„Tak..." nadhodil po necelých deseti minutách odpočinkového ticha Gill, „teď, když už máš ten svůj deníček zpátky, mi už konečně prozradíš, jakej systém v těch netypickejch zápiscích panuje?"

„Není to deníček, ale zápisník," ohradila jsem se. „Kolik mi je, abych si psala nějakej směšnej deník? Třináct?"

„Dobře, dobře, dobře, fajn," vypravil ze sebe s pobaveným smíchem Gill. „Když už teda máš svůj zápisník zpátky, řekneš mi, co sleduješ těma zápiskama a hlavně tou fajfkou, nebo křížkem u každýho z nich?"

„Nejspíš nemám na výběr, co?" zeptala jsem se a smířeně vzdychla. Vysvětlovat zrovna jemu systém mého zápisníku, ztělesnění zlomu mezi filmy a skutečnou realitou Bellevillu, sice opravdu nebyla líbivá činnost, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se překvapivě rozhodl nenaplnit moji nemalou noční můru, i když riziko její implementace stále viselo ve vzduchu.

„Vzhledem k tomu, že jsme se tak dohodli, tak ne," potvrdil můj nelibý předpoklad.

„Tak fajn," hlesla jsem svolně a nepřestávala vnímat komfort, který mi ono objetí poskytovalo. Pravou tváří jsem ležela na Gillově klíční kosti, zatímco levou ruku i se zápisníkem jsem měla lehce položenou na jeho hrudi. Vskutku zajímavá pozice a především příjemnější, než ta předchozí. „Nejspíš ti už došlo, že to nejsou zápisky jako takový, nýbrž jenom názvy filmů..." začala jsem okrajově.

„Neříkej," odvětil uštěpačně Gill, ale během vteřiny se zase vrátil na běžnou notu. „Jo, došlo mi to. V první chvíli jsem si teda myslel, že je to jen nezajímavej seznam oblíbenejch filmů, než jsem teda u názvu každýho z nich uviděl ten křížek, nebo fajfku. Ty mě, přiznávám se, podstatně zmátly, a proto bych rád věděl, co ty zatracený značky vlastně znamenaj, jelikož předpokládám, žes je nepsala podle toho, jestli se ti danej film líbil, či nikoliv."

„Tak to předpokládáš správně..." hlesla jsem tiše do jeho příjemné, fialové bavlněné mikiny, a potvrdila tak jeho domněnku. „Fajfka znamená, že je ten film aspoň z většinový části realistickej, a křížek zase, že není," vysvětlila jsem. „Takhle aspoň vím, který filmy odpovídají zdejší realitě a který jsou zase jenom účelová fikce," dodala jsem ve snaze objasnit celou pointu svých zápisků.

„Fakt?" zeptal se poněkud udiveně Gill. „V tom případě mi vysvětli, proč máš, třeba, u Carrie vyznačenou fajfku? Tys snad v Bellevillu potkala někoho s telekinetickejma schopnostma?"

Tomuhle dotazu jsem se skutečně musela zasmát, i když jsem chápala Gillovo zmatení. „Ne, Gille, nepotkala," vyvedla jsem ho z úsměvného omylu. „Tenhle film nepokládám za realistickej kvůli nadpřirozeným schopnostem Carrie Whiteový, nýbrž kvůli náboženskýmu fanatismu a psychickejm problémům její matky, pod jejichž vlivem se pokusila zabít svoji dceru," vysvětlila jsem mu. Stejně tak, jako se Ethan Durham pokusil - a bohužel úspěšně - zabít svoji manželku.

„A něco takovýho se stalo v Bellevillu?" povytáhl skepticky obočí.

„Něco...podobnýho. Pánbíčkářskej schizofrenik podstrčil svojí ženě buráky, na který měla alergii, v domnění, že ji tak očistí od hříchu obžerství. Umřela krátce po přijetí do nemocnice a on si pak kvůli tomu v blázinci hodil mašli," informovala jsem ho a zvedla hlavu z jeho klíční kosti, abych tak měla šanci vidět, jaká grimasa vyobrazí jeho dojem z případu, o kterém dle všeho ještě neslyšel.

„Wow, tak to je celkem drsný," zhodnotil Gill s lehce šokovaným výrazem ve tváři.

Pochybovačně jsem se uchechtla. „Víš, že z tvý pusy zní něco takovýho dost nevěrohodně," podotkla jsem a povytáhla triumfálně obočí.

„To je možný," odvětil s netečným uchechtnutím. Někdy mě ta jeho bezstarostnost vážně nutila k úsměvu, bohužel v tom lítostivém smyslu.

Se smířlivým povzdechem jsem si položila hlavu zpět na jeho levou klíční kost. „Ty si evidentně s ničím nelámeš hlavu, viď?" zeptala jsem se i přes to, že odpověď jsem na devadesát devět celých devět procent znala i bez něj.

„Ne," odpověděl prostě. „Měl bych?"

„Hádám, že to je řečnická otázka," mínila jsem. Gill se nad mojí poznámkou jen netečně uchechtl. „Co bys vlastně dělal, kdyby se věci neseběhly tak, jak se seběhly, a ty bys nakonec přeci jen skončil v bellevillský věznici?" zeptala jsem se spontánně. Zajímalo mě, jestli ho dotaz tohoto typu dokáže alespoň částečně vyvést z míry, jelikož doteď měl prakticky na všechno pohotovou a přímou odpověď. Kriminál je přímo ideální téma. Vzhledem k tomu, jak radikálně se mnou plánoval onu inkriminovanou noc naložit, je zjevné, že se vězeňské cely bojí jako čert kříže. I když to evidentně drtivá většina vrahů či jen druhořadých delikventů.

Ovšem znění Gillovy následné odpovědi bylo to poslední, co by mě kdy napadlo. „Nic," objasnil mi až se šokující pohotovostí a jistotou, „jelikož bych se nástupu do ní ani nedožil."

Šokovaně jsem zvedla hlavu a s mírně pootevřenými rty se mu podívala do očí, jež se záhy setkaly s těmi mými. „Cože?" vypravila jsem ze sebe zcela zmateně. Čekala jsem ledacos, třeba že by se pokusil s pomocí jídelní lžíce vyhloubit otvor ve zdi a následně by utekl, jako se to překvapivě povedlo Frankovi Lee Morrisovi a bratrům Anglinovým. Ovšem tohle bylo to poslední, co jsem si myslela, že mi odpoví. „Jak to myslíš, že by ses nástupu do ní ani nedožil?" vyhrkla jsem a nepřestávala mu šokovaně hledět do očí.

Gill uhnul pohledem a položil se hlavou zpátky na trávník. „Nech to plavat," zamumlal s pohledem tkvějícím v zelenající se stromové koruně nad námi. Z jeho příkrého tónu hlasu bylo evidentní, že to nebyla výzva, jako spíš doporučení dbající o mé vlastní dobro.

Ne, že bych byla tak naivní a věřila, že to se mnou - zrovna on - skutečně myslí dobře ve standardním slova smyslu, ovšem...vzhledem k tomu, že vyvarování se určitých témat, přesněji tedy těch, které jsem coby jako nepohodlný svědek, zdroj denní zábavy a já nevím, co ještě, neměla v kompetenci, se mi už nejednou vyplatilo, jsem se rozhodla jeho doporučení následovat.

Ovšem ani přesto jsem nedokázala dostat jeho slova z hlavy.

Co myslel tím, že kdyby ho zatkli, nástupu do výkonu trestu by se ani nedožil? To tak moc miluje onu celkovou volnost a možnost si dělat úplně všechno, co jen chce, že by se po svém dopadení radši sám zabil, než aby o tuto „svobodu jednání" přišel? A odmítá mi to přiznat, jelikož v jeho očích je to něco naprosto potupného?

Vrah, jenž spáchal sebevraždu. V paradoxu by to vlastně nebylo ani nic šokujícího. Učinili tak již různí vrazi - například Leonard Thomas Lake, Andrew Cunanan či Kevin Dalhgren -, a to z mnoha různých důvodů. Černé svědomí a nenávist vůči sobě samému, neschopnost se přenést přes skutečnost, že svoboda definitivně skončila...

Hádám, že v Gillově případě platí druhá možnost, neboť černé svědomí je opravdu to poslední, čím v souvislosti s oněmi vraždami oplývá.

„Jak dlouho už tady vůbec jsme?" nadhodila jsem, když jsem si zcela náhle vzpomněla na jedinou podmínku, pod kterou mi pan Mayer dovolil opustit prostory pizzerie.

„Něco málo přes hodinu, asi," odhadl Gill bez sebemenšího zájmu o to, proč se na něco takového vlastně ptám. Evidentní překročení časového limitu pro pobyt mimo dohled pana Mayera mu podle všeho nedělalo žádné starosti, pochopitelně. Smířlivě jsem vzdechla. Ostatně to bylo taky to jediné, co jsem mohla dělat.

„Myslím, že bychom se už měli vrátit," prohodila jsem. „Slíbila jsem Mayerovi, že se do hodiny vrátím, a já výjimečně nestojím o další kárnej zápis za pozdní příchod."

Gill se nad mým uvážením jen netečně uchechtl, přičemž nepřestával upírat oči do koruny onoho mohutného dubu, jenž kořenil necelé tři metry od nás. „A já zase myslím, že jeden navíc se mezi těma desítkama dalších kompletně ztratí," odvětil s jistým úsměvem na rtech.

„Vážně nerada ti ničím iluze, Fialko, ale myslet znamená kulový vědět," odvětila jsem zase já a začala se zvedat do sedu. „Tobě je evidentně jedno, jestli dostaneme od Mayera čočku, ovšem v mým případě jsou nějaký kázání a promluvy do duše opravdu to poslední, na co mám v tuhle chvíli náladu."

„Tak v tom případě není třeba nikam spěchat, když je to teda to poslední, na co máš náladu," vzal mě za slovo a triumfálně se uchechtl. Někdy mně skutečně nešlo na rozum, jak se někdo jeho mrazivého intelektu může chovat jako protřelý děcko. V paradoxu možná proto, že jím stále ještě byl, alespoň tedy v určitém mentálním odvětví.

„Přestaň překrucovat všechno, co řeknu," vyzvala jsem ho podrážděně. „Jak sám víš, obsah mý studenský složky není zrovna růžovej, a já nepotřebuju mít další problémy."

„Víš, jak jsi mi před chvílí řekla, že zním nevěrohodně?" zeptal se a povytáhl obočí, načež se ani nenamáhal čekat na moji odpověď. „Tak teď zníš úplně stejně. Seš školní delikvent, od tebe se nic kladnýho zpravidla ani nečeká, tak proč se snažit jednou jedinkrát dokázat pravej opak. Mayer nás nejspíš seřve tak jako tak, tak proč to - alespoň ještě trochu - neoddálit."

Měla jsem tendenci opět jen smířlivě vzdychnout a lehnout si zpátky na jeho hruď, ovšem bylo mně jasné, že pokud mu budu pořád takhle ustupovat, půjde to se mnou z kopce mnohonásobně prudšeji. A to jsem rozhodně nechtěla, už jen ze zaryté zásady, že já a konformita nikdy nebudeme kamarádky, nýbrž doživotní nemesis.

„Protože prostě proto," opáčila jsem neústupně a zvedla se ze sedu, přičemž Gillovo sevření kolem mého pasu kompletně povolilo.

„Fajn," zamumlal neochotně Gill s očima v sloup a posadil se, načež se dlaněmi zapřel o trávník za sebou, aby tak vychytal rovnováhu. Musela jsem se vítězně ušklíbnout nad skutečností, že se mi ho snad poprvé v životě podařilo zlomit. Věděla jsem ale, že tohle byl jen ojedinělý případ.
Na to byl až moc zarytá povaha. „Je ti ale, doufám, jasný, o co touhle zbytečnou uspěchaností přicházíš, že jo?"

„Možná jo, možná ne," odvětila jsem neurčitě s pobaveným úšklebkem na tváři a založila si ruce na prsou. Moje pokožka však měla značně podivnou strukturu. Zaskočeně jsem zvedla ruce a vzápětí tak zjistila, že obě moje předloktí i paže - stejně jako kolena a holeně - pokrývá vrstva zeminy a útržků trávy.

Super...

Vím, že je to poměrně přemrštěné přirovnání, ale v tuto chvíli jsem si skutečně připadala jako vepř, jenž se právě vyválel v blátě.

„Vidím, že by ti bodla sprcha," utrousil posměšně Gill a postavil se. Úsměv mu však z tváře rázem zmizel, když si všiml hnědo-zelených skvrn na předloktí své fialové mikiny. Pohotově si promnul výrazně umazanou tvář, načež mu na prstech zůstalo pár šmouh od hlíny a trávy. „Fajn, beru to zpět - nám oběma by bodla sprcha," přehodnotil následně své mínění.

„Oddělená," vyhrkla jsem pohotově a okamžitě toho zalitovala. Evidentně jsem byla jediná, kdo si poslední část oné revize - teď vidím, že naprosto zbytečně - vyložil v tom druhém a především zcela absurdním smyslu. Vůbec jsem nechápala, jak mě něco takového mohlo napadnout bez jediného patřičného stimulu.

Gill se mírně uchechtl a překvapeně povytáhl obočí. „Na co ty hned nemyslíš," odvětil s dalším, nyní již čistě pobaveným uchechtnutím a já okamžitě zrudla studem. Skutečně nechápu, jak jsem něco takového dokázala vypustit z pusy. I když...nejspíš to ale byla pouze síla zvyku. Zvyku, že nemalé procento toho, co kdy řekl, záměrně myslel v nějakém perverzním smyslu, aby mě tak přivedl do rozpaků, nad kterými se evidentně náramně bavil. Některé věci se holt nikdy nezmění.

„Myslím, že ta kašna bude stačit," nadhodila jsem stále ještě na rozpacích a pohledem krátce ukázala na pískovcovou stavbu několik metrů od nás.

„Jo," přitakal souhlasně Gill, „to asi bude." Pokusila jsem se ignorovat onen potměšilý tón jeho hlasu a vykročila směrem k ní. Sebrala jsem ze země svůj mobil, kterému se k mé značné úlevě nic važného nestalo, a společně ho se svým černým zápisníkem uklidnila do přední kapsy batohu, jenž jsem následně odložila na jednu z kovových laviček.

Přešla k hraniční zídce oné jezerní kašny a téměř do poloviny těla se přes ní nahnula, abych dosáhla na hladinu, a mohla si do misky z dlaně nabrat aspoň trochu čisté vody, již jsem si následně vylila na umazanou holeň pravé nohy, kterou jsem krátce předtím vystoupla na svrchní hranu oné zdi z pískových cihel. Ovšem díky nedostatečné výšce to byla dost nepohodlná a k mé značné smůle bohužel i nestabilní pozice.

Až doteď se mi onen Gillův pronikavý pohled, jenž posledních, přibližně deset vteřin upíral na moji maličkost, dařilo - více méně úspěšně - ignorovat. Do chvíle, než jsem za sebou uslyšela jeho znepokojivý hlas, jenž v ten moment doslova překypoval nekalými úmysly. „I když...koupel by byla podstatně lepší než sprcha," usoudil potměšile a mně rázem přeběhl mráz po zádech.

Ne...to neudělá. Bylo mi ale jasné, jak moc naivní jsem, když si tohle myslím.

„Gille! Opovaž -" Nestačila jsem se však ani ohlédnout, než jsem na zádech ucítila silný strkanec, a mé tělo se tak rázem kompletně převážilo přes okraj oné pískové zídky.

Voda mi rázem nepříjemně vlítla do pusy i do nosu, jak se můj obličej náhle setkal s její průzračnou hladinou. Jedno z mála mých štěstí bylo, že jsem krátce před dopadem stihla instinktivně zavřít oči. Za to druhé lze pokládat nečekanou pozici dopadu na štěrkové dno. Spadla jsem naštěstí bokem a po nárazu na hladinu se mně povedlo přetočit na záda, tudíž si hlavní újmu nesla moje, prudce naražená kostrč.

S ostrým nádechem jsem se prudce vynořila nad hladinu a instinktivně vykašlala vodu, jež se mi dostala až do krku. Do mých plic konečně začal proudit potřebný kyslík, a já se tak znovu ostře nadechla.

Protřela jsem si oči, abych tak z jejich koutků dostala poslední kapky vody, a několikrát zamrkala, načež se v mém zorném poli ocitl Gillův široký a především jízlivě pobavený úšklebek.

„Zbláznil ses?!" vyštěkla jsem tak příkře a vztekle, až jsem prakticky nepoznávala vlastní hlas. Krev v mých žilách již dosáhla na bod varu. „Vždyť mě takhle ani nepustí do autobusu! A já silně pochybuju, že v sobě najdeš alespoň ten kousek slušnosti, abys mně zacáloval taxíka až do GrandBellu!"

„Já bych to zase tak černě neviděl," namítl kousavě Gill a posadil se na onu pískovcovou zeď, přes kterou měl tu nehoráznou drzost - a hlavně sebevražednou odvahu - mě strčit. „Do tý doby ze dvou třetin stejně uschneš, takže v podstatě nemáš kvůli čemu vyvádět."

„A tohle je jako nic?!" pohledem jsem ukázala na svoji, takřka až na kost promočenou maličkost a naštvaně rozhodila rukama, přičemž jsem jimi prudce narazila do vodní hladiny. Teprve až teď mi došlo, jak překvapivě nízká vlastně je, neboť mi sahala jen do výše třísel. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi to zatraceně udělal?!" vyštěkla jsem snad ještě rozhorleněji než předtím, i když odpověď jsem znala až moc dobře i bez něj. Samozřejmě, že to udělal pro svoji pošahanou zábavu, stejně jako většinu všeho ostatního.

Gill se jízlivě ušklíbl. „Varoval jsem tě, že budeš mít stálou tendenci mě zaškrtit, jelikož - jak jsem řekl - si nenechám ujít jedinou příležitost, aby byla alespoň nějaká sranda," připomněl mi s triumfální grimasou ve tváři svá vlastní slova. „Takže aktuálně je to 1:0," informoval mě vítězně.

„Vážně nechápu, co si touhle dětinskostí zkoušíš kompenzovat," pronesla jsem a vydala se k okraji kašny. U dna byla voda nelibě studená a já se mírně otřásla pokaždé, když se mi o ruku či o stehno otřel slizký list leknínu. „Měla jsem za to, že osmnáct už ti bylo."

Gill se nad mou invektivou jen netečně ušklíbl, naklonil se přes zídku a - k mému značnému údivu - ke mně natáhl ruku, aby mi tak pomohl ven, jelikož hrana oné zdi mi sahala těsně pod bradu.

Při pohledu na jeho nečekané, rádoby nápomocné gesto se mi však v hlavě zrodil nápad na náležitou odvetu. Musela jsem se ovládat, aby se mé rty předčasně neroztáhly do vítězoslavného úšklebku.

Se zdánlivě vděčným úsměvem jsem Gillovu pomoc přijala. „I když...dětinskost zjevně není tvoje jediná, slabá stránka," prohodila jsem potměšile a pevně se ho chytla oběma rukama, „jelikož máš děsnou tendenci podceňovat lidi okolo sebe." Zapřela jsem se nohama o zeď a vší silou zatáhla dřív, než se z mých slov stačil byť jen částečně vzpamatovat, načež se rázem ocitl ve vodních prostorách oné parkové dekorace.

Vítězně jsem se ušklíbla, když jsem viděla, jak se díky jeho prudkému dopadu rozvířila voda, přičemž s sebou strhl i několik leknínů.

1:1, Gilesi.

Snad úplně poprvé jsem chápala, co ho na těhlech směšnejch vylomeninách vlastně baví. Byl to ten hřejivý pocit uvnitř, jenž vás prakticky nutil k tomu, aby se vaše rty rozepjaly do posměšného úšklebku. Přesně s tímhle výrazem na tváři jsem si založila ruce na prsou, když se vynořil na hladinu. V sedu mu sahala těsně pod krk. Podvědomě mě napadlo, že onen náš výškový rozdíl možná nemusí být děsná otrava úplně ve všech směrech.

Opravdu si čím dál častěji přeju, aby tahle, naprosto všeho zdravého zbavená část mě byla samostatná existence, jež by se - nejlépe hned - dočkala definitivního umlčení.

„Zrovna ty mi vykládej něco o dětinskosti," utrousil se sardonickou pobaveností v hlase Gill a sloupl si z tváře kus leknínového listu. „Nejseš na tom o moc líp," podotkl a pohledem ukázal na prakticky celou - a nyní kompletně promočenou - svoji osobu.

„To jsem ani nikdy netvrdila," odvětila jsem uštěpačně a opět se vítězoslavně pousmála. „Takže pro tuhle chvíli je to 1:1," informovala jsem ho o aktuálním stavu skóre, které náleželo...popravdě ani nevím k čemu. Nejspíš k další pasáži tý jeho ujetý hry.

„Ne na dlouho," odvětil pro změnu zase on a postavil se na nohy. Jemu voda sahala pár centimetrů nad kolena. „Po tom našem malým vyjasnění si postojů k tomu druhýmu jsem na tebe chtěl vzít určitý ohledy a nebejt k tobě až tak drsnej, ale jak vidím, bylo by to poměrně zbytečný.

Ty seš daleko otrlejší a protřelejší, než za jakou se děláš, moje milá, tak proč bych ti to měl usnadňovat. Budeme hrát pěkně se všema kartama, a to i včetně žolíků," oznámil mi a zeleň v jeho očích výrazně potemněla, „protože právě sis podepsala ortel, děvče."

Pochybovačně jsem si odfrkla a s pobaveným úšklebkem na matně růžových rtech nevěřícně povytáhla obočí. Věděla jsem, že bych neměla brát jeho slova na lehkou váhu, ovšem vědomí - i když tedy jen malého - vítězství v Gillově hře mi v onen okamžik dodávalo neadekvátně vysoké sebevědomí, jež jsem sama sobě nedokázala upřít. V tu chvíli mně vůbec nedocházelo, jak bizarní a šílená tahle hra může být.

„Takže...jak zní pravidla?" zeptala jsem se s ironickým zájmem. Bylo mi poměrně jedno, na čem tahle blbost míní stavět, ale tak...proč si to nevyslechnout. Nic tím neztratím.

„Žádný lži, žádný podrazy a žádný kamufláže, jinak žádný pravidla neexistujou," oznámil mi a v jeho očích se zablesklo cosi znepokojivého. „Fakt si myslíš, že dokážeš obstát, i když si prohodíme místa? Jednou už jsi přece prohrála," podotkl posměšně.

Sice jsem nechápala, co přesně má na mysli tím prohozem míst, ale - ke svému pozdějšímu neprospěchu - jsem se tím v tuto chvíli nehodlala zabývat. Věděla jsem, že ho opět značně podceňuju, ovšem onen pocit z vyrovnání skóre byl téměř jako droga, jež mně zatemňovala smysl pro racionalitu a především vědomí, čeho všeho může být Gill při své nátuře schopen. Toho, jaké nebezpečí pro mě tohle všechno představuje. Musela jsem být evidentně hodně naivní, když jsem si myslela, že ho zvládnu přehrát jenom proto, že všechny emoční machinace šly z kola ven.

Hádám, že v tu chvíli jsem ještě netušila, jak šíleným směrem se tahle hra začne již velmi brzy ubírat.

„Jednou tak a jednou tak," odvětila jsem sebejistě.

Gillovy nevýrazné rty se roztáhly do širokého, potměšilého úšklebku. „Uvidíme," pronesl stručně a jistě. Možná až moc. „Každopádně si nemysli, že ti budu uklízet klacky z cesty. V tvým případě by to byla naprosto zbytečná pomoc."

Jako by to snad před ním někdo dělal.

„S tím počítám, Fialko," ušklíbla jsem se a přejela si dlaní po levém předloktí, abych tak ze sebe konečně dostala tu nelibou vrstvu hlíny. Její zbytky jsem si následně omyla i z kolen, holení a druhého předloktí. Byla to sice jen provizorní očista, ale aspoň už jsem si nepřipadala jako prase při bahenních orgiích. Každopádně doma se sprše rozhodně nevyhnu.

„Teď už mi, doufám, dáš za pravdu, že je ideální čas se vrátit," nadhodila jsem, když už jsem díky nízké teplotě vody u dna začala pociťovat podstatný chlad. Po celém těle mi - výjimečně zimou - pomalu naskákala husí kůže. Byla jsem přehřátá z pobytu na slunci a vzápětí jsem skončila v kašně, jejíž teplota vody odpovídala čerstvě napuštěnému bazénu.

Gill krátce vydechl, načež se mu na rtech rozhostil smířlivý úsměv. „Hádám, že mi ani nic jinýho nezbejvá," pronesl neradostně, ale zároveň byla v jeho hlase znát i nemalá stopa pobavení.