Když jsem konečně dorazila domů, slunce už se pomalu chystalo k odpočinku za humny. Během cesty na mě takřka v jednom kuse dopadaly jeho, stále dosti parné paprsky, jež vysušily i ten zbytek vlhkosti, jenž stále přebýval v mém dnešním outfitu. Z tohoto důvodu jsem se po zamčení vchodových dveří na dva západy nevydala do pokoje se převlíct, nýbrž do kuchyně pro něco k snědku. Pro to jediné, o co můj žaludek celou cestu úpěnlivě žádal. Nedivila jsem se, už je to koneckonců nějaká ta hodina, co jsem naposled něco jedla. Mohla jsem si sice dopřát bezplatnou pizzu s extra dávkou feferonek navíc, ovšem v onu chvíli bylo jídlo to poslední, na co jsem měla myšlenky.

Jelikož jsem za těch pár hodin nápad pro svoji dnešní večeři nikterak nepřehodnotila, vložila jsem do toustovače dva plátky bílého chleba a do pánve s trochou rozpuštěného másla rozklepla dvě malá vajíčka, ke kterým jsem následně přidala i pár dochucovadel jako sůl, špetku pepře a hrstičku na miniaturní kousky nasekané pažitky, kterou Tracey pěstuje jako dekoraci na polici nedaleko digestoře. Tehdy onu sazenici dostala od slečny Levensteinové, v souvislosti s čímž se divím, že ji ještě nevyhodila. Moje sestra si vždy víc potrpěla na rostliny s nějakou úrovní honosnosti, především tedy na červené a bílé růže. Očividně proto, aby tak zdejší elitě dokázala, dáma jaké společenské úrovně vlastně je.

Míchaná vajíčka, která jsem výjimečně nespálila prakticky na uhel, jsem nandala na bílý čtvercový talíř, jenž jsem si spolu s lehce připálenými tousty a sklenicí jablečného džusu na plastovém podnosu odnesla do obýváku.

Ano, vím, že je to hroznej zlozvyk, ale já se bez televize zkrátka nenajím. Nejspíš proto, že nenávidím to hrobové ticho u jídla, jež jsem - jako vždy - nucena konzumovat o samotě. A jelikož je středa večer, pochybuju, že mi bude dopřáno něco lepšího než jen další sbírka nezáživných reportáží shrnutých do hodinové epizody.

Mé očekávání bylo nečekaně na chlup přesné. Hned, co jsem stiskla zapínací tlačítko na ovladači, vyskočila na mě reportáž o nějakém výročí začátku stavby bellevillské radnice, ale k rozptýlení u večeře to stačilo.

Když všechna míchaná vajíčka už sídlila v mém žaludku, reportáž o výročí bellevillské radnice už byla dávno u konce a místo toho ji nahradila předpověď počasí na příští čtyři týdny. Prý se nemá ochladit, ale teplota nemá ani nijak výrazně stoupnout. Na to, že je teprve duben, si tady vážně začínám připadat jako v tropech. Jen ty palmy mi tady chyběj.

Jelikož já skutečně nejsem žádný fanoušek meteorologie a už jsem pomalu začínala klimbat i vsedě, chystala jsem se televizi vypnout, rychlostně se osprchovat, vyčistit si zuby a už to pro dnešek zabalit. S největší pravděpodobností bych tak i učinila, kdyby ovšem nebylo věty, jež v tu chvíli upoutala veškerou moji pozornost.

„Dočasně přerušujeme vysílání z důvodu nezbytného informování občanů Bellevillu," ozval se zvukem policejních sirén výrazně narušovaný hlas reportéra v televizi, k jejíž obrazovce byl v danou chvíli upoután můj, mírně řečeno, překvapený a zmatený pohled.

„Tady Martin Anderson, živě z místa činu. Upřímně se omlouváme za přerušení daného vysílání, ale bohužel tady máme další naléhavý případ. Případ týkající se již patnácté oběti Fialového vraha.

Před necelou půlhodinou bylo přibližně dvě stě metrů od bellevillského vlakového nádraží nalezeno tělo zhruba sedmnáctilé dívky. Podle předběžné identifikace se s největší pravděpodobností jedná o studentku jedné ze zdejších středních škol a zároveň také o jednu z dcer proslulých hotelových manažerů, Meredith Wayneovou.

O tom, že se skutečně jedná o tuto dívku, svědčí i tvrzení Marcuse a Monicy Wayneových, podle kterého se právě dnes večer měla vrátit z týdenní návštěvy své sestry, stejně staré Madeline Wayneové, která od počátku letošního školního roku studuje hudební umění na specializované střední škole v New Yorku.

Příčina dívčiny smrti se z většinové části shoduje s důvodem úmrtí všech předešlých čtrnácti obětí, které má na svědomí jeden z nejhorších sériových vrahů zdejších dějin, a to muž známý pod vyšetřovacím pseudonymem Fialový vrah. Značně matoucí je však informace, že onen údajný vrah, Frederick J. Johnson mladší, je už více jak týden ve vazbě. Bellevillská policie, jež je již po více jak dvě desetiletí vedena pětačtyřicetiletým náčelníkem, Montgomerym Diggsem, se tak v souvislosti s držením pana Johnsona juniora za mřížemi bellevillské vazební věznice rozhodla podniknout určité kroky pro jeho propuštění, o které již dva týdny ustavičně usiluje otec Fredericka, jenž je zároveň jeho právním zástupcem.

Zavražděná, tedy jedna z dvojčat Wayneových, byla usmrcena - jak už jsem jednou zmínil - téměř identickým způsobem jako všechny předchozí oběti Fialového vraha. Příčina smrti - ubodání nožem. V jejím případě to byly pouze tři bodné rány. Dvě do stehna a ta třetí do břicha. Za jedinou změnu bychom mohli pokládat to, že dívka nezemřela v důsledku vykrvácení z tepny břišní, nýbrž z tepny stehenní.

O skutečnosti, že se sedmnáctiletá Meredith Wayneová stala již patnáctou obětí onoho maniaka, svědčí také barva plátěného šátku, kterým měla oběť zavázané oči.

Toť vše, co lze k téhle části případu Fialového vraha v tuto chvíli říci. Na samý závěr reportáže bych rád osobně rodině Wayneových popřál upřímnou soustrast, přičemž stejně jako celé naše milované město doufám, že se již brzy podaří policii ono krvežíznivé monstrum dopadnout. Loučí se s vámi Martin Anderson, živě z místa činu."

Reportáž skončila, přičemž ji vzápětí nahradila reklama na značkový prací prášek. Seděla jsem na pohovce jako zmrazená a strnule hleděla na televizní obrazovku, na níž se během trvání mého počátečního šoku vystřídalo alespoň tucet dalších produktových propagand.

„A já mám taky ještě něco na práci." Zřejmě jsem udělala dobře - aspoň tedy pro sebe samotnou -, když jsem se rozhodla onen Gillův výrok raději přejít a nezajímat se o další podrobnosti. Nechci si ani představovat, co bych se dozvěděla - nebo i nedozvěděla -, kdybych mu na ono téma položila byť jen jedinou šťouravou otázku. Evidentně se opravdu nevyplácí jakkoliv plést do jeho vražedného byznysu.

Nedokážu přesně popsat onen nepříjemný pocit, jenž mě v tu chvíli kompletně pohltil. Byla to jakási směsice vzteku, averze ale především nuceného smíření. Smíření s tím, že já nejsem někdo, kdo by tohle dokázal zastavit, i když jako jediná znám Gillovo morbidní tajemství.

Jedna z mála výhod celého tohohle, na svědomí nepříjemně tlačícího bizáru je ovšem skutečnost, že si nemusím lámat hlavu s tím, zda by se na mém místě někdo zachoval jinak. Jestli by se někdo ze zemřelých, pokud by se tedy ocitl na mém místě, zachoval jinak, respektive by se nezdráhal obětovat svůj vlastní život, kdyby to znamenalo, že tím definitivně zastaví řádění Fialového vraha.

Kdyby se Meredith, Brittany, nebo kdokoliv jiný ocitl na mém postu v této morbidní franšíze, nikdo z nich by se nezachoval jinak, nikomu by životy ostatních nestály za obětování toho svého. Kdyby se někdo z nich ocitl na mém místě, učinil by to samé, co jsem byla donucena udělat já - zavřel by hubu a držel by krok.

Ovšem na takovémhle jednání není paradoxně nic překvapivého, či dokonce amorálního, a tím pádem i nelidského. Je to pouze projev vitality, schopnosti žití a přežití člověka. Je to přirozený projev sebezáchovy. A ne, toto dogma neužívám coby zoufalý pokus o ospravedlnění svého jednání, nýbrž jako poznamenání účelově popírané skutečnosti. Skutečnosti, že v Bellevillu, v mnou dosud poznaném světě, je každej sám za sebe.

Ponech smrti, nebo zemřeš.

Prostou realitou je, že nejsem jediná, kdo se řídí tímto motem. Dělá to tak nekonečný zástup dalších lidí. Zástup lidí, kteří mají náležitě srovnané své životní priority. Ovšem jen málo kdo z nich tento svůj žebříček pustí na veřejnost, neboť nechtějí narušit mínění okolí o dokonalém člověku. Nechtějí přiznat pravdu, že jejich nejhlavnější prioritou je výhradně vlastní život, aby je tak naše drahá společnost neměla za sobecké cyniky a prohnané skety. Což mi připomíná - kdy byla společnost obdařena postem nejvyšší justice? Správně, nikdy.

Ke štěstí a zároveň smůle bellevillské populace, já nemám potřebu se přetvařovat jenom proto, abych působila tím dojmem, jenž se ode mě - pochopitelně zcela marně - očekává. To už by si snad moje drahá sestra mohla jednou provždy uvědomit.

Bezděčně jsem se natáhla pro ovladač a televizi, v níž nyní běžel jakýsi teleshopping, stisknutím jednoho tlačítka vypnula, pro dnešek nejspíš už definitivně. Odložila jsem ovladač na dřevěný stolek a zvedla se z gauče, přičemž jsem popadla svůj batoh, a zamířila k točitému schodišti. Je sice teprve něco málo před půl osmou, ale i tak si myslím, že je čas to už pro dnešek kompletně zabalit. A vytoužená sprcha je pro kapitulaci z dnešního dne přímo ideální, první krok.

Když jsem si v koupelně přetahovala přes hlavu onen kouřově šedý crop-top, vzpomněla jsem si, kolik Gilla tahle „legrácka" stála, myslím po té finanční stránce. Zároveň se mně také vybavila Lily a její přesvědčení, že v nejhorším případě byl Gill ochoten mi účast v oné soutěži zajistit peněžním vyrovnáním.

Jeho sklony k jednomu ze dvou případů korupce mě popravdě ani tak moc neudivovaly, i když tím druhým evidentně pohrdal. To, co mi v souvislosti s tímhle vším vrtalo hlavou, byla ona nezodpovězená otázka, kde k takovému množství peněz vůbec přišel.

Na žádnou studentskou brigádu nechodí, to je z jeho časového programu skoro evidentní. Neměl by kdy pracovat, jelikož buď naplňuje své vražedné choutky, nebo mi s ochotou znatelně opepřuje život. A do toho by vážně neměl čas docházet na brigádu. Ovšem teorie, že má vedlejšák coby příležitostnej zloděj, nebo lupič, ta se mi taky moc nezdá. Z nějakého důvodu mi k němu taková „špinavá práce" prostě nesedí. Je to protřelej sériovej vrah, a ne druhořadej zlodějíček. Možná bych se dočkala odpovědi, kdyby však nebylo faktu, že Fialový vrah své oběti nikdy neokradl ani o jediný cent či briliant. Takhle je to všechno daleko složitější záhada.

Záhada, do které mi ale očividně není radno strkat nos, stejně jako do drtivé většiny všeho ostatního, co spadá pod Gillův byznys. Bude lepší téma Gillovy prapodivné zámožnosti pustit z hlavy dřív, než mně přes ni ona neadekvátní zvědavost nenávratně přeroste.

Když jsem se konečně rozhodla jít spát, bylo jen devět hodin a osm minut. Obvykle chodím do postele o něco později. Ovšem celý ten dnešní den mě vysál jako houbu jak psychicky, tak i fyzicky. Navíc Meredithina - teď již doopravdická - smrt se jistě neobejde bez dozvuků. A já bych jí vážně mohla prokázat službu alespoň tím, že nebudu mít na jejím pohřebním ceremoniálu kruhy pod očima.