S pocitem naprosté rozlámanosti zalézám do domu. Těším se byť jen na minutu spánku, ale nestíhám ze sebe ani shodit oblečení, když se celou vesnicí rozeznívá otřesný zvuk sirény. Za ta léta jsem si na nepříjemný budíček zvykl, ale dneska jako by pouhý zvuk působil bolest. Během vteřiny mě popadá hrozný vztek jenom proto, že nejspíš nezamhouřím oka.

Museli budíček posunout minimálně o hodinu, možná ještě o víc.

Na chvíli zavírám oči a myslím jenom na to, že dnešek bude extrémně náročný. Nikdo z vesnice se moc nevyspal, ve dne nás čekají vedra k zalknutí a poslední přípravy k oslavě narozenin té blonďaté mrchy.

S mučednickým povzdechem ukončuju svou chvíli klidu a v kuchyni nacházím Deonteho. Nikdy jsem ho takového neviděl. Sedí na židli a zírá před sebe. Možná i něco vidí, ale jeho výraz je prázdný, mrtvý. Jiskra v očích zmizela. Zemřela společně s jeho dcerou. A Mychel zmizel s Daeronem bůh ví kam, takže je na mně, abych se postaral o Naerys a Petyra. Ale ani s nimi to není snadné. Nechtějí jíst a Petyr odmítá kamkoli chodit. Drží se kliky dveří od pokoje a ani za nic se nechce pustit. Má jen málo k hysterickému pláči.

Děti možná nemusí rozumět tomu, co smrt znamená. Ale nejsou hloupé. Všímají si změn. A že se toho změnilo hodně.

„Deonte," sedám si k němu. „Musíme jít."

Zlomený muž naproti mně jen kroutí hlavou.

„Po včerejšku budou určitě kontrolovat počty, nemůžeš nepřijít." Pravděpodobně by to znamenalo akorát další problémy. „Naerys s Petyrem tě pořád potřebují. No tak." Po pár vteřinách dalšího němého zírání přikyvuje a zvedá se. A když Petyr vidí, jak se jeho otec k něčemu má, přidává se k němu a konečně se pouští kliky.

Všechny shromažďují na náměstí, kde nás přepočítávají. Tak brzký nástup ani nepamatuju. Je tma a daritiané vypadají ještě víc vyděšeně, než kdy jindy.

„Polední pauza pro dnešní den se ruší, pracovat se bude tak dlouho, dokud všechno nebude hotové!" oznamuje mně absolutně neznámý muž. Dokonce ruší i školu dětem, aby mohly jít pomáhat s přípravami na Amandinu oslavu.

Kde je sakra Andropov? Tohle byla vždycky jeho práce.

Každého nás posílají jinam, ale já končím ve skupině s Mychelem a Daeronem. Nosíme stoly a židle, které následně sestavujeme a rovnáme pod obrovskými stany. Pozemšťané se chtějí chránit před přímým žárem Andrioly, ale jak bude ve stanech, už jim nejspíš nevadí.

Asi hodinu po poledni se u naší skupiny zastavují vojáci a kontrolují naši práci. Snažím si jich nevšímat, ale ve skutečnosti očima visím na Mychelovi. Srdce mi bouchá jako o závod. I já pořád myslím na Karli a otce, moc rád bych to pozemšťanům vrátil. Ale malá část mozku si uvědomuje, že se na ně nemůžu jen tak vrhnout. Jenže tím samým si nejsem jistý u Mychela.

I on zatím muže v uniformách ignoruje. Dokud se u něj neobjevuje kluk, který je nejspíš stejně starý jako my a je pyšný na to, že může nosit zbraň. Kope do kovové konstrukce, která lavičku drží pohromadě. Systém kovových součástek se zaklapává a Mychelovi pod ní zůstává ruka.

„Moc ti to nedrží," neodpouští si mladík ani slovní komentář a bezstarostně pokračuje dál. Mychel ruku rychle vyprošťuje a staví se na nohy. V očích mu plane chladná zuřivost, je odhodlaný tomu vojákovi ublížit. Všeho nechávám a chci se pokusit alespoň o zmírnění škod, ale naštěstí je poblíž Daeron. Staví se mu do cesty a Mychel se během chvíle ocitá zase dole, s obličejem přitisknutým k zemi. Nelíbí se mi ho takhle vidět, ale potřebuje se vzpamatovat. A jinak než násilím k tomu nedojde.

„Nebuď idiot!" slyším Daerona. „Já vím, jak ti je, ale teď nemůžeme vůbec nic." Mychel se mu snaží vzdorovat, ale nachází se v tak nevýhodné pozici, že to nemá cenu. Vydechuje všechen vzduch a uvolňuje se. „Budeš mít svou pomstu, slibuju. Jen ne teď." Daeron Mychela konečně pouští.

Těsně před setměním za námi přichází samotná Amanda. Dětem rozdává nějaké sladkosti a snad to i vypadá, že se k nim chová mile.

„Joelli," ocitá se u mě. „Na slovíčko."

Teď bych zase nějakou anti-vzteklou terapii od Daerona potřeboval já.

Odvádí mě do jednoho z altánků, kde už je všechno nachystané. Z ubrusů se line příjemná vůně čerstvě vypraného prádla a na stolech jsou připravené příbory i veškeré nádobí, svíčky a květiny.

„Posaď se," vyzývá mě a posílá svoje strážce z doslechu. Snažím se moc nepřemýšlet nad tím, že přímo přede mnou leží potenciální zbraně. „Dáš si čaj?"

„Proč?" ptám se jí a ona moc dobře ví, co tím myslím. A o čaj nejde.

„Kradla. To se nedělá," usmívá se klidně blondýna.

„Ona nic neukradla!" bouchám pěstí do stolu, až věci na něm nadskakují.

„Je to tvoje slovo proti mému. Tvé nemá žádnou váhu, víš to moc dobře." Rád bych se hádal. Ale nic by mi to nepřineslo. Akorát problémy a Karli život nic nevrátí. „Ale k tomu, co jsem chtěla. Mychela nechám popravit hned zítra ráno, jestli mi nedodáš nějaké informace." Normálně bych byl asi v šoku, ale po včerejších událostech se mnou její výhrůžka ani nehne. Dávno jsem se připravil na nejhorší možný scénář. „Běž a snaž se, Mychelovi moc času nezbývá." Rozhovor považuje za ukončený a nemá zájem se dál bavit. Jenže já neskončil, chci, aby něco věděla.

„I ty se jednou budeš dívat, jak umírá někdo, koho máš ráda," slibuju jí a dávám do těch slov tolik nenávisti, kolik jen můžu.

S tímhle se vzdaluju dřív, než si blondýna stíhá uvědomit, že jsem dost přestřelil.

Vracím se ke své práci, ale hlava mi pracuje na plné obrátky. Nemůžeme tu zůstat, to jsem pochopil už dávno. Útěk nebude snadný, ale nic jiného nám nezbývá. Je to poslední večer před oslavou. Jsem si jistý, že pokud zůstaneme, dalšího večera se nedožijeme.

„Aklssor!" Narovnávám se, když poznávám hlas velitele Andropova. Hned na první pohled si ale všímám, že už není velitel. Oznaky na jeho uniformě jsou pryč. Podle hodností je jen řadový voják. „Pojď se mnou. Jde o zdravotní problémy jednoho z našich lidí."

Chvíli uvažuju o tom, že neposlechnu. Ale pak do mě někdo strká, nejspíš Daeron, a já si uvědomuju, že se musím chovat co nejvíc normálně, abychom nevzbudili podezření. Jenom díky myšlence, že se teď nic nesmí pokazit, následuju Andropova.

Vzdalujeme se od ostatních, což se mi nelíbí.

A ještě víc mě znervózňuje budova pro vojáky, do které vcházíme. Andropov má celou dobu ruku na zbrani, ale jakmile jsme vevnitř, tak se trochu uvolňuje. Netváří se tak napjatě a zlostně. Provádí mě chodbou, kde musí být teplota minimálně o dvacet stupňů míň než venku. Na rukách mi z toho teplotního rozdílu naskakuje husí kůže.

Vcházíme do jedněch z mnoha dveří. Vypadá to jako společenská místnost. Na gauči leží mladý muž v rozepnuté uniformě, na čele má mokrou utěrku a podlaze hned vedle stojí kýbl. Nejspíš zvracel.

„Pomoz mu," zakládá si bývalý velitel ruce na hrudi. Měl bych to udělat, neváhat. Prostě zatnout zuby a nechat být všechno, co se do teď odehrálo. Nerad bych něco pokazil jenom pár hodin před plánovaným útěkem. Ale nejde to. Prostě nedokážu držet jazyk za zuby.

„Proč bych to měl dělat?" obracím se na Andropova. „Slíbil jste otci týden, zabili ho. Nechal jste umřít mého tátu, bylo by fér nechat umřít jeho," ukazuju na mladého vojáka a je mi jedno, jak dětinsky a naivně zní všechno, co říkám. Nemám tušení, kdo to je, nebo jestli na něm Andropovovi záleží. Mám surovou radost z jeho chvilkového bezradného výrazu.

„Já už tady nevelím, pokud sis všiml," mračí se. „Někdo mě nahlásil, a obvinili z napomáhání vašim lidem. Proč asi." Jenom kvůli těm lékům? Nebo je snad zapletený do dalších věcí? „Degradovali mě, teď velí Kleon." Tváří se, že by svůj slib dodržel, kdyby mohl. Jenže on nejspíš vůbec nebyl ve vesnici. Nemohl nijak ovlivnit, co se stalo. Moje odhodlání se mu jednou v životě postavit mě velmi rychle opouští a zase přicházím k rozumu.

„Asi hodím šavli," skučí mladík na pohovce. Nemusím se ho ani ptát, co mu je nebo není. Třese se, ale kůži na odhalených rukách má zarudlou, nejspíš spálenou od Andrioly. „Takhle mě hlava nebolela ani po největším mejdanu..."

„Ať hodně pije, vodu klidně trochu osolte. Nejvíc mu prospěje chlad, studená sprcha, obklady na hlavu a klid. Strávil moc času na přímém svitu Andrioly." Andropov vážně přikyvuje a vypadá to, že se snaží zapamatovat si slovo od slova. „Je to všechno?"

„Všechno," přikyvuje. Celou cestu zpátky až k plotu mlčíme a mým jediným cílem je se od toho chlapa vzdálit. Nelíbí se mi, jak se tváří. Klidně a přitom jako by měl něco v plánu. Venku už je tma, ale všichni z vesnice dál pomáhají s přípravami. Dost daleko od místa, kde jsme teď my dva. Vesničané otročí, vojáci na ně dohlíží. Poblíž není absolutně nikdo.

Pořád v tichosti čekám, kdy už konečně otevře bránu a pustí mě dovnitř.

Poprvé chci skutečně zpátky do té klece, která mi teď přijde bezpečnější, než Andropov s tajuplným výrazem a rukou položenou na zbrani. Svýma tmavýma očima se zapichuje do těch mých a já mám co dělat, abych o krok neucouvl.

„Víš, odkud bereme elektřinu do plotu?" ptá se mě úplně scestně.

„Ne."

„Ze svitu Andrioly. Ale člověk nikdy neví, jaké tady bude další den počasí. A my potřebujeme plot pod proudem, i když je zataženo." Nechápavě na něm zírám, nechápu, proč mi tady dává lekci o fungování plotu, který nás odděluje od zbytku světa. „V noci se na čtyři hodiny dodávka přeruší a ušetřená elektřina se sbírá v akumulátorech, které se pak využívají v nutných případech." Naprázdno otevírám pusu, ale nevychází ze mě ani slovo. Nemám mu co říct. Přišel o rozum? „Vidíš tamtu krabičku?" ukazuje na jeden ze sloupů. Je na něm přidělaná jakási menší hnědá věcička, jejíž funkce byla vždycky záhadou „Je to reproduktor. Na každém sloupu je jeden nebo dva. Spotřebovávají minimum energie oproti plotu. Vydávají zvuky elektřiny, které slyšíš i teď, ve chvíli, kdy té ohrady nejde žádný proud. Prakticky vás každou noc čtyři hodiny podvádíme. Kdyby o tom někdo z vesničanů věděl a zvládl by projít kolem hlídek, snadno by utekl." Teď už na něj třeštím oči. Rád bych něco řekl, ale nemůžu. V hlavě mi to šrotuje jako o závod, ale nemůžu přijít na odpověď ani jedné z otázek, které mi víří hlavou. „Ber tu informaci jako odměnu za pomoc. A teď vypadni."

**

Nervózně pochoduju po chatrči tam a zpátky. Zastavuju se až ve chvíli, kdy dovnitř vstupuje Deonte, Petyr s Naerys a nakonec i Mychel. Daeron je následuje až o pár chvil později. Všichni se tváří přesně tak, jak se cítí. Zničeně.

Nejstarší člen rodiny se sváží na židli, ze které jsem ho ráno s velikým úsilím zvedl. Mychel je celý od prachu a z očí mu srší plameny. Vypadá to, jako by se vyválel na cestě před domem. Což se pravděpodobně i stalo, ale ne jeho vlastním přičiněním. Petyr s Naerys si zalézají do pokoje, nechtějí ani jíst, jak jsou unavení.

„Musíme vypadnout," promlouvám potichu. Žádná reakce ale nepřichází. Deonte dál jenom zírá na desku stolu a Mychel si zuřivě drhne odřené dlaně, aby z ran dostal všechen písek a prach. „Deonte, musíme odejít. Ještě dneska. Nebo je po nás."

„Nedá se odsud utéct," reaguje Mychel a neobtěžuje se ztišovat hlas. Až teď si všímám, že má trochu zarudlé oči od pláče.

„Daeron ví, jak. Musíme zmizet," opakuju.

„To nevyjde," promlouvá najednou Deonte a stáčí své oči zakalené bolestí k nám

„Nezbývá nám nic jiného," snažím se dál. „Když tady zůstaneme, skončí to pro nás. Amanda mi dneska řekla, že tě nechá ráno popravit. A já s tím nemůžu nic dělat." Chce informace, které má Daeron, ale on mi je neřekne. Místo toho nabízí jiný způsob, jak vyváznout.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu Mychela přesvědčovat o útěku. Vždycky jsem si to představoval naopak, že on bude přemlouvat mě. Jenže teď už není na výběr, máme jednu šanci, jednu cestu. Pokud zůstaneme, všechny nás postupně pozabíjí a nahradí jinými Daritiany. Daeron mi nikdy neřekl, co se bude dít, pokud se odtud dostaneme. Ale asi se má kam vrátit, má důvod, proč takhle riskovat.

„Je mi to jedno." Mychel zuřivě kope do vědra s vodou, které se rozpadá na několik kusů a voda se rozlévá po podlaze. Ohlížím se po Daeronovi, protože potřebuju jeho pomoc. Mychelovi je jedno, že mu momentálně hrozí smrt nejvíc z nás všech? Fajn. Ale mně ne. Daeron ho popadá za košili a mrská s ním o zem.

„Je ti to jedno? Zopakuj to a ušetřím Amandě práci. Za takový kecy by sis zasloužil pár po tlamě," odfrkuje si Daeron a natahuje k němu ruku, aby mu pomohl zase na nohy. „Už tě to přešlo?"

„Jak to chcete udělat? Vždyť je to... nemožný," oklepává se Mychel.

„Mám geniální plán, který určitě vyjde. Nic se nemůže pokazit," oznamuje Daeron hrdě. Třikrát pak kloubem prostu ťuká do svého zubu. Já i Mychel na něj nechápavě koukáme, ale neptáme se. Pozemšťané jsou divní a mají zvláštní zvyky. Tohle je asi jeden z nich.

„Prosím, Deonte," přemlouvám ho. „Kvůli Karli."

„A hlavně kvůli těm dvěma, kteří jsou pořád naživu!" ukazuje Daeron na dveře, za kterými se Petyr a Naerys nejspíš okamžitě svalili do postelí.

Deonte prudce zvedá hlavu a probouzí se ze svého apatického stavu. Zatíná ruce v pěst. Doslova vidím, jak se pere sám se sebou. Podstoupit takové riziko je holé šílenství. Jenomže ještě šílenější je zůstat na místě a doufat, že to dobře dopadne.

„Vyzvedne nás jeden z našich lidí," spolupracuje i Daeron, což mě překvapuje. Do teď mi o svém úžasném plánu nic pořádného neřekl. „Musíme se jen dostat na určité místo."

„Dobře," souhlasí rezignovaně po dalších chvílích ticha. „Asi nemáme co ztratit."

Máme toho zatraceně co ztratit. Ale čím víc o útěku mluvíme, tím víc spoléhám na Daerona a věřím, že to je jediná cesta, jak se vyhnout dalším ztrátám.

„Mycheli?" otáčí se na něj Daeron.

„Jo," souhlasí. „Měli bychom si zabalit."

Asi hodinu poté, co je Isidorius ve svém nejvyšším bodě, vyrážíme z chatrče. Daeron jde první, já poslední.

Konečně mi začíná dávat smysl, proč se Daeron celý měsíc vytrácel z chatrče ven. Za světla i za tmy, v jakoukoli hodinu. On celou dobu mapoval pohyby jednotlivých hlídek, po jaké době se střídají a jaké úseky vesnice a lesa hlídají. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by se zdráhal zranit nebo dokonce zabít pro jeho vlastní dobro. Ale teď mám pocit, že by z fleku mohl dělat nájemného vraha. A já bych nechtěl být jeho terčem.

Zvládá nás provést polovinou vesnice až k lesu bez jediného zaváhání.

Petyr s Naerys si počínají výborně. Nestěžují si ani potom, co absolvovali ten nejnáročnější den v jejich životě a tiše kráčejí v Daeronových stopách. Každé normální dítě by to bralo jako hru. Oni ale moc dobře vědí, že jim jde o život.

Cesta lesem už je trochu náročnější už jenom proto, že je všude tma. Světlo Isidoria a Sarwara stačí, abychom nevráželi do každého stromu, ale stejně nám pod nohama křupou větve a Naerys každou chvíli zakopne o kořeny nebo kameny. Děláme víc hluku, než by se mi líbilo. Neustále se ohlížím a jenom čekám na okamžik, kdy se odněkud vynoří desítky vojáků se zbraněmi namířenými na nás. Nestříleli by. Ne, udělali by to veřejně, před zraky všech z celé vesnice. Byli bychom odstrašující případ a dalších deset let by se nikdo neopovážil ani pomyslet na útěk.

„Hej!" dává mi Daeron ránu do ramene a já se probírám z myšlenek. „Dávej pozor, tohle není hra." Zastavujeme se. Nacházíme se na menší vyvýšenině a les pod námi se sváží směrem dolů. „Pojď se mnou a drž klapačku." Opatrně ho následuju až na vrchol kopce. Částečně se schováváme za suchým keřem, ale i tak mám dobrý výhled na dva vojáky, kteří drží hlídku. Nebo by alespoň měli. Tihle dva sedí na zemi, zády opření o kmen poraženého stromu a osvětluje je jasný kužel baterky, která musela jednomu z nich vypadnout z ruky. Vím, že hlídky se v lese normálně pohybují jako ty ve vesnici, ale dnešek dal očividně zabrat všem, nejenom Daritianům. Spí a ani se nehnou.

„Doufám, že víš, kam střílet," šeptá Daeron, abychom je náhodou neprobudili.

Mně tuhne krev v žilách.

„Co-cože?"

„Ten chlap vlevo je tvůj," vysvětluje netrpělivě.

„Mám ho zabít?" třeštím oči. Nemůžu uvěřit tomu, že po mně něco takového chce. Čekal jsem konfrontaci, a kdyby na nás někdo naběhl, nezaváhal bych. Ale mám vystřelit po někom, kdo... „Vždyť spí."

„Vy jste taky spali, když na vás začali padat bomby! To oni zotročili celou tvojí planetu, pamatuješ?" rozčiluje se Daeron a já ho na jednu stranu chápu. Akorát zdržuju něco, co bylo velmi pravděpodobné, že se stane. „Vzpamatuj se. To, že spí, neznamená, že by z tebe nenadělali cedník, kdyby mohli. Na výčitky budeš mít čas později, teď se soustřeď a udělej to pro ty děti. Dám ti signál. Nepokaz to." S tímhle Daeron mizí ve tmě a nechává mě na svém stanovišti. Ruce se mi začínají třást. Tohle jsem nikdy nechtěl. Stát se tím, co na lidech nejvíc nenávidím. Ale nemůžu zapřít tu malou, titěrnou část mě, které se svým zvráceným způsobem líbí, že může rozhodnout o životě někoho ze Země, že tomu chlapovi můžu vrátit alespoň část toho, co udělali pozemšťané mně. A i kdyby ten pocit osobní pomsty nesílil, udělal bych to kvůli Deonteovi a jeho rodině.

Nevím, kolik času utíká od doby, než se Daeron přemisťuje k vojákům. Připadá mi, že je to celá věčnost, ale ve skutečnosti to nejsou ani dvě minuty. Jakmile se k nim přibližuje zezadu, zvedá svou malou baterku a třikrát s ní bliká směrem, kde přibližně stojím já.

Dávám si načas, nerad bych minul.

Navíc se mi třesou ruce.

Nevěřím, že by Daeronovy podomácky vyrobené šípy, lépe řečeno ostré klacky, dokázaly prorazit lebku. Stejně tak je dost riskantní zkoušet srdce. Zbývá mi zacílit na krk, i když je to poměrně malá plocha. Do karet mi ale hraje, že voják vlevo má hlavu zakloněnou dozadu. Ale vzdálenost už není tak příznivá.

Beru do rukou první šíp, ale vypadává mi a s tichým klapnutím dopadá na větev na zemi a chvíli se kutálí dolů z kopce.

Sakra. Nervozita mě začíná rychle požírat. Na několik vteřin se přestávám hýbat, dokud se trochu neuklidňuju a neujišťuju se, že vojáci dál spí.

Tak fajn.

Druhý šíp je smrtící. Ohromnou rychlostí prolétává vzduchem a končí přesně v místě, jaké jsem si určil. Muž sebou prudce trhá a tím dokončuje mou práci. Jeho kolega vedle se probouzí, ale to už se na scéně objevuje Daeron s nožem v ruce. Druhý voják je ve vteřině mrtvý a jeho tělo padá na zem se zlomeným vazem. První voják se bezmocně drží za krk a druhou rukou se snaží nahmatat vysílačku, ale Daeron je rychlejší. Ukončuje i jeho život, bere jim zbraně, vypíná baterku a ukazuje mi, abych popohnal ostatní. A abychom to vzali větším obloukem, těžko říct, jak by Petyr nebo Naerys reagovali na dva mrtvé pozemšťany.

Zabil jsem člověka. Já vážně zabil.

Ten fakt je úplně odzbrojující. V jednom okamžiku si to vyčítám, v druhé mám radost, že to byla moje práce.

Daeron opoutává mou pozornost náhlou zuřivou gestikulací.

„Člověk už se ani nemůže v klidu vychcat, aniž by se bál, že ho tady něco sežere...Kurva!" ozývá se rána a ošklivé zapraskání. Je tady třetí voják a my to přehlédli. Poprvé jsem svědkem toho, že Daeron chybuje.

Spěchám z kopce dolů a chvíli, kdy dobíhám k místu rvačky, Daeron akorát padá na záda. Voják, chlap jako hora, chytá Daerona za zápěstí a nůž, který drží ve své ruce, se najednou obrací proti jemu samotnému. Hrot zbraně se pomalu ale jistě přibližuje k Daeronovo krku, nemá nejmenší šanci. Voják je daleko silnější. Ale mladší z pozemšťanů nemá v plánu nechat se takhle zabít. Škube hlavou a přestává se vzpírat. Nůž se zabořuje do země a to je Daeronova šance. Jakýmsi chvatem se dostává z té zoufalé situace a zbraň rychlostí blesku končí v krku silnějšího muže. Mladší z pozemšťanů nůž vytahuje z těla svého soupeře a kopnutím do kolene ho posílá k zemi. Je konec dřív než stihnu jakkoli zasáhnout.

Rychle vojáka prohledává, zda u sebe nemá vysílačku. Jakmile malý komunikační přístroj ničí, vydává se směrem k naší skupině. Až když přichází blíž, si všímám, že není v pořádku.

Přes nos až pod levé oko se mu táhne ošklivá krvavá rána.

„Dobrý?"

„O hlavu jsem nepřišel."

Netrvá to ani deset minut, když se přibližuje k plotu tak, že ho vidíme i slyšíme. A před plotem jakýsi stroj, který už jsem párkrát sice viděl, ale nikdy mi nikdo neřekl, jak se jmenuje. Hádám, že to může létat, jinak by se sem nedostal. Je to zmenšená napodobenina pozemských aut. S prostorem uvnitř to nebude kdovíjak slavné, ale pohodlí je to poslední, o co by mělo jít.

Přicházíme až ke stroji a asi třicetiletému muži, který nervózně postává kolem. Daeron neohroženě zapíná baterku, abychom na sebe lépe viděli.

„Tohle jsme si nedomluvili," promlouvá chlap hned, jak nás všechny spatřuje. „Řeč byla o Aklssorovi a jeho klukovi."

„Situace se trochu zvrtla," krčí rameny Daeron.

„Tomuhle říkáš trochu? Ani náhodou vás nemůžu vzít všechny."

Jeho slova jsou jako studená sprcha.

„Prostě vezmi ty děcka a jeho," ukazuje na Deonteho.

„Tohle není nás cíl," skučí pilot stroje, ale i tak otevírá dvířka do prostoru, kam se vejdou tři lidé plus muž, který s tím přiletěl. „Jak mám vysvětlovat, že přivezu někoho úplně jinýho?"

„Já vím, já vím, pak si to vyžeru, beru všechno na sebe."

„Nešlo by alespoň...?" Pilotovy oči se na malý moment přesouvají ke mně.

„Nešlo," odsekává Daeron.

Deonte ani nestíhá nic namítnout. Rád by do malého letadla místo sebe posadil Mychela, ale to už Daeron pomáhá Naerys zapnout pásy a Petyra usazuje na místo. Oba dva naráz ožívají. Nejenom, že poprvé v životě poletí, ale dostanou se odsud pryč.

„Kam poletíme?" chce vědět Deonte.

„Na sever. Je to jediné místo, kde na nás pozmšťani nemůžou. Vlastně by mohli, kdyby měli koule."

„A jak se tam dostanou oni?" ukazuje na mě a Mychela. Musí se cítit hrozně. O jedno dítě přišel a druhé nechává na pospas... komu vlastně?

„Jo, tak to nevím a není to můj problém, řekl bych. Ale nějakou dobu si budou muset poradit sami, Brown cestuje po Daritii, hlídají i vzdušný prostor." Daeron si hází na záda batoh, který vytahuje z útrob stroje a tiskne si k nosu bílou látku napuštěnou rezavou tekutinou. „A už nasedněte, nemůžeme tady být dlouho." Deonte objímá svého syna a probíhá mezi nimi krátká domluva v daritijštině, ale nerozumím tomu, co říkají, protože mluví až moc potichu. Objímá i mě a Daeronovi děkuje. Pak se smutnýma očima nasedá do stroje, Daeron za ním zavírá dveře a my ustupuje stranou.

Motor neřve tak, jak jsem si myslel. Naopak je vcelku tichý a do minuty je ten malý létající zázrak ve vzduchu. Dostává se až nad stromy a chvíli setrvává na místě. A najednou jako lusknutím prstů mizí.

„Cože?!" Mychel je stejně udivený jako já.

„Jenom zapnul noční maskování," vzdychá Daeron otráveně. „Časem si zvyknete."

„Jak se chceš dostat přes ten plot? Skočit ze stromu?"

„V téhle fázi plánu mám trochu trhlinu," přiznává Daeron a podle polohy dvou měsíců nejspíš odhaduje, kolik času nám zbývá, než se celá vesnice probudí. „Ale skákat bych nezkoušel. Zlomíš si nohu a nechám tě tady."

„Do plotu nejde proud," ozývám se.

„Co to meleš?"

„Andropov mi řekl, že přes noc se do plotu v určitých hodinách nepouští elektřina, šetří se tím."

„Uši ti slouží?" rozhazuje pozemšťan rukama. „Ty to neslyšíš?"

„Ten zvuk jde z repráků. Nebo to alespoň říkal. Pouští jen zvuk elektřiny."

„A ty věříš někomu jako Andropov?" mračí se Mychel.

„Hele, on věděl, že se něco chystá. Rovnou mě mohl sebrat, ale neudělal to."

„Kecal, jenom z nás chce mít škvarky."

Nechápu, co to dělám. Vážně se snažím převzít informaci od bývalého velitele jako tu, která nám má zachránit život? Andropov nám celé roky dělal ze života peklo a teď věřím tomu, co mi řekl. Rád bych věřil. Skutečně může mít dobrý důvod proč nám pomoct, ale stejnou měrou by mohl chtít, aby se nám něco stalo. Nemám jediný důkaz, že mluvil pravdu a ke lži mu jeho pověst nahrává daleko víc.

„Kdyby věděl, že utečeme a chtěl by nás zastavit, udělal by to," trvám na svém dál, i když Daeron i Mychel jsou proti. „Když to nevyzkoušíme, nedozvíme se to."

„To je celkem blbý buď anebo, nemyslíš?"

„Máš lepší nápad? Ztrácíme tu akorát čas." Začínám být naštvaný. Došli jsme až sem a jediné, co nás zdržuje, je pár drátů natažených mezi kovovými sloupy. „Udělám to."

„V žádným případě," zamítá Daeron. „Ty se k tomu nepřibližuj."

Daeron už vypadá, že se dobrovolně pustí do vyzkoušení mojí teorie, ale on se otáčí, chňape po Mychelovi a hrubě do něj strká přímo směrem k plotu.