Zachmuřená obloha se během následných několika hodin kompletně zatáhla silnou přikrývkou temné, chladně ponuré noci.

    Od okamžiku, co mé nohy vypověděly službu, a já se tak na podnět fyzického ale především psychického vyčerpání kapitulačně sesunula na černé střešní dlaždice, jsem přestala vnímat plynoucí čas. Dokonce jsem ani nezaregistrovala, že do několika málo minut po mém doplahočení se na BelleTower začalo pršet.

    Všimla jsem si toho až tehdy, co mi déšť rozpustil již zaschlou krev, a mně tak po obličeji i po rukou začaly stékat pramínky rezavé tekutiny. Zároveň mě začaly pálit všechny otevřené rány, do kterých se mi okamžitě dostala voda.

    Za celý ten čas, jenž jsem strávila v nezbytné izolaci od veškeré lidské civilizace, jsem se téměř nepohnula. Jen tady celou dobu sedím, lokty se opírám o prostřední ze tří příček železného zábradlí a nepřítomně hledím na onen noční ruch, jenž začíná v Bellevillu ožívat. Na všechna ta barevná světla, jež střídavě blikají v oknech centerních budov, na všechny ty rušné městské ulice, jež mám několik desítek pater pod nohama.

    I když se snažím sebevíc, před očima se mi pořád přehrává ona, teprve několik hodin stará událost. Zřejmě už to nedokážu dostat z hlavy. Je jedno, kolikrát se pokusím něčím rozptýlit nebo se naopak budu snažit nemyslet vůbec na nic. Nejde to. Mandyino tělo budu mít zjevně před očima až do smrti.

    A nejhorší na tom všem je, že to já...ji zabila. Že jsem kdy vůbec byla něčeho takovýho schopná, že jsem ten nůž vůbec kdy dokázala otevřít a nechat jeho čepel projet jejím tělem skrz na skrz.

    Vím, že ve finále to byla pouze sebeobrana...ovšem, vědomí skutečnosti, že jsem plánovala zpečetit osud někomu, kdo mi v podstatě chtěl i přes veškerou rivalitu zachránit život, mému svědomí nic neulehčuje. A že ten člověk, pro kterého jsem nechtěla nic jiného než spravedlnost, byl ve skutečnosti ten, kdo mi celou dobu plánoval smrtelně ublížit.

    Ovšem v jádru pudla...na smrti každé z nás nenese hlavní podíl ani jedna. Já jsem se jen bránila, neboť Mandy mě chtěla zabít proto, že byla neoblomně přesvědčená, že to já můžu za smrt Susan a i všech ostatních obětí Fialového vraha. Myslela si, že to já jsem ten sadistickej maniak, co nožem prošpikoval jejího nejvěrnějšího poskoka a zároveň asi i jedinou, pravou kamarádku.

    A Susan...zaslepeně toužící udělat své životní spasitelce tu největší možnou radost...se uchýlila k činu, jenž ji stál vlastní život. Ovšem pro ni necítím prakticky žádnou lítost. Ona mě nechtěla zabít, aby tak pomstila svoji kamarádku, nýbrž proto, aby na ni udělala sobecký dojem, a získala si tak zpět její pozornost, a já k tomu evidentně měla posloužit na výbornou.

    Všechny stojíme v jednom z rohů tohoto vražedného trojúhelníku. Každá z nás má na tom svůj díl viny, ať už menší, nebo větší. Ovšem tento útvar by měl mít správně rohy čtyři. Ten poslední, v němž bylo prolito nejvíce krve, evidentně chybí.

    Náhlé cinknutí výtahu následně vystřídaly postupně blížící se kroky punkových bot. „Myslel jsem, že budeš nakonec tady," hlesl tiše Gill.

    „Jako bych snad měla kam jít," odvětila jsem téměř neslyšně a znovu upřela pohled na panorama Bellevillu. Připadá mi to jako věčnost, co jsem tady byla naposledy, a přitom od mé první a zároveň taky poslední návštěvy neuplynulo ani dvacet čtyři hodin.

    Gill se pomalu posadil vedle mě, přehodil nohy přes okraj střechy a lokty se opřel o tu samou příčku kovového zábradlí. Nastalo hrobové ticho. Ani jeden z nás zřejmě nevěděl, co říct, i když já na tom byla výrazně hůř. Co bych mu ale měla vykládat? Zrovna jemu? Co mi na tohle může říct? Vím jedno, slova morální útěchy to rozhodně nebudou.

    Lehce jsem polkla, když pod námi projel několikačlenný zástup policejních aut. Osud nám tak zjevně poslal nějaké téma k hovoru. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vyslovit otázku, jež ve mně vyvolávala stále ještě živé vzpomínky na onu událost: „Co...se vůbec stalo s..." nedokázala jsem to dopovědět - nebo spíš tedy nahlas vyslovit jméno mé historicky první oběti.

    Z toho vědomí se mi zvedl žaludek, přičemž jsem se zevnitř kousla do tváře, abych potlačila nutkání se znovu kajícně rozvzlykat. Už jsem se nabrečela víc než dost a další hysterický záchvat nic nezvrátí, bohužel. I když...pokud by tomu tak bylo, s ochotou bych svými slzami naplnila celé bellevillské jezero.

    „Nemusíš mít strach," uklidnil mě. „Potká ji stejnej osud, jako včera Durphyovou."

    Mlčky jsem přikývla. Nejspíš bych měla být ráda, že to vzal na sebe, a zachránil mi tak prakticky celou budoucnost, ale překvapivě nedokážu cítit žádnou vděčnost, alespoň ne teď. Pořád mu nedokážu zapomenout, že tam v tu chvíli nebyl. Kdyby ji zabil Gill, neměla bych takové výčitky.

    Nebyla bych...vrah, vrah neproviněného člověka. Neměla bych na rukou žádnou krev, doslova. Neměla bych ji...na svědomí.

    Zaskočeně jsem sebou trhla, když jsem na rameni ucítila Gillův nejistý dotek. Vím, že by to takhle být nemělo, ale ono zvláštní teplo, jež mi rozlil do celého těla, moje vrtkavé nervy aspoň trochu usměrnilo. S mírným povzdechem jsem sklopila hlavu do klína. „Já ji...zabila, Gille," hlesla jsem téměř neslyšně.

    „První vražda je vždycky nejhorší," mínil pobaveně Gill. Tak v tuhle chvíli je jeho sarkasmus opravdu to poslední, co potřebuju.

    „Blbečku," protočila jsem se sardonickým úšklebkem oči a dloubla ho loktem do žeber. Evidentně byla dost velká hloupost od něj čekat byť jen sebeslabší slova útěchy či povzbuzení.

    „Ale pak už je to jen lehčí a lepší," dodal znepokojivě vážně. Můj sardonický úsměv rázem pominul. Onen potlačovaný dojem, že to přeci jen možná nebyl pouze cynickej vtip, značně vystoupil na povrch.

    Zvedla jsem hlavu z klína a nechápavě se na něj podívala. „C-cože?" hlesla jsem. I přes to, že jsem ze sebe vypravila jen jedno slabé slovíčko, hlas se mi zaskočením třásl. „Gille -"

    „Co se ti honilo hlavou, když jsi sledovala, jak tam pomalu umírá?" zeptal se a mně se z jeho otázky rázem stáhl žaludek. Mírně jsem pootevřela pusu, abych mu mohla něco říct, ale neměla jsem absolutně žádnej slov. Na něco takovýho rozhodně ne. „Byl to příjemnej pocit, co? Vidět ji, jak se zoufale snaží zastavit krvácení, sledovat ji, jak postupně chcípá, a přitom vědět, že kvůli ní už nikdo neskončí na krchově." Na Gillově tváři se rozepjal široký, maniakální úsměv a jeho zorničky se zúžily na naprosté minimum.

    Moje srdce jako by se rázem zastavilo. Okamžitě jsem setřásla jeho ruku z ramene a bleskově se postavila na nohy, přičemž jsem se do levého lýtka prudce uhodila o zábradlí. Onu tupou bolest jsem však nedokázala vnímat. Jediné, na co jsem se dovedla v onom náhlém šoku soustředit, byl jeho maniakální úsměv, jenž se mu znepokojivě rozpínal od ucha k uchu. Nevím, co mi svíralo žaludek víc. Zda ona jeho, naprosto nečekaná slova, nebo ta zvrácená grimasa, jež byla prakticky identická s tou, v jejímž doprovodu se tehdy kochal bezvládným tělem Brittany.

    „Cože?" vyhrkla jsem a o dva kroky ustoupila dozadu směrem k výtahu. Můj přerývaný dech začal náhle zrychlovat. Připadala jsem si, jako bych každou chvíli měla dostat infarkt. „Gille, n-ne..."

    „Seš ráda, že konečně zdechla, že jo? Přiznej si, že vidět ji tam chcípat bylo tisíckrát lepší, než nějaký posraný narozeniny. Je to tak?"

    „Ne, není!" nesouhlasně jsem kroutila hlavou.

    „Přiznej si to, Violetto. Pendleová si zasloužila chcípnout, stejně jako všichni před ní!" S každou další větou, již vypustil z pusy, jeho obvykle nenuceně klidný hlas nabíral na děsivé intenzitě.

    „Ne, ne!" zakřičela jsem a chytla se za hlavu. „Ne, Gille, nezasloužila!" Vzápětí mi došlo, že on ale neví, že to nebyl Mandyin nápad.

    „To nebyla její vina! Ona Susan nenavedla! Byl to celý její nápad! To Durphyová mě chtěla zabít, ne Mandy!" Doufala jsem, že tohle osvětlení skutečností s Gillem už něco udělá. Že konečně pochopí, že i když Mandy byla zejména rozmazlenej tyran a sobecká manipulátorka, neudělala nic, díky čemu by si skutečně zasloužila umřít. „Je to všechno v tom mobilu! Nechala jsem ho tam!"

    „Myslíš tenhle?" S mírným úšklebkem a tázavě povytáhlým obočím vytáhl z přední kapsy Mandyin Iphone s prasklým displayem a brilianty osázeným krytem. „Popravdě jsem čekal, že mi řekneš o něco zajímavější novinku." Bylo mi jasné, že to poslední slovo byla jen čistá ironie.

    „Ty...o tom víš?" vyhrkla jsem v dalším návalu naprostého šoku. Gill celou tu dobu věděl, že za to Mandy nemůže? A i přesto...ne, tohle prostě nemůže...ne, právě, že může. Gill jo.

    Po rudých tvářích se mi začaly valit další proudy horkých slz, které pro změnu nepramenily z radosti či smutku, nýbrž z nehorázného vzteku. Z nehorázného vzteku nejen na něj, ale hlavně na sebe. Neměla jsem zapomínat, že Gill na tyhle věci nehledí, nikdy. Že on nerozlišuje, jestli je někdo vinnej, nebo ne. Hlavně, když dotyčná osoba umře, a on se má tak nad čím bavit. Je to zcela nemorální, a tím pádem i nelidskej přístup, ale to jsou bohužel Gillovy...priority. A já ho znám už dost dlouho na to, aby mě to přestalo překvapovat.

    „Spíš bych ale čekal, že mi za to poděkuješ. Kdybych ho tam nechal, benga by tě z příštího vyšetřování prakticky určitě nevynechaly, což zcela určitě nechce ani jeden z nás," podotkl a já spolkla všechny připravené výtky a ne zrovna přívětivá oslovení.

    Měl pravdu, kdyby tam ten mobil vážně nechal, policii by díky těm zprávám brzo došlo, že s tím mám dost společného, za což by mě Tracey skutečně nepochválila. „A navíc by se mi tvoje zabásnutí ani nehodilo do plánu -" Na konci věty se zničehonic zarazil, načež strnul v pohybu jako kamenná socha. I přes to, že jeho pleť měla vždycky poněkud bledší odstín, než je obvyklé, v tuhle chvíli připomínala kus křídy.

    „C-cože?" Chtěla jsem, aby tu poslední větu zopakoval, i když jsem jeho slova slyšela víc než zřetelně. Žádná odpověď. S odvráceným pohledem jen mlčky hleděl na černé masivní dlaždice, jež pokrývaly poslední podlaží, potažmo tedy plochou střechu BelleToweru.

    „Slyšíš mě?! O jakým plánu jsi to mluvil?!" Moje touha po odpovědi se s každou další promlčenou vteřinou stupňovala. Mám toho za dnešek už akorát dost, alespoň on by mi nemusel ještě přidávat, i když to právě teď - a zcela jistě vědomě - dělá.

    Moje zatčení by sice byla nemalá komplikace, ale to mi snad nevěří? To si doopravdy myslí, že bych ho potopila, a poslala tak ke dnu i sebe?

    Sice v tuhle chvíli nevím jak, ale nějak bych se z toho určitě dostala, aniž by o něm muselo padnout byť jen jediný slovo.

    „A i kdyby, Gille, ten tvůj evidentní plán stát se největším sériovým vrahem všech bellevillskejch dob by to ve finále nijak zvlášť neovlivnilo, tak o co ti jde?" zeptala jsem se nechápavě.

    Jeho následné mlčení mě ještě víc znepokojilo. Proč mám pocit, že tady jde ve skutečnosti o něco úplně jinýho? Že Gillovi nejde jen o sebe a zachování si čistého trestního rejstříku? Že tady ve skutečnosti jde o něco mnohem, mnohem zásadnějšího?

    „Gille..." Moje, čím dál oprávněnější znepokojení by se dalo krájet.

    Teď, když mi došlo, že se ten jeho plán očividně netýká pouze jeho kriminální kariéry, mi je ještě hůř. Bojím se, co ten, přede mnou evidentně dlouhodobě utajovaný plán vlastně obnáší a hlavně v jakým směru se mě to týká.

    „Tak o co tady krucinál jde?!" zvýšila jsem znatelně hlas. To hrobové ticho, jež přerušovalo jen rytmické bubnování ustávajícího deště, rvalo mé zbylé nervy na kusy. Tenhle den je jen jedna silná pálka realitou za druhou, další už vážně nesnesu. I když pochybuju, že po tom všem může přijít ještě něco horšího. Ovšem díky Gillově znepokojivému výrazu, který letmo překrývají prameny jeho černých, deštěm poznamenaných vlasů, si tím přestávám být tak jistá.

    Gill dlouze vydechl, přičemž stále nepřestával uhýbat pohledem na stranu. „Myslel jsem si...přišlo mi, že...tenkrát v tý tělocvičně...no, že bys mohla mít i celkem...potenciál..." přiznal se značným donucením.

    „Cože? P-potenciál?" zopakovala jsem nechápavě. Ovšem s každou další vteřinou, během níž jsem si uvědomovala význam onoho prostého slova, mě mé zmatení z velké části opustilo a vystřídaly ho značný šok a trýznivý děs. „Potenciál k čemu, sakra?!" N-ne, tohle nemůže bejt tak, jak si myslím.

    Jeho následné mlčení a stále přetrvávající neschopnost se mi podívat do očí mě však utvrdily v tom, že onen můj, naprosto absurdní předpoklad je s největší pravděpodobností bohužel přeci jen správný. „N-ne, ne..." odmítala jsem tomu věřit. „Gille, p-prosím, řekni mi, že to není tak, jak si..." Nedokázala jsem tu větu dokončit. Ten náhlý, nepopsatelně trýznivý šok mě připravil prakticky o všechen slov. Modlila jsem se jen za jediné - ať tohle není tak, jak to pomalu, ale jistě začíná vypadat.

     Dala bych teď prakticky cokoliv za to, aby mi potvrdil, že se jenom nehorázně pletu. A že tohle...rozhodně nemůže být realita.

     Ovšem to jediné, co ze sebe Gill dokázal vypravit, bylo jen další, téměř neslyšné povzdechnutí. Tohle vážně nebylo to, co jsem od něj toužila slyšet. Ovšem ona náhlá ztráta slov - bohužel i naštěstí - mluvila sama za sebe.

    Teď už mi bylo jasný, že tady nejde jen o něj či oficiální čistotu jeho trestního rejstříku, nýbrž o něco, o čem jsem se evidentně neměla nikdy v životě dozvědět.

    V ten okamžik mi hlavou proletěla zcela nečekaná idea, jež zřejmě bohužel byla jediným prostředkem, s jehož pomocí se dalo udolat to nesnesitelné šílenství, jež díky oné nevědomosti ovládalo doslova všechny buňky v mém těle.

     Věděla jsem, že to, co se teď právě chystám říct, před jaké absurdní ultimátum ho hodlám postavit, je naprostá choromyslnost. Jenže v téhle situaci to je to jediné, co můžu dělat. Chci znát pravdu a je mi jedno, jak moc nesmyslné či směšné prostředky k tomu budu muset použít.

    Bylo mi jasné, že to, co se právě chystám vypustit z pusy, bude znít jako hodně blbej, vtip či chabej pokus o výhrůžku, který při svejch prioritách stejně nedostojím, nicméně i tak jsem byla plně rozhodnutá to vyslovit, jelikož jsem se již nacházela na samém pokraji zoufalství. Zoufalství, jehož byl on strůjcem.

    „Máš dvě možnosti. Buďto mně teď hned a hlavně popravdě vyklopíš, o jakým zatraceným plánu jsi to mluvil, nebo jdu na policii. A řeknu jim všechno. Všechno, co se týká vraždy Mandy, Susan a všech těch předchozích, a je mi jedno, jaký to s sebou přinese následky. Teď už jo.

    Pochopitelně to ale nechci o nic víc než ty. Ani po celým tom dnešku není můj život ještě tak podělanej, abych celej jeho zbytek strávila za mřížema, nebo na krchově. Takže si rozmysli, co ti přijde jako míň drastická možnost - konečný kápnutí božský, či vědomí, že sis kvůli mně nechal znetvořit krk naprosto zbytečně?

    Vím, že to nechceš stejně jako já, tak mě nenuť udělat něco, čeho bychom pak oba dva litovali."

    Připadala jsem si, jako by ona slova vyšla z pusy někoho úplně cizího, jako bych to ani neřekla já. Nejspíš proto, že ta relevantní část onoho mého monologu byla jen dosti transparentní lež. Gill sice moc dobře věděl, že nejbližší stanice bellevillské policie je skutečně to poslední místo, na které bych se v tuhle chvíli vydala, ovšem i tak jsem doufala, že s ním zmínka o oné jámě lvové, již pro něj místní strážnice představují, aspoň něco udělá. I když upřímně jsem tomu bůhví jak velikou šanci nedávala. Muselo mu bejt jasný, že de facto jenom výhružně blafuju.

    Gill kupodivu částečně přestal odvracet pohled na stranu. Šokovalo mě, že vůbec něco takového udělal. Posledních pár desítek vteřin vypadal jako humanoidní kus sivého kamene. „Fajn," vypravil ze sebe s kapitulačním povzdechem, načež se jeho bledé rty rozepjaly do sice slabého, ovšem za to dosti znepokojivého úsměvu. Věděla jsem, že ať už z tý pusy vypustí cokoliv, kompletně to změní naprosto všechno, co se mezi námi za poslední měsíc utvořilo.

    Kdybych v danou chvíli ale jen tušila, jak silně ono objasnění předčí i ty moje nejhorší očekávání...