Autor: -Mareka

Téma: Žhavé uhlíky

Slunce zbarvilo nebe do temné rudé barvy. Nad pásem kopců bleskly poslední světlé paprsky. Kolem rozsvícených lamp s matným do žluta zabarveným světlem poletovaly můry a jiná šestinohá stvoření, pro které se svítící žárovka stala nočním sluncem. První tóny kytary tiše zazněly k rozloučení s letním dnem. V dálce zahoukala sova, cvrčci spustili svůj ohlušující koncert. Zem zvlhla padající rosou, vzduch zchladl, oheň mírně zapraskal a vyslal k temnému nebi pár malých jiskřiček, aby za pár krátkých chvil opět spadly na zem, mrtvé a studené.
V houští zapraskaly větvičky a rozsvítily se dva kulaté body, zvědavé ježčí oči, hledící k postavám sedícím kolem tepla ohně.
"Kolik zítra jedeme?" dolehl sem chraplavý chlapecký hlas.
"Jen deset kilometrů," odpověděl mu líbezně znějící jiný. Na chvilku se rozhostilo ticho. V dálce zahoukala sova.
"Doufám, že to nebude takový olej jako dneska," ozval se další hlas.
"Volej," opravil ho jiný. "Říká se volej, ne olej."
"Tak se to ale spisovně správně říká," bránil se dotyčný.
"Normálně to neřiká nikdo, jenom vodáci a vodáci dycky řikaj volej, nic jinýho to neni," vysvětlil mu kdosi. "Vodácká řeč není normální řeč. A už vůbec ne ta vaše slavná moravština."
V kruhu lidí se ozval tichý smích.
"Tak jako ale..." rozhodil rukama s širokým úsměvem na tváři protestující chlapec.
"Tak děcka, dáme hru," ozval se vedoucí celého tábora. "Nachystejte si papírky, celkem deset a napište na ně své jméno."
Postavy se loudavě zvedly a za tichého pokřikování kdo že má papíry a tužku se rozešly k nijak vzdáleným stanům. Netrvalo dlouho a všichni byli se splněným zadáním zpět. Tma mezitím nabrala neprohlédnutelné černo modré barvy. Dozněl sem hlas zvonu odbíjející celou hodinu. Oheň v ohništi tiše dohoříval, svědkem dění bylo jen oranžově rozpálené dřevo, sálající teplem.
"Máte? Super," zvedl se ze své rozkládací, rybářské židle vedoucí. "Máte tolik životů, kolik máte lístků..."
Zatímco vedoucí pokračoval, ježek se tiše s jemným dupáním odplížil z dosahu světla do bezpečné tmy. Pár okamžiků po něm, se do tmy vydalo i osazenstvo vodáckého tábora. Pak se jako na povel jejich kroky zastavily a rozhostilo se ticho. Sem tam se odkudsi ozvalo tiché zapraskání, hlasitější nádech, potlačené kýchnutí a bolestivé zasyknutí po ožehnutí kopřivou.
"Dan, Janča, Bóža, Tonda, Lída," ozývalo se postupně, součastně s rozsvícením baterky a uzutím jednoho života dotyčné osoby.
"Do kelu!" postěžoval si chlapec, ozářený proudem světla velmi blízko cíli. Byl nemilosrdně ale dobrácky odeslán zpět na začátek.
Po půl hodině hra skončila. Z temných zákoutí se ke kamennému kruhu s žhavými uhlíky loudavě přišouralo několik postav, hned za nimi následovaly další, až byly všechny.
S veselým tichým smíchem si sdělovaly zážitky z právě dokončené hry. Měsíc pokojně svítil na hvězdné obloze, rozžhavené kousky rozpadlého dřeva osvětlovaly spokojené tváře, nad táborem se vznášel radostně pohodový klid...