„... a s ním se hýbe jen po vzoru písmene L," vysvětluje Emmet pohyb dřevěného koně na šachovnici. Po snídani vytáhl ze skříně černo-bílou kostičkovanou desku a mnoho figurek různých tvarů a velikostí a rozhodl se nás naučit šachy. Jednu hru s Mychelem sledujeme Emmeta s Isaiahem, abychom se ujistili, že chápeme všechna pravidla a tahy, a pak si Mychel sedá k bílým figurkám naproti Emmetovi, která s přehledem rozdrtil Isaiaha. Tak nějak se očekává, že Mychel prohraje ještě rychleji, než náš zrzavý spolubydlící. Jenže on v pouhých deseti tazích bere Emmetovi královnu a jedenáctým dává šach mat.

Oba spolubydlící třeští oči a nechápou, co se právě stalo. Mě to až tolik nepřekvapuje. Mychel nikdy ve škole nejevil známky nadprůměrnosti, chodil tam nerad, učení ho nebavilo a hodnocení nebyla kdovíjak zářná. A přesto se stávají situace podobné této, kdy zvládá vyhrát v logické hře, kterou vidí poprvé v životě. Někdo by to nazval náhodou, ale já vím, že Mychela už v šachách jen tak někdo neporazí. Jeho mozek jako by se občas přepnul a z cholerického a impulsivního kluka se stává génius přes cokoli, co zrovna řeší.

Emmet svrašťuje čelo a pozorně si Mychela prohlíží.

„Vy to znáte," obviňuje nás.

„Jsi první, kdo nám šachy ukázal," staví Mychel figurky zase na místo. Emmet se otáčí na mě a já mu potvrzuju Mychelova slova. „Znovu?"

„Nedělejte si ze mě legraci," skučí Emmet. „To není možný."

„Očividně je," krčí rameny kamarád. „Nemusíme dál hrát."

„To teda ne! Přece se nenechám nakopat od začátečníka."

Další hry sice trvají o trochu déle, ale stejně končí ve prospěch Mychela. Vnímám je jen napůl. Ležím na posteli a před očima držím přívěsek, který má být podle všeho klíč od trezoru. Pořád se mi na tom něco nezdá. Potřebujeme další tři klíče, které můžou být úplně kdekoli. Jaká je šance, že se najdou? Planeta je obrovská, lidí miliardy. Tisknu přívěsek pevně v dlani, zastrkávám ho za triko a posazuju se akorát včas, protože se mezi dveřmi objevuje Daeron. Tváří se jako vždycky, podrážděně, a jak kdyby ho otravovala existence úplně všech lidí kolem.

„Lumang chce, abych vám to tady ukázal," cedí skrz zaťaté zuby mým směrem.

„Děláš Staříkovi poskoka?" trousím jen z legrace, ale pozemšťan mě propichuje šedýma očima, a kdyby pohledy zabíjely, nejspíš bych byl mrtvý. Co ho zase tak nakrklo?

S Mychelem následujeme Daerona ven z pokoje a máme co dělat, abychom ho dohnali.

„Dneska vás budou testovat," prohazuje jen tak, když se zařazujeme vedle něj. „Tak to zkuste nezvorat."

„A co to obnáší? Pořád nám nikdo nic neřekl," vyptává se Mychel.

„Napíšete si písemku a proleze opičí dráhu."

„Zase mluvíš v hádankách," upozorňuje ho. Daeron zprudka zastavuje a já jen čekám, kdy mu z očí začnou šlehat blesky.

„Dvě věci. Mám fakt zasraně špatnej den, odmítám odpovídat na blbosti. Za druhý to není hádanka, ale fakt. Dostanete srovnávací test, aby roztřídili blbý, blbější a Daritiany, a pak se přesunete na cvičiště, kde zase otestují vaši fyzičku a co já vím, co všechno. A teď jdeme ven." Ven? Jak jako ven? Celý včerejší den a dnešní ráno jsme se pohybovali v rámci jedné budovy a teď nás chce vzít někam jinam?

Procházíme dveřmi, které skutečně vypadají jako vchodové. A s Mychelem se hned oba zarážíme. Najednou se ocitáme v obrovské, nepopsatelné velké jeskyni, jejíž strop se nachází desítky metrů nad našimi hlavami. V úžasu se otáčím směrem k „budově", ze které jsme právě vyšli, a dochází mi, že to vlastně vůbec není budova, ale jen další a další kámen a průduchy, které se lidi přizpůsobili ke svému životu. A Erlia není jen jeden, dva baráky, ale celé „podzemní" město, které žije svým vlastním životem. Přímo před námi se rozprostírá prostor o velikosti několika vesnic a přímo uprostřed sopečného kužele se nachází díra, která dovnitř pouští světlo a taky sníh, který dolů dopadá do jakéhosi jezera v podobě malých kapek vody. Kolem nás procházejí lidé, každý někam pospíchá. A minimálně polovina vyhaslého sopečného krbu je zastavěná malými domy, které jsou buď ze všudy přítomné horniny. Po obvodových zdech jsou natažené různobarevné tlusté kabely a mnohdy se dveře nachází přímo v místě většího průduchu, takže si dotyční nemuseli dělat hlavu se stavěním domu.

Daeron nás s Mychelem ještě nějakou dobu nechává, abychom mohli vstřebat, že všechno kolem nás je skutečné.

„Mám dotaz," promlouvá Mychel. „Proč někdo bydlí tam," ukazuje na místo, odkud jsme právě vyšli, „a někdo v domech mimo?"

„Jednoduchý – tam, kde jsme my, jsou hlavně sirotci, dezertéři a utečenci, kteří se chtějí podílet na odbojové činnosti a dostává se jim, potažmo nám, výcviku v různých oblastech. Lidé mimo se na odboji taky podílí, ale v menší míře a většinou mají nějakou rodinu," vysvětluje. „Chtějí svůj klid. Což je pochopitelné."

„Jak tohle místo zásobujete?"

„V dost oblastech je Erlia soběstačná, ale pořád ne dost, takže krademe. Většinou rovnou celá letadla, zásoby shodíme v okolí a letadlo pak pomocí autopilota sestřelíme daleko od nás, aby to vypadalo jako nehoda."

„To zní jako sebevražedná mise," konstatuje Mychel.

„Často to tak dopadá."

„A tebe poslali zabít Browna?" Všímám si, jak se Daeron nadechuje, aby mu odpověděl, ale jako by si něco uvědomil a zaráží se.

„O tom nemůžu mluvit," říká jenom.

„Ani teď?" diví se Mychel.

„Ani teď." Pomalu mi začíná docházet, že Daeron je na určitá témata velmi citlivý a je schopný vyletět z kůže nebo se klidně i poprat. A neustále mlží ohledně své mise zabít prezidenta Browna. Proč? Úkol nesplnil, proč je všechno pořád tak tajné? To nejdůležitější víme. Ale o detaily je skoupý a nezdá se, že by byl někdy ochoten se o ně dělit. Dokud jsme byli ve vesnici, chápal jsem to. Kdykoli nás mohl kdokoli slyšet a to by nebylo dobré. Nicméně ani teď nemluví o ničem, co by nás s Mychelem ve skutečnosti zajímalo. Dělá to proto, že nechce, nebo... nesmí? Rozhoduju se trochu zariskovat.

„Co jste si s Lumangem udělali?" ptám se.

„Nestarej se."

„Ty ho nenávidíš do morku kostí," pokračuju.

„Nesouhlasím s pár jeho názory, to je všechno," vrčí a v jeho hlase slyším výhrůžku, ať urychleně změním téma.

„To ti stačí celkem málo k tomu někoho nesnášet," nenechávám se zastrašit.

„A taky mi stačí málo, abych někomu vrazil," varuje mě ještě jednou, ať okamžitě sklapnu a tentokrát už se pro jistotu stahuju. Chudák Mychel nemá nejmenší tušení, co za menší válku mezi námi právě proběhla, ale neptá se, takže Daeron po chvíli zase odpovídá na Mychelovy otázky a já pro jistotu mlčím.

Procházíme tím nejzvláštnějším městem, o jakém jsem kdy slyšel a víc si všímám lidí a sem tam dokonce i zvířat. Stále nevycházím z údivu, že takové místo vůbec může fungovat. Nemám nejmenší tušení, kolik lidí tady může žít, ale já bych nevěděl, jak se postarat o padesát z nich, natož třeba o pět set. A ať si Lumang s Daeronem provedli cokoli, pokud má ve všem prsty Stařík, každý z nás mu vděčí za bezpečnější život.

Obejít základní část města trvá ani ne dvacet minut. Nachází se tady další místnosti, jako třeba laboratoře, kam normální lidé nemají přístup. Ale podle toho, co Daeron vypráví, chodí mezi námi několik vědců a expertů přes techniku a elektroniku, fyziku i biologii a jejich znalosti dovolují tomuto místu existovat.

Cestou zpátky potkáváme Eileen, která se seznamuje s Mychelem a všichni čtyři míříme na místo, kde nás čeká první rozřazovací test.

„Tak hodně štěstí!" přeje nám veselá blondýnka a Mychel se za ní kouká celou dobu, co spolu s Daeronem odchází chodbou pryč. Šťouchám do něj loktem a on se vzpamatovává. Očividně ho okouzlila.

Vcházíme do místnosti, která vypadá jako obyčejná třída, jen tu nejsou okna a denní světlo simulují zářivky na stropech, což je svým způsobem dost depresivní a mě napadá, jestli nemá absence světla přímé následky na psychiku zdejších obyvatel. Ve třídě sedí tak dvacet lidí a u stolu před tabulí postává vysoký chlap v oblečení, které nápadně připomíná vojenskou uniformu, kterou nosí pozemšťané. Je to ale Daritian, který nám beze slov naznačuje, ať jdeme k němu. Hlásíme svá jména a mně neuchází, o co pevněji svírá propisku, když odškrtává to mé. Krátce mi pohlíží do očí a rukou nás odesílá sednout si. Následujících pět minut přichází dalších pár lidí, a když už chlap v uniformě zavírá dveře, dovnitř vpadá Isaiah a vzápětí hned po něm Emmet. Oba se omlouvají za zpoždění, vyhrkávají svá jména a berou poslední dvě volná místa.

„Na test máte hodinu," oznamuje nám muž a bere do ruky štos s papíry, „a slouží nám především k rozřazení nových studentů do výcvikových skupin, a abychom zjistili, jestli třeba máte talent pro kódy nebo strategii. Drtivá většina z vás nepředvede nic extra. Pokud test dokončíte dřív, neodcházejte, budete postupně odcházet na fyzickou prověrku. Na chodbě čekají lidé, kteří vás doprovodí. Chceme vás sice otestovat, ale rádi předejdeme zraněním, takže pokud nebudete zvládat, ozvěte se. Abychom to nekomplikovali, pořadí je určené počátečním písmenem vašeho příjmením." Mychel se na mě otáčí a kysele se ušklíbá. Skvěle. Téměř na sto procent půjdu první.

Na stole přede mnou se objevuje štos sešitých papírů a na první, prázdný, se podepisuju. Jakmile jsou rozdané všechny testy, muž nám dává pokyn, že můžeme začít psát. A překvapuje mě psaná daritijština, protože tu jsem viděl naposledy před deseti lety. Mluvená se těžko zapomíná, protože jsme si ji doma často připomínali, ale psaní se upozadilo a já musím hodně vzpomínat, abych si vůbec přečetl první cvičení, na které stejně neznám odpověď, protože jak chlápek říkal – jedná se o šifru a ani po deseti minutách civění do papíru nemám nejmenší tušení, o co by se mohlo jednat. A jak postupuju jednotlivými zadáními, je mi jasné, že nevyplním nic kromě úseku „stopování". Poznávání otisků zvířecích stop a srovnávání obrázků, kde si člověk musí všimnout pár zlomených větví nebo utrženého listu, je jediné, co jakž takž zvládám.

Hodina je jako mžikem oka pryč, odevzdáváme papíry a muž v uniformě mě posílá na chodbu, kde čeká vysoký Daritian tmavší pleti.

„Jsem Ayeth," představuje se a ukazuje, kudy mám jít.

Poslušně kráčím za ním, až se zastavujeme před jedním z vchodů, které vedou rovnou do sopkou vytvořeného tunelu. K malé čtečce přikládá identifikační kartu a já znovu žasnu nad tím, co tady dokázal Lumang a jeho lidé vybudovat. Nízká chodba se najednou rozšiřuje do veliké místnosti s různými překážkami.

„Tvůj úkol je snadný, dotkni se vlajky," ukazuje na bílou fosforeskující věc na konci dráhy. „Až jí dotkneš, stopnu ti čas. Když nějakou překážku nezvládneš, prostě pokračuj dál," bere si desky s připevněným papírem a propiskou, na které píše mé jméno.

„Nějaká ráda?" ptám se ještě.

„Nezlom si nohu." Mačká tlačítko na holografickém počítadle a mně utíkají cenné vteřiny.

Zdolávám vysokou dřevěnou zeď a přecházím po úzkém prkně přes „jámu" v zemi, která je ovšem vystlaná žíněnkami, nejspíš pro ty méně šikovné. Přede mnou se objevuje síť s velkými oky. Zachytávám se hrubého provazu a dostat se na druhou stranu mi trvá déle, než bych chtěl. Jakmile zaberu rukama, nohy se zhoupnou dopředu, takže se ještě víc musím přidržet a takhle to pokračuje až nahoru. Ayeth mě pozorně sleduje.

Ozývá se několik výstřelů, které mě nutí se přikrčit a poplašeně se rozhlédnout. Na chvíli mi panika úplně zatemňuje mozek, protože se nemám kde schovat.

„Pokračuj," vyzývá mě mladík po dalších pár vteřinách. „Není to skutečné, běží ti čas."

Konečně se dávám do pohybu a tentokrát šplhám po provaze a musím rozeznít zvonek u stropu. Následuje sestava klád v různých výškách, které buď musím přelézt, nebo naopak podlézt, několik vyvýšených zídek na přeskočení a další vyhloubená díra v zemi, ze které se člověk musí dostat vlastí silou, což znamená přichytit se okraje a vytáhnout se nahoru.

„Ujde to," konstatuje Ayeth a zapisuje do papíru můj čas, jakmile se škrábu ven z díry.

„Máš strach ze střelby?" ptá se.

„Kdo ne?" oplácím mu otázku, on něco znovu zapisuje a přikyvuje.

„Jenom šťastlivec," odpovídá „Odkud jsi?" chce vědět, ale spíše v rámci jeho osobní zvědavosti, než kvůli testování.

„Z Shearithu. Ty?"

„Já jsem Uwaly." Region Uwala byl první, kdo schytal zásah od pozemšťanů. Dobrá polovina našich lidí útok nepřežila, což jsou naprosto strašné počty.

Na druhé straně překážkové dráhy už je připravený další testovaný. Ayeth ukazuje směrem k dalším dveřím, za kterými se nachází poměrně velká tělocvična, v jejímž prostředku jsou položené žíněnky. To se mi moc nelíbí.

„Umíš se prát?" pokládá další otázku.

„Ne," přiznávám. A rozhodně to nechci zkoušet proti někomu, jako on.

„A praštils alespoň někoho?" diví se, že dokonce přestává psát.

„Daeron se počítá?"

„Za dvojnásobek," zubí se. „Takže tady nic. Přejdeme k poslednímu bodu zkoušky." Další dveře, další velká místnost, tentokrát je ale rozdělená na několik boxů. Instruktor na pojízdný systém u stropu obyčejnými kolíky přidělává velký bílý terč a odsouvá ho až na úplný konec střelnice. Ukazuje na stůl, kde jsou vyskládané všemožné zbraně.

„Vyber si, s čím myslíš, že máš šanci zasáhnout terč. Je to na tobě." Palné zbraně používat neumím a s noži taky nikam nedohodím, spíš bych zranil sebe nebo Ayetha. Naštěstí ale objevuju i luk se třemi šípy, které hned beru do rukou.

Trefit se do poměrně velkých terčů není problém.

„To je všechno," prohlašuje a já si všímám, že na konec popsaného papíru se podepisuje i on. „Proč zrovna luk?"

„Protože se vším ostatním bych ublížil hlavně sobě." Dostáváme se zpátky na chodbu a Ayeth se zastavuje.

„S časem na dráze se vejdeš mezi ty lepší," hodnotí. „Boj zblízka máš za nulu, střelbu za plný počet. Což ti na nejlepší skupinu nestačí, ale za to, žes vrazil Daeronovi, ti připíšu ty tři potřebné body. Gratuluju," natahuje ke mně ruku a já mu ji s radostí tisknu. „Jsi oficiálním členem odboje."

Kratší část, nicméně jedna z posledních, které jsou trochu nudnější, v té další už to bude trochu lepší. Moc děkuju vám všem, kteří jste to ani po tak dlouhé nevzdali, jste úžasňáci! ♥ 

A tady je za odměnu Daeron všem, kteří se dočetli do konce.