Cesta do přízemní haly, jež tvořila jakousi mateřskou místnost mezi všemi částmi komplexu aquaparku, byla značně dlouhá - delší, než se mi při kterémkoliv z předešlých sejití všech čtyř pater hotelového křídla zdálo - a především mé uši a psychiku drásajícím tichem oplývající.

Gill za dobu sestupu do přízemí překvapivě neřekl jediné slovo. Sice jsem mu neviděla do tváře, jelikož šel celou cestu přede mnou, ale i přesto jsem si byla jistá, že mu na rtech visí onen vítězný úsměv. Doufala jsem ale, že jen chválí den před večerem - nebo spíš před odbitím půlnoci.

Věděla jsem, že to, co právě teď dělám - to, že jsem se podvolila implementaci Gillova plánu na noční návštěvu místního sektoru s bazény -, je čirý šílenství. Šílenství, o kterém bohužel nemůžu ani z těch politování hodných dvaceti procent předpokládat, jak se vlastně vyvrbí. Nemůžu čekat téměř nic - nic konkrétního. I když, samozřejmě mám pár scénářů, dle kterých by se tahle nedovolená noční výprava mohla odehrávat. Pochopitelně - a taky bohužel -, že tím nejpřednějším z nich má tu „čest" být třetí kolo týhle bezostyšný hry. Třetí kolo bezostyšný hry, jež je ale - aktuálně - mou jedinou šancí, jak tuhle bizarnost konečně zvrátit. Těžko říct, zda jednou provždy.

Když jsme sešli poslední schod, rázem jsme se ocitli v přízemní hale, do jejíhož středu skrz kompletně prosklený strop pražilo modro-bílé světlo prakticky již celistvého měsíce, a výrazně tak osvětlovalo celý její kolosální areál.

Gill se náhle zastavil a pohotově zvedl ruku s úmyslem mi naznačit, abych okamžitě udělala to samé. „Sehni se," vyzval mě a pohledem krátce ukázal na dvě bezpečnostní kamery v horních rozích recepce, jež zjevně snímaly celý areál přízemní haly. Z malého červeného světélka na jejich přední straně jsem usoudila, že jsou evidentně zapnuté. Skrčila jsem se těsně pod obloukový recepční pult a co nejopatrněji Gilla následovala ke vchodu do šaten.

Když se nám - kupodivu zcela úspěšně - podařilo uniknout snímku recepčních kamer, další, ovšem prakticky nepodstatnou překážkou měly čest být bezpečnostní turnikety. Gillovi sice nedělalo sebemenší problém je překročit, ovšem já jsem je vzhledem ke své výšce raději podlezla.

Gill následně použil jeden z onoho - dle všeho ilegálně získaného - svazku klíčů, a my se tak rázem ocitli v potemnělých prostorách bazénových šaten.

Zhluboka jsem polkla a se značnými obavami v očích se zadívala na Gilla, jenž stál několik kroků přede mnou a mlčky hleděl do zcela prázdné chodby před sebou, jejíž stěny tvořily šatní skříňky na jedné straně a zástup převlékacích kabinek na druhé.

Trýznivá úzkost ve mně byla čím dál intenzivnější a nepříjemnější, neboť mi s každou další vteřinou nehybného stání na počátku oné dlouhé místnosti docházelo, že ta snazší část této noční výpravy právě skončila. Že odteď už to bude obnášet značně víc, než jen kráčení v Gillových stopách.

Podařilo se mi však sebrat většinu roztroušených zbytků odvahy a mírně jsem se nadechla, abych se mohla zeptat, co bude teď. Ovšem než jsem ze sebe stihla vypravit jediné slovo, Gill pohledem ukázal na jednu z převlékacích kabinek. „Jestli se teda nechceš převlíct rovnou tady."

Gillova výzva mě evidentně překvapila, ovšem ani přes ono značné zaskočení jsem neváhala ani vteřinu a pohotově zalezla do úzkých prostorů převlékací kabinky. Pro jistotu jsem dvakrát otočila malým klíčem ve vnitřní straně bezpečnostního jištění oněch laminátových dveří. Sice to vydalo slabé cvaknutí, ovšem i tak jsem doufala, že bylo dostatečně tiché na to, aby ho Gill neslyšel.

„Neboj se, nepolezu ti tam," ujistil mě s mírným pobavením v hlase Gill. Zaskočeně jsem sebou trhla, až jsem se málem praštila o obdélníkové zrcadlo, jež pokrývalo celou jednu stěnu oné převlékací kabinky. Takže to přeci jen slyšel. „Mám svoji úroveň - alespoň v několika ojedinělejch případech," informoval mě v očividné snaze aspoň částečně vyvrátit mé mínění o něm v tomto směru.

„D-dobře..." byla jediná odpověď, kterou jsem ze sebe dokázala vypravit, i když jsem tedy oněm Gillovým slovům dvakrát nevěřila.

„Počkám tady, než se převlíkneš," oznámil mi a já díky krokům jeho punkových bot poznala, že se ode mě mírně vzdálil.

Dlouze jsem vydechla a prsty podebrala spodní lem tmavě modrého, semišového topu, jenž jsem si následně přetáhla přes hlavu a pověsila ho na jeden z nástěnných kovových věšáků. Vzápětí se k němu připojily i tmavé džínové šortky a oba dva kusy čistě černého spodního prádla.

Rozbalila jsem svoji ručníkovou zavinovačku, již jsem si těsně předtím, než jsem se - značně přinuceně - vysvlékla z veškerého svého oblečení, odložila na poličku pod oněmi kovovými věšáky, a vyndala z ní oba díly černých elastických bikin.

Chlad bílých podlahových dlaždiček, jenž se mi skrz bosá chodidla rozléval prakticky do celého těla, část jehož horní poloviny jen lehce zahalovaly prameny mých rozpuštěných vlasů, nebyl zrovna nejpříjemnější. Oblékla jsem si spodek i vršek oněch černých bikin a nejistě se na sebe podívala do zrcadla. Nebo aspoň na to, co v něm díky slabému světlu úplňku ze mě bylo vidět.

Dívala jsem se na sebe, aniž bych byť jen trochu uhnula pohledem, a připadala si jako nahá - což jsem ve své podstatě skoro byla. Spodní díl stále odhaloval znatelně větší část mých hýždí, než kalhotky těch původních plavek, zatímco ten vrchní mi nyní přišel podstatně víc...přiléhavější, než tomu bylo minule. Ačkoliv ony košíčky tvořila pouze slabá vrstva černé plavkoviny, zdálo se mi, že mají na moje prsa podstatně výraznější push-up efekt, než když jsem si je zkoušela v onom obchodním centru či u sebe doma. Zároveň z nich ale také - k mé evidentní nelibosti - zvýrazňovaly podstatně víc, než bylo přijatelné. Moje hrudní přednosti skutečně překrývaly jen dva trojúhelníkové kusy černé elastické plavkoviny, které držely pohromadě jen za pomoci pár tenkých, saténových šňůrek, a také to na nich bylo náležitě vidět.

Prapodivný žal v mé tváři se ještě prohloubil, když jsem upřela pohled do očí svého sotva viditelného odrazu.

Připadala jsem si stupidně, že se tvářím takhle...popravdě ani nevím, jak ten výraz definovat, aby to vyznělo přesně tak, jak to skutečně je. Nechci říkat, že mi bylo z celé téhle situace z nějakého směšného důvodu smutno, neboť by mě to vykreslilo jako emočně labilního melancholika, což já tedy skutečně nejsem.

Netrpím vnitřní nejistotou, nejsem perfekcionista a nekladu si nesplnitelné nároky. I když...o tom posledním by se evidentně dalo polemizovat.

Možná, že přeci jen sama sebe přeceňuju, když si myslím, že dokážu tuhle ujetou hru patřičně stornovat. Že je všechno tak snadný a prostý, jak jsem si ráno namyslela.

Těžko říct, zda by to bylo o něco méně nelibější, kdyby byla v sázce pouze třetina základního zbytku mé morální integrity. Kdyby to všechno Gill dělal z iniciativy náplně druhého smrtelného hříchu, tedy z mužského chtíče. Jenže ono tomu tak evidentně není, bohužel i naštěstí.

Na jednu stranu je, mírně řečeno, dobře, že mu nejde o mě jako takovou, jelikož vědomí skutečnosti, že tuhle fyzickou hru započal z důvodu, aby si měl jak zahojit ránu na svém narcistickém egu, již způsobilo moje tehdejší odmítnutí, mně přidává značné odhodlání nechat zvítězit svůj rozum, morální integritu a smysl pro racionalitu, a ne ony, čím dál vitálnější hormony. Ovšem na tu druhou...třeba by to nebyla až taková, všesměrná trýzeň, kdyby šlo čistě o záležitost vzájemné sexuální přitažlivosti. Ovšem i kdybych svoje předpředposlední předsevzetí porušila v rámci implementace kamarádství s výhodami, pořád by to byl stejně zvrácenej a amorální akt, jako prohra v téhle bezostyšné soutěži.

A právě z tohoto důvodu musím pro zachování onoho dílu své morální integrity udělat naprosto vše, co jen bude možné, a to včetně pokusu o sabotáž třetího levelu.

Musím to udělat - nebo se tedy o to alespoň pokusit. Jedině pak se na sebe budu moct podívat do zrcadla bez toho, abych odvrátila znechucený pohled hned po první sekundě. Jedině tak mě nebude opakovaně stíhat slabost mé vlastní vůle, neboť budu vědět, že Gillovi nestačilo jen lusknout prsty, aby mě připravil o jeden z posledních tří dílů mé lidskosti. Že jsem s tím bojovala až do okamžiku, dokud moje rezistentní protesty nevystřídaly blažené vzdechy.

Z myšlenek mě rázem vytrhlo hlasité zaklepání na dveře od kabinky, načež se za nimi ozval Gillův hlas: „Violet?" Stále ještě jsem byla podstatně zaskočená z náhlého vytržení z mého myšlenkového pochodu, tudíž jsem v onu chvíli ani nepostřehla, jakým netypickým tónem vyslovil moje jméno. Znělo to tak...popravdě nevím, zda starostlivě je zrovna nejpřesnější přiblížení. „Je všechno v pohodě?" zeptal se už o něco netečněji. Nejspíš si uvědomil, jak divně s tou rádoby péčí o moji osobu zněl. Nemá zapotřebí se o mně starat, kór v souvislosti s tím, že aktuální situace je přesně to, čeho chtěl v úvodu třetího levelu téhle bezostyšné hry docílit. On moc dobře ví, že v pohodě není už nějaký ten týden doslova nic, a po událostech včerejší noci to platí dvojnásobně. A i přesto stále přilévá olej do ohně, i když si je vědom toho, jak moc pro mě budou ty popáleniny morálně bolestivé. Evidentně proto, že člověku, jako je on, nic neříkají ani ty politování hodné základy standardního chápaní lidskosti. Gillovi nedochází, jak zvrácený a závažný tohle celý je, a nepochopí to, ani kdybych mu to opakovala až do konce svého pobytu v Bellevillu.

S prakticky neslyšným, dlouhým smířlivým výdechem jsem sklopila pohled a odvrátila se od zrcadla. „Jo," hlesla jsem lživě a upřela pozornost na bílý ručník, jenž byl přehozen přes malou poličku pod kovovými věšáky, „všechno je...v pohodě." S těmito neupřímnými slovy jsem se pro něj natáhla a následně si ho omotala kolem sebe, čímž jsem tak úspěšně zakryla většinu svého - někdo by si řekl, že až nadprůměrně hubeného - těla. Jeho horní lem jsem si pevně překřížila na úrovni klíčních kostí, zatímco ten dolní mi sahal přibližně do poloviny stehen.

Na moment jsem zavřela oči, během čehož jsem se opětovně pokusila sesbírat dostačující množství střípků své odvahy, a s hrdinským nádechem se otočila směrem k východu z oné převlékací kabinky. Otevřela jsem laminátové dveře a ťapkavým krokem vyšla ven.

Chvíli mi trvalo, než jsem spatřila Gilla, jak se zády opírá o protější stěnu, jež se skládala ze zástupu šatních skříněk. Už se stačil zbavit onoho černého trička, jež si na sebe vzal poté, co jsme unikli z Mandyina dosahu, a jeho tmavé džíny s trhlinami nyní nahrazovaly ony dlouhé, černé plavky.

Z jeho výrazu bylo patrné jisté překvapení ze skutečnosti, že na sobě nemám pouze ony náhradní plavky, o kterých jsem mu nedopatřením řekla, ale kupodivu to nijak uštěpačně nekomentoval. „Hádám, že můžeme jít," usoudil a přestal se zády opírat o sloupec skříněk, načež vykročil směrem k východu ze šaten.

„A kam přesně že to jdeme?" zeptala jsem se, i když se dalo předpokládat, jak bude ona odpověď znít. Bylo mi jasné, že pro dnešní noc prostory aquaparku skutečně neopustíme, ovšem i tak mě zajímalo, do které jeho části má Gill namířeno. Celý komplex se skládal z více jak půl tuctu různých oddělení a já bych se po včerejšku jednomu z nich ráda vyhnula obloukem.

„Pojď za mnou a uvidíš," odvětil, přičemž v jeho hlase byla znát výrazná stopa potměšilosti. „Není třeba mít obavy, prcku. Přece jsem ti slíbil, že tohohle překvapení litovat nebudeš," ujistil mě.

Na to jsem mu nic neřekla - raději, jelikož jsem věděla, že jeho sliby nejsou něco, na co bych se mohla spoléhat. Navíc...měla jsem dost dobrý důvod o tom silně pochybovat. Ten samý důvod, ze kterého jsme se teď místo na pokoji nacházeli v bazénové šatně.