Jako by někdo zpomalil čas.

Daeron bez jediného zaváhání odsuzuje Mychela ke strašné smrti. Pokud Andropov lhal, Mychela zabije to, co nás celý život drželo zpátky. Napadá mě stovka možností, jak bych tomu mohl zabránit, kdybych měl pár vteřin k dobru, jenže já nemám ani jedinou. Luk mi vypadává z rukou a jediné, co můžu, je sledovat.

Mychel padá rovnou na zadek a zády i rukama se opírá o plot. A hned se zase co nejrychleji vzdaluje, aniž by byl zraněn. Oddechuju si, ale zároveň ve mně začíná vařit krev. Šok pomalu ustupuje vzteku.

„Ty ses úplně pomátl!" obracím se na Daerona.

„Promiň." Pozemšťan mě ignoruje a pomáhá otřesenému Mychelovi na nohy. Divím se, že se ho kamarád nepokouší uškrtit. Zároveň mi v hlavě začíná šrotovat záludná otázka, na kterou neznám odpověď. „Beze mě se odsud nedostanete a on..." Daeron jen kroutí hlavou a tím ještě víc přispívá mému zmatení. Proč si může dovolit riskovat Mychelův život a můj ne? „Jdeme."

Ať už je Daeron kdokoli, musíme si na něj dát pozor, napadá mě.

Protáhnout se mezi jednotlivými dráty je hračka, když v nich neproudí elektřina, takže se co nejrychleji vzdalujeme od plotu směrem, který určuje Daeron. Jdeme mnohem rychleji než s dětmi a Deontem.

Ani si to neuvědomuju, ale po deseti letech jsme skoro svobodní. Máme k dobru ještě možná hodinu, dvě, pak se bude ve vesnici vstávat a někdo určitě zjistí, že chybíme. Nedivil bych se, kdyby Amanda nechala poslat pro Mychela už mnohem dřív.

Mychel se po chvíli vzpamatovává a nejspíš v sobě nachází nějaké pochopení pro to, co Daeron udělal, protože srovnává tempo s pozemšťanem a začíná se vyptávat. Vždycky ho zajímal život na Zemi a pozemšťané, především to, jak jim ublížit a vyhnat je z Daritie zpátky tam, odkud přišli. Vždycky se mnou tajně probíral svoje naivní plány na vzpouru a válku s pozemšťany. Jenže to byly vážně jen plány. Teď už si splnil bod ze svého dlouhého seznamu – dostal se za plot.

A Daeron mu k mému překvapení odpovídá na všechno, co ho zajímá, takže se během hodiny dozvídám, že lidé na Zemi moc rádi válčí a že třetí celosvětové válce zabránilo právě objevení naší planety. Najednou všechny země a národy začaly jakž takž spolupracovat, aby své vojáky a techniku dostaly do vesmíru. A jelikož v tu dobu bylo běžné létat ze Země na nejbližší dvě planety kvůli vědeckým účelům, netrvalo to ani několik desítek let a nad našimi hlavami se objevily první pozemské kosmické lodě.

Jednu válku zažehnali, druhou rozpoutali.

„V tom jsme dobří. Strkáme nos tam, kam nemáme a úplně nejradši vyvoláváme války mimo svůj stát, nejlépe úplně na jiném kontinentu," vypráví dál. „Třetí světová válka by pro náš svět byla zničující, a tím myslím úplně."

„Tak jste se rozhodli zničit jinej svět?" ptám se jízlivě.

„Když se něčeho bojíš, nesnažíš se tomu porozumět. Snažíš se to zabít nebo ovládnout. A teď si představ, že si po stovky let myslíš, že jsi ve vesmíru sám a najednou najdeš život skoro v sousedství. Byla to skvělá záminka k využití veškeré té techniky připravené na válku."

Daeron mluví o desítkách let, přesně se nevyjadřuje. I tak Brown musel Daritii objevit jako velmi mladý, aby třeba o třicet let později mohl vést útok na planetu.

„Je statisticky nemožný, abyste byli ve vesmíru sami," pronáší chytře Mychel.

„Statistika nikoho nezajímá, bylo to něco, co přepisuje historii a zabránilo válce."

Nemusí vyprávět dál, dávno jsem pochopil, že lidi na Zemi žijí úplně jinak. Prakticky si smějí dělat, co chtějí a rozhodně se tam neuplatňuje systém jako tady. Nebo alespoň ne všude. Většina obyvatel má všechno, co ke spokojenému životu potřebuje. Přesto jim to nestačí a pořád chtějí víc.

„Proč si sem přiletěl?" vyptává se Mychel dál.

„Protože mě sem poslali."

„Kdo? Nějaká jednotka odboje ze Země?"

„Chuť válčit sice objevení Daritie utlumilo, ale žádný stát není tak hloupý, aby poslal půlku svojí armády do vesmíru. Mírové smlouvy jsou pořád jenom papíry. Tak se v mojí zemi ustanovil zákon, že nejstarší dítě z rodiny musí nastoupit do armády, projde základním výcvikem a pošlou ho sem. Samozřejmě byla stanovená věková hranice a různý blbosti okolo. Navíc se nepředpokládá, že potřebuješ mít kdovíjakou praxi, protože tady už to mají pod palcem pozemšťané."

„Ty máš praxe až dost," poznamenávám.

„Jsou na Zemi lidi, kteří s tímhle nesouhlasí?" ignorují mě oba dva a Daeron se nechává vyslýchat.

„Miliony," potvrzuje Daeron. „Ale jenom zlomek z nich se dostane až sem."

„To jsem nevěděl."

„Kdyby jo, bylo by po tobě. Hodně se protestovalo, hlavně ze začátku. Teď se občas najde nějaký extrémista, který dá dost důrazně najevo svůj názor, ale ne, že by to vedlo k nějakým výsledkům."

„A tebe poslali, abys zabil Browna?" chce se Mychel ujistit.

„Jo."

„A nevyšlo ti to."

„Očividně."

„Neber si to zle, ale proč nejsi mrtvej?"

„Protože informace mají pro Browna obrovskou cenu. A já vím něco, co on potřebuje znát, aby ovládl úplně celou Daritii."

„Chceš mi říct, že někde... někde se pořád vzdoruje?" Mychel zakopává a chvíli mu trvá, než se zase zvedá.

„Ne doslova. Ale místo, kam se pozemšťané neradi vydávají, existuje. Sám uvidíš." Daeron tím ukončuje konverzaci a zdá se, že by byl rád, kdyby Mychel už sklapnul. Ticho je fajn. Ale nese s sebou i jednu negativní věc. Člověk moc přemýšlí. A mně se začínají hlavou honit výčitky svědomí kvůli zabitým vojákům. Určitě měli rodiny. Zachovali jsme se na vlas stejně jako pozemšťané před deseti lety. Navíc se mi poprvé do hlavy vkrádá zrádná myšlenka.

Je Karli mrtvá kvůli mně? Mohli jsme tomu zabránit? Být jen trochu pozornější nebo chytřejší, možná by žila. Možná by bylo všechno jinak.

Z dálky k nám doléhá vzdálený zvuk sirény, která nás stovky dnů v kuse tahala z postelí. Zní to skoro dobře, když jsme tak daleko. Ale taky si uvědomuju, že pro někoho z vesnice to může být poslední budíček. Jakmile se nový velitel dozví, že uteklo tolik lidí, zbytek vesničanů zažije peklo. Možná ne dneska, kvůli Amandiným narozeninám, ale neobejde se to bez následků.

Fakt, že se za námi každou chvíli poženou vojáci, nás nutí jít rychleji. Nějakou dobu jim bude trvat, než najdou mrtvé vojáky. Pak už budou mít poměrně snadnou práci, žádné stopy jsme po sobě nezametali.

Po pár hodinách chůzí lesem se zastavujeme před otevřeným prostranstvím. Gharská planina se rozprostírá do takové dálky, že nevidíme ani její konec. Kilometry čtverečních holé pláně bez jediného stromu. To pro nás znamená problém. V lese jsme alespoň trochu chránění. Na obrovské louce budeme na ráně tak moc, že bych si netroufal jít skrz, i když to nejspíš znamená nejkratší cestu. Vystavili bychom se obrovskému nebezpečí. Daeron nejspíš uvažuje velmi podobně. Vedro nás zpomaluje, ale vojáky taky. Pořád máme dost slušný náskok na to, abychom si mohli dovolit jít oklikou.

A přesně tak to dopadá a my se raději zdržujeme na okraji lesa, i když to znamená velkou ztrátu času. Daeron rozhodnutí zůstat raději v úkrytu nekomentuje, ale není třeba nic dodávat.

Když začíná ubývat světla, zastavujeme se u malého jezera.

Tak daleko jsem mimo vesnici nikdy nebyl.

„Měl bys nám zastřelit nějaké jídlo."

Povytahuju obočí a házím k Daeronovým nohám luk a těch pár šípů, které mám. Jeho výraz mi za to stojí. Já a Mychel jsme zvyklí, že občas jídlo prostě není. Ale jestli jsem si něčeho na pozemšťanovi všiml, tak toho, že on nedostatkem jídla celkem dost trpí.

A je mi to úplně jedno.

Daeron si uraženě sedá na zem a zkoumá svoje možností. Já se zády opírám o padlý kmen a přivírám oči.

Když ale slyším zašustění, musím je zase otevřít. Daeron si bere do ruky luk a s odhodláním něco ulovit se vzdaluje. Čas v tuhle chvíle začíná plynout pomalu a já si užívám každý nádech teplého vzduchu, který se mi dostane do plic mimo to vězení, kterému jsem do teď říkal domov. Tohle je o sto padesát procent lepší.

Náš přátelský pozemšťan se vrací s posledními zbytky světla v zádech a s nakvašeným výrazem ve tváři.

„Sklapni," vrčí, aniž bych se o cokoli pokusil.

„Nebo? Pošleš do mě šíp? O tom totiž dost pochybuju."

„Říkám ti, abys byl zticha."

„Jak myslíš. Ty jsi o hladu." A mou domněnku potvrzuje i Daeronův žaludek, který o sobě dává nahlas vědět. Myslím, že v tu chvíli by si ho nejraději vyrval z břicha jen aby nepotvrdil mou pravdu.

„Zkusím to," nabízí se Mychel, ale jemu jde zacházení s lukem ještě hůř, než Daeronovi. Člověk by řekl, že to víc nejde, ale když se vrací s rozříznutou dlaní a chabou výmluvou, že upadl, mám toho tak akorát dost.

„Dejte to sem," beru jim luk a tři šípy a se svými ‚zbraněmi' vylézám na strom poblíž jezera. Některá noční zvířata by se sem mohla jít napít a Daeron by musel uznat, že jsem daleko lepší střelec, než dává najevo. Nahlas to neřekne, ale ego mu to jistě pocuchá.

Tak jen tiše sedím, naslouchám zpěvu ptáků a cvrlikání hmyzu a sem tam si dovolím zvednout zrak vzhůru k obloze. Tolik hvězd jsem snad nikdy neviděl. A cítím se skoro dobře.

Netrvá dlouho a začínají se mi zavírat oči. Nedivil bych se, kdyby nás zvířata cítila a rozhodla se zůstat v svých úkrytech. Nemám nejmenší důvod zůstávat ve střehu, i když Daeron mlel něco o hlídkách. Jednoduše něco chytíme ráno, jsem stejně tak unavený, že nedávám pozor, a kdyby mi něco přešlo přímo před očima, neviděl bych to, i když světlo z Isidoria a Sarwara ozařuje celou krajinu.

Definitivně se rozhoduju, že končím a opatrně začínám slézat zase ze stromu dolů.

Rukou nahmatám něco šupinatého a pevného, co ani náhodou není kůra stromu. Ozývá se zlověstné zasyčení. Záblesk očí spatřuju jenom na chvíli. Ruku stahuju a v celé té panice se mi smeká noha a já končím na zemi.

„... že se jenom praštil do hlavy, neumře na to."

Z úst mi vycházení bolestivé zaúpění, když se pokouším otevřít oči a posadit se. Při tom pohybu cítím tlak v místě, kam jsem se nejspíš vážně musel praštit. Pořád je noc a Daeron mi věnuje kyselý úšklebek hned, jak si je jistý, že ho vidím.

„Vezmu si další hlídku, ty už, prosím tě, nikam nelez, nebo se zabiješ a já tady nešaškuju jenom proto, abych staříkovi dovezl tvou mrtvolu."

Mychel se mě očima ptá, jestli jsem v pořádku a já po pár vteřinách usuzuju, že už jsem zažil daleko horší věci. Ale ten cynický úsměv na rtech toho pozemského idiota si budu pamatovat dlouho. Doufám, že já jednou budu tím, kdo bude mít příležitost se s jeho úšklebkem vypořádat.

Podobně přežíváme asi týden. Nevím, kolik už jsme ušli kilometrů. Nevím, kolik jsem zabil zvířat. A je mi to jedno. Nevadilo by mi, kdyby nás teď našli. Týden, kdy si člověk může dělat, co chce a kdy chce, mluvit jakým jazykem se mu zlíbí, je k nezaplacení. A každá další hodina, minuty i vteřina je něco, co dál už být nemusí. A celou tu dobu mou mysl zaměstnává jenom jediná představa – na místo, kam nás Daeron vede. Moje představivost nesahá tak hluboko, abych si dokázal představit vše, co popisuje. Že pozemšťané a Daritiané žijí na jednom místě a jsou si rovní? Že školy fungují pro všechny stejně a za chyby jsou trestaní jak oni, tak my? Musím to vidět na vlastní oči.

Vylézám na strom s úmyslem porozhlédnout se kolem, popřípadě nám zajistit večeři. Poměrně rychle se stmívá a ze severu sem míří šedivé mraky. Mohlo by jít o první déšť od doby, co nás nechal nový velitel klečet na náměstí po smrti Karli a malé vzpouře.

Celou krajinou se nese zvláštní zapraskání a do vzduchu se vznáší všichni ptáci a okřídlená zvířata, která se do teď ukrývala v korunách stromů. S řevem se vydávají na zběsilý úprk před... čím? Mhouřím oči, abych vypátral to, co zvířata vyděsilo.

Cítím to dřív, než vidím. Horký vzduch, který ke mně přináší prudký poryv větru, není normální. Neváhám a seskakuju ze stromy nehledě na výšku nebo představy, co by se mi mohlo stát. Dvě vteřiny na to koruna stromu doslova vybuchuje a já si musím krýt hlavu před padajícími větvemi a menšími projektily.

Našli nás.

„Dělej, dělej!" Mychel mi pomáhá na nohy a spolu se rozbíháme za Daeronem. Další výbuch se ozývá jen pár metrů nalevo od Mychela. Prudce se zastavuju, abych viděl, co způsobuje, že všechno v nejbližším okolí vyletí do vzduchu roztrhané na kusy. Utíkat a spoléhat na štěstí, že mi to nepřiletí do zad, se mi nechce.

Jen s němým výrazem ve tváři sleduju světelný paprsek, který rozmetává strom kus za mnou. Oni po nás neházejí bomby, mají jakousi energii ve formě světla, a když se setká s předmětem, vybuchne to. Kdyby paprsek zasáhl lidské tělo, nejspíš by to z něj nadělalo kaši.

Schovávám se za strom, abych nabral do plic vzduch. V duchu prosím, aby se zrovna můj úkryt nestal terčem dalšího světelného útoku. Mychel s Daeronem se kryjí za menší skálou. Musím se přikrčit, když se ozývá ohlušující rána jen kus ode mě a k mým nohám přilétávají kusy hlíny a třísek. A najednou vybuchuje snad úplně všechno v nejbližším okolí. Déšť světel se snáší na pás lesa hlavně před námi, ale sem tam nějaký paprsek zvládá dolétnout až k místům, kde se nacházíme my.

Tohle je úplně jiné bombardování, než jaké jsem zažil při kolonizaci. Ale v obydlené oblasti by bylo úplně stejně smrtící.

Když rány doznívají, troufám si vyklonit se ze svého úkrytu. Od míst, kam dopadla světla, se zvedají obláčky černého dýmu. Země je spálená a na mnoha místech hoří menší oheň, který se ale nejspíš hodně rychle rozšíří. Sucho a horka tomu hodně napomůžou.

Jenže to je nás nejmenší problém.

V dálce zachytávám pohyb. Jsou to vojáci. A rychle se k nám blíží. Nejspíš nás nevidí, ale vědí, že jsme tady. Co nejrychleji přebíhám k místu, kde se schovává Daeron s Mychelem. Pozemšťan akorát rozepíná svůj batoh a vysypává z něj všechny věci.

„Jsou tam... vojáci," vydechuju a Daeron mi do ruky vráží zvláštní plechovku. Stejně tak Mychelovi jednu podává.

„Já vím. Odřízneme je, ale oheň se bude šířit i naším směrem."

Nemusí nám dvakrát vysvětlovat, co po nás chce. S Mychelem jdeme vojákům naproti. Pořád jsme dost daleko na to, aby na nás nemohli, ale zbraněmi by nás už zasáhnout zvládli. Protřepávám plechovku a mačkám dávkovač. Z plechovky vystřeluje obrovský žhavý plamen, který okamžitě zapaluje na troud vysušenou zem a keř, který roste poblíž. S Mychelem se snažíme vytvořit linii ohně, která nás oddělí od vojáků. Jenže ať už je v té plechovce cokoli, oheň se nezastavitelně začíná šířit i všude kolem nás a nám nezbývá nic, než se dát na zběsilý útěk a doufat, že vojáci mají podobné problémy.

Les v našich zádech praská a hučí, stromy padají pod náporem ohně, a když se ohlédnu, je v plamenech naprosto všechno, kam jen dohlédnu. Za chvíli tohle celé místo lehne popelem a nám nezbývá nic jiného, než utíkat. Rozhodně ale Daeronovi nevyčítám, že po nás něco takového chtěl. Těm vojákům bychom se těžko ubránili a i uhoření považuju za lepší možnost, než se nechat chytit.

Na moment se zastavujeme a já si všímám, že má Mychel krvavou ránu na lýtku. Tváří se, že ji nevnímá. Možná ho to díky adrenalinu ani tolik nebolí, ale i to se za chvíli může změnit.

Znovu se dáváme na cestu a tentokrát neběžíme, ale snažíme se rychle jít. Daeron celou dobu přitom šteluje nějaké malé zařízení. A Mychel začíná zpomalovat. Za pár minut už sotva jde a oheň za námi na rychlosti akorát nabírá. Stále jsme v lese a jen tak se z něj nedostaneme. A planina nedaleko se promění v peklo v okamžik, kdy se tam oheň dostane.

„Funguj sakra!" Daeron tříská rukou do malé věcičky.

„Co to je?"

„Je to fuk, protože to nefunguje!" Pozemšťan s přístrojem hází o strom a ten se tříští na několik malých kousíčků. „Tak jo, chce to ně-" Hlasitá rána Daerona umlčuje a nutí ho zvednout oči k nebi. Já odskakuju stranou. Vojáky jsme možná odřízli, ale očividně jim nic nebrání v tom dál střílet namodralá světla. Stejně jako teď, se kterým se nejspíš náhodou strefují do kmene a strom se s praskáním sváží k zemi.

A jen metr od Mychela přistává podobné vznášedlo, do jakého nastoupily děti a Deonte. Rád bych se taky dostal dovnitř, ale sprška světel letící mým směrem mě nutí ustoupit a rozeběhnout se směrem od vznášedla.

Ani si neuvědomuju, jak je situace vážná. Světla dál dopadají na místo, kde jsem před pár vteřinami stál, ale před těmi jsem na chvíli v bezpečí. Horší je požár, který panuje všude kolem.

Padá další strom, tentokrát ale na úkor ohně. Snažím se uhnout, ale jedna jeho větev mě stíhá švihnout přes nohu a přimáčknout k zemi. Okamžitě cítím žár, který propaluje látku kalhot a začíná se mi plazit po kůži. Rukama dávám větev co nejrychleji pryč, ale stejně se mi na dlaních dělají podobné popáleniny jako od kysličníku.

Překuluju se na záda a skrz plameny sleduju, jak vznášedlo vzlétá a mizí mi z očí.

Rychle se rozhlížím, kudy bych se mohl pokusit utéct, jenomže všechno kolem mě hoří. Koutkem oka zachytávám úzkou vychozenou cestu. Zraněná noha se mi při prvním došlápnutí podlamuje, ale plameny natahující se po mých rukách mě nutí jít. Zem ještě zcela nevzplála, ale vidím kolem sebe jenom oranžovou barvu a sem tam trochu zelené nebo hnědé, podle které se snažím orientovat a vymotat se z ohnivého pekla.

Snažím se přidat a nevnímat palčivou bolest. Země se mi pod nohama začíná měnit v žhavý koberec. Úzká cesta mě zavádí až k malému potoku.

Padám na kolena, nabírám vodu do dlaní a oplachuju si obličej. Celý se třesu, srdce mi zběsile tluče a kvůli kouři se mi začíná špatně dýchat. Voda je příjemně chladná a s dalším plánem si dávám načas. Očima marně pátrám po Daeronovi nebo vznášedle. Já se na místo, kde vyzvedli Daerona a Mychela, vrátit nemůžu. Dávno jsem ztratil orientaci. Nevidím nic, kromě vysokých černých siluet stromů a mnoho miliónů odstínů oranžové a žluté.

Dostávám se přes vodu a snažím se spěchat, trochu si pohnout, abych se alespoň trochu vzdálil. Jenomže se nedostávám moc daleko. Po pár vteřinách rychlejší chůze mám pocit, že na místě vykašlu plíce. Motá se mi hlava a oči mi slzí takovým způsobem, že skoro nic nevidím ostře. Proto taky stačí jediný krok, zakopávám o jeden z mnoha kořenů a končím na zemi. Kouř mi rychle zatemňuje mysl, celý svět se obrací vzhůru nohama a zase se vrací zpátky.

Jediné, co mě utěšuje, je fakt, že se dřív spíš udusím, než uhořím.

„Neválej se na tý zemi," brblá povědomý hlas a vytahuje mě na nohy. Mhouřím oči a snažím se rozpoznat, kdo je to, ale nejsem schopný dotyčného pojmenovat. Ani nevím, jestli ho znám. Něco mi dává do ruky. „Udržíš se?"

„Cože?" dostávám ze sebe.

„Prostě se drž!" Cítím prudké trhnutí, a pak tupý náraz do něčeho kovového. Otevírám oči a vnímám pár rozmazaných obličejů. Mým tělem začíná zmítat strašný kašel někoho, kdo se nejspíš přiotrávil kouřem.

„Eileen, zařiď prosím tě, aby se tu nezadusil. Pak by nám byl k ničemu."