikdo mi s mými úvahami o lidech jeho nátury a jejich ujetých a především nepochopitelných motivech, jež dost často můžeme nazývat i čirým šílenstvím, nepomáhal.

Doufám, že po mém odchodu do L.A. odejdou stejně rychle, jako se po setkání s Gillem a uzavření naší první dohody dostavily.

„Kravina," odsekla jsem v duchu a znovu se napila. Doufala jsem, že další decilitr ledové vody už dokáže utopit onoho nelibého brouka, kterého mi mé podvědomí touto svou poznámkou nasadilo do hlavy. „Tohle určitě nebyl ten důvod, proč mě tam nenechal umřít," trvala jsem si přesvědčeně na svém.

„Jsi si jistá?" projevilo značnou nedůvěru. Na rozdíl od mého vnitřního hlasu, jenž zřejmě sloužil výhradně k zachování oněch zbytků mojí morální integrity, hlas mého podvědomí měl zjevně na starost, abych se díky všem těm úvahovým broukům, jež se mi snažilo nasadit do hlavy, regulérně zbláznila. „Jelikož..."

„To je absurdní!" přerušila jsem ho razantně dřív, než se stačilo dostat byť jen do poloviny věty. Za žádnou cenu nedám svému podvědomí šanci, aby mi do hlavy nasadilo tohohle myšlenkového parazita, který by byl schopnej užrat nemalou část mého smyslu pro realitu. „Z tohohle důvodu to určitě neudělal, on není magor!"

„Opravdu?" zeptalo se nevěřícně moje podvědomí. V jeho hlase byly patrné nemalé známky pobavené ironie.

Rázem mi došlo, jak moc si moje slova odporují. „Teda...je. Takhle jsem to nemyslela, jen jsem...prostě tím chci říct, že i když je Gill relativně psychicky narušenej, mírně řečeno, v tomhle směru má všech pět pohromadě! Tohle určitě nebyl ten důvod, proč mi zachránil život!"

„A co když jsem to třeba udělal proto, že mně na tobě záleží víc než jen jako na kamarádce?!" zopakovalo Gillova slova moje podvědomí. Vůbec se mi nelíbil ten důraz, jaký dalo na druhou polovinu věty. „Už jsi přišla na to, co tyhle slova mají přesně znamenat?" nadhodilo účelově.

„Jdi někam," prskla jsem v duchu. „Moc dobře víš, že ne. Zatraceně dobře víš, že nemám nejmenší tušení, co tím myslel!"

Hlas mého podvědomí se vítězoslavně uchechtl. „Pamatuješ si ještě na onen důvod, proč Teresa Agnesová obětovala pro Thomase vlastní život? Nebo proč se Rose DeWitt Bukaterová tehdy vrátila pro Jacka Dawso­na na potápějící se loď, i když už dávno měla zajištěné místo na únikovém člunu?"

„Ne..." Sevřela jsem skleničku tak silně, až se prasklina na okraji téměř zdvojnásobila. „Tohle sakra nebyl ten důvod, proč mě tam nenechal zdechnout!" namítla jsem rozhodně.

„Protože je obě dvě milovaly," objasnilo mi podvědomí onen důvod, proč Teresa a Rose bláhově a především zbytečně riskovaly svoje životy, jelikož Teresa byla pohřbena pod troskami centrály WCKD, zatímco Jack skončil na dně Atlantského oceánu. Možná to sice byla láska až do nebe, ovšem k čemu jim to bylo, když jejich drahé polovičky stejně skončily na druhém břehu? Obě se vystavily nebezpečí jako trám, a i tak jim to bylo k ničemu.

Rosein milenec skončil pohřbenej pod hladinou a Thomas taky po Terese evidentně netruchlil celej zbytek života. A Gill rozhodně není tak na hlavu, jako byly Agnesová a Bukaterová, takže láska skutečně nemohla být důvodem, proč mi zachránil život. Ne, musí za tím být něco jiného. Něco, co bude alespoň o něco víc slučitelný s realitou.

„Sice nevím, kam tímhle míříš, ale jdeš špatným směrem," pokusila jsem se vyvrátit naivní přesvědčení svého podvědomí.

„Proč to pořád tak neústupně popíráš?" nechápalo. „Zachránil ti život, a to přece může -"

„Protože je to sériovej vrah, zatraceně!" přerušila jsem ho dřív, než stačilo dokončit větu. „Myslím, že tobě je stejně jako mně jasný, že tyhle typy dokážou milovat leda tak sami sebe!" pokusila jsem se svoje podvědomí přivést zpět do reality. „A sympatie rozhodně nejsou láska!" Věděla jsem víc než dobře, že mám pravdu. Už jen to, že mě Gill alespoň nějakým způsobem považoval za kamarádku, je zázrak, a ty se rozhodně nedějí věčně. Navíc, všechno má svoje limity, včetně Gillových citů.

Mé podvědomí si vyčerpaně povzdechlo a vsadím se, že kdyby to nebyl jen hlas v mojí hlavě, smířlivě by zakroutilo hlavou. „Myslím, že onen důvod, proč si to nechceš připustit, je někde jinde," mínilo. „Obě asi tušíme, kde asi, že?"

„Nevím, o čem to mluvíš," odsekla jsem bleskově. Vůbec se mi nelíbilo, kam tímhle hodlá směřovat. Vůbec se mi nelíbilo, jakého brouka mi tímhle může do hlavy nasadit, i když jsem tedy doufala, že se mu to díky mému morálnímu kodexu nepodaří.

Přece bych nedokázala něco takhle šílenýho. Ne, prostě ne! J-já bych - i přes to všechno - rozhodně nedokázala Gilla opravdu -

Z mých zběsilých úvah a myšlenkových pochodů mě rázem vytrhlo zaklepání na vchodové dveře, přičemž se moje podvědomí stáhlo prozatímně do pozadí.

Slovy jen těžko popsat, jaká úleva v tu chvíli zaplavila celé mé tělo. Kdyby tohle pokračovalo byť jen o minutu déle, s největší pravděpodobností bych se z toho regulérně zbláznila. Za posledních několik hodin je toho na mě víc, než moje psychika umí zdravě zpracovat.

Ale...co že se Gill vrátil tak brzo? Neříkal, že bude zpátky až za čtvrt hodiny? Sice nemám dokonalej přehled o čase, ovšem ve svých úvahách jsem se jistě nezmítala déle jak pět minut. Tak...co tak brzo?

S nepatrnými pochybami jsem se vydala ke dveřím.

Když jsem se dotkla kovové kliky, došlo mi, co bude evidentně příčinou jeho návratu, a taky důvod toho, proč klepe na dveře vlastního bytu. Málokterou dveřní kouli se vám totiž podaří otevřít bez klíčů.

Stiskla jsem kliku a obezřetně vykoukla ze dveří, přičemž se mi naskytl pohled na podlouhlou panelákovou chodbu, které se ze zdí loupala omítka, a na starý, zjevně už roky nefunkční výtah. Celkově daná chodba působila dojmem, že jí nikdo neprošel už minimálně tucet let. Na zábradlí u schodů, jež vedly do mezipatra, byla i z několika metrů zřetelně viditelná vrstva prachu. Kdybych neviděla zařízení Gillova bytu, myslela bych si, že v tomhle domě už dlouhé roky nikdo nežije. Vypadalo to tady tak...opuštěně. Nebo minimálně aspoň tahle spojová chodba. K mému překvapení na ní ale nebylo ani živáčka.

„G-Gille?" špitla jsem tázavě a nejistě jsem pootevřela dveře ještě o něco víc.

„Tady dole," ozval se pode mnou pisklavý hlásek. Překvapeně jsem sklopila hlavu, přičemž se mi naskytl pohled na černovlasého kluka v předškolním věku, který na mě zvědavě upíral svoje oříškové oči. Nebýt nich, téměř by připomínal Gillovu mladší verzi. I to tričko s Venomem a šedivé třičtvrťáky by jistě spadaly pod Gillův styl. Akorát ty sandály na suchý zip byly zjevnou výjimkou.

„A-ahoj," vykoktala jsem zaskočeně. „Potřebuješ něco?"

„Je doma Gill?" zeptal se nenuceně a nepřestával si mě zkoumavě prohlížet. Trochu jsem se styděla, že mám na sobě jenom tričko, ale naštěstí nevypadal, že je ve věku, kdy by ho to mohlo nějak pohoršovat.

„N-není," oznámila jsem mu a omluvně se pousmála. „Šel do města, ale už by se měl každou chvílí -"

„Lewisi!" ozval se z mezipatra nabroušený hlas, který tentokrát patřil ženě. Já i onen černovlasý klučina jsme v ten moment upřely zaskočené pohledy příslušným směrem.

Do pár vteřin se k nám přihnala postarší žena. No, nevím, jestli postarší je úplně nejlepší pojetí, neboť jí mohlo být jen něco málo přes čtyřicet. No, možná jí už táhlo i na padesát. I když ta šedá blůza, volné kárované kalhoty, bílá kuchyňská zástěra a ošoupané černé baleríny jí na věku nijak zvlášť neubíraly.

Moji maličkost v té chvíli kompletně ignorovala a rovnou se vrhla k zaskočenému Lewisovi, přičemž jí z vysokého drdolu vypadlo pár metalicky stříbrných vlasů. Nebyly to však typické stařecké šediny, nýbrž kadeřnická barva, jež jí překvapivě perfektně seděla ke světle šedým, ne-li až nachovým očím, které skrývala za černými obdélníkovými brýlemi.

„Už snad stokrát jsem ti říkala, že mi nemáš takhle utíkat," vyčetla mu s unaveným povzdechem.

„Promiň, Meg," Lewis sklopil omluvně hlavu. Vzápětí se však zase narovnal a o trochu hlasitěji dodal: „Chtěl jsem se jenom zeptat Gilla, jestli nemá alespoň kompotové třešně. Slíbilas mi přece, že mi dneska upečeš ten tvůj ovocný koláč, ne?"

C-cože? Meg? Ta domovnice?

Meg s povzdechem přikývla na potvrzení svého slibu a založila si ruce na prsou. „A taky jsem říkala, že chybějící ingredience půjdeme nakoupit až odpoledne," připomněla mu klidně. „Navíc nechápu, proč klepeš u Gilla zrovna teď. Přeci sám víš, že je touhle dobou už dávno ve škole."

„Dneska výjimečně ne," vložila jsem se opatrně do hovoru, přičemž Meg překvapeně zvedla pohled od Lewise a přemístila ho na mě. „Ale co nevidět by se měl vrátit," dodala jsem ve snaze aspoň trochu odlehčit náhle nastalou a pro mě poněkud trapnou situaci, a to bohužel nejen kvůli tomu, co jsem zrovna v tuhle chvíli měla, nebo spíš neměla na sobě.

„A jak se vlastně jmenuješ?" vypískl tázavě Lewis, opět na mě upřel svoje ořechové oči a Meg se zatvářila, jako by jí vzal slova přímo z pusy. I když jsem si jistá, že se jí teď v hlavě honilo daleko víc otázek. „Já jsem Lewis!" představil se.

Při pohledu na něj jsem se neubránila úsměvu. „Violet," odpověděla jsem a jemně ho pohladila po černých vlasech. „Violet Williamsová."

„Máš opravdu hezké jméno," vložila se náhle do hovoru již ne tolik zaskočená Meg a její překvapení vystřídal vlídný úsměv. „V překladu to doslova znamená jméno jedné květiny."

„Fialky," pousmála jsem se. „Ano, o tom jsem už slyšela." Nebo spíš četla na Wikipedii, i když myslím, že to vyjde nastejno.

„Také se jí říká Květina moudrosti," poučila mě. „Mimochodem," natáhla ke mně pravou ruku, na které se jí blyštil dosti zvláštní, ale přes to značně úchvatný, korálkový náramek. Nejspíš dárek od Lewise, neboť díky písmenkovým korálkům bylo patrné, že ho vyrábělo dítě. „Megan Halestoneová, ale říkej mi Meg, stejně tak jako všichni." S milým úsměvem jsem lehce přikývla a její ruku přijala. „A tady toho raubíře už znáš," pohledem ukázala na Lewise, jenž si nyní zvědavě prohlížel oprýskané červené dveře od výtahu.

„Co je to tady za shromáždění?" ozval se z druhého konce chodby Gillův pobavený hlas, který následně vystřídal dusot punkových bot. „Co na mě všichni tři tak zíráte?" zeptal se nechápavě a na tváři se mu zjevil sardonický úsměv. Popravdě nevím, čí pohled ho vyvedl z míry víc. Jestli ten můj zaskočený, Megin vynuceně smířlivý, nebo Lewisův rozjasněný.

„Proč jsi mi neřekl, že už máš přítelkyni?" naklonil tázavě hlavu na stranu Lewis, přičemž Megin výraz zůstal stejně smířlivý, Gill překvapeně povytáhl obočí a já se šokovaně zajíkla.

Já nejsem Gillova přítelkyně!  Přesně tohle bych nejraději vmetla do obličeje Meg i Lewisovi - a pro jistotu možná i Gillovi, ovšem samým šokem jsem ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo, natož pak srozumitelnou větu.

„Protože na určitý věci seš ještě malej," odvětil šibalsky Gill. „A kór na detaily," mrkl na mě a mé tváře při oné vzpomínce okamžitě zrudly.

Vždyť je mu sedm, zatraceně! Nemohl by si tyhle poznámky odpustit alespoň před tím dítětem? Nebo ještě líp, nemohl by si tyhle poznámky odpustit úplně? Především teda na veřejnosti.

Meg onu Gillovu nevhodnou otevřenost raději nijak nekomentovala a vzala Lewise za ruku. „Věci máš dole v prádelně," oznámila mu klidně, načež spolu s Lewisem zamířila ke schodišti, které vedlo do spodnějšího patra. „Platíš si totiž jen nájem, Gille, ne služku," ušklíbla se a s Gillovou mladší verzí v patách zamířila dolů.

„Ale je hezká!" zapištěl obdivuhodně Lewis ještě z mezipatra. Tenhle jeho dětský kompliment mi vykouzlil na tváři pobavený, ale zároveň i potěšený úsměv.

„To je," hlesl téměř neslyšně Gill směrem ke schodišti. Moje tváře v tu chvíli nabraly ještě sytějšího odstínu rudé, přičemž se můj polichocený úsměv ještě zvětšil. I když jsem mu sotva rozuměla, raději jsem ho nežádala, aby mi to zopakoval. Obě části onoho komplimentu mě hřály u srdce už tak.

Beze slova jsem otevřela dveře dokořán a ustoupila Gillovi z cesty, aby mohl vejít do bytu, načež jsem se opřela zády o jejich dřevěnou výplň.

„Máš fajn sousedy," poznamenala jsem a pousmála se. Jak Meg, tak i Lewis se na první pohled zdáli jako sice značně potrhlá, ale sympatická dvojka. Něco jako tolerantní babička s hyperaktivním vnukem, jenž rozhodně nejde pro zábavu - a tím pádem ani pro průšvih - nijak daleko.

Gill nad mojí poznámkou pobaveně protočil oči. „Takže i tebe uhranula?" zasmál se a opřel se loktem o kus zdi, na kterém by správně měly být další dveřní futra. „To ta stará čarodějnice umí víc jak dobře." Věděla jsem, že to říká pouze z legrace, ovšem i tak mi to přišlo vůči Meg trochu urážlivý. Už jen za tu cenu nájmu by k ní mohl bejt občas alespoň trochu soudnej.

„Náhodou...byla celkem milá," namítla jsem. „Což se teda v případě domovnic, který u svýho nájemníka načapou polonahou návštěvu opačnýho pohlaví, opravdu často nestává."

„Takže tě fakt uhranula," konstatoval se smíchem.

„Ty seš vážně hroznej," zakroutila jsem smířlivě hlavou stejně jako před chvílí Meg. „Měl bys k ní bejt alespoň trochu milej," doporučila jsem mu kárně, i když mi bylo jasné, že si moje slova vezme k srdci jenom stěží. „Vždyť ti pere prádlo v ceně nájmu." Hned, co jsem dořekla větu, zarazila jsem se.

Pokud mu Meg minimálně včera prala věci, musela na nich najít aspoň minimální stopu od krve. A i tak se ho ani nezeptala, jak k tomu vlastně přišel? Proč? Špatné tušení a ochota raději nic nevědět? Či zcela oprávněný strach ze skutečnosti, že Gill lítá v enormním průšvihu? Například té největší sérii vražd, jež se v tomhle městě odehrála? Nebo Meg tolerantně mlčí jen z důvodu, že jí potkal podobný osud jako mě?

Gill se mému zamyšlenému a především náhle zaraženému výrazu pobaveně zasmál. „I když je pravda, že jedna věc se Meg musí nechat - nikdy se na nic neptá," připustil vynuceně. „Takže si nemusíš dělat hlavu s tím, zda ji zajímala ta krev, co mi po Durphyový zůstala na mikině," pokusil se mě uklidnit. „Nikdy se nestarala ani o ty předchozí...případy, tudíž neměla důvod, aby to včera bylo jinak."

Překvapením se mi zúžily zorničky, ovšem i tak jsem jen sotva slyšitelně hlesla: „J-jasně..." Na jednu stranu jsem sice Meg chápala, neboť z vlastní zkušenosti vím, jak moc dokáže strach o vlastní život - mnohdy i nenávratně - potlačit smysl pro spravedlnost, ovšem na tu druhou jsem jí podvědomě zazlívala, že ani ona neměla tu odvahu to risknout. Vím, že rozhodně nemám právo jí to vyčítat, jelikož po sebezáchovné stránce je to zcela pochopitelný, a tím pádem z většinové části i morální, a já sama se tak koneckonců zachovala taky, ovšem štvala mě představa, že kdyby Meg měla odvahu Gilla udat už jen po první zkrvavené košili, co jí přinesl do prádelny, mohlo být dnes všechno jinak a hlavně mohlo být naživu víc jak tucet nevinných či nedostatečně vinných lidí.

Kdyby Gill skončil v kriminále hned po té první vraždě, nemuselo o život přijít tolik lidí. A Mandy by tak neměla žádný důvod k její fanatické žárlivosti, načež by nepřiměla prostoduchou, naivní a zcela oddanou Susan k pokusu o moji vraždu.

Tolik lidí by ještě žilo, kdyby Megan měla odvahu jít na policii hned po prvním podezření, že jeden z jejích nájemníků evidentně skrývá osudové tajemství. Gill by tak skončil v cele předběžného zadržení a my dva...bychom se tak ani nikdy nepotkali.

Nemusel by mi zachraňovat život, a nevyvolal by ve mně tak pochybnosti o prakticky všem, čemu jsem dosud tak bezmezně věřila. Všechno by prostě bylo...v pohodě. Hlavně po té morální a citové stránce.

Jenže...není. Není to...v pohodě, a už nikdy ani nebude.

Málokdy se dokážete vrátit tam, kde jste původně začínaly, což platí i v tomto případě. Silně pochybuju, že existuje způsob, jenž by mě dokázal vrátit na počátek našeho vztahu, respektive do doby, kdy jsem ještě měla všech pět kusů morální integrity pohromadě, a ke Gillovi tak cítila jediné - čirou nenávist.

„Ehm, ehm," Gill si hlasitě odkašlal, čímž mě probral z dalšího myšlenkového transu. „Chtěli jsme něco udělat s těma tvýma vlasama, ne?" připomněl mi a já souhlasně přikývla. Díky všem těm úvahám jsem skoro zapomněla, jaká stračatelová hrůza mi stále ještě tkví na hlavě.

„Chytej," vybídl mě Gill a hodil mi do rukou igelitový balík, jenž až doteď držel v pravém podpaží. „Calvin Klein to sice není, ale nic lepšího na předměstí západního okrsku holt neseženeš," pokrčil omluvně rameny. Se značnou nejistotou jsem z balíčku odlepila kus průhledné lepící pásky. Celkem jsem se obávala, abych zase nebyla nucena vyjít na ulici v dalším, nadměrně přiléhavém a především délkově nevyhovujícím tílku. Přeci jen znám Gilla a jeho nadměrnej smysl pro sexistický vtipy.

„To...jako vážně?" povytáhla jsem tázavě obočí, když se mi do rukou dostal kus bílé látky s potiskem slunečnic, který se následně ukázal jako polodlouhé šaty, které mi odhadem sahaly těsně pod kolena. „Tohle si na sebe nevezmu," namítla jsem rozhodně. I když to vážně nerada přiznávám, radši bych na ulici vylezla v Gillově tričku, než si muset oblíknout tenhle kus falešný bavlny s potiskem zmíněné kytky.

„Promiň, zlato, ale jen stěží seženeš v předměstským secondhandu něco lepšího," Gill se evidentně pokusil o jakousi omluvu, „a já doma nic jinýho nemám."

S dlouhým povzdechem jsem obrátila oči v sloup. „Tak fajn," svolila jsem neochotně, odložila šaty i s igelitovým obalem na botník a přetáhla si přes hlavu Gillovo tričko. V návalu negativních pocitů z mého budoucího outfitu jsem si ani neuvědomila, že jsem se před ním opětovně ocitla pouze ve spodním a ne zrovna cudnost reprezentujícím prádle.

„Hele...sluší ti to...celkem," pokusil se mě ujistit Gill. Jeho útěcha by nejspíš i fungovala, kdyby ovšem nebylo onoho posledního slova. Takhle jsem si ještě víc připadala jako Debbie z vidlákova.

Ve snaze onen sedlácký dojem alespoň trochu potlačit jsem si svázala své dvoubarevné vlasy do nesouměrného uzlu.

Nakonec to však bylo ještě horší než předtím. Chyběl mi jen slaměný klobouk, jezdecké boty a vidle a mohla jsem jít na nějakej farmářskej karneval. Jediná výhoda tohohle sedláckého vzezření byla, že mě s ním jistojistě nikdo nepozná. Ale i tak jsem si v tom připadala poměrně hloupě.

„Fakt to není tak hrozný," ujistil mě Gill a pokusil se potlačit úsměv. Skvělý, takže i jemu v tomhle bílým hadru přijdu k smíchu.

„Kde mám boty?" Nechtěla už jsem s ničím ztrácet čas. Už jen s tím, co jsem měla na hlavě, jsem si připadala otřesně, a tyhle nevkusné šaty onen nelibý pocit ještě zesilovaly.

Gill pohledem krátce ukázal na pár černých conversek vedle botníku. Sice byly z minulé noci stále ještě lehce navlhlé, ovšem v porovnání s tím, kolik dešťové vody do sebe nasály, to byl jen nepatrný zlomek. A samozřejmě...v kombinaci s oněmi šaty a nesouměrným uzlem, který jsem si vytvořila z vlasů, to byl vskutku otřes. Teď jsem si spíš než jako sedlák připadala jako kolotočářka žijící v maringotce.

„Ale fakt to není tak hrozný," zopakoval své ujištění Gill. Zbytečně.

„Můžeme už jít, prosím?" požádala jsem ho, a zcela tak ignorovala další marnou snahu mě přesvědčit, že nevypadám, jako bych se chystala na dovolenou na texaský venkov. I když stále ještě nemám nejmenší tušení, kam se Gill vůbec chystá, nechci v těhlech šatech trpět ani o vteřinu déle, než je nevyhnutelné.

„Rozkaz, madam," pronesl pobaveně Gill a pohledem mi naznačil, abych otevřela dveře. Hned, co jsem vstoupila na chodbu, na mě dolehl závan kamenného chladu. Možná to bylo tou loupající se omítkou, zaprášeným zábradlím, zřejmě nefunkčním výtahem, masivními schody, sivými chomáči pavučin, nebo oprýskanými dveřmi protějšího bytu, ale z tohoto místa jsem měla dosti divný pocit. Ani nevím, jak ho přesně specifikovat. Jen mi něco podvědomě říkalo, že místní historie a celkově atmosféra má za sebou něco víc, než jen léta zanedbanosti.

„Jdeš?" vytrhl mě z myšlenek Gill a pohledem ukázal směrem ke schodišti.

„Jo," přikývla jsem na potvrzení. Gill s pobaveným úsměvem na rtech zamířil ke schodišti, přičemž jsem ho pomalejším krokem následovala.

Stejně jako toto patro, ani ty dvě spodnější nebyly o moc rozdílnější. Loupající se omítka, prach, pavučiny, kamenný chlad a celková chátra. Čím dál více mě zajímalo, jak tenhle dům vypadá z venku.

Mé nevyslovené otázce se krátce na to dostalo odpovědi, když jsme dvojitými hnědými dveřmi s vrzajícími panty vyšli před dům. Ve vchodu mým očím neuniklo, že na vnějších zdech kupodivu nejsou žádná popisná čísla ani domovní zvonky. Zvláštní, skoro jako by tahle stavba ani nebyla v katastru místních nemovitostí.

Pane...bože. Přesně tyhle dvě slovíčka jsem měla na jazyku ve chvíli, když jsem popošla o několik kroků dopředu, abych přehlédla přes vchodovou stříšku, a naskytl se mi tak pohled na celou budovu.

Vypadalo to, jako by se v nejbližší době mělo schylovat k demolici. Kdysi dávno šedá omítka třípatrové budovy byla z většiny značně oloupaná, přes okenní rámy se táhly všelijaké šrámy a některá okna dokonce postrádala výplň a byla i částečně zabedněná.

Nedokázala jsem pochopit, jak v takovémto domě vůbec může téct teplá voda či fungovat elektřina, natož jak v něm může někdo žít. I když Gillův dvoupokojový byt nebyl bůhví jaký luxus, v porovnání se vnějškem domu to bylo hotové pětihvězdičkové apartmá.

Nedokázala jsem si představit, jak dům v takovémhle stavu dokáže mít takto přijatelně zařízený vnitřek. Navíc nejde jen o Gillův byt, v tomhle domě přeci žije víc lidí, například Lewis a Meg.

Nechápu, jak je možné, že dům v takhle demoličním stavu ještě vůbec stojí, proč ho vedení města nesrovnalo se zemí. Jistě by k tomu měli veškeré pravomoce, neboť evidentně nesplňuje všechna kritéria pro jeho zachování, nebo...to aspoň tak na první pohled vypadá. Taky mě zarážela již zmíněná absence popisných čísel a domovních zvonků. Ovšem jednu poznávací značku tahle budova přeci jen měla.

„Grand West House," přečetla jsem sytý černý nápis, který se pyšnil na plastové ceduli, jež na několika špagátech vysela ze vchodové stříšky.

S hlavou plnou nezodpovězených otázek a tázavým pohledem jsem se otočila směrem ke Gillovi, jehož pohled v tuhle chvíli taky spočíval na onom domě, jenž i přes to, že vypadal na urgentní demolici, byl očividně plně obytný.

Dle jeho výrazu jsem ovšem nepředpokládala, že by mi některou z nich v tuhle chvíli zodpověděl. Pořád jsem si vědoma toho, že stále ještě existují věci, jež nejsou v mojí kompetenci, a záhada kolem téhle bytové jednotky evidentně patřila mezi ně. I když přiznávám, že bych ráda věděla, co je oním tajemstvím tohoto domu.

Vážně bych ráda věděla, proč tahle bytovka vypadá jako nebezpečná ruina, ovšem některé vnitřní prostory tomu ani zdaleka neodpovídají.

„A...kam že to máme vlastně namířeno?" začala jsem konverzaci na zcela jiné téma, než o kterém jsem se měla v tuhle chvíli značnou touhu bavit. Nic jiného mi v podstatě ani nezbývalo. Pokud chci vědět něco víc, můžu jen doufat, že mi to Gill poví sám...někdy...a nebo taky ne.

Gill povytáhl potměšile obočí a s úsměvem mírně naklonil hlavu na stranu. „Příští zastávka - centrum Bellevillu!"