Těžko jen slovy popsat, jak nadšená - a taky vyčerpaná - jsem byla, když jsem za sebou odhodlaně zabouchla mahagonové dveře od našeho domu. Musím uznat, že jsem měla celkem kliku, že ten zpáteční autobus jel i přes moji domovskou zastávku. Takhle jsem dorazila domů ještě za světla, zatímco ostatní - tedy s výjimkou Thomase a Blair - teď s největší pravděpodobností ještě seděli v onom přecpaném linkovém autobusu. Na Blair už na parkovišti u aquaparku čekal její otec a jeho, očividně nedávno zakoupené, metalicky zelené Volvo V90, přičemž byl odvoz nabídnut i Amber, ovšem ta si jen ukřivděně odfrkla a rozhodně Blair oznámila, že s ní odmítá sdílet jeden dopravní prostředek. Evidentně byla stále značně dotčená kvůli onomu Blaiřině neskrývanému flirtování s tím španělským instruktorem vodního aerobiku. Pro Thomase si sice žádný z jeho rodičů nepřijel, ovšem v onom zpátečním autobusu si také dlouho nepobyl, jelikož vystoupil hned u hranice s východním okrskem.

Se znaveným výdechem jsem přešla k botníku, vyzula si černé conversky, přičemž jsem se ani nenamáhala si rozvazovat tkaničky, a na popud svého, očividně již nedostatečně plného žaludku zamířila do kuchyně. Sice jsem měla za to, že mi ony hranolky s tatarskou omáčkou budou už pro dnešek coby teplá večeře stačit, ovšem můj žaludek se hned před vchodem do domu začal dožadovat nějakého dodatečného chodu.

K mému nelibému překvapení jsem však hned po otevření lednice zjistila, že to s tou dodatkovou večeří bude trochu problém, jelikož až na nedopitý, jogurtový nápoj s příchutí dračího ovoce, vyšumělý zbytek hroznové sodovky, sklenici se zavařenými okurkami a již dávno zkažené mléko byla kompletně prázdná.

Ani kredenc, ve které se sem tam povalovalo pár drobků z kukuřičných placek, na tom nebyla líp. I ta Traceyina vyhrazená skříňka nad rohem kuchyňské linky nebyla mou záchranou, jelikož i přes to, jak odporně a cementově ty její rádoby dietní blafy chutnaly, jsem je po krizových večerech přeci jen do jednoho snědla.

K ničemu mi teď nebyla ani peněženka, neboť jsem v ní kromě několika posledních, odhadem tak necelých pěti dolarů neměla ani vindru. Byla jsem...na mizině, a to doslova.

S poslední nadějí jsem otevřela skříňku pod dřezem a vyndala z ní poloprázdný balíček již značně ztvrdlého, toustového chleba.

Vytáhla jsem z něj jeden plátek a dvakrát s ním klepla o mramorovou linku, přičemž se ozvalo mírné zadunění a odlomilo se z něj několik kůrkových drobků. Vzápětí se ale ozvalo další a tentokrát již znatelně intenzivnější zakručení v mém, zcela prázdném žaludku.

S poraženecky smířlivým povzdechem jsem zavřela balíček se zbylým toustovým chlebem, onen ztvrdlý plátek vložila do toustovače a nastavila odpočet na dvě minuty. Toustové suchary sice nejsou žádný kulinářský luxus, ale i tak je to podstatně lepší, než jít spát o hladu.

Kdybych tady měla alespoň jedno vejce, pak by z onoho toustového chleba bylo možné udělat provizorní strouhanku, a já bych si tak mohla usmažit aspoň tu chudou, vaječnou placičku.

Plnohodnotná večeře by to sice nebyla, ovšem na druhou stranu je to jedno z mála jídel, jež jsem i po několika letech schopna udělat téměř poslepu. Nicméně jak bych taky mohla zapomenout na pokrm, jenž byl v časech Traceyiny dlouhotrvající, absolutistické vlády v této, na oko spořádané domácnosti jednou z mých záchran před hladovkou.

Můj zlozvyk si dnes svoje místo překvapivě neobhájil. Zkusila jsem několik televizních kanálů, o kterých jsem věděla, že na nich dvacet čtyři hodin denně nedávají jen přihlouplé romantické komedie či rádoby záživné, diskuzní pořady o vládních konspiračních teoriích, ale i když na jednom z nich běžel nějaký díl Avengers - což je dle mého i poměrně koukatelná věc, i když já osobně preferuju víc DC, než Marvel -, po několika duchem nepřítomných minutách jsem tu televizi bezděčně vypnula.

Popravdě ani nevím, jestli už jsem byla opravdu tolik vyčerpaná, že jsem se nedokázala řádně soustředit na televizní obrazovku, či zda jsem jen onen pověstný příběh Thanose slyšela už tolikrát, že nyní už ho můj mozek odmítal znovu vstřebávat.

S dlouhým výdechem jsem zaklonila hlavu, přičemž jsem se temenem položila na vrchní stranu šedého obdélníkového opěradla, a ukousla si první sousto své dnešní, nepříliš chutné večeře. Jak jsem onen kousek lehce připáleného toustu postupně rozkousávala na kaši, celou dvojmístností se s poměrně hlasitou ozvěnou rozléhal již dlouho čistě neslyšený, chřoustavý zvuk, a já tak v sobě pocítila jakési bodnutí nepříliš radostné nostalgie.

Nechtěla jsem se ale nijak významně ponořovat do značně neveselých vzpomínek na svá mladší léta, během kterých jsem si vyvinula onen jídelní zlozvyk, a tak jsem pohotově zatřásla hlavou, abych se jich co nejrychleji zbavila.

Moji pozornost v onu chvíli upoutalo několik pramenů vlasů, jež se mi při onom pohybu uvolnily z ohonu. Bylo evidentní, že jim onen bazénový chlor, mírně řečeno, nijak neprospěl.

Snad má Tracey na oné své poličce se šampony a sprchovými gely i nějaký vyživovač - či alespoň něco na hodně podobné bázi -, poněvadž s tímhle chemlonem na hlavě opravdu nemůžu jít zítra do školy. A jak tak koukám na hodiny, onu záchranu mých zničených vlasů nemá cenu nijak zvlášť oddalovat.

Rychle jsem dojedla zbytek své, poněkud bídné večeře a s batohem v ruce vyběhla točité schody do patra.

Džínové kraťasy skončily i spolu s oním plážovým tílkem a černým spodním prádlem na hromadě oblečení, jež už týden vyčkávala na velké pondělní praní. Tentokrát jsem samu sebe ušetřila ledové sprchy a teplotu vody nastavila na mírně teplou.

I po styku s vodou bylo na mých vlasech zřetelné, že jsou od onoho chloru poměrně zničené, a jelikož mi došel můj vlastní 3v1 šampon, nezbylo mi bohužel nic jediného, než si vypůjčit jeden z oněch Traceyiných vyživujících a vlasy regenerujících přípravků. Při tom množství všemožných hydratujících preparátů, jimiž se prakticky denně stará o svoje platinově blonďaté, peroxidem automaticky zesvětlené a po lopatky dlouhé vlasy, si ani nevšimne, že jsem výjimečně jeden z nich použila.

Možná nebylo dobře, že jsem ignorovala to náhlé, podivné mravenčení, jež začalo krátkou chvíli potom, co jsem si ten vyživovač vmasírovala do vlasů. Nikdy jsem tyhle přípravky nepoužívala, protože mi vždy stačil jen obyčejný 3v1 šampon a kondicionér, a tak jsem myslela, že to jednoduše patří k tomu, a nechala tak danou vyživovací pěnu působit přibližně dvě minuty, neboť stejně dlouho jsem vždy nechávala působit i kondicionér.

Nastavila jsem proud vody na vyhovující intenzitu a začala si z vlasů vymývat onu regenerující, nyní kupodivu tmavě béžovou pěnu.

Co to sakra...?

Když jsem si tu věc nanášela do vlasů, měla čistě bílou, ne-li až ryzí barvu.

T-tak...p-počkat...

Zintenzivnila jsem proud vody a urychleně si z vlasů vymyla i zbytky vyživovací pěny. Chtěla jsem ji dostat z vlasů co nejrychleji a v duchu se urputně modlila, aby se opravdu nestalo to, co si myslím, že tahle věc s mými vlasy pravděpodobně udělala.

Z koupelnového věšáku jsem prakticky strhla bílý ručník a vysušila si s ním z vlasů tu nejpřebytečnější vodu. Během toho se mi čím dál více svíral žaludek z oprávněného strachu, co mi ten Traceyin přípravek s nimi vlastně udělal.

Už jsem to déle nevydržela a spěšně onen ručník odhodila na podlahu, načež jsem se s prakticky zastaveným srdcem podívala do zrcadla. Náhle se mi kompletně zatajil dech, když jsem spatřila onu pestrobarevnou hrůzu, jež mi právě tkvěla na hlavě.

Spoje mezi - ještě před několika málo minutami čistě čokoládovými - vlasy nyní protínalo několik, téměř platinových skvrn. Doslova jsem připomínala stračatelový jogurt. Úděsná vizáž však nebyla onen primární důvod toho, proč mě do několika vteřin přepadl nával paniky.

Bleskově jsem popadla onu plastovou nádobku, jejíž obsah jsem si napatlala do vlasů v domnění, že se jedná o regenerační šampon. „O-odbarvovač..." přečetla jsem roztřeseným hlasem honosný, limetkově zelený nápis na oné růžové flaštičce a zůstala stát jako opařená.

   Do prdele!

Vůbec jsem nechápala, proč má Tracey mezi oněmi přípravky něco takového. Ona je vážně ta poslední osoba, o které bych si byť jen pomyslela, že se té své platinové koruny vůbec někdy hodlá vzdát.

Tak na co tady zatraceně má ten odbarvovač?!

Nicméně obsah sortimentu Traceyiných kosmetických přípravků je opravdu to poslední, o co bych se v tuhle chvíli měla starat.

Takhle do školy nemůžu! Vlastně ne jenom do školy - takhle nemůžu ani vylízt z baráku! Ne s touhle otřesností na hlavě!

Musím to nějak zamaskovat, a to zatraceně rychle! Takhle mě nikdo nemůže - ne, takhle mě nikdo nesmí vidět.

Nikdo se nesmí dozvědět, že já ve skutečnosti jsem...že to, co jsem na hlavě nosila poslední tři roky, není moje...pravá barva.

Urychleně jsem sebrala z podlahy ručník a provizorně si ho omotala kolem sebe.

„Sakra!" zaklela jsem v panice, když jsem prohledala snad už čtvrté místo, kde jsem skladovala onu - evidentně ne zrovna kvalitní - čokoládově hnědou barvu na vlasy, přičemž se dostavila další vlna skoro až hysterické paniky a úzkosti.

„Tak mysli, zatraceně!" snažila jsem se nějak popohnat svůj mozek, jehož nemalá pomoc by se mi nyní skutečně hodila. Překvapivě netrvalo ani pět vteřin, když vtom mi hlavou problikla dosti podstatná žárovka.

Je sice neděle večer, ale to nemusí nutně znamenat, že už je pozdě...

Moc dobře vím, jak dopadl můj poslední, spontánní nápad, ovšem... zoufalé situace někdy vyžadují stejně zoufalé řešení. A navíc...pozdní nákup obyčejné barvy na vlasy v nejbližší, dosud ještě otevřené drogerii či večerce neobsahuje ani ten nejmenší prvek ilegality, což by s jistou dávkou optimismu mohlo znamenat, že tentokrát se ani nemusí nic podělat.

Venku už sice byla tma jako v pytli a z dálky se ozývalo hřmění, ale to mě od mého nápadu nijak neodrazovalo. Ona pomalu, ale jistě přicházející bouřka se zdála být ještě dostatečně daleko na to, abych se do jejího rozjezdu stihla v pořádku vrátit domů i s onou barvou na vlasy.

Oblečení jsem v danou chvíli skutečně neřešila, jelikož bych tím jen ztrácela drahocenný čas. Popadla jsem první kalhotky, podprsenku, tričko, leginy a koženou bundu, jež mi přišly pod ruku, a rychle se nasoukala do svého výpravného outfitu.

Značně vlhké vlasy jsem si pomocí gumičky stáhla do provizorního ohonu, který jsem si následně zastrčila pod černou, podzimní čepici. Nic lepšího jsem bohužel na skrytí svých otřesných vlasů neměla.

Téměř ve sprintu jsem popadla peněženku s posledními pěti dolary, z věšáku v předsíni sundala domovní klíče a co nejrychleji vyrazila k nejbližšímu kraji bellevillského centra.

Už po pár uběhnutých metrech mi do obličeje a na oblečení začalo padat několik kapek dešťové vody, které se během minuty změnily v solidní, jarní liják. K tomu se postupně přidávaly i čím dál silnější hromy. Bylo mi jasné, že dost možná dojde i na blesky.

Ovšem ani tak jsem se nemínila vrátit domů. Jednak už jsem byla ve třetině cesty a za 2. Musela jsem toto své malé tajemství zamaskovat dřív, než na něj někdo přijde. Tracey je jediná osoba, co o tom ví, a tak to taky zůstane. Musí...to tak zůstat.