„Musíme už jít," říká muž ve středním věku se starostmi v očích i v hlase a balí poslední zásoby jídla. Ruce se mu třesou. Stářím to rozhodně není. Je to strach. Takový ten typ strachu, kdy se víc, než o svůj život, bojíte o životy svých milovaných. Strach, že nemůžete zastavit armádu pozemšťanů, postupující metr po metru, který vypaluje domy a vraždí obyvatele planety, jíž se rozhodli obsadit. Jeden proti tisícům, poslední odhodlání nenechat se zotročit proti masám sebejistoty a agresivity ze Zem.

Těká očima po místnosti a pokouší se zapamatovat si každičký detail, vrýt si do paměti obraz domova, o který za chvíli přijde. Buď se pozemšťanům vzdají, nebo je zabijí. Útěk není možný. Těch krys ze Země je tolik!

„Kde je Joell?" ptá se a snaží se, aby na jeho hlase nebyly znát známky tolika bolestivých emocí. Jeho žena a syn mu věnují jediný pohled. Beze slov odpovídají, že nemají tušení.

Kluk jedna zatracená! Jen tak tak stihnou utéct před první vlnou pozemšťanů a on je ještě bude zdržovat!

Nemá ale sílu se zlobit.

Odpovědi se mu sice nedostává, ale má tušení, kde je jeho mladší syn.

„Hned jsem zpátky." Posílá své ženě vysílený povzbuzující úsměv a vychází z domu. Úpatí blízkého pohoří jasně září do temné noci jako pochodeň, oznamující zkázu všem obyvatelům planety Daritie.

Vesnice pod horami jsou v plamenech.

Má pocit, jako by slabý vítr k němu přinášel jemný popílek a vzduch zapáchající po hořícím dřevě. Jako by slyšel křik umírajících, kteří prosí o slitování. Pláč žen, dětí, ale i mužů. Pokřiky valící se armády lidí ze Země. Nebude dlouho trvat a pohltí i jeho vesnici.

I na takovou dálku si umí živě představit černé spálené trosky, které zůstávají po pozemšťanech jako živoucí připomínka toho, že právě oni se stávají vládci planety. Přebírají žezlo, které rvou z rukou zdejších obyvatel násilím, terorem a vyvražďováním. Odporná, zlá rasa. A přitom máme tolik společného, pomýšlí muž a utírá do rukávu slzu, která se mu dere z oka a zanechává třpytivou cestičku na zašpiněné tváři.

Kroutí hlavou a přestává přemýšlet o tom, co se může ve vedlejších vesnicích odehrávat.

Prochází zahradou a snaží si užívat tyhle poslední chvíle, kdy je ještě svobodný. Pozemšťané tomu totiž udělají přítrž.

„Joelli." Zaklání hlavu, když přichází k mohutnému stromu, který roste v rohu zahrady. Jediné světlo poskytují zářivý Isidorius a jeho menší dvojník Sarwar. Svítí na obloze jako dva králové a dělají společnost méně jasnějším hvězdám. Vždycky na obloze byly a budou. Ať se děje, co se děje, jejich záře jenom tak nevyhasne. Ani pozemšťané s tím nic neudělají. „Pojď dolů, musíme jít." Čeká a dává synovi deset vteřin. Když se i tak nic neděje, shazuje svůj ruksak a začíná lézt po žebříku do malého stromového domu, který kdysi pro syny postavil.

Zdá se to jako včera.

Odhrnuje kus záclony a nakukuje dovnitř domečku.

Malý Joell sedí v rohu, s koleny přitaženými k bradě a očima červenýma od pláče sleduje hrad z dřevěných kostek, které taky kdysi vyrobil jeho otec. Dětský domek je plný ručně vyrobených hraček a pokreslených dřívek a obrázků.

Joell očima těká k otci a po tvářích se mu začíná koulet další veliké slzy smutku, zmatení a neporozumění. Dospělí docela nechápou, co se děje. Devítileté dítě to nepochopí určitě.

„Můžu si... ho vzít s sebou?" ukazuje chlapec s ocelovýma očima na vyřezávanou hračku, která už svou krásnou bílou barvu dávno ztratila. I tak je to ale jeho nejoblíbenější.

„Určitě," usmívá se otec.

Joell ji bere do ruky a utírá si slzy do košile. Naposledy se rozhlíží po svém domečku, a následuje svého otce dolů po malém žebříku.

Chlapec je sice ještě malý na to, aby rozuměl věcem kolem kolonizace, ale když v dálce spatřuje oheň, zaráží se a třeští oči.

„Bude to dobrý." Kleká si k němu a Joell statečně přikyvuje. Objímá svého tatínka pevně kolem krku.

Sám nevěří tomu, co říká a chtěl by synovi nalhat další krásné věci o tom, jak vše bude v pořádku, ale nemá na to čas. „Pojď, bratr a maminka na nás čekají."

Muž si stoupá na nohy, ale nepouští Joellovu ruku.

Z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe, je oba zalévá ostré bílé světlo. Joell se otce pouští, aby si mohl zakrýt uši. Zvuk jdoucí z toho obrovského stroje je nesnesitelný. Dvě vteřiny na to se ozývá výbuch, ohromný. Veliká žhnoucí koule pohlcuje krajinu před ním a neskutečnou rychlostí se řítí přímo na ty dva.

Muž popadá syna a schovává se za strom. Objímá ho, aby ho mohl ochránit vlastním tělem. Žár, který se kolem nich valí, ta lavina pekla, začíná pálit jeho košili a kůži na krku. Cítí spalující bolest při každém nádechu. Nemá čas přemýšlet, protože veškeré jeho myšlenky patří ohni a žáru, do kterých se občas promítne obličej jeho ženy Kjorsten.

Připadá mu to jako věčnost ve výhni, ve skutečnosti to ale můžou být jenom vteřiny.

Žár se vytrácí a jeho polévá příjemný vlažný vzduch. Trhaně se nadechuje a bojí se vzhlédnout. Bojí se toho, co uvidí, protože to cítí. Bolest. Takovou, která se vám usadí v hrudi a začne do těla vypouštět jed v podobě toho největšího zoufalství, jaké si kdo umí představit.

Pomalu, nehledě na popáleniny, se odtahuje. Joell s vyvalenýma očima stojí u stromu a zírá před sebe.

Muž rukou přejíždí po horké kůře stromu a dělá klopýtavý krok, aby se mu do zorného pole mohl dostat jeho dům.

S očima vytřeštěnýma hrůzou sleduje černé ohořelé trosky místa, které nazýval domovem.

„Kjorsten," chraptí a snaží se nedbat na bolest popáleného hrdla. Vdechoval až moc horký vzduch. „Vasko!" Pokouší se o další krok, ale tíha všeho, co vidí, mu nedovoluje udržet se na nohách. Padá na kolena a rozhlíží se. Všude pobíhají zmatení, zranění a vyděšení vesničané. Někde vzadu svojí mysli vnímá pláč a křik, ale všechny zvuky přebíjí tlukot jeho vlastního srdce, do kterého někdo vrazil ocelový kůl. Fyzickou bolest nevnímá, protože cítí jenom bodání v hrudníku a nechce si připustit to, co vidí. Jenom trosky, oheň a popel..

Mohli to přežít, určitě žijí, opakuje si v duchu, zároveň mu ale druhý, tichý hlásek říká, že pravda je jiná.

Tohle utrpení, kdy tápe v mysli, zda tohle všechno není jenom sen, netrvá dlouho. Přímo před ním se objevuje chlap v uniformě, se zbraní v ruce. Něco mu říká, ale Joellův otec mu nerozumí. Nemluví jejich jazykem.

Ten není z Daritie.

Pozemšťan. A míří na něj zbraní.

Joell sleduje, jak nějaký vysoký muž udeřuje pažbou zbraně jeho otce po hlavě. Ten se v bezvědomí svalí na horkou zem.

Něco mu říká, že by měl utéct. Ale je doslova ochromený strachem. Jenom stojí a sleduje, jak vojáci začínají zaplavovat vesnici. Slyší střelbu a chlapec si zakrývá uši a začíná brečet. Celým jeho tělem začínají otřásat mohutné vzlyky a rychle tím na sebe upozorňuje.

„Hej!" Joell otevírá oči, ale musí je mhouřit. Někdo mu svítí do očí silnou baterkou. On je v jednu chvíli na pochybách. Máma mu vždycky říkala, že pozemšťané jsou nestvůry s čtyřma rudýma očima, a že po nocích hledají malé děti, které by mohli sníst. Ale ten, na kterého se teď dívá, vypadá.... úplně stejně jako lidé z Daritie. Ihned poznává, že není z Joellovy planety – nemluví stejným jazykem.

Znovu se dává do pláče a tiskne si k hrudi dřevěnou hračku.

Muž mu přestává baterkou svítit přímo do obličeje a chvíli si ho prohlíží. Hračku bere, a pak na ni dupe. Joell se dívá, jak se rozlamuje na několik kousků a začíná plakat ještě víc, dokonce se snaží od sebe muže odstrčit, popadá ho hysterický strach.

Voják ale bere Joella za ramena a přiráží ke stromu. Křičí na něj jako smyslu zbavený a Joell stále dokola opakuje pár slov jako: ‚Nevím' a ‚Nerozumím' a do toho volá tátu, mámu a svého bratra. Nechápe, proč mu nikdo nejde na pomoc, proč ho tady nechali samotného.

„Tati!" křičí, když ho voják popadá za ruku a vleče směrem k ostatním vesničanům, které shromáždili u náměstí. „Mami!" Domy, kolem kterých prochází, hoří nebo jsou před nimi leží hromady různých věcí. Od nábytku, přes oblečení, po hračky, ale občas na zemi leží i lidé. Mrtví, nebo zranění.

Joell kouše vojáka do ruky, jak nejsilněji může, vtrhává se mu z pevného sevření a rozbíhá se pryč. Jenomže nestíhá udělat ani tři kroky, když zezadu přichází tupá rána nějakým těžkým předmětem.

Chlapec ještě chvíli zůstává při vědomí a jeho poslední myšlenka patří domku na stromě, kde zanechal všechny neživé kamarády a taky svou dětskou duši.