Týden po otcově pohřbu vojáci navyšují kontroly a hlídky. Nevím, o co přesně jim jde. Ale dohlíží na každý náš pohyb, práce musí být odvedená na jedničku. Čím déle trvají nesnesitelná vedra, tím víc nevrlí a nepřátelští jsou. Ale nejsou sami, kterým horko vadí. Během těch pár dnů zkolabovalo několik Daritianů a každý náznak slabosti je jako terč uprostřed čela.

Se západem Andrioly přichází vytoužený konec dnešních prací a hlavně ochlazení.

Sedím u stolu a namočenou košilí chladím bolavá záda. Skoro usínám vsedě, ale po rázném zabouchání na dveře se zase probouzím. Natahuju se po suché košili, kterou si přetahuju přes hlavu. Během té chvíle Deonte stíhá vylézt z pokoje.

Před domem jsou dva vojáci, zbraně namířené před sebe a já jsem si naprosto jistý, že dnešek je mým posledním dnem.

„Jdeš s námi," ukazuje jeden z nich hlavou.

„Co mu chcete?" zajímá se Deonte silným hlasem.

„Nestarej se!" zabouchává voják za mnou dveře. Odvádí mě k rybníku. To kvůli novému hrobu? napadá mě. Pohřbívání je jedna z mála věcí, do které nezasahují, když se tím nesnažíme pobouřit lidi.

U břehu stojí další tři postavy. Na první pohled poznávám tmavé uniformy dvou vojáků. Ten třetí mi nikoho nepřipomíná, vím jen, že je pozemšťan a nejspíš patří mezi ty bohatší. Ve tváři má vepsanou povýšenost a svit Isidoria a Sarwara, který se odráží od jeho drahých hodinek, mi jen potvrzují, že se nepletu. Ani bych se nedivil, kdyby tenhle chlap prostě chtěl jenom vidět někoho umírat a oni si vybrali mě. Bude jen o pár let starší než já a už vypadá, že netouží po ničem jiném, než po moci a penězích. Normálně bych nejspíš před někým takovým jen sklopil zrak a šel dál. Ale dneska ne. Opětuju mu pevný pohled a on trochu znejišťuje.

„Je obdivuhodné, žes dokázal krýt svého otce tak dlouho. Sázeli jsme se, jak dlouho to vydržíš," přichází blíž a pohlíží mi zpříma do očí. „Bohužel pro mou peněženku tos dokázal dýl, než by se mi líbilo. Musel jsem s tím něco udělat," krčí ledabyle rameny, jako by mluvil o sklizni ovoce. Přitom mi říká, že to on dal zastřelit mého otce. „Víš, já nemám rád, když mě klamou lidi ty. Nejsi nic. A pak to takhle dopadá," ukazuje do dálky, kde se přibližně nachází hroby. „Měl bych tě nechat zastřelit, stejně jako tvého prašivého otce." Zatínám ruce v pěst, ale navenek nedávám najevo nic.

„Do toho," vyzývám ho.

„Ale ne," usmívá se. „To by bylo moc rychlé. Co to máš pěkného?" Přichází ke mně ještě blíž a strhává mi z krku šňůrku s přívěskem. I když je to jeden z těch, který se může celé dny povalovat a nic nedělat, má sílu. Jenom tak by totiž koženou šňůrku neutrhl. Chvíli si přívěsek prohlíží a začíná se mračit. „A já myslel, že odpor už si nikdo nedovolí," mhouří oči na kovovou miniaturu symbolu vzpory. „Zaděláváš si na problémy..." Ostatní slova už nevnímám. Sleduju jen přívěsek, který pro mě momentálně znamená celý vesmír. Je to jediná věc, která mi po otci zbyla.

Když znovu začínám vnímat, vidím na něm, že se na něco ptal a očekává odpověď.

„Co jste říkal?" V životě bych si netroufl nic takového napřímo říct, když mi za zády stojí dva vojáci s nabitými puškami. Ale hádám, že dneska není úplně normální den.

„Co si to dovoluješ!" rozhazuje rukama a jeden z vojáků mi dává ránu pažbou zbraně do zad, takže se mi podlamují kolena. Zvedám se zase na nohy. Chlap se napřahuje a přívěsek letí do rybníka. Tvářím se pořád stejně, ledově klidně, ale v duchu si představuju, jak po tom hajzlovi skočím a v tom rybníce ho utopím.

Já znovu končím na zemi a nevím, z čeho beru sílu se znovu zvednout, nešklebit se bolestí, nerozběhnout se k rybníku a nepokusit se najít přívěšek.

Možná nechci, aby mě zlomil tenhle chlap, možná už je mi všechno jedno.

„Víš, Joelli, proč po to všem pořád žiješ?" syčí.

„Ne," přiznávám.

„Protože mám pro tebe speciální úkol." On se zamyšleně dívá na nebe, jako by k sobě chtěl pouhým pohledem přitáhnout hvězdy. Sleduju jeho nevypočítavý obličej stále se stejným výrazem. Za chvíli to bude na nějakou cenu za herecký výkon, v životě jsem se ještě nemusel tak moc přetvařovat. „Teď, když je tvůj otec mrtvý, se u vás uvolnilo místo, nemám pravdu? Jistě, že mám," odpovídá si sám vzápětí. „Přiveďte ho!" Ze tmy se vynořují dva vojáci, kteří za sebou vláčí o něco staršího kluka, než jsem já. Obličej má plný modřin a krvavých šrámů a jeho oblečení nejspíš zakrývá mnoho dalších zranění.

Ani se nehnu, necítím potřebu mu pomáhat. Proč bych měl? Kdo pomohl mému otci?

Navíc je to pozemšťan. Očividně patří mezi ty, co nahlas vykřikovali svoje názory.

„Tohle je Daeron. Mohl mít tolik peněz a majetku, o kterém se tobě jenom může zdát. Ale zradil nás. Proto jsme ho museli přesunout sem." I tohle se občas děje. Ne všichni pozemšťané jsou... ti zlí. Občas někdo dá najevo, že by to takhle být nemělo, čímž si podepíše deportaci do nějaké vesnice, kde z něj udělají otroka, který má na rozdíl od nás alespoň nějaká práva. Když se dotyčný cuká dál, prostě ho zabijí. Takhle se tlumí všechny vzpoury. Daritiany pod palcem mají, pozemšťany prakticky také. A když ne, rychle se jich zbaví. „Od teď ho máš na starost. Ukaž mu, jak to tady chodí a co čeká rebely, kteří se pokouší dokázat, že by mohli znamenat něco víc, než já. Než my. Rozumíš tomu, co po tobě chci?"

Akorát přikyvuju.

„Výborně. Za měsíc ho chci vidět krotkého jako beránka. A jestli ne, nejdřív se budeš dívat, jak umírá Deonteova rodina, a pak nechám zabít i tebe." Myslí, že mi svou výhrůžkou nažene strach? Povedlo se, ale za ta léta už jsem se přestal strachovat o sebe. Mám strach o Deonteho a jeho rodinu.

Pohled zarývám do země a oni odcházejí. Daerona nechávají ležet na zemi. Já koukám na oblohu a přemýšlím, co to má znamenat. Ví, že je tenhle kluk tak nenapravitelný, že už rovnou chystají popravu mých přátel? Nebo to je jenom určitý způsob, jak mi dát zabrat za to, že jsem je dokázal přimět skoro dva týdny myslet si, že jsem lepší? Že na ně vyzraju?

Skláním se k Daeronovi. On se snaží vyškrabat na nohy, ale sám se dostává akorát na čtyři. Pomáhám mu postavit se a přidržuju ho, aby nespadl.

„Jsi pitomec!" vydává ze sebe překvapivě silným hlasem.

„Prosím?" nechápu.

„Jsi pitomec," opakuje. Já se zastavuju a pouštím ho. Kupodivu se zvládá držet na nohách. Upírám na něj navztekaný pohled a dožaduju se vysvětlení. „Co na tom nechápeš?" Já na něj jenom valím oči a stále nepobírám, o co mu jde. V obličeji se mu sice zračí bolest, ale taky vztek a vzdor citelný na metry daleko. Je mi hned jasné, že tenhle kluk se ‚převychovat nenechá'.

„Proč mám být pitomec?"

„Ještě se ptej proč!" prská jako vzteklá kočka. „Celou dobu si stál jako zařezanej. Když ti bral věc, která je tvoje, ani ses nehnul!"

„Co jsem měl dělat?"

„Bojovat," vrčí a sedá si na zem.

„Bojovat, a pak zemřít. Ne, díky. Půjdeš dovnitř?"

„Ne."

„Fajn." Odcházím a Daeron zůstává u rybníka. Asi začínám chápat, proč po mně chtějí, abych ho naučil troše poslušnosti. Není to možné. Z našeho krátkého rozhovoru jsem poznal, že on je jeden z těch, co jdou za svým i přes svou vlastní mrtvolu.

S pochmurnou náladou se vracím do chatrče, kde na mě čeká Deonte, Mychel a Karli.

„Co se stalo?" vpaluje mi do obličeje Karli hned, jak vcházím dovnitř, a vrhá se mi kolem krku.

„Au, Karli," vymaňuju se z jejího sevření a ulevuji tak bolavým zádům. „Budeme mít nového spolubydlícího," oznamuju suše.

„Koho?" zajímá se Deonte.

„Toho, co sedí u rybníka." Váhám, jestli jim mám říct o hrozbě smrti, pokud se nezklidní. Rychle to ale zamítám. Nejdřív zkusím Daerona přivést k rozumu. „A nech ho tam sedět dál. Umí se o sebe postarat, tím jsem si jistý."

„A nebude mu zima?" stará se blondýnka v hnědých očích se jí odráží starost.

„Nebude," ujišťuju ji.

***

Další den ráno se budím se špatnou náladou. Musím si s Daeronem promluvit o tom, jak se věc má. Nedovolím, aby zabili Deonteho, Karli, Mychela, Naerys a Petyra. Na mně už mi tolik nesejde, ale na nich mi záleží hodinu od hodiny víc.

Dnes je sobota - mimochodem další z výmyslů pozemšťanů, dávat dnům jména. Navíc pořád dokola ty samé. Sobota znamená to, že polovina vesničanů jde pracovat ráno, polovina odpoledne. V neděli se to vymění. Na mou skupinu padla práce ráno, takže budu mít odpoledne volné.

Jakmile zní celou vesnicí gong ohlašující střídání skupin, mířím rovnou k rybníku. Koupe se v něm několik dětí v Petyrově věku a hrají si s lodičkami, které si vyrobily z klacků a listů. Zdá se, že se baví. Pohled na ně mi trochu zvedá náladu.

To mi trochu zvedá náladu. Poslední dva týdny jsem byl bez otce, nemluvil jsem s ním, skoro to bylo, jako by nežil. Ale věděl jsem, že je doma a leží. Teď tu skutečně není a já si připadám mnohem zranitelnější, než kdykoli předtím. Ale hodně hluboko mi něco říká, že teď je otec v bezpečí. Nic už se mu nemůže stát, nic ho nebolí. A to mi zase dodává příjemný pocit míru. Je to zvláštní. Mele se ve mně tolik protichůdných pocitů, že se v nich sám nevyznám. Jak by řekl otec, chce to čas.

Svlékám si košili a boty a jsem rozhodnutý najít přívěsek, který spočívá někde na dně rybníka. Voda je příjemně teplá, ale já bych se nejraději položil do závěje sněhu.

Rybník není hluboký. V té největší hloubce mi voda sahá po prsa, takže by neměl být problém ho najít. Jenomže dno je bahnité, takže na přívěsek mohl klidně někdo šlápnout a aniž by to věděl, navždy ho pohřbít.

Po dvou hodinách hledání se vzdávám a celý zmáčený vylézám zase na břeh.

Pohledem bloudím k nedalekému lesu a všímám si Daerona, který se pokouší nenápadně ztratit mezi stromy.

„Za co?!" kleju potichu, rychle si natahuju boty i košili, ovšem na nějaké zapínání není čas. Pochybuju, že ví o plotu s elektrickým proudem, který se zapíná vždy ve dnech, kdy máme volno. Sice by musel zdolat tři kilometry lesa, ale... představuje to pro něj problém?

Za necelých deset minut ho dobíhám a sleduju, jak nožem dělá na konci dlouhého klacku ostrou špičku.

Ten idiot.

„Co tu sakra děláš?" vyjíždím na něj. Představa, že by vojáci viděli, že má u sebe zbraň a vyrábí si další, i když jenom potenciální, ve mně vyvolává vztek. Už jsem viděl lidi, kteří zemřeli i za menší prohřešky.

Daeron jenom na vteřinu zvedá oči od práce a zase je stáčí ke klacku. Přicházím až k němu, vytrhávám mu dřevo z ruky a zahazuju ho za sebe.

Věnuje mi pohled plný překvapení a pohrdání. Jeho ocelové oči jsou chladné jako led.

„Co se ti nelíbí?" ptá se s výsměšným úsměvem na rtech. Na to, že se v noci sám nepostavil na nohy, vypadá až moc svěže a plný energie.

„Kdyby tě viděli..."

„No a? Co je tobě do toho?"

„Docela dost, jsem totiž druhý na seznamu, koho by měli zabít. Hned po tobě!" vrčím a zatínám ruce v pěst.

„Vyhrožovali? A vsadím se, že tys jim to sežral i s navijákem, že? Mimochodem, tohle je asi tvoje," hází po mně lesklou věc a já zachytávám přívěsek od svého otce. Prohlížím si tmavovlasého kluka, který je ideálem toho, jak se člověk nemá chovat, pokud se chce dožít dalšího dne.

„Díky," bručím. „Kde si ten nůž vzal?"

„Je můj, proč bych se měl starat, kde se vzal?"

„Nesmí tě s ním vidět."

„Ne?" usmívá se a vstává. „Klidně jim ho půjdu ukázat."

„To nesmíš!" Úsměv se z jeho tváře vytrácí a obličej se stává stejně nehybným jako kámen. V očích se mu blýská zuřivost. Ve vteřině mě přiráží k nejbližšímu stromu a já kroutím tvář do bolestné grimasy. Nůž mi přikládá ke krku. Cítím nejen tupou bolest v zádech, ale také ledové ostří čepele nože.

„Neříkej, co smím, a co ne. Já musím akorát umřít. A varuju tě, vůbec se nepokoušej ze mě udělat to, co chtějí oni!" Třeštím na něj oči. S nožem zachází, jako by se s ním narodil. Určitě nejsem jediný, komu ho drží pod krkem. Těch lidí muselo být mnoho. Vůbec totiž nevypadá, že by mu bylo proti srsti někoho zabít, natož ohrožovat nožem. Jenomže on může umět, co chce, ale pořád je to pozemšťan, který trávil hodně času ve městě. Nikdy se nemohl nadřít, jako já tady. Strkám do něj a on má co dělat, aby nezakopl a neupadl.

„Ale," usmívá se a v očích se mu blýská zvědavost. „Řekni, už ses někdy pral?" schovává nůž za pásek kalhot a ten překrývá košilí. Přemýšlím, jestli mu zalhat, nebo jít s pravdou ven. Rozhoduju se pro druhou možnost.

„Ne," přiznávám. Do devíti let jsem se nikdy prát nepotřeboval, pak přišli pozemšťané.

Všechny rvačky jsou zakázané pod pohrůžkou trestů. Mychel by mohl vyprávět, dokonce jednou napadl vojáka, ale Deonte pozemšťana přesvědčil, ať to nenahlašuje. Kdyby Mychela nahlásil, nebyl by mezi živými.

„Dobře." Daeron bere dva dlouhé klacky a jeden mi hází. Já ho chytám, a nevím, co po mně chce. Chápat to začínám, až když na mě s klackem útočí. Stíhám větev zvednout, abych odrazil ránu, ale obě provizorní zbraně se ve chvíli nárazu lámou na několik kusů.

„Není nad pořádnou násadu," vzdychá Daeron a zvedá hlavu.

„Co tu zkoušíš?" syčím zlostně.

„Hodně věcí naráz."

„Víš ty vůbec, co se stane, když se trochu neuklidníš a nepřestaneš si hrát na krále?" Štve mě ten jeho klid.

„Zabijou tě?" hádá a kope do kamínku před sebou.

„Kéž by jen mě, ale všechny z té chatrče!" ukazuju rukou skrz větve stromů na malý domek v dálce.

„Zatáhli do toho i je? Musejí být hodně vytočení. Ale chceš něco říct? Ty lidi pro mě nic neznamenají. Já tu nežiju, je mi jedno, co s nima bude. Potřebuju tady akorát přežít měsíc, aniž bys mi vymyl mozek," oznamuje a mně nezbývá nic jiného, než na něj zase vyjeveně koukat.

Náhle mi dochází, že tenhle kluk hraje úplně jinou hru, než já. On neví nic o tom, jak se zde lidé k sobě chovají. On je prostě jiný.

„Nepřežiješ, když tě udám, že máš u sebe zbraň."

„Myslíš, že ti uvěří?" směje se, jako bych řekl nějaký vtip.

„Teď se zeptám já. Komu myslíš, že uvěří spíš? Zrádci, nebo někomu, kdo je tady doma a nemá jediný vroubek?" Dobře, možná jeden už mám, ale o tom vědět nemusí.

Daeron mě protíná nenávistným pohledem a hradba jeho hraného klidu je pryč.

„Stáhnu tě s sebou,"drtí skrz pevně zaťaté zuby.

„To je mi jedno. Jde mi jen o tu rodinu."

„A co mám teda udělat, abys držel klapačku? Teda, ne, že bych tě nemohl donutit mlčet, ale nechce se mi hned vytahovat násilí," kření se sebejistě. Vážně? Nechce se mi vytahovat násilí, ale nožem se ohání prakticky hned?

„Nic zvláštního. Jenom se chovej jako všichni ostatní a snaž se nevybočovat z řady."

„Víš, oni mě za ten měsíc popraví. Je to naplánovaný," oznamuje.

„Co?" zarážím se.

„Říkám ti, že mě chtějí popravit. Jenom se pokusí vzít tě se mnou, protože si pro ně nebezpečnej. A ty to ani nevíš." Ignoruju ho.

„Co jsi udělal? Proč tě označili za zrádce a proč ještě nejsi mrtvý?" Někdo jako on by prostě neměl žít, ne podle toho, co na Daritii několik posledních let prosazují lidi ze Země.

„Mám štěstí a vím, co říkat a dělat, abych se udržel na živu. A co jsem udělal? Znáš Jonatana Browna?" Zlost mě přechází, nahrazuje ji zvědavost.

Jonatan Brown. To on objevil Daritii i život na ní. To on vedl první vlnu útoků na naši planetu. To on se prohlásil za vůdce a nastavil pravidla a zákony, jaké tu dnes platí.

„Kdo by ho neznal."

„Pokusil jsem se ho zabít, ale trochu mi to nevyšlo." Nezbývá mi nic, než jen na něj s vykulenýma očima zírat. On se pokusil zabít nejmocnějšího muže na Daritii, očividně se mu to nepovedl a pořád dýchá. „Popraví mě. Nebo to udělat chtějí. Tohle je jenom divadlo, hlavně pro tebe. Chtějí, abys ode mě dostal informace, které se jim získat nepovedlo. Brown ví, že já vím. A myslí si, že ti něco povím. Ty jsi daleko jednodušší terč, než já. Jsou tu lidi, na kterých ti záleží. Stačí pohrozit a začal bys zpívat."

„Proč mi tohle všechno říkáš?" nechápu.

„Neuškodí ti vědět, že se znáš s někým, kdo odtud zdrhne."

„To se ještě nikomu nepovedlo," kroutím hlavou. Jenom myšlenka na útěk mi zvyšuje srdeční tep. Každého, kdo se o to pokusil, přivlekli zpátky, veřejně popravili a použili jako odstrašující příklad.
„Budu první."

V očích mu planou jiskry odhodlanosti a já tak nějak začínám mít pocit, že ze všech lidí, které jsem kdy potkal, má šanci na útěk právě Daeron, ačkoli ho znám jenom pár hodin.

Věnuji svým dvěma strážným andělům.

Rainy za to, cos dneska napsala pod určitý příspěvek na FB skupině. Strašně moc si toho vážím, tenhle příběh bude vždycky pro Tebe.

A Lence, protože jsi prostě kamarádka a důkaz toho, že na internetu se dá poznat naprosto úžasné lidi, kteří podrží, když to člověk nejvíc potřebuje. Děkuju.