Z onoho, jakžtakž snesitelného lijáku se během následných dvaceti minut stala prudká průtrž mračen. Hromy mi duněly nad hlavou čím dál hlasitěji, přičemž se pomalu, ale jistě začal zvedat nežádoucně silný vítr. V tomhle městě je počasí vážně jeden velkej a hlavně dost blbej vtip.

Jedinou výhodou téhle dešťové smrště bylo, že prakticky celé obyvatelstvo Bellevillu si nyní sedělo v pohodlí a teple svých domovů, takže ulice byly k mému značnému štěstí zcela vylidněné, a já se tak nemusela vyhýbat překážejícím kolemjdoucím. I když ona pustina, jež v tuto chvíli panovala v městských ulicích, byla bohužel to jediné, co mi usnadňovalo cestu.

„Jděte s tím už někam, zatraceně," sykla jsem podrážděně a sundala si z obličeje již třetí, deštěm kompletně promáčený kus bellevillských novin, jenž mi vítr vrazil přímo do tváře. Moje rádoby kožená bunda, šedé tričko, leginy, čepice a bohužel i conversky byly durch nasáknuté dešťovou vodou, přičemž jsem s každým dalším krokem měla pocit, jako by jsem si jen v ponožkách stoupla do hluboké kaluže.

S každým zesílením větru jsem nedobrovolně ubrala na tempu. Bylo mi jasné, že při téhle šnečí rychlosti se do centra nedostanu včas. Pokud jsem to ale opravdu chtěla stihnout, a zamaskovat tak ony platinové fleky, nezbývalo mi nic jiného, než to vzít nejbližší zkratkou, a tak jsem hned při první příležitosti zahnula do spleti vedlejších ulic vedoucích do východní části centra Bellevillu.

Ovšem hned, co jsem sestoupila z hlavní cesty, mě pohltil jakýsi nepříjemný pocit. Nevím, jestli to bylo těmi zneklidňujícími stíny vysokých domů, či hrobovým tichem, jež přerušovaly jen masivní kapky prudkého deště, které se rytmicky tříštily o všechny okolní střechy, parapety, zdi a okenní výplně. Anebo těch pár pištících krys, jež mi několikrát přeběhly pod nohama. Je mi poměrně líto té jedné, které jsem nechtěně přišlápla ocas.

Ten pištivý zvuk, který přitom vydala, se vcelku podobal Mandyině pisklavému hlasu. Poměrně úsměvné, kolik toho tyhle dvě stvoření mají společného.

Zahnula jsem do další uličky a s představou Mandyina zmalovaného obličeje vztekle nakopla kus cihly, co mi přišel do cesty. Bohužel mě to ale neuspokojilo tak, jak jsem čekala.

Mnohem radši bych stejný proces udělala s její skutečnou hlavou, i když silně pochybuju, že někdy budu mít to štěstí. Už jen z toho důvodu, že kdybych se podílela na byť jen sebebanálnější rvačce, Tracey by mi za to po svém návratu do města dala náležitou čočku, neboť krátce na to by se moje jméno, a tím pádem i jméno zbytku naší rodiny, jistě objevilo na písemné formě soudní žaloby v kolonce pro odpůrce.

Navíc Pendleovic rodina je známá firma, co se týče vyhrávání všech soudních procesů. Evidentně není moc velkou záhadou, jaké prostředky k tomu s oblibou používají. Takže k mé smůle nemůžu Mandy zkřivit ani jediný vyperoxidovaný vlásek, pokud tedy nechci čelit žalobě za fyzické napadení a úmyslné ublížení na zdraví.

Mezi svými úvahami a přemítáním o bellevillské injustici jsem přestala dávat pozor na cestu. S hlavou plnou myšlenek na skon mého života v tomhle městě jsem šla tam, kam mě nohy nesly, a ztratila tak veškeré pojetí o tom, ve které čtvrti se právě nacházím. Zkrátka...jsem v tomhle pouličním labyrintu kompletně zabloudila.

„Super," protočila jsem s povzdechem oči a rozhlédla se kolem sebe ve snaze najít nějaký ukazatel, jenž by mě vrátil zpět na - alespoň trochu - povědomou trasu.

Onen trýznivý pocit, jenž jsem se pokusila potlačit myšlenkami na Mandy, začal během několika vteřin značně nabírat na intenzitě. Čím více mě díky tomuto nepříjemnému pocitu tlačilo na prsou, tím více se mi svíral žaludek. Cosi v bezedných hlubinách mého podvědomí mě úpěnlivě pobízelo, abych bez sebemenšího rozmýšlení vzala nohy na ramena a okamžitě odsud zmizela.

Otázka ale byla kudy přesně. Znám jenom některé části téhle spleti zapadlých ulic, ovšem tahle mezi ně bohužel nepatří. Když jsem si znovu prohlédla obě strany ulice, došlo mi, že ani nejsem v žádné obydlené části. Všechny ty budovy kolem mě viditelně chátraly.

Zabedněná okna, zabetonované či odpadními kontejnery zatarasené dveře, loupající se omítka, na zemi povalující se kusy okenního skla, několikavrstvé amatérské grafity, zrezivělé okapy a vysloužilé reklamní cedule s vybledlými názvy. Tohle všechno osvětlovalo pouze slabé světlo měsíce, jenž byl ovšem z velké části zakryt bouřkovými mraky.

Onen trýznivý tlak na hrudi, jenž jsem se snažila zahnat myšlenkami na Mandy, byl vzápětí zpátky, a to rovnou v dvojnásobné míře. Na prsou jsem opět pocítila onu drtivou tíhu a můj dech měl čím dál větší tendenci zrychlovat. Pořád jsem si opakovala, že je to pouze obyčejná paranoia, kterou ve mně vyvolávalo děsivé vzezření okolních, zcela vylidněných domů.

Kdybych alespoň věděla, kterým směrem se jde do centra, nebo aspoň kudy se z téhle demoliční čtvrti dostanu zpět do civilizace.

Ovšem ať jsem kolem sebe pátrala očima sebevíc, nedohlédla jsem dál, než do děsivé temnoty, jež klidně dřímala na koncích všech uličních rozcestí. Pár metrů před ní sice sporadicky probliklo několik pouličních, k mému překvapení ještě relativně funkčních lamp, ovšem ani to mi nedodalo odvahy natolik, abych se byť jen trochu dokázala pohnout z místa.

Nechápala jsem, proč mě ta tma tolik děsí, když jsem skrz ní musela přijít. Ovšem teď...mi naskakovala husí kůže, kdykoliv jsem upřela pohled jejím směrem, kdykoliv jsem se vystrašeně rozhlédla po nějaké cestě ven. Mohla jsem sice odejít všemi směry, ovšem nohy jako by mně na místě zdřevěněly. Dokázala jsem jen nehybně stát uprostřed celé té uliční sítě a nepřítomně hledět do temnoty před sebou.

Po zádech mi přeběhl trýznivý mráz, když jsem i přes ono ohlušující bubnování deště několik metrů za sebou uslyšela tlumené kroky. Tlak na mé hrudi se ještě zdvojnásobil a mým tělem projel ledový osten zřídkakdy pocítěného strachu.

Všechny hlasy v mé hlavě teď naléhavě křičely, ať se ani na vteřinu neohlížím a utíkám odsud jako o život, jenže já nedokázala udělat ani jediný krok. Připadala jsem si, jako by se moje nohy staly nezvratnou součástí betonového vydláždění ulice. To jediné, na co jsem se zmohla, bylo se zatajeným dechem hledět do světla poblikávající pouliční lampy před sebou.

Kroky se pomalu, ale jistě začaly přibližovat. V duchu jsem se modlila, aby to byl jen nějakej pouliční troll, respektive náctiletej skrček, kterej rád straší lidi v opuštěnejch nebo zapadlejch částech města.

Většinou jsou tyhle individua neškodný, i když pokud v danou chvíli má člověk u sebe něco, co jim padne do oka, nemají problém si to vzít. Například šperky, drahej mobil nebo peněženku.

Vím, že v podstatě jsou to jenom obyčejní zloději, ovšem vzhledem k ekonomickému systému Bellevillu je tento způsob „výdělku" poměrně pochopitelný. Výplatní mzdy drtivé většiny příslušníků nižší vrstvy zdejší společnosti často bohužel nestačí na zajištění aspoň průměrné životní úrovně, a proto někdy nezbývá nic jiného, než jít do ulic a „přivydělat si", aby bylo vůbec z čeho zaplatit nájem, vodu a elektriku.

Tyhlety oddíly bellevillských fantomů se ale většinou skládají jen z dětí ze severního předměstí, takže v porovnání s nějakým násilníkem, nebo snad vrahem jsou de facto i výhra v loterii.

Tak počkat...řekla jsem „vrahem"?

Rázem mi došlo, odkud vítr fouká. Takže žádnej pouliční troll, nebo snad násilnickej úchyl, jen jeden lehkomyslnej parchant, kterýho odsud co nevidět povezou pohřebákem!

Bylo mi jasný, že se Gill se ztrátou veškeré zábavy nesmíří tak rychle, jako jsem já přijala onu nabídku na normálnější „kamarádství", ale tohle už zatraceně přehnal!

Pomalu jsem se nadechla a ještě pomaleji vydechla. Musela jsem se trochu zklidnit předtím, než spáchám svoji první vraždu v životě. Málem jsem díky němu umřela strachy, tak je na čase se našemu vrahovi revanšovat.

I přes veškeré svoje snahy alespoň z části uhasit ony plameny vzteku, mé tělo i mysl stále spaloval žár hněvu. Možná přeci jen spáchám jeden a protentokrát i oficiální, smrtelnej hřích.

„Gille, tak tohle si pře-"

Vtom jsem na temeni hlavy ucítila tupou, ale za to zatraceně silnou ránu, a spadla na kolena, přičemž se mi do kůže zarylo několik štěrkových kamínků, jež břitkou špičkou prudce projely tenkou látkou černých legin a i slabší vrstvou oné polštářkové náplasti. Chytla jsem se za hlavu a snažila se co nejvíc utlumit pulzující bolest.

„Evidentně si mě s někým pleteš," poznamenal nade mnou povědomý hlas a kroky jeho majitele začaly pomalu směřovat přede mě.

C-cože?

Pokusila jsem se rychle zvednout hlavu, ovšem rázem jsem schytala další ránu, tentokrát do spodku brady. Horní i dolní čelistí mně projela intenzivní bolest. Neudržela jsem rovnováhu a zády dopadla na betonovo-štěrkovou zem, přičemž jsem se praštila do temene hlavy. Do stejného místa, kde přistála první tupá rána. Ovšem dopad na záda naštěstí nebyl tak silný, aby mi dokázal vyrazit dech.

Ty rány, hlas a kroky...všechno se semlelo tak rychle, že jsem sotva stíhala vnímat a chápat, co se se mnou děje.

Díky onomu úderu do hlavy se mi znatelně rozostřilo vidění. Dokázala jsem sice vidět barvy a jakési karikaturní obrysy, ale to bylo všechno.

Pokusila jsem se zvednout ze země a zapřít se o lokty, což se mi nečekaně povedlo - nebo spíš mi to ta osoba s nějakým tupým předmětem v ruce dovolila. Na hrudi mě stále sužoval tlak od onoho nárazu.

„Škoda, že tu s sebou nemám zrcátko," poznamenal zklamaně dívčí hlas, jenž mě bodal do uší jako dva špendlíky. „Přála bych ti, aby ses teď mohla vidět."

Ten pisklavý hlas mi zněl opravdu povědomě. Je bez pochyb, že patří někomu z naší školní elity. „M-Mandy?" zamžikala jsem a pokusila se zaostřit na postavu, jež se nade mnou vítězně skláněla. Mezi všemi těmi šmouhami míchajících se barev jsem dokázala rozeznat prameny vyperoxidovaných vlasů, černou teplákovku s kapucí a růžovou...kabelku?

„Zase špatně," odvětila a napřáhla se k další ráně. I přes rozostřený pohled a pulzující bolest na temeni hlavy jsem se pokusila co nejrychleji vstát a dostat se mimo její úderné pole.

Musela jsem se zapřít o jeden z kontejnerů, aby se mi vůbec podařilo vyškrábat na nohy. Bolest na hrudníku už téměř odezněla, což se však o pulzujícím tlaku v mé hlavě opravdu říct nedalo. Hned, co jsem se narovnala, mé nohy měly okamžitou tendenci se podlomit. Kdybych teď neměla žádné jištění, jistě bych se skácela zpátky na zem.

„Popravdě jsem nečekala, že se ještě někdy vydrápeš zpátky na nohy," přiznala poměrně překvapeně. „Zřejmě toho vydržíš o něco víc, než jsem si myslela. Tvoje výdrž ovšem nic nemění na tom, že karma dostihne každýho."

„Co to krucinál meleš?" sykla jsem a chytla se za hlavu. Ta pulzující bolest začínala znovu sílit, ovšem i tak jsem se ze zbytků všech svých sil snažila udržet na nohou. Ve stoje mám aspoň větší šanci, že se mi podaří vyhnout dalšímu tupému úderu. „Já jsem ti nic neudělala, ty pitomá krávo!" Výjimečně jsem mluvila pravdu, jelikož na rozdíl od Mandy, já se tady aspoň nikoho nesnažím umlátit k smrti kabelkou naplněnou cihlama. „Jdi do hajzlu, Pendleová!"

„Vážně ne?" pochybovačně se uchechtla a sundala si z hlavy kapuci od černé teplákové soupravy. „No, mně přímo sice ne, nicméně...našla by se osoba, který pěkně ležíš v žaludku, a tím pádem se to týká i mě."

Šokovaně jsem hleděla osobu, jež svůj, i teď dokonale namalovaný obličej dosud skrývala pod černou kapucí. „S-Susan?" šokem se mi zadrhl hlas. „A-ale...já..." Nedokončila jsem větu. V tu chvíli jsem měla chuť si dát pár facek za to, že jsem si byť jen pomyslela, že by se pod tou kapucí doopravdy skrývala Mandy Pendleová.

Můj, šokem zkamenělý výraz se začal přetvářet do jakéhosi karikaturního úsměvu, jenž se mi rozpínal prakticky od ucha k uchu. Nejdříve jsem se jen sotva slyšitelně uchechtla, ovšem s každou další vteřinou se mé úsměšky měnily v téměř hysterický smích, jenž silně proťal ztrouchnivělé zdi všech opuštěných budov v okolí.

Musela jsem se smát, vždyť to bylo tak nehorázně komický! Susan a její nehynoucí věrnost k Mandy byla tak nehorázně k smíchu! Vždycky jsem věděla, že poslechne každičkej její rozkaz, ale v životě by mě nenapadlo, že kvůli ní bude ochotná se dopustit vraždy. Tedy...v tomto stádiu zatím jen středně těžkého ublížení na zdraví.

Ale i tak, není už jen tohle k smíchu? Nebo spíš k pláči? Není k pláči, jak poslušný a tupý ovce dokážou z lidí bejt? Jo, je to zatraceně k smíchu...ale i k pláči. Nicméně...já rozhodně nehodlám smutnit nad osobou, jež mi už dokázala způsobit minimálně otřes mozku.

Susan můj psycho-hysterický smích výrazně znervózňoval, přičemž jí onen sebejistý úšklebek hodně rychle zmizel z tváře. „Čemu se ksakru tlemíš?" vykřikla a napřáhla se k další ráně, kterou jsem tentokrát schytala do žeber, ale prakticky jsem ji necítila, nebo aspoň ne tak silně, jako tomu bylo v případě těch předešlých. Asi proto, že jsem přes svůj pronikavý smích nedokázala - nebo spíš nemohla - cítit bolest v její plné síle.

„Ptala jsem se, čemu se ksakru tlemíš!" S její viditelnou nervozitou a zároveň i panickým vztekem nabíraly rány růžovou kabelkou na intenzitě. Tenhle úder už bohužel nešel jen tak přejít, neboť do něj Susan vložila víc síly, než jsem byla schopna ustát. Zavrávorala jsem a zády se pohotově opřela o cihlovou zeď, ze které už se dávno oloupala omítka.

Hladina mého pronikavého smíchu neustávala, spíš naopak. S každou další ranou jsem měla dvakrát tolik větší chuť se smát Susanině sebezničující oddanosti a prostoduchosti.

„Přestaň s tím!" Susan už výrazně propadala zoufalé hysterii. Snad si vážně nemyslela, že by se mě dokázala zbavit takhle snadno. Na mě to teda bude chtít o dost víc, než jen fakeovou kabelku naplněnou cihlama.

Další a nyní již značně ostřejší rána, tentokrát do obličeje. Na rtech a na špičce jazyka jsem náhle ucítila hořkosladkou chuť krve, jež pramenila v pravém koutku.

„Řekla jsem, abys toho nechala!" Déšť jí smáčel platinově blonďaté vlasy, jež rámovaly její zoufalý obličej, který však v tuto chvíli už zdaleka nebyl tak dokonale nalíčený. Rozmazaná řasenka jí zvýraznila kruhy pod očima, které se pečlivě snažila zakrýt silnou vrstvou korektoru. I její růžová rtěnka se vlivem deště kompletně vytratila, a ukázala tak, jak nevýrazné rty ve skutečnosti má.

Možná i to je ten důvod, proč poslouchá Mandy na slovo. Že Mandy je pro ni něco make-up, kterým dokáže skrýt svoje společenské nedokonalosti. Jestli je to skutečně tak, je mi Susan svým způsobem líto, ale pořád to nic nemění na tom, jak zatraceně sobecký její jednání je, a to i nehledě na fakt, že žijeme v Bellevillu. Ve městě, kde je rádoby dokonalost základem pro lepší život. Jenže má to jeden háček - nikdo z nás není dokonalej. Všichni máme ve skříni nějakého vlastnostního nebo společenského kostlivce, kterého bychom v té skříni ale neměli držet.

A pokud se ho opravdu chceme zbavit, měli bychom to dělat hlavně pro sebe, a ne jenom proto, že nějaká naše vzhledová či povahová nedokonalost nevyhovuje ostatním. Proč bychom se měli měnit jen proto, že to po nás chce okolní svět? Jako jednotlivci ho sice změnit nemůžeme, to však ještě neznamená, že on má právo měnit nás.

Stejně tak, jako Brittany a Mandy neměly právo měnit Sue. Neměly právo z ní udělat zmanipulovanou loutku, a připravit ji tak o všechny zásady humanity, i když ona sama si to nejspíš doteď neuvědomuje. Znám ji od svých třinácti let...ale tohle není ta ustrašená a introvertní holka, se kterou jsem chodila na základku. Tohle není skutečná Susan Durphyová, která by nedokázala ublížit ani mouše. Jako by to bylo včera, když v posledním ročníku odmítla pitvat tu nebohou žábu. A bylo jí jedno, že se jí celá třída vysmála za její sentimentalitu. Raději několik následných týdnů poslouchala nadávky našich bývalých spolužáků a nechala si dát pětku, než aby bezcitně vykuchala tu nevinnou žabku.

Jenže tahle Susan Durphyová definitivně zemřela v den, kdy dostala šanci vstoupit mezi elitu naší střední školy, ovšem za té podmínky, že se zcela podřídí zdejší hierarchii.

Výměnou za to jediné, co z ní v tomhle proklatém městě ještě dělalo člověka. Pochybuju, že jí to někdy vůbec došlo. Pochybuju, že si vůbec kdy uvědomila, že se z ní stala stejná šikanátorská zrůda, jako bývali naši spolužáci na základní škole. Že se stala někým, kdo jí za všechny ty roky jen podkopával její vlastní sebeúctu.

Susan je v podstatě oběť, oběť démonů dnešní společnosti. Démonů, kteří nás mohou připravit o všechnu naši lidskost, pokud jim to tedy dovolíme, což Susan evidentně udělala. Nechala se zlákat slastným životem mezi školní elitou, i když za to zaplatila tím jediným, co kdy měla.

Gelový nehty, drahej mobil, luxusní oblečení, kamarádky, obdiv těch nejpopulárnějších kluků na škole. Tohle všechno a očividně i ještě víc Susan obětováním svých morálních zásad získala, ale ve finále nemá vůbec nic. Nic z toho nemá takovou cenu, jako měla její lidskost. I když každá z nás má evidentně jiné představy o dnešních hodnotách.

Každej z nás má nějakého toho démona, jenž ho dokáže připravit o veškerou jeho lidskost. V případě Susan to byla nezdravá touha po sebevědomí a hodnotnějším životě. A ten můj...se jmenuje Giles Garston.

Nebýt několika zásadních věcí, možná bych Susan dokázala pochopit. Nebýt toho, že mě Gill dokázal připravit jen o určitou část morálních zásad, a ne o všechny, jako to v případě Susan dovedly Brittany a Mandy, a nebýt faktu, že pro mě je na podstatně vyšším místě moje lidskost než moje přání.

A navíc, počátek mé ztráty morality pramenil ze záchovy vlastního života, což mě morálně omlouvá. Lidskost má sice dosti relevantní váhu, ale možnost žít ji dokáže překonat. Jenže na rozdíl ode mě, Susan se nevzdala svých morálních hodnot za účelem záchovy vlastního života. Ona je obětovala jen proto, aby si mohla vyplnit přání, což je opět ten zásadní rozdíl mezi mnou a zbytkem Bellevillu. Nikdy bych neobětovala svoje morální zásady, kdybych tak měla někomu výrazně ublížit, s čímž souvisí moje poslední předsevzetí.

Já vím, že Susan je v tomhle případě oběť. Utiskovaná a šikanovaná holka s minimálním sebevědomím, která náhle dostala šanci na hodnotnější život na vrcholu kolektivní hierarchie jako zlatý z nebe. Jenže zkuste to vysvětlit veškeré té pulzující bolesti a ztracené krvi.

I když Susan z části chápu, neboť nebyla jediná, koho život vystavil pokušení, nedokážu jí prominout to všechno, co mi až doteď udělala.

Susaniny údery jsem se už ani nenamáhala počítat, stejně jako potůčky krve, jež mi v tuto chvíli stékaly po všech možných částech obličeje a posléze odkapávaly na zem, kde se mísily spolu s odtékajícími proudy dešťové vody.

Díky znatelné otupělosti, již mi způsobily rány uštědřené do hlavy, jsem se nemohla pohnout, natož se nějak bránit. Byla jsem ráda, že jsem se sotva dokázala udržet na nohou a zády se opírat o cihlovou zeď.

Mou jedinou nadějí bylo tu bolest přetrpět a modlit se, že se Susan dřív, či později stejně unaví, pokud mě ovšem do té doby doopravdy neumlátí k smrti.

Můj eventuální vrah už se také držel na nohou z posledního. Modlila jsem se, že jí Mandy ve skutečnosti nenakázala, aby se mě zbavila definitivně. Že tahle zmalovaná fasáda má být pouze varování, abych se od Gilla držela dál.

Měla by mi spíš poděkovat, a ne na mě posílat svýho nejvěrnějšího poskoka jako výstrahu.

„Doopravdy...ti to...za to...stojí, Susan?" vydechla jsem a chytla se za břicho, kam mi zasadila poslední úder. „Stojí ti vražda za tu neupřímnou pochvalu, co od ní dostaneš?" Doufala jsem, že tohle ji donutí si to aspoň ještě jednou rozmyslet. Po fyzické stránce už nic nezmůžu, tudíž mou jedinou nadějí zůstává v ní oživit tu skutečnou Susan Durphyovou. Tu malou holku, která tak moc nesnášela krev a násilí.

Susan na to kupodivu nic neřekla, nýbrž se již se slzami na krajíčku napřáhla k další příkré ráně. „Nemělas to dělat! Varovaly jsme tě! Ale co ty? Ty ses do toho prostě musela srát, co?! Měla sis hledět svýho druhořadýho života a nemontovat se do věcí, který jsou nad tvojí úroveň!" Věnovala mi další ránu, tentokrát do spánku. Předtím jsem měla to štěstí, že mířila zejména na břicho. „Všechno by pak mohlo bejt v pohodě!" zakřičela v slzách a se zavřenýma očima mi zasadila další tupý úder - opět do spánku.

Moje naděje, že v Susan probudím aspoň poslední zbytky svědomí a lidskosti, pomalu, ale jistě umíraly. Stejně jako šance, že se z této opuštěné čtvrti dostanu živá, nebo alespoň nezmrzačená.

Hlava se mi nechtěně nakláněla na stranu, přičemž se mně pomalu, ale jistě čím dál víc klížila víčka. „V-vy dvě o něm nevíte...vůbec nic..." zamumlala jsem mezi mdlobami. Ona prudká rána do spánku byla výrazně silnější, než jsem předpokládala, v důsledku čehož jsem se už neudržela na nohou a při posledních zbytcích vědomí se podél cihlové zdi sesunula do sedu. „Nevíte...co je zač," vypravila jsem ze sebe sotva slyšitelně.

„Ale víme, co jsi zač ty, a to nám bohatě stačí," napřáhla se k další a téměř jistě již finální ráně. „Pozdravuj Brittany na druhým břehu!"

Kupodivu jsem ale na svém těle následně neucítila žádnou další tupou ránu, ale i tak se mi dál osudně klížila víčka. Už jsem ani neměla sílu držet hlavu vzpřímeně.

Náhle k mým uším dolehly povědomé dunivé kroky punkových bot a následný dívčí křik, jenž bolestivě proťal chátrající cihlové zdi, bylo to poslední, co jsem slyšela, než mě opustily i ty poslední zbytky vědomí.