Stejně jako včera, i dneska jdeme všichni do lesa.

Něco se ale změnilo. Ve vzduchu je cítit nepříjemné napětí. Vojáci jsou nervózní a nepříjemní. Daleko víc, než normálně bývají. Pozorně nás sledují a hlídají, což se moc často nestává. Většinou to funguje tak, že pokud splníme zadanou práci, nechávají nás na pokoji. Někdy je ani nevidíme. Je to jakási nepsaná dohoda. My plníme zadanou práci a oni tolik neprožívají kontroly nebo menší přestupky.

Něco se stalo, nebo se teprve dít bude.

Očima se snažím pátrat po veliteli, nebo tom mladém vojákovi, který by nám mohl dát sežrat včerejší noc, kdy ho Mychel neposlechl. Nikde je ale vidět není.

Celý den se táhne ve znamení vysokých teplot a těžké práce. Všichni jsou unavení, pozemšťané se často na hlídkách střídají. Když se čas přepočítá na pozemské hodiny, na Zemi je prý světlo dvanáct hodin. U nás patnáct. Musí to pro ně být ohromná zátěž na psychiku. Ale nelituju je. Oni si stejně pořád jedou svoje osmihodinové služby a spát chodí, kdy se jim to hodí. Zdá se, že horko a dlouhý den na ně má dnes daleko negativnější účinky, než kdykoli předtím. Jako by se rotace naší planety ještě více zpomalila a každá další hodina se neustále prodlužovala. Vystavovat se přímému žáru Andrioly znamená utrpení pro vše živé. Chvílemi to vypadá, že se někteří udusí horkým suchým vzduchem a prachem. Daritiané i pozemšťané čekají na déšť jako na spásu. A na obloze ani mráček.

Ani mě nepřekvapuje, když pro mě během hodinové polední pauzy přichází jeden voják a odvádí mě do domu velitele Andropova, abych zkontroloval Anette. Už ani nevím, co jsem mu včera ohledně infekce napovídal. Řekl jsem to, co bylo nutné k získání léků. Tím to skončilo, nevybavuju si skoro nic, co jsem říkal.

Přejít z té pekelné výhně do domu vychlazeného klimatizací, je jako dostat facku.

Krátce si prohlížím vojáka přede mnou. Jeho pohyby jsou pomalé, skoro robotické. Vypadá, že ho každý krok stojí daleko víc síly, než jsem si myslel. Ovšem je pravda, že letošní období Andrioly je extrémní. Taková vedra jsem snad nikdy nezažil.

Andropov není doma. Možná proto jsou vojáci jako na jehlách.

Celkem se mi ulevuje, když matka malé dívky posílá vojáka pryč.

„Jak se cítíš?" ptám se Anette. Ona si mě zvláštně prohlíží. O Daritianech jí napovídali hodně lží, pravděpodobně by se mnou ani neměla mluvit. Ale je dítě a má svou hlavu. Vidí jenom normálního člověka, ne stvůru s rudýma očima a tesáky potřísněné krví.

„Jsem unavená," přiznává.

„To je normální," usmívám se. Vytahuju z lékárničky injekční stříkačku, do které nabírám dávku protilátky. Mělo by to uspíšit její uzdravení a pomoct jejímu tělu bojovat proti zbytkům jedu. Nad loktem jí zavazuju škrtidlo a naznačuju, co má dělat. „Trochu to štípne." Chci jí místo vpichu potřít dezinfekcí, ale zarážím se. Je to kysličník. Opatrně párkrát mačkám dávkovač. Ani sebou necuká, když jí do ruky vpravuju protilátku, odendávám škrtidlo a na místo vpichu tlačím palcem, aby se jí neudělala modřina.

„Jsi statečná, princezno," usmívá se na ni její matka. „Mockrát ti děkuju. Náš osobní lékař nevěděl, co s Anette je a... děkuju."

„Nemáte zač," říkám a myslím to upřímně. Dávám Anette náplast na místo, kam jsem jí píchnul a ona mi nastavuje dlaň - chce si se mnou plácnout. Tohle přátelské nevinné dětské gesto mě na chvíli vyvádí z míry. Trochu strnule jí ho oplácím.

„Co pro tebe a tvou rodinu můžu udělat?" Dobře, tak teď jsem totálně v šoku. Mohl bych si říct o peníze? Možná, ale k ničemu by nebyly. Těžko si můžeme něco koupit, když nikdo nic nenabízí.

„Dejte mi dvě ty hračky," ukazuju ke hromadě plyšáků, která má Anette naskládané po poličkách, na zemi, parapetech a vlastně všude, kam se člověk podívá.

„To je všechno?"

„Nic víc udělat nemůžete," kroutím hlavou.

***

Před setměním vojáci rozhlašují zákaz vycházení pod výhružkou smrti. Jestli někoho zahlédnou venku ze svého domu v zakázaný čas.

Zákaz vycházení nevyhlásili už hodně dlouho. Je to jenom další neobvyklá věc věštící něco, co teprve přijde. U večeře se ale o takových věcech nebavíme. Dostatek jídla dokáže povzbudit mysl, takže u stolu panuje celkem dobrá nálada, za kterou může především Petyr a Naerys. Jsou úplně u vytržení z čokolády, která byla součástí košíku s jídlem. Čokoláda je jedna z mála věcí, kterou sem pozemšťané dovezli a nijak nám neškodí. Měl jsem ji jenom jednou v životě, bylo mi asi jako Petyrovi, kolem jedenácti dvanácti let. Reagoval jsem stejně nadšeně. Teď se musím usmívat nad jejich radostí.

„Zchladíme zase na chvíli ty rány," naznačuje Karli s utěrkou namočenou ve studené vodě v ruce. I když všem bylo horko, já se s každým prudkým pohybem cítil jako vržený do pekla kvůli ránám na zádech.

„Jsi moje záchrana," přetahuju si košili přes hlavu. „Co je?" ptám se, protože si nemůžu nevšimnout jejího vyděšeného výrazu.

„Vypadá to hrozně." Snaží se být co nejšetrnější, ale stejně se šklebím bolestí a zatínám ruce v pěst. „Co máš s rukou?" ukazuje na popálenou dlaň. Kysličník.

„O nic nejde," ujišťuju ji.

Všichni jdou postupně spát a já se vytahuju na trámy. Dotýkám se otcova čela a musím v duchu zajásat, protože se zdá, že horečka klesla a že se mu i lépe dýchá. Léky zabírají. Bude to dobré, pomýšlím si v duchu a s tím i usínám.

Spánek ale netrvá dlouho. Budí mě hluk a bolest v zádech, na která jsem se převalil. Pomalu si sedám a třu si unavené oči. Je to vteřina, když si všímám, že otcovo místo je prázdné. Okamžitě se mě zmocňuje radost, protože se dole svítí. Tentokrát nedbám na zranění a nemotorně seskakuju z půdy a chystám se obejmout tátu a říct mu, ať už mě nikdy takhle neděsí.

Jenomže v malé kuchyni stojí jen Deonte s Mychelem.

„Kde je táta?" Pořád mám na tváři úsměv, protože věřím. Dobrý pocit ale pohřbívá lavina děsivého uvědomění. Zasahuje mě jako rána kladivem do hlavy, blokuje veškeré jiné myšlenky. Mou domněnku potvrzuje i smích linoucí se zvenku. Mířím ke vchodu a beru za kliku, ale Mychel dveře zase přibouchává. Strkám do něj, jenomže se mě snaží zastavit i Deonte.

„Pusťte mě!" řvu jako zběsilý a nezajímá mě nic jiného, než můj otec. Do teď jsem si myslel, že se umím ovládat, ale jsem celý bez sebe.

Deonte i Mychel jsou silní díky rokům tvrdé práce, ale já jsem silnější, protože můj táta má každou chvíli zemřít a já mu musím pomoct.

Mychel zakopává, pouští mě a padá na zem. Já se prudce vyvlékám Deonteovi.

Vybíhám ze dveří a běžím směrem k rybníku nedaleko od domu. Teď by klidně mohli začít střílet, protože porušuju zákaz vycházení, ale já mám v mysli temno. Jediné, co vidím, je skupina tří vojáků a můj otec, který před nimi klečí. Jeden z mužů na něj míří puškou. Kdybych v tu chvíli měl nějakou zbraň já, bez váhání bych je všechny postřílel.

„Ne, nechte ho!" křičím na ně a každým metrem se cítím blíž k jeho záchraně.

Udělám cokoli na světě, jen ať ho proboha nechají.

Je to jenom letmý pohled, kdy otec zvedá hlavu, setkává se s mýma očima a věnuje mi úsměv. Krátký, smutný, omluvný.

Vzduch prořezává výstřel a já na místě trnu. S rozšířenýma očima sleduju, jak otcovo bezvládné tělo padá k zemi. Všechna bolest, co jsem kdy zažil, je teď jako pohlazení oproti rozžhavenému noži, který mě začíná zevnitř porcovat.

Přibíhám k otci a nevnímám vojáky, kteří vypadají skoro spokojeně.

Sleduju neustále zvětšující se skvrnu od krve, která se dělá na košili v místě, kde dřív bilo srdce. Třesu s otcem, jako bych ho tím mohl přivést k životu.

„Tati," mluvím na něj, ale ne anglicky. Jenom okrají mysli vnímám, že vojáky smích přechází. Mohli by mě zatknout za porušení zákazu používání daritijštiny, ale neděje se tak.

„Měl bys nám poděkovat, zkrátili jsme mu muka," sklání se ke mně voják, který vystřelil a dloube mě zbraní do ramene.

Jeho slova jdou mimo mě. Já se soustředím pouze na obličej starce se zavřenýma očima a lehkým úsměvem na rtech.

Táta.

A mrtvý.

Vzdouvá se ve mně ohromná vlna nenávisti vůči všem pozemšťanům, kteří se kdy nohou dotkli země Daritie, ale taky vůči těm, kteří kdy spatřili světlo světa na Zemi. Dávno se měli všichni navzájem pozabíjet...

Pohled obracím k obloze a sleduju zářící hvězdy a ubývajícího Isidoria a Sarwara. Jako bych je mohl požádat, aby mi otce vrátili. Nezasloužil si zemřít takovým způsobem. Nikdo si to nikdy nezaslouží.

„Joelli." Někdo mi pokládá ruku na rameno, ale já ji hrubě setřásám.

Můj otec je mrtvý.

Ten bastard ho bez milosti zastřelil, i když se začal uzdravovat.

Měl týden na uzdravení. Andropov řekl, že ho nechá žít... tak proč mu právě srdcem proletěla kulka?!

Co je to za rasu? Říkají si lidé, přitom jim chybí něco ohromně důležitého... lidskost.

Stoupám si a mám v plánu jít za těmi vojáky, kteří se pomalu ztrácejí ve tmě. Jsem odhodlaný je do jednoho zabít holýma rukama, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám. Ale do cesty se mi staví Mychel. Vypadá smutně a naznačuje mi, že mě za nimi nepustí a klidně použije i násilí. On z nás je ten, který má s rozkazy problémy, který se nesmířil s tím, že Daritie už není naše planeta. Ale právě teď je Mychel ten rozvážnější a mírnější.

„Měli bychom ho pohřbít," šeptá Deonte zlomeným hlasem a sleduju, jak se mu po tváři kutálí třpytivé slzy odrážející svit Isidoria a Sarwara.

„Ne," vzpamatovávám se a kroutím rázně hlavou a odstrkávám Mychelovu ruku. Pořád má strach, abych se za nimi nerozběhl. Vojáky už zcela pohltila tma, ale mě neopouští zrádné pomstychtivé myšlenky. „Udělám to sám." Překvapuje mě, jak můj hlas zní. Bez citu, bez jakékoli emoce. Ledově chladný a prázdný. Chtěl bych brečet. Ale nejde to.

„Dobře," přikyvuje pomalu Deonte. „Ve smrti vítězem a navždy ve vzpomínkách..." pronáší daritijsky. Dvěma prsty se dotýká svého srdce, kleká si a těmi samými prsty se dotýká místa, kde ještě před chvílí bilo srdce mého otce. Zadrhává se mi dech. Tohle gesto jsem neviděl hodně dlouho. Je zakázané a dělá se, když člověk chce vyjádřit poctu zemřelému. Mychel provádí to samé.

„Vážně nechceš, abychom..."

„Jděte pryč," otáčím se k nim zády a sedám si na zem.

Dlouho sedím na studené zemi a sleduju záři hvězd, která se odráží od hladiny rybníka. Čekám, kdy mě přepadne záchvat smutku a bolesti, kdy přijdou slzy, ale nic takového se neděje. Cítím se, jako by mezi city a mě někdo postavil ohromnou zeď. Rád bych ji proboural, ale momentálně na to nemám sílu. Vzali mi tátu, mou jedinou skutečnou rodinu. Toho, který mě naučil zavázat si tkaničky, střílet z luku. Zabili před mýma očima muže, který mi kladl na srdce, že nenávist a násilí není cesta. Který jim pomáhal.

Nevím, jak dlouho takhle sedím a civím prázdna, než otcovo tělo odnáším za dům. Kousek od domu je středně veliký rybník a na kopci nedaleko od něj jakási alej zdejších stromů, jejichž listy mění barvu. Ve dne jsou narůžovělé nebo červené, přes noc tmavě rudé, až černé.

Tady leží i můj bratranec a strýc, otcův bratr, který byl zabit, když se pokusil zabránit jedné popravě. Pamatuju si to přesně. Bylo mi patnáct - strýcův syn, stejně starý jako Mychel, byl přistižen při loupeži jídla a odsouzen k smrti. Strýc se ale pokusil popravě zabránit, tak ho zabili taky.

Náhrobky tu nejsou. Jenom dřevěně kříže, do nichž jsou vyrytá jména zemřelých, data narození a úmrtí a občas nějaká básnička. Hroby označuje právě jen ten kříž a zemina okolo.

Začínám kopat jámu vedle strýčkova hrobu. Za hodinu bude svítat a my budeme muset jít zase pracovat. Nespal jsem, poslední dva týdny jsem pracoval dvojnásobně a nejraději bych si našel ty tři vojáky a zabil je. Skutečně je zabil!

Za tu hodinu stíhám vykopat skoro celý hrob. Všechen vztek a smutek ventiluju do práce. Jsem vyčerpaný, ale jedu na zásobní energii. Pořád je lepší mučit tělo, než mysl.

Nechávám otcovo tělo tam, kde je. Když lidi uvidí, že se někdo pokouší vykopat hrob, tak ho nechají být. Sice tu panuje špatná situace, ale věřím, že by neokradli mrtvého. Nemají ho o co okrást, leda o těch pár hadrů, co má na sobě.

V chatrči je ticho. Dusivé ticho prosycené žalem a smutkem. Karli a Naerys mají nateklé oči. I Petyr vypadá, že plakal. Co se čeká ode mě? Že budu měsíce truchlit nad ztrátou otce a nevytáhnu paty z domu? Ne, ode mě se nečeká nic zvláštního. Vlastně bych se měl chovat úplně normálně, vždyť to byla přece jedna z těch prašivých krys. Takhle nějak to vnímají pozemšťané. Nejsme pro ně nic. Jsme ti nahraditelní.

Buď jste Daritian, nebo pozemšťan.

Nic mezi neexistuje.

„Dneska jdeme zase do lesa," říká potichu Deonte a podává mi jablko. „Máme splnit počty poražených stromů ze včerejška."

„Žádná práce navíc?" diví se Mychel.

„Ne."

Já zarytě mlčím a v hlavě se mi přehrává chvíle, kdy zazněl výstřel.

Je to moje chyba... uvědomuju si v duchu. Měl jsem být rychlejší. Neměl jsem se nechat zastavit Deontem a Mychelem. Nikdy jsem neměl připustit, abych usnul.

„... Joelli!"

„Co? Co je?" nechápu a do uší se mi dostává spásný zvuk deště, který lehce bubnuje do oken a střechy. Déšť v žádném případě neznamená, že bychom mohli zůstat doma, ale i tak je to úleva pro všechny.

I obloha dnes pláče.

„Potřebuješ si odpočinout," hlásí Deonte s ustaraným výrazem v unavené tváři. Vypadá o mnoho let starší, ale to dělá jenom žal v jeho očích.

„Musíme splnit práci."

„To taky uděláme. Běž si lehnout a vyspi se. Po polední pauze přijď. Půl dne nikoho nezabije." Až po této větě si uvědomuje, co řekl. Mluvit v našem světě o smrti a zabíjení se stalo tak běžné od doby, co naši planetu obsadili pozemšťané. „Promiň."

„Nic se neděje." Vylézám si nahoru na trámy a lehám si. Ostatní zatím opouštějí dům. Dvě hodiny se jenom převaluju. Jsem sice úplně ztrhaný, ale spát mi nejde. Pořád dokola a dokola vidím umírat otce.

Stalo se to tak rychle.

Tohle nejde. Nepozorovaně vylézám z chatrče a dostávám se k rybníku. Jak jsem čekal. Nic se tu nezměnilo, otec je stále mrtvý a hrob nedokončený. Tak se znovu dávám do kopání. Vím, že dokud ho nepohřbím, neusnu. Pořád budu mít pocit, že jsem něco nedokončil.

Zaznívá gong, hodinová pauza a já otce opatrně pokládám do hrobu. Nabírám první lopatu hlíny, která dopadá na jeho nohy, a já se zarážím, protože mu na hruď padá květina. Obyčejná květina s daritijským názvem je-a, která má malé, jasné bílé okvětní lístky. Otáčím a spatřuju dav lidí, v ruce třímající různé květiny a kameny.

„Chtějí se s ním rozloučit," konstatuje potichu Deonte, který se vynořuje mezi prvními.

Něco se ve mně láme. Nečekal jsem to. Kdo ano? Vím, že otec mnoha lidem pomohl, ale že jich bylo tolik? Je to snad půlka vesnice. Deonte se mnou stojí u hrobu a já přijímám přání soustrasti od všech těch lidí. Některé neznám vůbec, některé jenom od pohledu. V polovině pauzy mezi polední a odpolední prací je hrob zcela zasypán květinami a kameny.

Jakmile pokládá poslední květinu, poslední kámen ten ‚nejposlednější' člověk, který se s mým otcem chtěl rozloučit, cítím se strašně.

„Deonte?" zvedám k němu oči. „On je mrtvý."

„Já vím."

„Je mrtvý," opakuju. Nechápu, co se děje, ale najednou cítím horké slzy, které mi stékají po tvářích. A je mi to jedno. Stav, kdy necítíte nic, je mnohem horší, než pláč samotný. Od chvíle, kdy padl výstřel až do teď, jsem si připadal prázdný.

Deonte mě objímá jako vlastního syna. Jenomže já jeho syn nejsem. Tím je Mychel a Petyr.

Od téhle chvíle jsem sám.

Jen tobě, Rainy. Za to, že jsi s tímhle příběhem už tolik let, nehledě na to, kolik času to trvá. ♥