Jakmile přicházím k sobě, vím, že rozhodně neležím ve svojí posteli ve vesnici. Bojím se otevřít oči, protože se mi jako poslední vybavuje, jak jsme utíkali před vojáky. A dál? Nevím, ale musel jsem ztratit vědomí a jsou jen dvě možnosti – chytili mě vojáci a moc dlouho žít nebudu, nebo mě našel Daeron či někdo jiný a pomohl mi. A vzhledem k tomu, že se cítím poměrně pohodlně, usuzuju, že se mi stala možnost číslo dvě, naštěstí.

Pomalu otevírám těžká víčka a rozhlížím se po malé, poměrně tmavé místnosti. Na stropě nade mnou svítí jedna dlouhá zářivka a vedle postele stojí židle s hromádkou složeného oblečení. Odhrnuju bílou deku a nestačím se divit. Popálenou nohu mám profesionálně obvázanou a všechny menší škrábance a rány vyčištěné a přelepené alespoň náplastí.

Velmi opatrně se stavím na nohy a necítím téměř žádnou bolest, jen zvláštní tahání, jako by mi byla kůže malá. Museli mi dát něco proti bolesti, což je jedna z dalších divných věcí. Obyčejné bílé triko měním za oblečení, které na mě čeká na židli, a mám v plánu alespoň nakouknout na chodbu, abych zjistil, kde jsem, jenže přímo ve dveřích se skoro srážím se starší ženou. Šedivé vlasy má stažené do drdolu a na sobě bílý plášť. V ruce drží lesklý tácek, na kterém jsou položené čisté obvazy, nůžky, sklenice s vodou a pár tablet.

„Chystáte se někam, drahoušku?" promlouvá přívětivým tónem a na tváři se jí objevuje přátelský úsměv. „Jen se hezky zase posaďte, převážu vám nohu, pak budete moct odejít."

Drahoušku?

„Přiotrávil jste se kouřem," povídá, když nůžkami přestřihává starý obvaz, „proto jsme si vás tady na chvíli nechali, abychom měli jistotu, že se váš stav nezhorší. Ale vy Daritiané se hojíte úplně jinak, než my, takže mě vůbec nepřekvapilo, že jste po pár hodinách spánku zase jako rybička."

Očima těkám po místnosti a hledám hodiny, cokoli, čím bych zjistil, jaká je denní doba, ale v pokoji není ani okno. Zvláštní.

„Dala jsem vám něco proti bolesti," pokračuje v mluvení, když končí s obvazem, sundává si rukavice a podává mi sklenici a nastavuje tácek se dvěma tabletami. Zachytávám pohled jejích jasných, zelených očí a nedůvěřivě prášky převaluju v dlani. „Jsou to jen vitamíny." I když na mě žena působí jako milá a starostlivá babička, nemůžu se přimět tablety spolknout. Lidi jsou prostě takoví, můžou klamat vzhledem i chováním a já jim nevěřím. „Budete chodit na pravidelné převazy a kontroly, abych se ujistila, že se rána správně hojí. Stehy vám vyndám tak za týden, dva," dotýká se lehce mého předloktní a až teď si uvědomuji, že jsem se musel zranit i takhle. Ani o tom nevím. „Jste v pořádku, drahoušku?"

„Jo," vzpamatovávám se pomalu. „Děkuju."

„Je to moje práce!" uchechtává se a ona si mě znovu prohlíží. „Vážně vám nic není?"

„Takhle blbě se tváří pořád, člověk si musí zvyknout," objevuje se mezi dveřmi Daeron se samolibým úšklebkem. „Jak se vám daří, Scarlett?" zajímá se o starší dámu.

„Gentleman, jako vždy," upravuje mu rozcuchané vlasy.

Daeron a... gentleman? Co se to tady děje?

„Daří se mi skvěle, děkuju. Dej na toho mladíka pozor, je asi vystrašený," říká mu potichu, ale dost nahlas, abych ji slyšel taky. Paní Scarlett se loučí a odchází, ale ještě si pro sebe mumlá: „Být tak o čtyřicet let mladší."

„Tohle sněz," ukazuje na prášky v mých rukách. „Neotráví tě."

Když Daeron vyvrací mou největší starost, házím do sebe všechno, co mi stará dáma přichystala a ani se nestíhám stydět za to, že jsem jí nedůvěřoval.

„Praštil ses do hlavy a zapomněl mluvit, nebo co?"

„Sklapni," odsekávám. „Kde to jsme?"

„Na jihu, tam, kam jsme potřebovali."

Takže my to vážně zvládli. S vypětím všech sil, ale jsme tady. Na místě, kde by mělo být realitně bezpečno před pozemšťany i jejich otrockým systémem.

„Co Mychel a ostatní?"

„Živí a zdraví," převrací nade mnou očima. „Někdo s tebou chce mluvit a není dobrý nechat ho čekat, takže hejbni zadkem."

Následuju Daerona a procházíme dlouhou chodbou. Žádná okna, jen dveře a stejný hrubý kamenný povrch jak na stropě, tak na zdech i podlaze.

Mohutnými dveřmi se dostáváme ven ze sektoru, který je nejspíš vyhrazený pro zraněné a nemocné. Najednou jsou všude lidé a je jich tolik, až mě z toho přechází zrak. Daritiané a pozemšťané se pohybují mezi sebou, povídají si, někam pospíchají, dokonce se k mým uším donáší daritijštině a já se prudce zastavuju. Ohlížím se a spatřuju dívku a kluka, jak se drží za ruce a kluk se snaží dívku naučit správně vyslovit větu „Mám tě rád" v mém jazyce.

Je to něco neskutečného, až přemýšlím, jestli nesním. Daritijština byla jedna z prvních věcí, kterou pozemšťané zakázali z čistě taktických důvodů – kdybychom se domlouvali na vzpouře, nepoznali by to. V době, kdy jsme my uměli anglicky, řadoví vojáci znali sotva pár základních slov a frází. A teď tady mladík v mém věku učí pozemšťanku daritijštinu, jak kdyby to byla nejvíc obyčejná věc na světě.

Někdo do mě z nepozornosti strká, takže konečně odtrhávám zrak od zamilované dvojice a jen na poslední chvíli stíhám zachytit krátkou omluvu. Taky v daritijštině.

Tohle se mi zdá.

„Na civění budeš mít potom dost času," vytrhává mě z mé bubliny Daeron, který nervózně kontroluje hodinky. „Jdeme."

„Kam?"

„Za Staříkem. Říká mu tady tak každej, ale před ním ani muk."

„Jasně," souhlasím nepřítomně.

„Myslím to vážně, u něj si vystačíš s tím, když ho budeš oslovovat ‚pane'. Nic dalšího moc nezkoušej."

„Nejsem idiot."

„O tom bych se hádal."

„Co mi chce?" ignoruju jeho neustálé uštěpačné poznámky.

„Přivítat tě v ráji," usmívá se pozemšťan vedle mě, ale v jeho úsměvu není ani stopa po radosti. „Já jen doufám, že mě u toho nebude potřebovat, mám jiné věci na práci."

„Jaké?" zajímám se a snažím se nezírat na každého člověka, který kolem mě projde. Proto svou pozornost obracím na vnitřek budovy, jenže všude je jen tmavý kámen.

A opět, žádná okna.

„Prospat minimálně týden a věnovat se... určitým lidem," blýská se mu v očích.

Následuju ho po kamenných schodech a vycházíme do patra, kde panuje ticho a klid na rozdíl od čirého chaosu dole. Daeron mi ukazuje, ať pohnu a on klepe na dřevěné dveře a bez pozvání vstupuje dovnitř.

Za velkým masivním hnědým stolem sedí skutečně starý muž, jehož koutky se zvedají do nadšeného úsměvu. Energicky se zvedá na nohy a děda s modrýma očima ke mně natahuju ruku, kterou automaticky přijímám.

„Herman Lumang," představuje se mi. „Konečně jsi tady, Joelli, tak dlouho jsme na tebe čekali. Posaď se," ukazuje na jednu připravenou židli. Bere mi slova ze rtů, protože jsem se taky chystal představit, ale už nejspíš nemusím. „Tak," skládá si ruce před sebe a prohlíží se mě, jak kdybych se něčím lišil od všech ostatních. „Pověděl ti něco Daeron, nebo mám začít od začátku?"

„Můžu odejít?" ozývá se jmenovaný zezadu.

„Ne," zamítá pan Lumang bez mrknutí oka a Daeron k mému zděšení neprotestuje a mlčí. „Tak jak?"

„Nic jsem mu neříkal," vrčí Daeron.

„Věc se má tak, že všichni víme, co jsme my, pozemšťané, provedli obyvatelům vaší planety. Co už ale moc lidí neví je, proč jste tak snadno podlehli rase o tolik omezenější, než jste vy sami. Před naším příchodem jste byli o stovky let před námi už jenom tím, že celá planeta mluví jedním společným jazykem, že nemáte pevninu rozdělenou na státy, jako my. Jste jednotní a hlavně jste ukončili zbytečné války, bez kterých my na Zemi žít neumíme. Jenže nejste hloupí a vaši vůdci se zbraní nezbavili, jak je mezi vámi známo." Ve všem, co říká, má pravdu a já cítím, jak se začínám mračit, když se dotýká tématu zbraní, protože se mi nelíbí, co naznačuje. Všichni vědí, že jsme se všech zbraní zbavili a je to hodně dávno. Proto jsme se pozemšťanům nemohli vrátit. My žili bez válek a úder z vesmíru nikdo nečekal. „Ve skutečnosti jsou všechny zbraně schované, uzamčené v trezoru na tajném místě."

Kdybych neviděl umřít otce a Karli, nejspíš by se mnou taková informace zamávala mnohem víc. Stejně je to ale šok, protože jsem do teď věřil, že zbraně prostě nemáme. Pohlížím na starce za stolem a zhluboka se nadechuju. Nemá nejmenší důvod mi lhát. A i kdyby to dělal, Daeron mi hned za dveřmi může povědět pravdu.

„My víme, kde trezor je," pokračuje. „Ale nemáme k němu klíče."

„Prosím?" nechápu.

„K trezoru jsou potřeba čtyři klíče. A to je důvod, proč tu teď sedíš. Jeden máš kolem krku."

Takže... já nosím jako přívěsek něco, co by mohlo dopomoct k vyhnání pozemšťanů z naší planety?

„Je to moc informací najednou," prohlašuje Lumang soucitně. „Ale všechno, co ti tu říkám, je pravda a jde mi jen o to dostat se k trezoru, odemknout jej a dát možnost vašim lidem se pomstít."

„Já to nechápu, proč... proč teda nejdeme otevřít ten trezor?" Tělem mi projíždí vlna adrenalinu. Pokud je to vážně tak, jak povídá, je s pozemšťany konec. Stačí se jen dostat ke zbraním a vrátit jim všechno i s úroky.

„Trochu to urychlím," hlásí se o slovo znuděný Daeron. Nejspíš nezvládá moje otázky, které mu přijdou až nesmyslné. „Je to snadný. Jsi první s klíčem, koho jsme dostali do relativního bezpečí. Další tři jsou někde tam venku, možná živí, možná ne. Teď musíme čekat, než se situace kolem našeho útěku uklidní a ty se během čekání možná naučíš i něco užitečnýho."

„Nebuď netrpělivý, sám jsi byl na začátku zmatený," mlaská nespokojeně Lumang a zní to jako prásknutí bičem.

„Z trochu jiných důvodů, ale jak chcete," syčí. Panuje mezi nimi určité napětí, chladné a odměřené. Jejich vzájemná nevraživost je takřka hmatatelná ve vzduchu. Něco na Daeronovo projevu mě ale přeci jen zaujalo.

„Jak moc záleží na tom, jestli je člověk s klíčem naživu?"

„Původně byl majitelem klíče tvůj otec a on ho předal tobě, určitým způsobem. Kdybys zemřel, klíč dál nebude aktivní a všechno skončí. Proto se tvůj život pro nás stává maximální prioritou." Nejsem z toho dvakrát moudrý, ale dál už se nechci vyptávat. Je toho moc najednou a já nestíhám informace v rozumné míře pobírat. Všechno se mi zdá až moc nereálné, vysněné. Že by ta tyranie vážně mohla skončit?

„Vidím, že jsi unavený," zvedá koutky Lumang v chápavém úsměvu. „Prozatím je to vše, nejdůležitější víš. Kdybys měl jakékoli otázky, nezdráhej se za mnou přijít." Pokyvuju hlavou na znamení, že chápu, ale jeho nabídka mě dvakrát neláká. To raději budu dál zpovídat Daerona. Lumang na mě působí jako by měl na sobě masku s úsměvem, ale pod ní se schovává člověk, o kterém nic nevím. Je mu sice tak sedmdesát, možná víc, ale nezapůsobil na mě.

„Tak... děkuju," nacházím to správné slovo.

„Ještě se určitě uvidíme. Daerone, zůstaň na moment." Pozemšťan zatíná ruce v pěst a jen velmi neochotně se obrací zpět na pana Lumanga. Já za nimi zavírám dveře a rozhoduju se počkat dole, protože bez Daerona se těžko tady někam hnu. Scházím schody a zase se ocitám v centru dění. Zamilovaný pár už si sice nevyznává lásky v různých jazycích, ale je tu mnoho dalšího, co poutá mou pozornost. Jako třeba hodiny, které ukazují krátce po dvanácté polední. Kvůli absenci oken mám ale spíš pocit, že je noc. Zvedám hlavu ke stropu, který je osázený zářivkami a světly a mě napadá, jestli nemají simulovat skutečné světlo.

Daeron se u Lumanga dlouho nezdržuje. Není to ani tři minuty a celý bledý vzteky se objevuje dole. Hned na to musí čelit útoku, protože mu kolem krku skáče blondýna s rozpuštěnými vlasy a dává mu pusu na rty. Odvracím se, abych jim dopřál moment pro sebe, ale tohle mu ještě dám sežrat. Dělá ze sebe největšího samotáře na světě a přitom má holku?

Jak někdo může snést Daerona?

„Ahoj, jsem Eileen!" představuje se mi hned, co se od něj odlepuje.

Eileen. To jméno mi něco říká, ale nedokážu si vzpomenout. Na mě se vesele zubí blonďatá krásná holka se zelenýma očima, která vypadá jako ten nejpozitivnější člověk na světě. Sálá z ní energie, zato Daeronovi z očí kouká vražda, pokud se jen slovem zmíním o něm a Eileen.

Opět se ptám, jak je možné, že ho dokáže vystát?

„Joell," podávám jí ruku.

„Vím, kdo jsi," mrká. „Jsem ráda, že jsi v pořádku, chvíli to s tebou vypadlo zle."

„Daerone!" doléhá k nám hluboký hlas a po schodech sbíhá obézní pozemšťan. Tváře má červené a sotva popadá dech. „Tohle sakra... nesmíš! Jdi za Lumangem."

„Teď jsem tam byl," mhouří Daeron oči a jak z něj zlost s příchodem Eileen vyprchala, tak se teď zase vrací.

„Nedělej si to ještě horší," rozhazuje chlap mohutnýma rukama. Házím po Eileen nechápavý pohled, ona ale sleduje ty dva a nejspíš usuzuje, že je Daeron jen kousek od toho, než mu prasknou nervy. Chytá ho za zápěstí a on hned povoluje zaťaté pěsti. Natáčí se k němu, co nejblíže to jde a něco mu šeptá do ucha. A nevím, jaká zaklínadla používá, on po pár vteřinách rezignovaně přikyvuje a následuje hromotluka zase zpátky do kanceláře, ze které přišel tak rozčilený. Eileen je doprovází zářivýma očima, a pak se obrací na mě.

„Ukážu ti, kde budeš bydlet," rozhoduje se.

„Kde to vůbec jsme?" chci vědět.

„Říkáme tomu Erlia. Určitě jsi postřehl, že jsme bez oken. Má to důvod. Všechno tohle tady jsou průduchy starého, obrovského vulkánu. Pár jeho částí je aktivních, ale nemusíš se ničeho bát, sem tam přijde menší otřes, ale to je všechno."

„Takže jsme oficiálně pod zemí?"

„Ano. Pod zemí a několika metry sněhu," ukazuje směrem nahoru. Málem bych zapomněl, že se nacházíme na nejchladnějším místě celé Daritie.

„Je tady celkem teplo," konstatuju.

„Generátory do celého obrovského komplexu vhání horký vzduch, který pochází z aktivnějších částí vulkánu, kde protéká láva." Páni. Takže to byla ta menší díra u stropu v nemocničním pokoji? Vlastně topení. Napadá mě snad miliarda otázek ohledně zásobování a elektřiny, ale jedna mě zajímá ze všeho nejvíc.

„Pozemšťané o tom nevědí? Myslím Browna a tak," naznačuju.

„Mají tušení, že se někde tady ukrýváme, ale nevědí přesně kde, a navíc je občas venku tak strašné počasí, že se neodvažují poslat sem vojáky, téměř jistě by zemřeli."

Nápadité. Geniální. Kamery s termovizí tady nejspíš taky nemají moc úspěch, když se nacházíme hluboko v útrobách vulkánu, který je zasypaný metry sněhu. Pak se mi vybavuje zpráva stará několik měsíců, která se roznesla po vesnici – že pozemšťané na jihu testují zbraně hromadného ničení, obrovské bomby. Možná se pokoušeli naslepo sestřelit právě tohle místo a vláda prezidenta Browna selhání ukryla za testování výbušnin. Taky mě napadá, že armáda a politici nejspíš existenci Erlii tají. Musí pro ně být velkým trnem v oku, že jsou stále lidé, kteří odolávají, a dokonce mají plán na svržení systému, jaký tady pozemšťané nastolili. Je to téměř otevřený výsměch všem těm, kteří se za každou cenu snaží tvrdit, jak mají pod kontrolou všechno a všechny.

Nemají.

„Takže tohle všechno je něco jako odboj?"

„Ne něco jako, my jsme odboj," prohlašuje s pyšným výrazem ve tváři.

„A Lumang tomu velí?" ujišťuju se.

„Jo," zvedá palec, což je gesto, které jsem pochytil právě od pozemšťanů. „Tak, tohle je tvůj nový domov," ukazuje na dveře, vedle kterých visí cedulka se čtyřmi jmény. Moje, Mychelovo, a pak dalších dvou kluků, které neznám. „Ať se ti tady líbí!" Během krátké chviličky je pryč a nechává mě samotného.

Pořádně se nadechuju a vcházím do pokoje. Mezi dveřmi už ke mně natahuje ruku vysoký blonďák.

„Nazdar, brácho!" Pozemšťan. Nejenom, že to prostě podvědomě vím, ale nikdo z Daritie by mi neřekl... brácho, když nejsme bratři. „Já jsem Emmet. A tohle Isaiah," hází hlavou směrem na zrzka s hnědýma očima. I druhý kluk, o trochu mladší než já, ke mně přichází a přátelsky mi tiskne ruku.

„Joell."

„Mychel, těší mě," střílí si ze mě poslední obyvatel pokoje a pořádně mě plácá po rameni. „Jak ti je?" stará se hned.

„Fajn. Víceméně." Mychel si musí připadat jako v pohádce. Vždycky mluvil o vzpourách a o rebelech a teď je jedním z nich. Až se dozví o trezoru se zbraněmi, bude jako šílený radostí, ale prozatím se rozhoduju mlčet, minimálně dokud tu bude i Emmet a Isaiah. „Co ty?"

„Budu v pohodě."

„Znáte se?" zajímá se Emmet hned.

„Už nějakou dobu," přikyvuje Mychel. „Spíš nahoře," poklepává na horní palandu.

Emmet a Isaiah. Ukládám si jejich jména do paměti a rozhlížím se po středně velkém pokoji. Čtyři lůžka, podlaha a stěny obložené dřevem, nejspíš aby izolovalo chlad sálající ze všudypřítomného kamene. I tady se nachází malý průduch, kterým sem jde teplejší vzduch. Dva psací stoly a stejný počet velkých skříní. Celkem útulné, jen Emmetova postel se ztrácí pod nánosy oblečení a knih.

„Odkud jste?" ptá se Isaiah a Mychel po něm loupe očima. Oba jsou pozemšťané, museli přicestovat buď jako vojáci, kteří dezertovali, nebo jako příbuzní těch, kteří začali planetu osidlovat.

„Z vesnice Qvira," odpovídá mu Mychel. Název místa, kde jsme prožili celý dosavadní život, jsem dlouho neslyšel. Pozemšťané ho jako všechno původní zakázali a vesnicím dávali jednoduše jen čísla. „Region Shearith." Ani jméno regionu nezůstalo, teď jsou rozdělené podle písmen abecedy. I když jsme se nikdy o vesnici nebo regionu nebavili, nikdo nezapomene, odkud je. Ani jeden z kluků se nechytá. „Jsme z céčka," dává jim konečně odpověď, jakou chtějí, aby si přibližně určili, odkud pocházíme.

Oba mlčí, protože se chytli až ve chvíli, kdy Mychel použil písmeno, které regionům rozdělili pozemšťané.

„Vy?" pokouším se dál pokračovat v rozhovoru.

„Amerika."

„A proč jste tady?" vyptává se dál Mychel s určitým záměrem.

„Nelíbí se nám, co se tady děje," odpovídá Isaiah. „Tak jsme zdrhli."

„Jak dlouho jste tu?" odbíhám k tématu, které by nemuselo Mychela tolik dráždit.

„Týden, čekalo se na vás, abychom mohli podstoupit rozřazení do tréninkových skupin."

„Jak to probíhá?" zajímá se Mychel, konečně bez zášti v hlase.

„To fakt nevím," krčí rameny Emmet. „Nechce se jít s náma najíst? Mám fakt hlad."

Při zmínce o jídle mi dochází, že já taky a pohledem bloudím k Mychelovi. On neznatelně přikyvuje.

Vede nás Emmet. Do toho nám něco Isaiah vypráví, já ho ale moc nevnímám a rozhlížím se kolem sebe. Tolik nových věcí.

Přicházíme do jídelny velkými otevřenými dveřmi. Nezvládám se dopočítat stolů a židlí, ale musí tady být místo pro dvě, tři stovky hladových krků. V životě jsem neviděl větší místnost. Ze stropu visí obrovský lustr a já přemýšlím nad tím, jestli teplo z aktivních částí vulkánu využívají i k výrobě elektřiny. Pak si všímám dlouhých pultů a na nich hromady jídla. Některé pokrmy ani nedokážu pojmenovat, natož říct, jak se jí.

Posledních deset let byl zázrak, když jsme měli snídani, oběd i večeři. Tady nejspíš o jídlo zatím starost nemají.

„Nekoukejte na to, jako by to bylo jedovatý," směje se Emmet. „Všechno je jedlý a můžete si dát, co chcete a kolik chcete."

„Co to je?" ukazuju rukou na zvláštní dlouhé žužlavé... cosi.

„Špagety. Dej si to s tímhle." Isaiah bere do ruky červenou lahev a Emmet už přináší dva talíře plné těch kroutících se... špaget. Isaiah obrací láhev vzhůru nohama a lije na špagety červenou polotekutou věc.

„To je kečup," vysvětluje vesele, naše udivené a možná trochu znechucené obličeje ho těší. „Ještě tam dáme sýr a máš sen na talíři!" Na polité špagety hází pořádnou hrst nastrouhaného sýra a vypadá jako nadšené dítě, které právě uvařilo polévku z písku, vody a hlíny.

Ani já ani Mychel se moc nemáme k první ochutnávce, nakonec se ale osmělujeme.

A je to ta nejlepší věc za posledních několik let.

„Výborný!" konstatuje Mychel, který díky jídlu trochu pookřává.

„A to si neměl pizzu. Nebo hranolky. Nebo pečený kuře!"

„Nebo zmrzlinu!" doplňuje Emmeta Isaiah.

Oba si jen můžeme představovat, co se pod těmi názvy skrývá za dobroty, ale Emmet s Isaiahem se nejspíš rádi postarají o to, abychom nezmeškali nic důležitého.

Něčí ruce se mi omotávají kolem pasu a pevně mě objímá, je to Naerys. Petyr zase skáče kolem krku Mychelovi. Oba se usmívají od ucha k uchu a hned začínají vyprávět, co během prvního dne prožili, kde se byli podívat a že se setkali s dalšími dětmi a hned o nich mluví jako o kamarádech. Padá z nich jedno jméno za druhým a já ani nedokážu vyjádřit, jak moc jsem rád, že jsou v bezpečí, nevystaveni nebezpečí ze strany vojáků. A jak je tak sleduju, přestávám poslouchat. Vzpomínám na Karli, která by si tady zasloužila být taky, stejně jako můj táta, stejně jako úplně každý Daritian. Všichni by měli poznat ten pocit klidu, kdy vím, že se těm, na kterých mi záleží, teď nemůže nic stát.

O chvíli později se k nám přidává i Deonte. Ten je na rozdíl od dětí pořád viditelně smutný a zdrcený, ale i on po chvíli povídá o tom, že dostal práci v laboratořích. Práce a lidé kolem mu vrátili jiskru do očí. Teď musí zapracovat jen čas, protože mu pořád něco strašlivě chybí.

Dcera.

Trvalo to neuvěřitelných osm měsíců, ale konečně je to tady, další kapitola Volání svobody a já se budu hrozně moc snažit, aby nenastala další taková pauza. Děkuju moc vám všem, kteří jste zůstali i přes takové větší prázdniny. Děkuju! A největší super obrovský dík patří Rainy, která mě na cestě s tímhle příběhem doprovází už minimálně šest, sedm let. ♥

Kapitolu po mně nikdy neopravoval, tak prosím přimhuřte očka, sem tam se možná objeví něco, co by vám je mohlo vypálit. :)