S neskutečnou bolestí hlavy jsem pomalu otevřela víčka a svůj, výrazně rozostřený pohled zaměřila na uhelnatě černé stropní kazety s vlnovým vzorem. V pravém obočí a obou retních koutcích mi náhle nepříjemně zaškubalo a já na špičce jazyka vzápětí ucítila hořkosladkou chuť krve, ze které se mi zvedl žaludek.

Pořád jsem díky všem těm úderům do hlavy byla poněkud otupělá, ovšem mé vidění se s každou další vteřinou po probuzení značně zlepšovalo. Onen systém vystouplých vlnek, jež zdobily tmavé stropní kazety, jsem dokázala vnímat už o něco lépe. V místě, kde jedna z nich končila, na ní společně s novou kazetou navazovala další. Takhle to bylo v případě všech, které se zatím vešly do mého zorného pole.

S tupou bolestí v zádech a na žebrech jsem se pokusila posadit, během čehož se mi tenká černá přikrývka svezla z prsou téměř až do pasu.

T-tak moment...

Prakticky jsem vylítla do sedu a šokovaně se rozhlédla kolem sebe. Ona kouřově šedě, ne-li až černě vymalovaná místnost ani zdaleka nebyla můj podkrovní pokoj či jiný prostor, jenž by se nacházel v našem domě.

Hlavou se mi vířil nespočet otázek, přičemž jedna z nich byla, co se stalo s veškerým mým oblečením, neboť ono nepadnoucí černé tričko s logem Skillet, jež jsem jako jediné měla v tu chvíli na sobě, rozhodně nebylo součástí outfitu, ve kterém jsem se vydala do bellevillských ulic.

Při zjištění, že spodní prádlo bylo naštěstí jediný kus oblečení, jenž jakýmsi záhadným způsobem nezmizel, mi spadl ze srdce nemalý kámen.

Zcela zmatená jsem se ještě jednou rozhlédla po oné, černě vymalované místnosti. Podle stejnobarevného povlečení, alespoň tuctu dekoračních polštářů, na kterých jsem měla tu čest spát, a dvojlůžkové postele jsem usoudila, že se jedná o ložnici, ve které se kromě černého zařízení nacházelo obdélníkové zrcadlo, dřevěná komoda, tři šatní skříně a psací stůl, na kterém se povalovalo prakticky všechno možné. Od pootevřeného notebooku a multifunkční šedé tiskárny přes kupu papírů a nespočet - očividně různě starých - vydání bellevillských novin až po poloprázdné obaly z rychlého občerstvení.

Nechápavě jsem se rozhlížela po pokoji a snažila se přijít na to, kde to vůbec jsem. Ovšem stále lepší, že jsem se probudila polonahá v cizím pokoji v neznámé lokalitě, než kdybych přišla k životu na pitevním stole.

„Hádám, že není zrovna nejlepší nápad se tě ptát, jak ses vyspala, co?" povzdechl si za mnou dobře známý hlas. Zaskočeně jsem sebou trhla a prudce se otočila příslušným směrem.

„Gille!" vyhrkla jsem šokovaně. „Co...ty tady -"

„Co asi tak můžu dělat ve svým bytě?" přerušil mě pobaveně Gill a krátce zakroutil hlavou, načež se loktem opřel o černou zeď v místě, kde by správně měly být dveřní futra. Tak proto jsem neslyšela žádné zavrzání pantů či cvaknutí kliky, jež by oznamovalo jeho, zcela nečekaný příchod.

„T-tvým bytě?" zopakovala jsem nechápavě a znovu se udiveně rozhlédla po celém pokoji. Vzhledem k tomu, že černá je po fialové očividně Gillova druhá nejoblíbenější barva, jelikož je prakticky pořád kombinuje dohromady, bych se nejspíše neměla čemu divit. Popravdě jsem si ale jeho byt představovala spíš trochu víc...do fialova? Vzhledem k té jeho posedlosti fialovou barvou by to bylo o dost pravděpodobnější. „T-takže to znamená, že jsem -"

„Spala v mý posteli?" dokončil šibalsky moji větu. „Jo, i když já bych si to ještě včera taky nepomyslel." Já vím, že Gill většinu věcí dokáže brát neskutečně nadsazeně a lehkomyslně, ovšem za této situace mi to vážně moc nepomáhalo.

„Klid, spal jsem na zemi," pohledem ukázal na tmavý, srolovaný spacák u jedné ze šatních skříní. „I když teda na posteli bylo místa dost," poznamenal a šibalsky si skousl spodní ret. „A samozřejmě i tak k ničemu nedošlo," dodal ve zjevné snaze mě uklidnit, když si všiml mého, oprávněně rozpačitého výrazu. Při té představě mi okamžitě zrudly tváře, přičemž jsem měla chuť zabořit obličej zpět do přikrývky, jež tedy spíš připomínala černý okenní závěs.

Gillovi podle výrazu v jeho tváři snad už konečně došlo, že těmihle poznámkami mi zrovna moc nepomáhá, spíš právě naopak.

Moje pozornost sklouzla od jeho lítostivého a zároveň i značně pobaveného úšklebku k volnému černému tričku s logem zmíněné rockové kapely. „A...kde mám svoje věci?"

„Na šňůře v suterénu," pohledem ukázal směrem k podlaze, „i když...moc nositelný v tuhle chvíli nejsou. Můžeš si je ale potom dát vyprat k Meg, jestli budeš chtít," nabídl mi a já překvapeně zamrkala.

„Meg?" zopakovala jsem nechápavě ono jméno. „To je kdo?"

„Místní domovnice," objasnil mi. „Celým jménem teda Megan Halestoneová, ale pro všechny v tomhle baráku je to prostě Meg."

„D-domovnice?" zopakovala jsem snad ještě zmateněji.

„Tak snad za každej pronajatej byt musíš někomu odvádět nájem," pobaveně zakroutil hlavou nad mou komickou zmateností. „Tenhle možná není nic moc, ale za tu stovku na měsíc je to víc než luxus."

„Jak...je tenhle barák vůbec velkej?" zeptala jsem se a přesměrovala svůj ohromený pohled k oknu. Podle vyvýšeného výhledu jsem usoudila, že se tenhle byt musí nacházet alespoň ve třetím patře.

„Moc ne, bytová jednotka je to sice vcelku velká, ale voda a elektrika fungujou maximálně v sedmi," informoval mě.

„Říkal jsi...že tu zdejší domovnici všichni oslovují Meg," načala jsem svoji otázku a Gill přikývl, „tak...kdo všechno tady ještě bydlí?"

„K mýmu nemalýmu štěstí moc lidí ne," pousmál se. „Jen sedmiletej skrček jménem Lewis, jeho máma Jenn a zkrachovalej návrhář Bobby," vyjmenoval mi všechny svoje evidentní sousedy. „A teda ještě Meg a nespočet umňaukanejch a taky neskutečně agresivních koček, ale ta má díky bohu rezidenci dvě patra pode mnou. Občas jí ty potvory ale utečou a to je pak...no, řekněme...ne zrovna hezký."

Obecně bych Gilla netipovala na příznivce domácích mazlíčků, ale představa jeho osoby v jádru kočičí apokalypsy byla doopravdy úsměv vyvolávající. Ovšem při vzpomínce na události včerejší noci se mi úsměv z tváře okamžitě vytratil.

„Seš...v pohodě?" zeptal se nejistě Gill a posadil se vedle mě na postel, když si všiml té náhlé změny mého výrazu. I jeho úsměv překvapivě ochabl a místo toho ho vystřídal netypicky starostlivý výraz.

„Ne," hlesla jsem se slzami na krajíčku a pomalu sklopila pohled do klína, „nejsem...v pohodě."

I teď pro mě bylo neskutečně těžké uvěřit, že Susan mě očividně měla za úkol opravdu zabít...nebo mi alespoň způsobit extra těžké ublížení na zdraví. Věděla jsem, že je ochotná poslouchat Mandy prakticky na slovo, ovšem i tak jsem si po tom všem odmítala náležitě připustit, že evidentně byla schopná i něčeho takového.

Věděla jsem, že Mandy v oné revanši za neúspěch u Gilla hodlá pokračovat i po tom incidentu s plavkami, neboť to jistě nebyla dostačující kompenzace za zmaření jejích směšných snah, ovšem i tak by mě v životě nenapadlo, že jí ta nenávist a tužba po pomstě přerostou takhle šíleně přes hlavu. Že využije prostoduchou a oddanou Susan jako vraždící stroj a vyšle ji spolu s kabelkou plnou cihel spáchat čin takové závažnosti, jaký obnáší vražda nevinného člověka či jen pokus o ní.

Při vzpomínce na sytě růžovou kabelku s cihlami mě začaly pálit a bolet všechny rány, které mi s ní Susan uštědřila. Měla jsem pocit, jako bych měla hlavu ve svěráku a z mých žeber nezbylo prakticky nic víc než jen kostní prach.

Po obličeji mi začalo stékat pár prvních, bolestivě palčivých slz. Nedokázala jsem si představit, že kdyby nebylo Gilla, tak bych už...

„Pojď sem," poposedl si ke mně ještě o kus blíž a přitáhl si mě k sobě. Nedokážu ani slovy popsat tu neuvěřitelnou radost, když se mým tělem opět rozlil ten hřejivý pocit klidu a bezpečí. Chtěla jsem, aby to takhle zůstalo už napořád. Abych už se Gilla nemusela nikdy ani na vteřinu pustit.

„Už je to v pohodě," pokusil se mě utěšit. Jindy jeho útěchy moc nezabíraly, ovšem teď jsem za ně byla nepopsatelně vděčná. Stejně jako za každé slovo, co jsem od něj mohla slyšet, za každičký jeho dotek, za každičký jeho nepatrný pohyb, který jsem cítila na svém těle. Objímali jsme se sice už hodněkrát, ale žádný z oněch předchozích fyzických kontaktů nebyl tak silný, neboť mě nikdy neděsila šance, že už nikdy víc nemusím cítit ten hřejivý klid a hlavně...bezpečí.

„C-co se s ní stalo?" zamumlala jsem mezi radostnými, ale zároveň i bolestivými vzlyky.

„Teď evidentně není ta pravá chvíle, abych ti to vykládal," usoudil a jemně mě pohladil po rozpuštěných vlasech. „I když je ti nejspíš jasný, že ji žádnej happyend nepotkal."

„Takže je mrtvá," konstatovala jsem v duchu a úlevně vydechla. Bolestivý tlak na prsou po téhle informaci značně polevil, ale i tak mě stále udivovala a sužovala představa, jak ráda slyším o její smrti.

Po tom, čeho by se na mně nebýt Gilla dopustila, by si stejně nic jiného nezasloužila, neboť jí hnala jen fanatická touha vyplněním onoho šíleného rozkazu zapůsobit na svoji růžovou mistryni, což rozhodně není ospravedlňující důvod k vraždě - i když jen ve stádiu pokusu, ale i tak se stále nedokážu kompletně smířit s tím, že je doopravdy mrtvá.

„To ale všichni, kteří Gillovi přišli do cesty," připomnělo mi dosti nevhodně, nebo spíš zatraceně vhodně moje podvědomí. I když ve své připomínce opomnělo jeden důležitý detail.

Všichni...kromě mě.

Já jsem jediná, kterou - nakonec - nezabil. Jediná, která pro něj znamená víc, než jen pouhou figurku v oné šachové partii. Jediná...

„Jediná, který zachránil život...i přes to, že tím riskoval ten svůj."

Ne, to je šílenost! Tohle by Gill přeci neudělal! Vlastní životy neriskují ani normální, obyčejnými důvody a pošetilými city motivovaní lidé, natož pak lidi Gillovy nátury, kteří považují svůj život za duchovní zlato.

Tohle přece odporuje celé Walterově teorii, respektive záchovnýmu systému reálnýho světa!

Nikdo, zdůrazňuji nikdo na tomhle světě, kdo má alespoň ten minimální pud sebezáchovy by neriskoval svůj život pro někoho jiného, a to i kdyby ho třeba miloval sebevíc, což rozhodně není a ani nemůže být náš případ, neboť pro jedince Gillovy nátury je význam slova láska naprosto španělská vesnice.

„Jestli je to tak, proč jsi teď živá v jeho bytě, a ne tuhá v bellevillský márnici?" utahovalo si ze mě moje podvědomí, i když mi tím spíš vmetlo do jádra mysli zcela nepopiratelný argument.

Nebýt Gilla...Susan by mě s tou kabelkou evidentně umlátila k smrti.

Kdyby se v té opuštěné ulici - ze stále neznámého důvodu - nezjevil zrovna v pravou chvíli, už jsem skutečně mohla odpočívat na jednom ze stolů bellevillské pitevny.

On mi...doopravdy zachránil život. I když z nepochopitelného důvodu tak riskoval i ten svůj.

Nehledě na Gillovu fyzickou převahu, či snad „praxi" v oboru sériových vražd, pořád tam byla nemalá šance, že Susan nakonec mohla zabít nás oba. Stačil by třeba jen jeden špatný úhyb, jedno nešikovné zakopnutí, jedna sekunda nepozornosti...a s Gillem mohl být stejný ámen jako se mnou. Ale i přes toto obrovské riziko ji přeci jen nenechal, aby mě zabila.

Otázkou ovšem zůstává proč. Proč i přes tohle nesporné riziko ztráty vlastního života, riskoval Gill pro mě ten svůj? Proč...mě tam prostě nenechal? Bylo by to naprosto pochopitelné a v jeho případě výjimečně i omluvitelné. Nikdo s realistickým pohledem na svět by ho za to nesoudil, dokonce ani já sama, jelikož bych se zachovala prakticky stejně...jako drtivá většina lidí.

I přes veškeré své sympatie, já bych pro Gilla svůj život nedokázala riskovat. Sice mi na něm záleží, ovšem mé „city" rozhodně nejsou tak sebedestruktivní, abych pod jejich vlivem riskovala to nejcennější, co mám - holý život.

Proto by mě náležitě zajímalo, co ho vedlo k tak bizarně riskantnímu činu. Co Gillovi dovolilo nechat udělat takovouhle nebezpečnou šílenost, za kterou mu ovšem budu po zbytek, doufám tedy, že ještě dlouhého života, nehynoucně vděčná?

„Copak?" zeptal se neobvykle opatrně Gill, když mé zajíkavé vzlyky náhle ustaly. Nepopsatelně nerada jsem se vymanila z jeho objetí a mírně si poodsedla, načež jsem si stáhla povyhrnuté tričko zpět do poloviny stehen. Sice se mi nechtělo vzdávat se onoho klidu a bezpečí, ovšem dokud mezi námi panovala ona nezodpovězená otázka, nedokázala jsem si onen blažený pocit užívat tak, jak pro svoji psychiku v tuhle chvíli potřebuju.

„Gille..." hlesla jsem prakticky neslyšně a uhnula pohledem na stranu, „když se tě na něco zásadního zeptám, odpovíš mi popravdě?" Toužila jsem znát odpověď na tuhle otázku víc než cokoliv na světě. Tak moc jsem chtěla vědět, co zrovna Gilla vedlo k onomu absurdnímu, ale zároveň můj život zachraňujícímu činu. Čím, nebo proč jsem mu stála za to, aby pro mě riskoval vlastní život?

Gilla moje náhlá změna „nálady", nebo spíš citového a psychického rozpoložení, značně zaskočila, ale i tak mi během chvíle odpověděl: „Začínám se trochu bát...ale fajn." Pokusil se situaci odlehčit úsměvem, ale i tak bylo víc jak zřejmé, že má z náhlé vážnosti mého výrazu a tónu hlasu určité obavy.

„Proč jsi mě tam prostě nenechal?" vyhrkla jsem bleskově. Nedokázala jsem si představit žádnou potencionální odpověď, jež by mohla obsahovat aspoň to zrnko pravdy. Nenapadal mě jediný důvod, proč by Gill dobrovolně riskoval vlastní život.

„Cože?" vyhrkl zaskočeně. Moje přímočarost a osekaná upřímnost ho viditelně překvapily. Pravděpodobně nečekal, že se zeptám zrovna na tohle, a ještě onu otázku zformuluju do tak přímého znění. „Zbláznila ses?! Proč bych tě tam měl, proboha, nechat?" S každou další vteřinou, co jsem natvrdo vyslovila otázku, jež mi vrtala hlavou, se Gillův nemalý šok postupně zvyšoval.

„No, protože..." sklopila jsem zbaběle pohled do klína a nervózně si jemně skousla dolní ret, „mohla zabít i tebe." Čekala jsem, že bude následovat doslovná lavina všemožných argumentů, ale i tak se nedalo popřít, že tam určitá šance byla. I přes veškeré fyzické i zkušenostní výhody, které Gill nad Susan měl, tady pořád bylo značné riziko chybného kroku či chvilky nepozornosti, a tím pádem i ztráty života.

Gill se nad mým nesmělým objasněním jen pobaveně uchechtl. „Se vší úctou...to si opravdu myslíš, že by mě dokázala voddělat blondýna se zjevnou mentální anorexií v konečným stádiu?" pobaveně zakroutil hlavou. Onen šok z mé přímočaré otázky se záhy proměnil v jakousi nechápavou pobavenost.

„To ale nic nemění na tom, žes riskoval vlastní život," namítla jsem nezlomně. Ať si Gill klidně argumentuje fyzickou převahou, či snad jeho nemalou praxí v tomhle nelegálním oboru, stejně to nic nemění na tom, že ohrozil svůj život kvůli někomu, kdo by to pro něj za nic na světě neudělal. Ostatně už jen to, že osoba Gillova formátu vůbec něco takovýho dokázala, je sakra, sakra neslučitelný s realitou.

Na prvním místě jsou přeci životy naše, a ne životy těch druhých.

„Nepřeháněj zase," protočil oči Gill. „Sama víš, že na mě by to chtělo o dost větší kalibr, než je nějaká kabelka naplněná cihlama."

„Třeba ale...u sebe mohla mít i nějakou jinou zbraň," pokusila jsem se o obhajobu svého přesvědčení, že Gill svůj život přeci jen riskoval. Že udělal něco, co vidíme jen v pošetilých a především s realitou sporných filmech.

Trilogie The Maze Runner je příkladnou ukázkou těchto bláhových filmů. A především tedy postava Teresy Agnesové, která se v posledních minutách třetího filmu rozhodla položit svůj život za svého milovaného, i když ona za jeho šanci žít zaplatila dosti bolestivou smrtí.

Kdyby se tohle ale odehrávalo v reálném světě, lidé by se jen předháněli, aby se do toho záchranného letounu dostali jako první. V tu chvíli by zemřely jakékoliv rodinné vztahy či přátelské sympatie a nastoupil by pud sebezáchovy.

„Tak tomu přeci sama nevěříš," vytrhl mě z mých obhajobných úvah Gillův pobavený hlas. „Kdyby u sebe měla něco lepšího než jen kabelku s pár cihlama, pochybuju, že by s tebou ztrácela svůj drahocennej čas," vyvrátil můj argument Gill. I mně však přišlo relativně nesmyslné, že by se mnou Susan neudělala poměrně kratší proces, kdyby k tomu měla vyhovující prostředky. A taky že by obětovala svoji kabelku od Gucci, již dostala od Mandy k minulým Vánocům - samozřejmě čistě z manipulačních důvodů.

„Tak vidíš," pronesl odhodlaně Gill, když si všiml mého souhlasného výrazu.

„To ale i tak nic neznamená!" trvala jsem si neústupně na svém. Ať si Gill klidně popře, co chce, ať má sebelepší argumenty...stále to nic nemění na tom, že riskoval svůj vlastní život. Ať si klidně tvrdí, co chce, ale stejně jako já moc dobře ví, jak málo by stačilo, abych v márnici neskončila pouze já. „Ty sám nejlíp víš, že stačí zatraceně málo k tomu, aby se ti celá situace vymkla z rukou - samozřejmě v tvůj neprospěch." Ona argumentace sice měla ve finále silnější podtext, než jsem původně zamýšlela, ovšem tentokrát aspoň nemůže popřít, že na tom něco je.

Gill si místo odpovědi nebo jakéhokoliv dalšího argumentu jen vyčerpaně povzdechl. „A i kdyby na tom tvým tvrzení přeci jen něco bylo," na chvíli se odmlčel a poposedl si blíž ke mně, „tak co?"

„Tak co?" V první vteřině jsem ani nevěřila, že něco takového vyšlo v souvislosti s nynější situací z jeho pusy. „Tak co?" zopakovala jsem s nechápavým úšklebkem. „Gille...tohle ale -"

„Proč je pro tebe tak těžký uvěřit, že jsem tě tam - teda i přes to riziko, jak ty říkáš -, prostě nenechal?"

Jeho otázka mě značně zaskočila. „Protože kamarádi pro sebe životy neriskujou, Gille," objasnila jsem mu. „A ne jen oni. Nikdo, kdo má aspoň ten minimální pud sebezáchovy, neriskuje pro druhý svůj vlastní život, i kdyby je třeba miloval sebevíc." Na chvíli jsem se odmlčela, jelikož jsem věděla, že se v následných vteřinách nevyhnu přiznání ještě jedné, dosti podstatné věci. „Takže proto nechápu, proč jsi mě tam nenechal, proč jsi pro mě riskoval svůj vlastní život. Navíc...ještě když já -"

„Bys to v mojí situaci neudělala?" doplnil správně moji větu. Šokovalo mě, jak vědomě a smířeně to řekl. Jako by to věděl už dávno, i když jsme o takových věcech nikdy nemluvili, jelikož jsem se neustále modlila, aby k žádné takové situaci nikdy ani nemuselo dojít. Upřímně jsem si až do dneška myslela, že v tomhle ohledu jsme na tom stejně. Že i kdyby nám na tom druhém záleželo sebevíc, nemá pro nás hodnotu vlastního života.

Znovu jsem zbaběle sklopila hlavu. Po tomhle přiznání jsem neměla sílu a asi ani právo se mu podívat do očí. I když jsem věděla, že takhle by se v mojí situaci zachoval naprosto každý, cítila jsem se za to hrozně. „Naprosto každý...kromě Gilla," připomnělo mi podvědomí, a mé „výčitky" se tak ještě prohloubily.

Gill mi s jakýmsi pobaveným, ale zároveň i lítostivým povzdechem položil ruku na z nemalé části odkryté rameno, neboť mi při všech těch nepatrných pohybech krční lem onoho trička sklouzl téměř do poloviny pravé paže.

„Proč jsi mě tam ale prostě nenechal?" zopakovala jsem onu, úplně první otázku. „Mohla ti přece něco udělat, Gille," neodpustila jsem si další ze svých argumentů. Gill však při mých slovech nečekaně a především nejistě odvrátil pohled na stranu, což ve mně vzbudilo určité podezření. Podezření, že na mých slovech možná přeci jen něco bylo.

„N-nebo už snad udělala?" vyhrkla jsem. Jeho výraz mě bohužel dál utvrzoval v tom, že možná nejsem daleko od pravdy, že se ona záchrana mého života skutečně neobešla bez konsekvencí. Bála jsem se zjistit, jak rozsáhlé doopravdy jsou. Zda přeci jen u sebe neměla i nějakou jinou zbraň a nepoužila ji zrovna ve chvíli, kdy šlo o život jí samotné.

„Gille," natáhla jsem k němu opatrně ruku. „Prosím, řekni mi, že -"

„Jsem v pohodě," odvětil s povzbudivým povzdechem, ale i přesto mi bylo jasné, že je to lež. Mé zorničky se zúžily šokem na úplné minimum, když jsem pod límečkem jeho černo-fialové košile uviděla zaschlou krev. Když si Gill všiml mého šokovaného výrazu, zřejmě mu došlo, že na další výmluvy už je dost pozdě.

„Hele, v klidu, je to jen malej škrábanec," pokusil se zlehčit aktuální situaci, ovšem na uklidnění mé maličkosti to rozhodně nestačilo.

„Ukaž mi to," vyzvala jsem ho nekompromisně. I kdyby to nakonec přeci jen byl pouze škrábanec, mám právo si být jistá. Už jen kvůli tomu, že k tomuto zranění bohužel přišel díky mně. Byla jsem si tím prakticky jistá, neboť ještě včera večer žádný krvavý šrám na krku neměl, a kdyby to nesouviselo se Susan, silně pochybuju, že by kolem toho tolik nadělal.

„Co mám s tebou dělat," povzdechl si kapitulačně a rozepnul si první dva knoflíky své flanelové košile. „Ale vážně je to jen škrábanec." Kdyby jen věděl, jak zlehčená jeho slova ve skutečnosti byla.

„Panebože," hlesla jsem zděšeně, když se mi naskytl pohled na tři rovnoběžné, tenké zkrvavené šrámy, jež se mu táhly od hrdla až po pravou klíční kost. „J-jak ti to -"

„Kdo by jen řekl, že gelový nehty dovedou bejt tak zatraceně ostrý," prohodil pobaveně Gill, ovšem můj znatelný šok tím ale nijak významně nezmírnil, i když se mi aspoň podstatně ulevilo, že mu ty tři táhlé šrámy nezpůsobila něčím...ostřejším.

„Vážně je to jenom škrábanec," pokusil se mě znovu ujistit, ovšem i teď se jeho další pokus setkal s neúspěchem.

Všechna moje přesvědčení a očekávání se v onu chvíli začaly bortit jako ten nejprimitivnější domeček z karet.

Až do této chvíle jsem si myslela, že ať jsme sebevíc rozdílní, tohle je jedna z mála věcí, již bych dokázala stoprocentně pochopit. Pochopila bych, kdyby mě tam prostě jenom tak nechal, a ani bych mu to v posmrtném životě nevyčítala, jelikož já bych se zachovala úplně stejně.

I kdybych Gilla v nějakém alternativním světě doopravdy milovala, v žádném případě bych pro něj neriskovala svůj vlastní život. Nikdy a za nic na světě bych nedala v sázku to nejcennější, co mám.

Tak...proč to udělal on? Proč...kvůli mně riskoval svůj vlastní život?! Vždyť po stránce jeho ziskových tužeb jsem mu už prakticky k ničemu a naživu jsem jen díky vědomí, že ode mě mu náhlé ukončení jeho krvavé kariéry opravdu nehrozí.

On neměl naprosto žádnej důvod pro mě riskovat svůj život, ovšem i tak to evidentně udělal.

Tak proč zatraceně?! Proč mě tam prostě...nenechal umřít?

Horké slzy si opět po mých tvářích vypalovaly cestičky jako prameny žhnoucí lávy. Ze všech těch nervů, zmatenosti, šoků a slz mi znatelně začínala stoupat teplota.

„Ptám se tě ještě jednou a naposledy...proč jsi mě tam prostě nenechal umřít?!" zopakovala jsem svoji prvotní otázku už minimálně potřetí a doufala, že tentokrát už se konečně dočkám odpovědi.

Proudy palčivých slz značně nabíraly na intenzitě. „Proč jsi mě tam prostě nenechal umřít?" S každým dalším rozrušeným vyřčením této věty se mé rty ještě víc rozepjaly do ironického úsměvu.

„Proč jsi mě tam prostě nene-" nestihla jsem ani dokončit větu, než jsem se záhy a především zcela nečekaně ocitla v jeho sevření.

„Každej si přece chráníme to, na čem nám záleží, nebo ne?" položil mi řečnickou otázku a opět mě lehce pohladil po vlasech. Jeho dotek mě během vteřiny značně zklidnil. „Tak tady máš upřímnou odpověď na to, proč jsem tě nenechal zdechnout." Gillův stisk vzápětí povolil, a já se tak mohla narovnat zpět do vzpřímeného sedu, neboť daná pozice mé páteři nijak zvlášť neprospívala.

Takže mě tam nenechal umřít jenom proto, že mu na mně záleží? To tím chce říct?

Se vší úctou k němu...tohle mi doopravdy nepřijde jako dostačující důvod k dání v sázku toho nejcennějšího, co má.

Vždyť...ani normální lidé neriskují životy pro svoje drahé polovičky, tak proč Gill riskoval život pro mě, pro svoji kamarádku? Vlastní život se přece neriskuje ani pro rodinné příslušníky, natož pak pro přátelé.

„Stejně tomu nerozumím," přiznala jsem tiše s pohledem tkvějícím na jednom z černých dekoračních polštářků. „Životy se neriskují pro nikoho, což zahrnuje i lidi, na kterých nám záleží."

„A je to tady zas," protočil se sardonickým povzdechem oči Gill. „Další psychologický moudra."

„Tyhle psychologický moudra, Gille, jsou zejména forma reality, a já si myslela, že paradoxně realistickej pohled na svět je jedna z mála věcí, který zrovna my dva máme společný," ohradila jsem se.

„To je samozřejmě pravda, má milá, ale stejně jako v případě čehokoliv jinýho, i tady existujou určitý výjimky," namítl.

„Výjimky s velkým V. Oba dva moc dobře víme, že výjimky lidskýho systému jsou vážně rarita, a to především tady v Bellevillu," stála jsem si rozhodně za svým. Přišlo mi nanejvýš pošetilý uvěřit, že by riskoval svůj život a nechal si znetvořit značnou část krku jenom proto, že mu na mně záleží. Jsem mu za svoji záchranu sice nehynoucně vděčná, ale i tak bych ráda věděla pravý důvod toho, proč teď neležím v bellevillské márnici.

„Tím chceš říct co?" povytáhl tázavě obočí. Nelíbil se mi ani tón, ani náhlý směr téhle diskuze, ale bohužel jsem neviděla jinou cestu, po které by se dalo dojít k onomu skutečnému a hlavně pochopitelnému motivu pro Gillův nebezpečný a především naprosto všemu odporující čin.

„Že je to prostě...já nevím, Gille. Ty víš, že bych ti za to klidně děkovala na kolenou, kdybych teda dokázala vstát z postele, ale na tu druhou stranu musíš uznat, že je to prostě...nepochopitelný."

„Co je na tom nepochopitelnýho?" Gill lehce naklonil hlavu na stranu. Ta jeho nadsazenost a lehkomyslnost ve mně v ten okamžik odjistily emoční bombu.

„Tohle všechno!" zvýšila jsem hlas o něco víc, než jsem původně zamýšlela. „Nedává to žádnej smysl. Ty sám moc dobře víš, že tohle se děje leda tak v srdceryvnejch drama filmech, že s nástupem pudu sebezáchovy umírají všechny vztahový vazby a že je úplně jedno, jak moc ti na tom člověku záleží," vychrlila jsem ze sebe veškeré své pochyby doslova jedním dechem. „Ty sám musíš přece moc dobře vědět, že pro kamarády se život neriskuje -"

„A co když jsem to třeba udělal proto, že mně na tobě záleží víc než jen jako na kamarádce?!" vmetl mi do tváře takřka rychlostí blesku. Hlas na mě sice skoro nezvýšil, ale i tak to pro mé uši byla neskutečná ďaha.

C-co...cože?

V nepopsatelném šoku jsem se snažila vstřebat alespoň tu nejpodstatnější část Gillovy poslední věty. „Tohle...on neřekl," přidalo se i moje, značně šokované podvědomí. V zrcadle, jež viselo na pravé zdi, jsem uviděla svůj šokovaný výraz a kompletně bílou pleť, jež během oněch několika vteřin nabrala odstín sádrokartonu.

„C-cože?" Hlas se mi zadrhával šokem. Pořád jsem nemohla uvěřit, že Gill něco takového vůbec řekl.

„Slyšelas mě," hlesl a spolu s dlouhým výdechem si prohrábl černé vlasy, přičemž mu do tváře nostalgicky spadlo několik delších pramínků. „Tady máš skutečnej důvod toho, proč jsem tě tam nenechal zdechnout," přiznal s ostrým vzdechem. „Protože si zatraceně nedokážu představit, že bych to udělal."

Nezmohla jsem se na jediné slovo, ani na jediný nádech. To jediné, co jsem teď dokázala, bylo nehybně sedět na kupě černých dekoračních polštářů a se zatajeným dechem čekat na další Gillova slova. Soudě dle jeho výrazu jsem však nebyla jediná, komu stoupal v těle adrenalin rychlostí blesku. „Je mi naprosto jedno, že mi to nebudeš věřit dneska a ani nikdy jindy. Ale co? Co je, do prdele, několik debilních škrábanců a jeden, zjevně dost dobře zamaskovanej monokl v porovnání se ztrátou toho jedinýho člověka, na kterým mi za těch posranejch osmnáct let doopravdy zále-"

Nedala jsem mu ani tu nejmenší šanci dokončit větu. S návalem šoku a neskutečné euforie jsem se mu doslova vrhla kolem krku a prudce ho povalila na postel. Bylo mi fuk, že se mi přitom vyhrnulo tričko téměř až do pasu, a obnažilo tak celá moje stehna a tmavé kalhotky. Stejně tak, jako mi bylo jedno, že se můj výstřih nacházel zhruba ve výškové rovině Gillova zcela zaskočeného a troufám si říct, že i lehce zarudlého obličeje.

„Seš naprostej cvok, Gilesi Garstone," povzdechla jsem si se smířlivým úsměvem a s radostnými slzami na krajíčku svůj stisk trochu povolila, aby měl Gill šanci se znovu nadechnout.

„To ale není novinka, Williamsová," šibalsky se zasmál a omotal mi ruce kolem bederní části zad. Můj dech začal okamžitě zrychlovat, když mi nepatrně přejel dvěma prsty po spodním lemu černého trička a lehce zajel i pod něj. Až teď jsem si všimla, že během těch několika málo vteřin jsem mu evidentně - a samozřejmě nechtěně - nějak uvolnila i poslední knoflíky, které spojovaly oba přední díly jeho košile. Mé tváře značně zrudly, když se mi naskytl pohled na jeho pohlednou, i když jizvami a z části i oněmi třemi šrámy značně poznamenanou hruď. Gilla jsem sice bez trička či košile viděla za poslední tři dny aspoň stokrát, ale i tak si moje rozpaky při onom pohledu nedaly říct.

Gill při první příležitosti využil mého náhlého rozčarování, s vítězným úšklebkem na rtech mě popadl za obě zápěstí a jako mrknutím oka mě přetočil na záda. Byl to takový nostalgicky příjemný pocit, když mi je následně sevřel nad hlavou. Byl to jakýsi symbol jeho všesměrné převahy, kterou jsem s každou další zažitou chvílí měla ráda víc a víc.

Zcela rudá jsem přitiskla nohy k sobě, když ono černé tričko přetrvávalo vyhrnuté v mém pase, a odhalovalo tak můj polonahý klín.

Mým tělem v tu chvíli začalo už naplno proudit ono povědomé napětí. Stejně jako předminulou noc, i teď jsem bláhově ignorovala veškeré projevy mého vnitřního hlasu, jenž mi připomínal důležitost všech tří zbytků mé morální integrity. Věděla jsem, že se chystám udělat nezvratnou chybu, ovšem touha po Gillových ledových dotecích byla momentálně silnější než můj morální kodex. Bylo mi jasné, že brzy přijdou skutečně nemalé výčitky, ale modlila jsem se, aby to za ně přece jen stálo. Stejně jako pokaždé, kdy nade mnou převzala kontrolu ona lehkovážná část mě samotné, jež víc prahla po Gillovi, než po záchově předpředposledního dílu mojí morální integrity.

„Zase černá?" dychtivě se usmál a pohledem přejel po ramínku mé černé podprsenky, jež mi neposedně vykouklo zpod trička.

„Každej holt máme nějakou obsesi," odvětila jsem a nadzvedla vítězoslavně obočí. Oběma nám bylo jasné, že narážím na jeho nadměrnou zálibu ve fialové barvě.

Gill nad mou poznámkou s úsměvem protočil oči. Lehce jsem se zachvěla, když mě v obličeji zašimralo pár pramenů jeho černých vlasů. Můj dech pomalu ubíral na zrychleném tempu, když jsem si prohlížela svůj nepatrný odraz v jeho olivínově zelených očích. Skutečně bych se v nich dokázala utápět po zbytek svého pobytu v Bellevillu. Gillův pohled opravdu dokázal být doslova až hypnotický, o tom jsem se přesvědčila už na olympiádě. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, jak moc se celá tahle situace obrátí během prostých dvou týdnů totálně naruby.

Lehce se mi zatajil dech, když se naše obličeje o kousek přiblížily. K jednomu z mých smyslů však náhle dolehl zápach spáleniny.

„Jen tak hádám, ale nenechal si náhodou puštěnej sporák, nebo nějakej jinej spotřebič?" nadhodila jsem opatrně. Sice to byla ta úplně nejnevhodnější chvíle na změnu tématu, ovšem i bez Gillovy odpovědi jsem si byla takřka jistá, že minimálně nejsem daleko od pravdy.

„Sakra," zaklel s panickým povzdechem, pohotově se zvedl a téměř rychlostí blesku zmizel za rohem obdélníkového výklenku, jenž by měly vyplňovat dveře. Zvedla jsem se do sedu a s úsměvem si povzdechla.

Popravdě nevím, zda onen úsměv vyvolala vzpomínka na rčení, že chlapy za plotnu zkrátka nepatří, nebo ona klišeovitá zápletka, jež ještě za čerstva působila jako z nějaký béčkový romantický komedie.

Béčkový romantický komedie, jež se ovšem každou chvíli protínala s morbidním psychologickým thrillerem.

Ve snaze zabránit dalším takovýmto úvahám jsem vstala z postele, narovnala si propůjčené tričko a nejistým krokem se po plovoucí podlaze vydala skrz výklenek do vedlejší místnosti.