Poslední pátek v měsíci překvapivě nezačal úplně růžově, i když takové očekávání jsem v podstatě neměla od žádného dne. Já ve svém kalendáři měla pouze dny neutrální, špatné, horší a nejhorší. A ten dnešní se už od rána jevil jako náležitá ukázka zmíněné třetí kategorie.

    Mé tělo evidentně neocenilo moji ochotu jít spát o něco dřív, abych ráno byla více méně v pohodě aspoň po fyzické stránce, když to s největší pravděpodobností nebude možné po té duševní, vzhledem k tomu, že se mi podařilo zamhouřit oči až něco málo před půlnocí, čemuž také odpovídal můj nynější stav.

    Už tak jsem díky nedostatku spánku neměla moc energie a syté paprsky teplého ranního slunce, jež mi svítilo přímo nad hlavou, zatímco jsem seděla na malé zídce, jež sloužila jako bočnice schodiště vedoucího k hlavnímu vchodu do budovy školy, a trpělivě vyčkávala, až velká ručička na mých náramkových hodinkách ukáže přesně osmou hodinu ranní, tedy čas, ve který se dle včerejších slov pana Mayera má nás všech devět sejít před školou, mi taky zrovna nepomáhaly.

    Během dnešní cesty autobusem jsem si skutečně nemohla nevšimnout těch různorodých pohledů, které po mně házel téměř celý jeho lidský obsah. Někteří mi evidentně záviděli důvod, ze kterého se dnes uliju z celého pátečního vyučování, jiní jen nejspíš nemohli uvěřit, že mě vidí ve slunečních brýlích a černém overalu bez ramínek, jenž by se s největší pravděpodobností dal označit za plážové oblečení. Vypadala jsem poněkud divně, a přesně tak jsem se i cítila. Ne kvůli zaujatým, či jen závistivým pohledům mých spolužáků, nýbrž kvůli celé téhle situaci. Nevěděla jsem, co přesně mám od následujících tří dnů vlastně čekat, i když můj program pro většinu času byl jasný už od chvíle, co jsem ráno na poslední chvíli hledala svůj plážový klobouk a spolu s ním nalezla i cosi značně nelibého - hlavní předmět domácího zadání od paní Murrové. Respektive onu šest seti stránkovou bichli, jejíž písemné vyhodnocení mám odevzdat už přespříští týden.

    Vzhledem k tomu, kolik stran ona kniha má, rychlosti mého čtecího tempa a především obvyklé době, již mi trvá vypracovat nějaký písemný dokument alespoň na dostatečnou, mi nakonec nezbylo nic jiného, než onu detektivku přibalit k nynějšímu obsahu svého školního batohu.

    Doufala jsem, že když mě Gill uvidí s tváří zabořenou mezi stránkami, dle anotace dosti netypického, ale zároveň i celkem předvídatelného příběhu právničky Maggie Roseové, dá mi - alespoň tedy v danou chvíli - pokoj. Ovšem vzhledem k podtitulu knihy mám o tom nemalou tendenci pochybovat.

    Mírně jsem si poposedla a chystala se z batohu vytáhnout mobil se sluchátky, abych si ono čekání aspoň trochu zkrátila, když vtom moji pozornost upoutal náhlý zvuk brzd nablýskaného BMW, jež zastavilo těsně před hlavní branou školního pozemku, načež z něj vystoupily dvě osoby. Ve snaze dodat sobě samotné alespoň nějakou odvahu jsem se zhluboka nadechla, když jsem spatřila prameny vlasů stejně rudé barvy, jako mělo ono auto, jež očividně náleželo Jacobovi. Lily se včera zmiňovala, že si šel hned po vyučování nějaké vyzvednout do nedalekého autobazaru.

    Sice bylo na první pohled zjevné, že už má něco najeto, ale i tak vypadalo celkem obstojně. Mně samotné se líbilo, ovšem já osobně bych si vybrala nějaké s poněkud tmavším odstínem laku.

    Hned, co mě Lily spatřila, se jí na tváři vykouzlil úsměv, přičemž na mě vesele zamávala. Ze slušnosti jsem jí daný pozdrav opětovala, stejně jako onen vřelý úsměv, jenž se jí rozpínal prakticky od ucha k uchu.

    S nadšením ve tváři a Jacobem v patách ke mně přicupitala. „Ahoj!" vypískla energicky a pevně mě objala na přivítanou. Jacob na mě mírně kývl na znamení pozdravu, načež jsem mu gesto automaticky opětovala.

    „Koukám, že jsi nepodcenila přípravy," zažertovala Lily, když se ode mě odtáhla, a já tak měla šanci se opět plnohodnotně nadechnout, a pohledem ukázala na mé sluneční brýle, jež jsem v tuto chvíli měla nasazené na hlavě jako čelenku. Bylo mi jasné, že by se nejradši zeptala, jestli jsem si s sebou vzala onen dárek. Už jen z důvodu, jak by zněla odpověď, jsem se raději této otázce či čemukoliv k ní směřujícímu obloukem vyhnula.

    „Nápodobně," odvětila jsem s mírným úsměvem a upřela oči na její dnešní outfit, jenž byl dle mého názoru mírně přehnaný, ale ani tak jsem nemohla popřít, že jí ty bílé plážové šaty s potiskem miniaturních palem a páskové sandály s vázáním až do poloviny lýtek skutečně slušely. Ani v Jacobově případě tomu nebylo o moc jinak. Ona tmavě modrá, hawaiská košile tvořila s jeho blonďatými vlasy skutečně atraktivní kontrast.

    Lily se polichoceně zapýřila a chystala se něco říct, když vtom k našim uším dolehlo zavrzání vstupních dveří, ve kterých se vzápětí objevil pan Mayer se zbytkem naší skupiny. Se zbytkem naší skupiny, jenž k mé převážné neradosti pochopitelně obsahoval i Gilla, který hned po východu z budovy upřel pohled mým směrem, důsledkem čehož se jeho olivínové oči v daný okamžik setkaly s těmi mými, přičemž se jeho rty rozepjaly do potměšilého úsměvu.

    Horko těžko jsem odolala touze mu na ono přihlouplé culení se odpovědět vztyčeným prostředníčkem a výjimečně jen odvrátila pohled na stranu. Bylo mi jasné, že si v duchu spokojeně mne ruce nad tím, jak brilantně mu vyšla implementace naší druhé dohody. Určitým způsobem je tenhle zájezd daň, kterou jsem mu nucena za onu výpomoc zaplatit.

    Tohle vědomí se mi vůbec nelíbilo.

    „Zdá se, že jsme tu kupodivu úplně všichni, a to ještě s pětiminutovým předstihem," konstatoval poměrně udiveně a zároveň potěšeně pan Mayer, když pohledem oskenoval celou naši osmičlennou skupinu. „Takže nám evidentně nic nebrání v tom, abychom vyrazili," usoudil a rukou nám pokynul, abychom ho následovali k hlavní bráně, přičemž jsem bez jediného slova slezla z oné schodové zídky a vykročila daným směrem.

    Pan Mayer, který své hnědé sako dnes výjimečně vyměnil za červenou hawaiskou košili, jež byla podobná té Jacobově, a pánské khaki kraťasy, si cestou na příslušnou zastávku, jež se nacházela v sousedním bloku, zaujatě listoval v oné informační brožuře. Myslím, že vím, co tam tak náruživě hledal. Už včera při informační konzultaci o polední přestávce, na jejímž konci jsme byli všichni nuceni podepsat potvrzení, že jsme byli seznámeni s pravidly zájezdu, se přiznal, že se nemůže dočkat návštěvy tamní sauny. Což je taky zjevně ten hlavní a nic bych nedala za to, že i jediný důvod, proč byl z Gillovy selekce odměny tak potěšen.

    Blair s Amber vedly diskuzi na nějaké, evidentně dosti pikantní téma, jelikož se obě snažily mluvit potichu a tváře obou dvou připomínaly čerstvě uzrálé jahody. Chris a Thomas se rázem pustili do lustrace jídelních nabídek všech tamních kiosků, barů, a dokonce i hotelové restaurace. Lily se evidentně rozhodla pokračovat v debatě s Jacobem, již nejspíš vedli po cestě do školy. A já...no, měla jsem v plánu si nasadit sluchátka a pro své vlastní dobro kompletně ignorovat Gillův pohled, jenž jsem cítila na celé své maličkosti. Ovšem ani to mi ze zákona schválnosti nebylo přáno.

    „Na to, jak zábavnej víkend máme právě před sebou, se teda netváříš zrovna nadšeně, prcku," poznamenal Gill, když si všiml mého zasmušilého výrazu. Jak pro koho „zábavnej".

    „Nepovídej," odvětila jsem netečně. Byla jsem unavená a kvůli politování hodné snídani v podobě jednoho toustu s posledními zbytky arašídového másla i poměrně hladová, což se na mé náladě značně podepisovalo. Ovšem zrovna v jeho případě jsem neměla bůhví jaké výčitky, že se k němu chovám protivně kvůli nedostatku spánku a jídla. Pochopitelně ale tím hlavním důvodem mé zřejmé averze bylo vědomí toho, co má na mysli onou zábavou. Vždyť...kvůli čemu jinému by taky vybral zrovna pobyt v aquaparku. Tohle je dokonalá šance, jak narušit aktuální bilanci onoho skóre. Který člověk Gillovy nátury by se také spokojil s remízou, že?

    Ale já mu v tomhle směru nehodlám nic usnadňovat, i když to platí i o všech ostatních. Chápu, že se nudí, ale ani za cenu oboustranného pobavení nehodlám riskovat žádné z mých morálních předsevzetí.

    „Podívej, moje milá, sice netuším, co ti hned takhle po ránu přelítlo přes nos, ale jsem si celkem jistej, že to nebylo něco tak vážnýho, aby ses kvůli tomu musela následující tři dny tvářit, jako by ti benga právě zabavili varnu na perník." Gill se pobaveně zasmál nad svou kuriózní komparací. „Takže," zničehonic mě vzal za chůze kolem ramen a přitáhl si mě k sobě, „co kdybys danou záležitost, ať už to teda bylo cokoli, nechala plavat a stejně jako všichni ostatní si hodlala užít bezplatnej třídenní pobyt v jednom z nejvěhlasnějších aquaparků v kraji?" povytáhl vybídavě obočí, přičemž se mi zahleděl do očí. „Nemyslíš, že je celkem zbytečný se celej den užírat jenom proto, že sis ráno omylem zalila müsli zkejslým mlíkem?" zeptal se a pokusil se zadržet smích - neúspěšně, čímž mi nečekaně a především dosti zásadně nahrál do karet. Myslím tou otázkou, ne tím neúspěšně zastíraným pobavením.

    Triumfálně jsem se ušklíbla. „Měla jsem za to, že už dávno víš, že já a müsli nejsme bůhví jaký kámoši. Což svědčí o tom, že o mně evidentně nemáš zase až takovej přehled, jak si myslíš." A právě to je moje nejhlavnější výhoda.

    „Máš pravdu, prcku," připustil k mému značnému překvapení Gill a jeho sevření kolem mých ramenou kompletně pominulo, „to nemám. Ale víš, co se říká, o lidech se toho má člověk vždycky co učit. Kór o těch nejzvláštnějších. O černejch ovcích, který se pro svoje správný přesvědčení nebojej postavit i proti svojí vlastní rase," jeho olivínové oči se zahleděly do těch mých skutečně dosti roztodivným způsobem, takovým, jakým se mi do nich snad ještě nikdy nepodíval, „a to ty přece seš, ne?"

    Gillovy výroky tohoto typu mě prakticky vždy dokázaly zbavit veškerých slov, a tohle opravdu nebyla výjimka. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo krátké a hlavně značně nejisté přikývnutí. Nevěděla jsem, jak jinak bych na to vlastně měla reagovat.

    Gill se spokojeně pousmál. „Každopádně jsem rád, že jsem ti dokázal spravit náladu," prohodil potěšeně, „takhle ten víkend bude podstatně větší zábava," v jeho očích se v tu chvíli mihlo několik rozverných jisker, „na to můžeš vzít jed."

    Bylo mi jasné, že nadsázka je opravdu to poslední, co mám v jeho slovech hledat. Stejně jak, jako jsem dobře věděla, že příštích dvaasedmdesát hodin skutečně nebude procházka růžovým sadem. Ovšem to můj život není už od chvíle, co jsem ho potkala.

    V tuhle chvíli mi dle všeho opravdu nezbývá nic jiného, než se zuby nehty držet svých tří morálních zásad a doufat, že se Gill onu remízu pokusí zvrátit nějak...bezbolestně. Bezbolestně pro moji morální integritu, a tím pádem i pro podstatu neodmyslitelného práva nazývat sebe samu člověkem. Skutečným...člověkem.