Musím přiznat, že byla výrazně příjemná změna cestovat výjimečně něčím jiným, než je přecpaný školní autobus. Tenhle jsme měli doslova celý pro sebe a navíc byl ještě kompletně klimatizovaný, což bylo první - a já se bohužel oprávněně obávám, že i poslední - kladné překvapení dnešního dne.

  Lily, Jacob a drtivý zbytek naší skupiny se usadili v prvních řadách, zatímco já si vybrala rovnou tu poslední s pěti sedačkami. Nejspíš to byl jakýsi zarytý zvyk, jenž jsem si vypěstovala během každodenního cestování školními dopravními prostředky.

Gill mě však k mojí značné neradosti následoval, načež se usadil na sedadlo hned vedle mě. Vzhledem k nelibému faktu, že Drewovo gymnázium není zrovna za rohem, a v tomhle autobuse tak strávíme minimálně příští čtvrthodinu našeho života, bylo značně těžké odolat nutkání ho bez milosti vyhodit, což by se ale v aktuální situaci nevyjevilo jako úplně nejideálnější řešení.

Čím více se budu bouřit, tím rychleji ztratí chuť na další koho tý jeho pošahaný hry, a já tak budu moct říct kompenzaci za všechen ten čas, jenž jsem byla nucena s ním strávit v jedné místnosti, definitivní sbohem.

Musím to vydržet, alespoň tedy do zítřejšího podvečera, než se vrátíme zpátky ke škole. Pak už to bude jen otázka konsekvencí jeho výkonu, a k tomu už moje přetvářka stoprocentně potřeba nebude.

„Doufám, že se nezačíná schylovat k dalšímu náměsíčnýmu transu, víc vody už s sebou fakticky nemám," poznamenal uštěpačně Gill.

„Ne," ujistila jsem ho strmě, zatímco jsem nehybně hleděla skrz okno na nedávno zrenovovanou, sytě šedou betonovou silnici.

„Copak? Zamrznul ti z tý menší spršky jazyk?" zeptal se stejně jízlivým tónem jako předtím. „Což bych se poměrně divil, jelikož ještě před malou chvílí jsi toho namluvila víc, než bylo třeba, ovšem...pokud se tak skutečně stalo, je to značná škoda, protože soudě podle tvýho výrazu se ti honí hlavou něco hodně zajímavýho -"

„Ticho! Prosil bych vás na chvíli o malou pozornost!" ozval se náhle hlas pana Mayera a já zaujatě obrátila pozornost jeho směrem. I Gillovi ona nečekaná prosba překvapivě stála za námahu, a přestal tak upírat pohled na můj matný odraz na okenním skle.

„Tak, milý žáci, je to tady. Rok se s rokem sešel a okresní chemicko-fyzikální olympiáda je opět tady. Pro některé je to premiéra, pro někoho to letos bude již poslední účast," začal svůj - pravděpodobně motivační - proslov pan Mayer.

„Já vím, v posledních letech - nebo spíše desetiletích - se naší škole v této soutěži nevedlo zrovna nejlépe," poznamenal, načež si neodpustil připomínku, že nás opětovně porazila i Carlswellova všeobecná střední. „Nicméně, něco mi říká, že to letos přece jen bude jiné. Že letos konečně ukážeme, co v nás je, a vší silou a za pomoci našich schopností a značného talentu si prorazíme cestu až na vrchol, nebo aspoň na nějaké solidní místo v žebříčku, a dokážeme tak, že i naše škola si zaslouží místo mezi hvězdami. Tak co, jste připraveni?"

„Ano!" zvolali všichni - tedy všichni kromě mě a překvapivě i Gilla, jenž se nad tím vším jen výsměšně uchechtl. Hádám, že on nikdy nedělal něco jen v rámci solidarity, nýbrž za účelem vlastního zisku. Těžko říct, zda tohle patří mezi věci, které mu mám plné právo a hlavně upřímnou chuť vyčítat.

„Ještě jednou, žáci! Neslyšel jsem vás! Takže, jste připraveni dostat naší školu až na vrchol?"

„Ano!" ozvalo se opět jen šestihlasně, ovšem nyní již o něco hlasitěji, a pan Mayer se spokojeně pousmál.

„To jsem chtěl slyšet! S takovýmto přístupem jsme vyhráli už teď!" Následně si sundal své hnědé sako a pohodlně se usadil na sedadlo těsně za řidičem, jenž byl z onoho motivačního projevu pana Mayera značně na rozpacích.

Autobus se krátce na to rozjel, přičemž jsem si opřela hlavu o opěradlo sedadla a přes velké okno sledovala ubíhající městské ulice. Škoda jen, že za sebou ještě nemůžu nechat celé město. Celou tu dobu, již jsem strávila ve městě, jehož, v paměti stávající název mluví sám za sebe, a teď nemyslím ten ve francouzském překladu. Ovšem jeho definitivní opuštění mi je vzdálené ještě necelé dva roky.

A do té doby mi bohužel nezbývá nic jiného, než to tady přežít, a to bohužel i s Gillem. Soužití s ním se však ukazuje jako téměř nesnesitelné především ve chvílích, kdy se začne nudit. A ta nynější byla bohužel jednou z nich.

„Prcku?" Gill mi krátce poklepal na rameno a já sebou netečně cukla. Ovšem ke svému značnému překvapení mě nedonutil odvrátit pozornost od čím dál rychleji míhajících se ulic Bellevillu.

„Hm?" odvětila jsem nezájemně, když to udělal podruhé.

Gill se nad mou netečnou reakcí jenom uštěpačně uchechtl. „To seš pořád ještě namíchnutá, že jsem ti nedopatřením zničil ten tvůj tuctovej outfit, nebo proč mě tak krutě ignoruješ?" Ta poslední část věty zněla obzvlášť ublíženě.

„Protože se snažím psychicky a vědomostně připravit na nejzásadnější zkoušku v mým životě. A taky si aspoň na chvíli odpočinout, neboť za poslední dva tejdny jsem k tomu neměla čas, prostor ani příležitost," objasnila jsem mu o něco příkřeji, než jsem ve svém vlastním zájmu měla. I když někdy je prostě nemožné udržet tón hlasu na uzdě, a nedat tak najevo svůj skutečný postoj k jeho osobě. Zvlášť, když on sám mě s radostí provokuje.

„Fajn," ucedil nečekaně smířlivě, což mě kupodivu přimělo odvrátit pohled od postupně ubíhajících ulic Bellevillu. „Až tam dorazíme, buď tý ochoty a vzbuď mě," požádal mě. „Nejspíš tě to dost překvapí, prcku, ale nejseš jediná, kdo kvůli tomu druhýmu probdil celou včerejší noc. Takže proč tý šance nevyužít." S těmito slovy se položil na dvě vedlejší sedadla a levou ruku si založil pod hlavu. Špičkami svých punkových bot ovšem i nadále zůstával stát na ocelové podlaze autobusu.

Popravdě bych si nikdy nemyslela, že by i on mohl mít byť jen minimální smysl pro kultivovanost, natož pak - alespoň částečné - základy slušného chování.

S kapitulačním odfrknutím jsem vyndala z batohu mobil s již zapojenými sluchátky a obrátila svoji pozornost zpět k ubíhajícím ulicím města. Nasadila jsem si sluchátka a pravým spánkem se opřela o sklo autobusu. Nějakou chvíli mně trvalo, než jsem našla takovou písničku, jež by mě dovedla rozptýlit, ale při poslechu které jsem se dokázala soustředit na zopakovaní veškerého učiva z daných tří témat, jež se mně Gill za poslední týden snažil nacpat do hlavy. Netroufám si říct, zda úspěšně.

„Připravte se! Ještě čtyři ulice a jsme tam," upozornil nás po necelé čtvrthodině pan Mayer, načež jsem si vyndala sluchátka z uší a přesměrovala svoji pozornost ke Gillovi, jenž kupodivu stále tvrdě spal. Zpočátku se mi nechtělo věřit, že by na oné poznámce, že nejsem jediná, kdo se na dnešek kvůli tomu druhému pořádně nevyspal, mohla být byť jenom špetka pravdy, ovšem vzhledem k tomu, že ho k mému značnému údivu nedokázalo probudit ani oznámení pana Mayera - a že nebylo zrovna tiché, bych tomu i věřila. I když...dovedu si bohužel dost dobře představit, co za oním probděním noci stálo. Evidentně se nemohl nabažit představ o dalších kolech jeho pošahaný hry s mou maličkostí v hlavní roli, nebo - a to se možná jeví jako i pravděpodobnější možnost - je ona překvapující únava jen abstinenční příznak a důkaz o nedostatku kofeinu. Varianta číslo 2 by dávala poněkud větší smysl, neboť jsem ho dneska překvapivě ještě neviděla s plechovkou Coca Coly v ruce.

Musím přiznat, že jsem nečekala, že posledních patnáct minut proběhne takhle...klidně. Ovšem nyní mi bohužel nezbývá nic jiného, než ho - k mé evidentní neradosti - vzbudit. Štěstí, že ve spánku ty jeho zvrácený nápady a myšlenky nedostávají verbální či hmotnou formu.

„Vstávej," vyzvala jsem ho vynuceně a špičkou boty ho lehce kopla do pravého lýtka. Gill sebou ale jen mírně škubl, následkem čehož mu do obličeje spadlo několik pramenů uhelnatě černých vlasů.

Podrážděna skutečností, že si nedobrovolně ruinuju svůj pomíjející, duševní oddech, jsem se ho nuceně pokusila přivést zpět do reality ještě jednou: „Notak, Gille, probuď se." Ovšem ani tentokrát ho moje slova nedokázala vzkřísit z říše jeho bizarních snů.

Nemalé podráždění se během následujících pěti vteřin smíchalo se znatelnou nervozitou z celého dnešního dne, jež mě podvědomě sžírala čím dál silněji. Notak, prober se, zatraceně.

Uklidila jsem mobil spolu se sluchátky zpět do přední kapsy svého školního batohu a zvědavě se ke Gillovi naklonila. Doufala jsem, že menší turbulentní otřes ho už konečně probere. Natáhla jsem ruku k jeho pravému rameni, abych s ním mohla zatřást, a konečně ho tak dostala z oné říše zvrácených snů, když vtom jsem si však na Gillově pravém předloktí zcela náhle všimla něčeho znepokojivě zarážejícího. Konkrétně děsivě dlouhé, bledé jizvy, jež se mu táhla od zápěstí prakticky až k loktu. Ačkoliv se zdála být celkem pečlivě ošetřena, očividně se nezahojila tak, jak nejspíš měla, a její nynější, výrazně znepokojivá podoba toho byla nesporným důkazem.

Od čeho to, proboha, má?

Musela to být ale pěkně hluboká rána způsobená něčím hodně ostrým. Evidentně to tenkrát bylo i na pěkných pár desítek stehů.

„Tenkrát," zdůraznilo moje podvědomí.

Co to vůbec znamená? Začátek jeho krvavé kariéry v Bellevillu, nebo neznámé události jí předcházející? Plastika ani chirurgie sice nejsou můj obor, ovšem neřekla bych, že se jedná o jizvu nějakého novějšího data.

Tak či tak, nelze popřít skutečnost, že se jedná o nekompetentní téma. Navíc...není to vlastně jedno, kdy k ní přišel? Klidně bych dala ruku do ohně za to, že ať už byly okolnosti vzniku toho zranění jakékoliv, zasloužil si to. Vzhledem k tomu, co je Gill zač, lze předpokládat, že se nějaká z jeho obětí - s největší pravděpodobností neúspěšně - pokusila o záchranu vlastního života, a on tak z inkriminovaného naplnění svých morbidních tužeb a choutek vyvázl s nemalým následkem.

Ovšem...nemůžu popřít, že mě zajímá, komu Gill za ono znetvoření pravého předloktí vděčí. Ať už je autorem té jizvy kdokoliv, evidentně se nezdráhal o svůj život bojovat ze všech sil, neboť dle všeho musel Gillovi tu ruku rozpárat téměř až na kost.

Nedokázala jsem však ignorovat hlas mého podvědomí, jenž mi neustále připomínal, že se jedná pouze o můj vlastní předpoklad. Předpoklad, pro nějž ale existuje takřka nekonečný zástup nezpochybnitelných důkazů. Důkazů o tom, že Gill Garston není nic jinýho, než jen obyčejnej zvrácenej vrah. Smrtící noční můra v převleku živoucího snu každé druhé slabomyslné naivky, kterými se to v Bellevillu zřejmě jenom hemží. Všechny ty, jež dokázal pomocí svého nesporného šarmu a mocného charisma vylákat na poslední rande v jejich životě, jsou toho zářným důkazem.

I když...je pravdou, že bych to ráda slyšela od něj, aby tak hlas v mé hlavě konečně přestal s tím pošahaným teorizováním. Ovšem na druhou stranu je to značně nesplnitelná tužba, neboť se zcela jistě jedná o záležitost, jež nespadá do mé kompetence, nýbrž do jeho krvavého byznysu, do kterého bych dle Gillových určitých náznaků neměla strkat nos.

„Jsme na místě!" oznámil nám pan Mayer a autobus náhle zastavil. Toto, poněkud hlasitější oznámení, než bylo to předchozí, už překvapivě dokázalo Gilla probrat. „Abych řekl pravdu, má milá, čekal jsem, že mi ta čtvrthodina spánku přijde k duhu o něco víc," přiznal monotónně, i když byl stále ještě v nemalém spánkovém rozpoložení, načež se zvedl do sedu a letmo si promnul obě oči.

Když mi vzápětí došlo, jak blízko vedle něj jsem, urychleně jsem si poodsedla zpět na opačný kraj svého sedadla. Nelíbil se mi onen krátký výboj roztodivného napětí, jenž mi sice jen na vteřinu, ale za to dosti silně probil téměř až do špiček všech dvaceti prstů. Iritující na tomhle případu týkajícího se onoho znepokojivého pocitu byl fakt, že jsem to nemohla Gillovi vyčítat, neboť jsem si za to mohla především sama.

„Vystupovat!" zavelel z plna hrdla pan Mayer a mně náhle došlo, že jsme s Gillem poslední dva účastníci, kteří ještě zůstali sedět v autobuse. Lily a spol už byli dávno venku a zaujatě se rozhlíželi kolem sebe.

„Tak jdeme, prcku?" pobídl mě Gill a povytáhl tázavě obočí, načež se zvedl ze sedadla a pohledem ukázal k dokořán otevřeným, autobusovým dveřím.

„J-jo," mírně jsem přikývla na souhlas, popadla batoh a následovala Gilla k východu z tohoto dopravního prostředku.