Tentokrát jsme na eskalátorech nestrávili tolik času co předtím, jelikož další cíl dnešní výpravy se nacházel pouze o patro výš než Jennino kadeřnictví.

    „Kam...že to vlastně jdeme?" zeptala jsem se se značnou nejistotou v hlase, kterou vyvolávalo nemalé množství značkových obchodů, kolem kterých jsme právě teď prošli. O většině z nich jsem slyšela sotva jednou v životě, ovšem i tak jsem mezi nimi poznala Gucci, Louis Vuitton, Calvina Kleina a ještě pár dalších.

   Moc se mi nezamlouvalo, v jaké části obchodního centra se nacházíme. Třetí patro bylo více jak dobře známým revírem naší školské elity, především tedy díky pobočkám všelijakých modních obchodů.

   Potencionální přítomnost spolku Primadon - nebo spíše toho, co z něj zbylo - nebyla ale to jediné, co ve mně vyvolávalo viditelné nepokoje.

   Doufala jsem, že tohle je jen jakýsi „průchodový úsek" téhle výpravy, jelikož jsem si nedokázala představit, jak a hlavně z čeho bych Gillovi zaplatila případnou útratu. Pochybuju, že by mi stačilo těch posledních pět dolarů, jež stále spočívalo v mé, kilometry vzdálené peněžence, jelikož v obchodech téhle prestiže jste schopni nechat celou výplatu jen pro pár značkových ponožek.

   Navíc...nechci sice nijak hanit Gillovu překvapivou velkorysost, ale já opravdu nejsem typ člověka, co si libuje ve značkovém oblečení. Stačila by mi jen nějaká obyčejná mikina a leginy...nebo prostě cokoliv, čím by se daly nahradit tyhle vidlácké šaty.

   „Uvidíš," odbyl mě stroze Gill a já opět nafoukla dotčeně tváře. Vím, že s touhle otázkou musím být nanejvýš otravná, ovšem i když to má být údajně překvapení, ráda bych si k tomu řekla preventivně svoje.

   Například, že za mě nemusí utrácet takové množství jeho - nejspíš nelegálně - získaných peněz. Už tak mu dlužím nemalou sumu za ten prodloužený crop-top, v případě které stále nemám nejmenší tušení, kde ji vůbec vezmu. Pochybuju, že by Tracey byla tý lásky a zčtyřnásobila mi „kapesný".

   Gill opět náhle zastavil před dalším obchodem, přičemž se mi to už podařilo ubrzdit a nevrazit do něj. „Jsme tady," oznámil mi se znatelnou hrdostí v hlase. Překvapeně jsem zvedla hlavu a přečetla honosný nápis obchodu, jenž se pyšně tyčil nad vchodem: „EXXCELENT GLORIA."

   Výjimečně mi to nic neříkalo. „Ten neznám," přiznala jsem. Na to, v jaké části obchodního centra se nacházel, nevypadal, že splňuje všechny podmínky pro takovéto umístění. Chyběla mu taková ta obvyklá honosnost a šmrnc. Žádné přesvícené výlohy s předraženým zbožím ani žádné automaticky otevírající se dveře. To jediné, co onomu obchodu s oblečením dodávalo na luxusu, byl jen ten honosně vypadající název.

   „Stejně jako mýho posledního otravnýho souseda," ušklíbl se jízlivě Gill. „Tak proč to nenapravit." S těmito slovy otevřel prosklené mahagonové dveře, přičemž se ozval cinkot dveřního zvonku. Mladý prodavač v ten moment zvednul hlavu od pokladního pultu, díky čemuž mu do obličeje spadlo pár zrzavých kadeří, a překvapeně upřel oči našim směrem.

   „D-dobrý den," vypravila jsem ze sebe ostýchavě. Jeho pohled, jenž se v ten moment změnil z překvapeného na zkoumavý, mě sice poněkud znervózňoval, ovšem zároveň jsem si dokázala dost dobře představit, co se mu při pohledu na mě honí hlavou.

   „Nějak ses zapomněl pochlubit, ne?" povytáhl šibalsky obočí onen prodavač. V jeho hlase byl nečekaně znát britský přízvuk. „Jak dlouho jsi před náma plánoval tajit, že zrovna ty, Garstone - takovej nafoukanej pošuk -, sis dokázal najít holku?" Při těch slovech ve mně prudce hrklo.

   JÁ NEJSEM GILLOVA PŘÍTELKYNĚ!

   Nejdřív Lily, pak pan Mayer číslo dvě, Lewis, Jennifer a teď i tenhle zrzavej podivín s britským přízvukem, kterýho Gill evidentně dobře zná.

   Co s tím, probůh, všichni mají? Neděláme nic, díky čemuž by si někdo mohl něco takovýho myslet. Tak proč se všichni domnívají, že mám něco s tímhle, fialovou barvou posedlým individuem?

   Jo...aha. Ty vlasy. Dobře...ale to, že máme „rádi" stejnou barvu přece ještě neznamená, že spolu máme poměr, či dokonce nějakej „vztah", jenž by byl pro Gilla jen další španělskou vesnicí.

   Chtěla jsem už toto mylné přesvědčení vymazat z povrchu zemského. „Já nejsem -"

   „Nápodobně," přerušil mě rázem Gill, díky čemuž si ode mě vysloužil nevraživý pohled. Já chápu, že nechávat lidi v iluzi je pro něj vytoužená zábava, ale z tohohle by mě mohl laskavě vynechat.

   Vím, že z oné role jeho přítelkyně jsem ještě nerezignovala, ovšem pokud si vzpomínám dobře, tuhle show o dvou zamilovaných hrdličkách jsme měli předvádět jen před jedinou osobou, již jsme tím nechtěně vyprovokovali k pokusu o moji vraždu. Takže tohle divadýlko končí tak jako tak.

   „Máš tady šéfku?" zeptal se Gill, načež se však ani nenamáhal čekat na odpověď a obrátil pohled k mé maličkosti. „Violet...máš tu čest poznat Bobbyho," ukázal na mladičkého prodavače v růžové košili a zelené pletené vestě s jistou ozdobou na její prsní kapse.

   Bobby si očividně vzal onen Gillův odvětek k srdci. Evidentně ho tím nafoukaným pošukem trochu urazil, ale i tak mu to Gill mohl vrátit nějakou, míň nemístnou cestou.

   „A ty, Bobby...nechť je tobě ctí, že máš tu šanci poznat tady Violet." Popravdě jsem netušila proč s tím představením nás tomu druhému dělá takovej honosnej tyátr, ale raději jsem tomu nepřikládala žádný hlubší význam. Nejspíš se tím prostě jen bavil, i když seriózností a formalitou otevřeně pohrdal.

   „Robert Grimmes," představil se celým jménem Bobby a uklonil se. „Potěšení je samozřejmě na mé straně, slečno," dodal, když se opět narovnal. Z jeho gentlemanského gesta mi lehce zrůžověly tváře.

   „T-taky mě těší," odtušila jsem rozpačitě. I přes to, že Bobby očividně preferoval stejné pohlaví namísto toho opačného, jeho nečekaná úklona mě značně zaskočila, a uvedla tak do rozpaků.

   „Je tady Gloria?" zeptal se netrpělivě Gill, a zcela tak přerušil moje rozpačité překvapení z Bobbyho gesta.

  Kdybych ho neznala a díky miniaturní broži v podobě duhy na prsní kapse Bobbyho pletené vesty si nebyla prakticky jistá, že jsem ta poslední osoba, která by Bobbyho zajímala zrovna tímhle způsobem, řekla bych, že tahle jeho neurvalost byla jakýmsi projevem „žárlivosti". Jenže já ho znám, takže žárlivost jako důvod jeho nevrlosti automaticky vylučuju.

   „Bohužel, Gilly," Bobby pokrčil omluvně rameny, „šéfka je na Bahamách." Pohledem ukázal na reklamní plakát, na němž se pyšnila baculatá žena v konečném stádiu středního věku v dvoudílných leopardích bikinách, plážovém slamáku a černých slunečních brýlích.

   Teď už chápu, proč má tenhle obchod v názvu dvě X namísto toho jednoho. Podle všeho byl vytvořen podle fyzických měr zdejší majitelky. „Snad tisíckrát jsem jí říkal, že mi stačí, když mi pošle obyčejnej pohled," povzdychl si Bobby. Jeho šéfová v leopardích bikinách evidentně byla to poslední, co toužil vidět. „Takže se holt budete muset spokojit se mnou."

   Popravdě mi to nijak nevadilo, i přes rozdílný vkus pro kombinace barev jsem si byla jistá, že Bobby mi za tyhle bílé šaty dokáže vybrat nějakou vhodnou a hlavně levnou alternativu.

   „Fajn." Gillova znatelná nevrlost vůči Bobbymu už z většinové části odezněla. „Tak co navrhujete, pane stylisto?"

   Bobby si mě změřil pohledem od hlavy až k patě. „Ty šaty jsou fakticky otřes," uznal pobaveně. „I když...ten zbytek je dost nadějnej," usmál se a pokynul mi, abych šla za ním.

   Překvapeně jsem vykulila oči, když se mi konečně naskytl pohled na všechny regály a věšáky s oblečením, jež vyplňovaly rozsáhlý interiér daného butiku.

   Na první pohled sice nevypadalo, že by EXXCELENT GLORIA mohla konkurovat svým noblesním sousedům, ovšem opak byl pravdou. Tenhle obchod nabízel daleko větší a hlavně lepší výběr než Louis Vuitton či místní pobočky Calvina Kleina.

   „Jakou máš velikost?" zeptal se Bobby, zatímco přejížděl pohledem po jednom z černých regálů. „Tipoval bych tě tak na S."

   "Může být, ale spíš XS," odpověděla jsem mu.

   „Fajn." Bobbymu se zablýsklo v očích a v ten moment se strhla stylistická mánie. S každým třetím pultem či regálem, u kterého se zastavil, mi do rukou přihodil další kus oblečení.

   „K-kolik toho ještě bude?" Musela jsem se nahnout na bok, abych přes onu náruč oblečení vůbec viděla, kam vlastně jdu.

   „Už jenom poslední kousek," ujistil mě Bobby, sundal z plastové figuríny zlatý náramek a položil mi ho na vrch celé té oděvní hromady. „Hotovo," prohlásil a já si konečně oddychla.

   „Tak fajn," Gill mi položil ruce na ramena a prakticky mě dostrkal do nejbližší převlékací kabinky. Chápala jsem ten naspěch, ovšem nikdo ho nenutil, aby se tohohle vyčerpávajícího maratonu účastnil s námi. Mohl si u pultu sednout na lavičku pro zákazníky a počkat, než z Bobbyho vyprchá ona stylistická mánie.

   „Evidentně už mě nebudete potřebovat," usoudil se šibalským úšklebkem Bobby a vrátil se zpět za prodejní pult. Usoudil dobře, alespoň tedy podle Gilla, jenž se právě chystal něco říct, ovšem přerušilo ho nenadálé zachrastění kovových žabek kabinkového závěsu, který jsem mu zatáhla přímo před nosem.

   „Děláš, jako bych tě ve spodním prádle ještě nikdy neviděl, prcku," povzdechl si pobaveně a o pár kroků odstoupil od kabinky. Při téhle poznámce mi značně zčervenaly tváře.

   Proč to pořád dělá? Proč má neustálou tendenci mě přivádět do rozpaků? Chápu, že mu to přinejmenším zvyšuje určité odvětví sebevědomí, ale to stále nic nemění na tom, že mně tohle rozhodně neprospívá.

   Nikdy to nemělo zajít tak daleko. Správně se mu nikdy nemělo podařit mě dostat do byť jen minimálních rozpaků, ale stalo se. A já na to opravdu nejsem pyšná, i když pochybuju, že to ještě půjde nějak ovlivnit.

   Nešlo ani tak o ten stísněný prostor v kabince, ale i přes všechny ty osobní chvilky, jež už jsme měli za sebou, tohle už mi přišlo trochu moc.

   Rozhodla jsem se jeho poznámku a pokus mě vyprovokovat k bůhví čemu ignorovat a přetáhla si přes hlavu sněhově bílé šaty. Nebýt toho otřesného potisku, možná by zase nebyly tak moc špatné.

   Začala jsem se zvědavě přehrabovat v té kupě oblečení, která podle Bobbyho měla tvořit dnešní alternativu za můj vidlácký oděv.

   Bobby mi do onoho outfitu nezařadil nic růžového, za což jsem byla poměrně ráda, stejně jako za to, že celý outfit ve finále obsahoval pouze čtyři barvy: černou, bílou, šedivou a samozřejmě fialovou. Pro vlastní dobro jsem se raději nedívala na cenovky.

   Dobře...uznávám, že Bobby má na stylistiku docela i vlohy, ale jaksi zřejmě zapomněl na fakt, že já se v tomhle oblečení chystám do civilu, a ne na noční diskotéku v tom nejdivočejším bellevillským baru.

   To fialové krajkové bolerko a purpurové silonky by ještě šly, ovšem onen šedý crop-top, jenž byl v přední části doslova rozstřihnutý a znovu k sobě sešitý černou saténovou stuhou, a bílé mini kraťasy, jejichž spodní lem mi sotva sahal do poloviny tenkými silonkami zahalených hýždí...vážně nepřipadaly ani v tu nejmenší úvahu. Tedy alespoň ne mezi lidi. Jak jsem řekla, na nějakou barovou nebo domovní párty, a tím pádem i přehlídku veškerých vašich předností, by to očividně byla ta správná volba. Ovšem tohle rozhodně nebyl můj případ.

   Budu muset Bobbymu nějak šetrně naznačit, že jeho smysl pro stylistiku není úplně bezchybný, a požádat ho, aby mi vybral nějaké, značně přijatelnější oblečení.

„Zase ti to trvá celou věčnost," poznamenal nevrle Gill. „Jak dlouho tam ještě hodláš bejt?"

   „Dej mi minutku," odvětila jsem a začala si rozvazovat černou stužku, jež k sobě spojovala obě přední části šedivého crop-topu. Kdyby nebylo té přehnané vyzývavosti, brala bych tenhle outfit všema deseti. Stylem ke mně seděl perfektně.

   Ještě jednou jsem se na sebe podívala do kabinkového zrcadla. Nechtělo se mi tohohle dojmu vzdávat, i když jsem věděla, že na to bohužel dojde. Možná to bude znít divně, ale přidala jsem si, jako bych dneškem prošla určitou proměnou. Psychickou i fyzickou.

   Ovšem i kdybych se úderem půlnoci změnila sebevíc, stále jsou tady věci, jež přetrvají navěky - například můj morální kodex, jenž mi brání sejít z na scestí.

   „Čas vypršel," oznámil mi náhle Gill a nečekaně odhrnul zlatavý závěs, jenž mi dodával alespoň tu špetku soukromí. Zaskočeně jsem sebou trhla a pravým loktem se praštila o zrcadlo.

   Přesně tohle jsem nechtěla. Věděla jsem, co přijde, když mě v tomhle outfitu uvidí. Nebyla jsem si jistá, zda na to bude síla mojí vůle vůbec stačit.

   „To teda zírám," nadzvedl obdivuhodně obočí, když se mu následně naskytl pohled na moji, z velké části sice zahalenou, ovšem i tak až moc vyzývavou maličkost.

   „Stejně si to nebudu brát," oznámila jsem mu a lehce odvrátila svůj rozpačitý pohled na stranu. „Je mi to moc malý," zalhala jsem v naději, že tohle bude znít jako dostatečný důvod, proč si onen outfit nemůžu koupit.

   „Já myslím, že ti sedí jako ulitej," namítl Gill a zatáhl za sebou závěs od kabinky. Nasucho jsem polkla, přičemž mé tělo okamžitě začala ovládat nervozita, elektrické napětí a adrenalin. O dva kroky jsem poodstoupila a narazila zády do obdélníkového zrcadla.

   „Hele, j-já se ještě nepře-" pokusila jsem se něco namítnout, ale Gill mě v mžiku přerušil, zase.

   „I když k dokonalosti tomu přeci jen něco chybí," poznamenal a dál na mě upíral zkoumavý pohled.

   „M-myslíš tohle?" pohledem jsem nejistě ukázala na zlatý kruhový náramek, jenž jsem nechala položený na věšákové poličce.

   Gill s potměšilým úsměvem na rtech mlčky zakroutil hlavou, načež si sáhl do přední kapsy svých černých džín, vytáhl malý švýcarský nůž a jedním obratným pohybem mi s ním rozřízl pravou silonkovou nohavici od hýždě až ke tříslu.

   Prakticky se mi zatajil dech, když jsem vzápětí zjistila, že moje pokožka zůstala kompletně netknutá. Nechtěla jsem radši ani pomyslet, na čem tuhle brilanci dokonalého řezu vůbec trénoval.

   Gill zavřel nůž a zastrčil si ho zpátky do kapsy. „Teď je to dokonalý," hrdě se usmál a jemně mi přejel prsty po obvodu oné trhliny. Mírně jsem se zachvěla a pokusila se potlačit blaživý sten, jenž se mi dral ven ze rtů, když se jeho prsty zastavily v místě mého pravého třísla.

   Jeho ruce se zničehonic přemístily k saténové stužce a udělaly mi na ní provizorní mašličku. „Radši už půjdeme, času jsme tady strávili až dost," prohlásil. Než jsem stačila cokoliv namítnout, pevně mě popadl za pravé zápěstí a prakticky mě vytáhl z oné kabinky ven.

   „Tak kolik si řekneš?" zeptal se na pokladně Gill a pohledem ukázal na moji „spoře" oblečenou maličkost. Evidentně bylo pozdě na jakékoliv námitky nebo protesty. Opravdu mě čím dál víc začínalo štvát, že ať už jsem se rozhodla jakkoliv, nakonec bylo vždycky po jeho.

   „No, že seš to ty, Garstone," Bobby poklepal na prodejní kasu, „protentokrát to bude zadara." Už dva lidi nám - nebo spíš mně - dneska pomohli a já jim za to nemohla dát ani jediný cent. Sice jsem nerada někomu něco dlužná, ovšem za své nynější finanční situace jsem bohužel nemohla udělat nic jiného, než Bobbymu upřímně poděkovat, neboť Gill se skutečně netvářil, jako že se mu chystá dát alespoň to malé dýško za snahu a pomoc, které bych mu později samozřejmě proplatila nazpět.

   Gill se nad Bobbyho milodarem spokojeně pousmál. „Tak díky," odvětil a přestal se loktem opírat o prodejní pult. „Měj se, Bobby," rozloučil se a pohledem mi naznačil, abych ho následovala k východu.

   „Nápodobně," odtušil Bobby s téměř identickým úšklebkem, načež přemístil svůj pohled ke mně. „Těšilo mě, Violet."

   „Mě taky," oplatila jsem mu vřelý úsměv a vydala se za Gillem k východu. Když otevřel dveře, ozvalo se zacinkání dveřního zvonku, a my se tak opět ocitli na otevřeném prostranství obchodního centra.

   Stále jsem na sebe měla vztek, že jsem se od Gilla nechala umlčet a vyšla v tomhle oblečení na veřejnost. Pro někoho jiného je tohle možná denní kafe, ale to v mém případě rozhodně neplatilo.

   „Neciv na mě tak," vyzvala jsem ho rázně, aniž bych se mu podívala do tváře. „Ty moc dobře víš, že bych takhle nikdy dobrovolně nevyšla na ulici."

   „Jo," odvětil netečně a krátce pokrčil rameny. Jako bych snad čekala nějakou jinou a víc ohleduplnou odpověď. Smířlivě jsem si povzdechla a zvedla pohled k jeho obličeji.

   „A co vlastně máme na programu teď?" zeptala jsem se v naději, že už se nebude jednat o návštěvu dalšího obchodu.

   Gill se potměšile ušklíbl a v jeho očích po delší době zajiskřilo. „Už jsem se bál, že se ani nezeptáš, má milá." Zalovil v igelitové tašce, kterou kupodivu nezapomněl na Bobbyho prodejním pultu, a vytáhl z ní stříkací plechovku s fialovým sprejem. Hned mi došlo, co má s touhle věcičkou v plánu.

    „Děláš si legraci, že jo?" zeptala jsem se a nevěřícně povytáhla jedno obočí. Chápala bych, kdyby se Gill rozhodl něco takového udělat pod temným pláštěm noci, ale teď? Za bílého dne a ještě v obchodě plném lidí, a tím pádem i svědků? Nezbláznil se on náhodou? Počkat, to je vlastně řečnická otázka.

   „Ne," ujistil mě, „protože ta pravá sranda teprve začíná!" Nelíbilo se mi to a zároveň jsem si uvědomovala, jakej průšvih z toho může bejt, ale i tak jsem poslechla démona, jenž představoval moji touhu po adrenalinu a teenagerském dobrodružství.