Brzy ráno dne 18. 6. 1942 hlídku spící na kúru - Jana Kubiše, Jana Hrubého, Josefa Bublíka a Adolfa Opálku - vzbudilo vrčení motorů pod okny kostela a štěkání německých rozkazů. Všem čtyřem mužům se rozbušilo srdce. Objevili je?

Opálka se se svou nabitou pistolí typu Walther P-38 opatrně připlížil k oknu a volnou rukou jej pootevřel. Viděl, jak se Resslova ulice plní německými automobily, viděl stovky příslušníku Waffen-SS a gestapa, jak uzavírají ulice a vyhánějí z nich civilisty. Přestože německy moc nerozuměl, smysl těch útržků, co dokázal pochytit, byl jasný. Objevili jejich úkryt a chystají se vniknout do kostela.

Adolfovi se začaly v hlavě honit spousty otázek. Jak je mohli najít? To je někdo zradil? Ale kdo promluvil? Moravcovi? Ten mladý Vlastimil? Nebo ještě někdo jiný, kdo je viděl vcházet do kostela? Ani na okamžik si Opálka nepomyslel, že by jej mohl zradit jeho vlastní podřízený, člen z jeho výsadku. Věděl ale, že ptát se, odkud má gestapo stopu, je zbytečné. Mají jiné starosti. Teď je čeká boj. Nevzdají se. Zemřou se zbraní v ruce.

Německé hlasy zesílily, ale ke kostelu se dosud nikdo z nich nepřiblížil. To dalo Opálkovi možnost zorganizovat obranu. Už předem poslal Jana Hrubého, který byl tu jedinou noc na kůru s nimi, do krypty, aby varoval ostatní kluky. Tři obránci stačí. Pokyny zněly jasně. Bojovat statečně, střílet najisto, zdržet Němce, jak dlouho to jde a nepadnout jim do rukou - živí. Z toho důvodu měl Adolf u sebe ampuli s kyanidem draselným, Kubiš s Bublíkem museli spoléhat na svůj poslední náboj, ukrytý v kapse.

Těžké dubové, železem pobité dveře se otevřely. Bylo slyšet nervozní přešlapování vojáků před nimi. Jednotka skládající se z více než 700 příslušníků gestapa a Waffen-SS se chystala k zásahu. Nevěděli, co je čeká. Seznámí se s česko-slovenským odporem a anglickými zbraněmi a granáty.

Adolf sevřel prsty v pěst a mávl s ní. To byl signál pro Bublíka a Kubiše, nepřátelé jsou tady. Všichni tři Češi o krok ustoupili od zábradlí a nachystali zbraně do palebného postavení. Mohutné kostelní sloupy jim poskytovaly výborné krytí před německými kulkami. Tiše sledovali, jak se Němci obezřetně rozhlížejí a poté se rozbíhají do prostoru. Napjaté, hrobové ticho nečekaně přerušilo štěknutí Adolfovy pistole. Bublík s Kubišem se přidali, zdi kostela se rozburácely prudkou obrannou palbou a Němci, překvapeni silným odporem, se po chvíli neúčinné palby nedůstojně pokoušeli utéct, několik se jich zraněných svíjelo na zemi.

První kolo si připsali parašutisté.

Jakmile Němci opustili kostel, Jan s Josefem rychle naházeli na schodiště těžké bedny a stojany s motlitebními texty, aby Němcům znemožnili přístup na kúr a na galerii. Po podlaze se rozletěly papíry. Chatrná obrana, ale mohlo by je to chvíli zdržet. Poté zaujali zpět své pozice, zbraně namířené pod sebe.

Náhle z ulice zazněl silný německý výkřik. Všichni tři muži spatřili, jak se z oken protějšího obchodního domu vysouvá hlaveň nacistického kulometu, který jen o pár vteřin později spustil do okna kostela prudkou palbu. Zároveň dovnitř vnikl další oddíl SS a gestapa, vyzbrojen ručními granáty. Bublík s Kubišem stříleli z galerie a chrámové lodi, Adolf Opálka bránil zabarikádované schodiště.

Tři Češi bojovali statečně. Kubiš při letmém pohledu na hodinky zjistil, že už se brání necelé tři hodiny. Náhle na kůr dopadl další granát a explodoval přímo za Josefem Bublíkem. Střepiny mu pronikly do nohou, přesekaly mu svaly a zlomily holenní kost na pravé noze. Bublík se z posledních sil pokusil doplazit se ke zbytkům zábradlí, zanechával za sebou krvavou stopu. U zábradlí jej síly opustily. Když nabíjel svůj Browning ráže 6,38mm, jako by mu před očima na vteřinu proběhla jeho minulost: vojenský výcvik v Československu, rok 1938, útěk do Anglie, seznámení s Adolfem Opálkou, začlenění do vsadku Bioscop, seskok nad Protektorátem. Josef se naposledy nadechl, přiložil si pistoli k pravému spánku a stiskl spoušť. Adolf Opálka se rychle otočil, spatřil však jen, jak se jeho přítel hroutí do louže krve. Na kúru tedy zůstali obránci jen tři a jejich palba zeslábla.

Jan Kubiš střílel ze svého stengunu na Němce, kteří pronikali do kostela zpoza oltáře: první zasažení padali a znemožňovali tak ostatním útočníkům rychlý postup vpřed. Náhle vedle něj dopadl granát, rychle jej tedy vzal a mrštil jím mezi Němce, kteří se okamžitě stáhli a kryli se před výbuchem. Jeden z nich se však proplížil kolem zdi a hodil další granát přímo na rodáka z Dolních Vilémovic. Kubiš se pokusil uskočit, tentokrát však neměl žádnou šanci. Granát explodoval a smrtelně jej zranil. Instinkt Janovi velel zastřelit se, ale pistoli už vytáhnout nemohl. Smysly jej opouštěly, nevnímal odražené kulky ani Němce, kteří už prolomili jejich barikádu a hnali se přímo k němu. I hlas tlumočníka, který jej drsně pleskal po tvářích a lámanou češtinou se jej ptal na jméno, přicházel jakoby z velké dálky. Usmál se na Němce, který se nad ním skláněl, a vyčerpaně zavřel oči. Cítil, že se blíží konec, ztratil už moc krve. Cítil, jak jej čísi ruce zvedají a  někam jej nesou. Němci jej chtějí živého. Toto přání - získat svědectví a informace přímo od pachatele atentátu - se však Němcům nikdy nesplní. Rotmistr Jan Kubiš vykrvácel cestou do lazaretu v Podolí.

Adolf Opálka zůstal na kúru kostela sám. Poslední statečný, zoufalý odpor. Sám proti stovkám Němců, prahnoucím po jeho výpovědi. Střílel, krčil se, uhýbal granátům a třískám dřeva. Až po dvaceti minutách tvrdého osamoceného boje si jej našel jeden z posledních německých granátů. S pravou stranou těla prosekanou třískami a střepinami, s tříštivou zlomeninou paže a nedostatkem munice skončil Adolfův boj. Věděl, že je konec. Opálka se s bolestí doplazil k místu, kde mu z jeho přeražené ruky vypadla pistole. Zkontroloval zásobník a zarazil jej zpátky. Zbýval mu poslední náboj. 

Zdravou rukou vytáhl zpod límce svého svetru malou ampulku s kyanidem draselným, poslední záchranou před výslechy a mučením. Musel si pospíšit. Němci se k němu blížili. Slyšel dupání jejich vojenských bot, když se hnali po schodech. Uviděli, co dělá. ,

,Halt! Halten Sie!" zařval na něj jeden z nich. Adolf si kyanidovou kapsli strčil do úst a navzdory velké bolesti si přiložil pistoli ke spánku. 

,,Vyhrál jsem." zašeptal tiše česky a rychle zmáčkl spoušť.  Němci k němu doběhli pozdě.

Adolf Opálka, vůdce londýnských parašutistů, byl mrtev. Už necítil, jak rozzuření Němci kopou do jeho těla. Nevěděl, že jej táhnou ven z kostela na ranní slunce a jeho prostřelená hlava zanechává na chladné podlaze krvavou stopu. Nevěděl, že se nad ním venku sklání Karel Čurda a šeptá jeho jméno.

Kostel neubránil. Ale přesto zvítězil.