Autor: Lia693

Téma: Úplně sám

Zpočátku si myslel, že musí jít o vtip. Přece jen to bylo sotva pár dní, co povýšil na post inspektora, takže se dalo očekávat, že bude zpočátku vystaven podobným žertům.

Edgara by ale nikdy nenapadlo, že jeho prvním případem bude zrovna krádež květin.

Jak měl později zjistit, nejednalo se o jedno květinářství, jak předpokládal, ale o téměř masové mizení které, jak se zdálo, probíhalo po celém městě a to jen těch, které krášlily ulice.

U stolu se mu střídaly tváře rozhořčených zahradnic, jejichž popisy pachatelů se rozcházely snad ve všem, co mohly poskytnout.

„Místy činu" mu byly prázdná místa v zemi, odkud byly květiny pečlivě vyjmuty.

Edgar byl v koncích.

Poprvé si jí všiml o pár dní později. Měl za sebou další den plný nekonečného papírování a nepamatoval si, kdy naposledy mu jeho práce přišla tak hrozně zbytečná. Tak nějak stále doufal, že maximálně po dvou dnech někdo přistoupí k jeho stolu a konečně mu dá nějaký skutečný případ.

Sotva s ním ale kdokoliv promluvil.

Netušil, co se od něj očekává.

Později, když se o slovo opět přihlásila jeho věrná paranoia, ho dokonce napadlo, jestli si tuto cestu, po nábřeží, vybrala schválně.

Jestli chtěla, aby ji tehdy viděl.

Podzim s jistotou přecházel do své chladnější poloviny a Edgar uvažoval, co se s jeho případem stane, až všechny rostliny zmrznou.

V místech, kde ostatní kráčeli přímo, aniž by se rozhlíželi, se jejích chůze zdála nemotorná, když neustále těkala očima ze strany na stranu a nohy pokládala vždy trochu mimo, než by správně měla, jako by se neustále rozhodovala, kterým směrem by se měla rozeběhnout.

V tom neobvykle žlutém kabátě, netypickém pro roční období i to, co vídal na ženách a s rozcuchanými, měděnými vlasy vypadala trochu jako přízrak z jiného, mnohem pokřivenějšího světa.

Na okamžik se v něm přihlásilo o pozornost dávné nutkání ještě z dob, kdy byl chlapcem a matka byla jeho celý světem, a to ženě pomoci.

Zahodil cigaretu a téměř udělal k neznámé krok, když najednou všiml, co nesla.

Kdykoli jindy, v kterékoli jiné situaci by šlo jen o další podivnost, která by dotvářela její osobu. Kabát umazaný od hlíny a v náručí květiny, některé ještě i s kořeny, jako by je někdo právě vyjmul ze země.

Musela na sobě vycítit jeho pohled.

Moment, trvající sotva několik vteřin, se mu najednou zdál příliš dlouhý.

Aby byl život plnohodnotný, potřeboval cíl, i kdyby sebevíc mlhavý, aby se měl za čím honit.

Lhal by, kdyby řekl, že se tehdy usmála, protože to nemohl vědět jistě, ale bylo to tehdy, když zmizela v bočních uličkách, kdy Edgarův směšný, osamělý život získal opět smysl.

Měl pocit, že je snad posledním žijícím obyvatelem města, když se řítil jeho prostory a slunce pomalu dokreslovalo svou každodenní dráhu. Cíp žluté látky se před ním vznášel vždy téměř na dosah ruky, než se mu opět ztratil za dalším rohem. Znamením, že ji stále následuje, mu byla jen prchavá vůně zeminy.

Znovu, spíše jen z povinnosti, zakřičel, ať zastaví, že je od policie. Periferním viděním si všímal, jak světlo okolo něj pomalu nahrazující pouliční lampy. Jakmile padne noc, nebude mít už šanci ji najít.

Při tom pomyšlení byla veškerá únava zapomenuta.

Tehdy si myslel, že to byla její pýcha, co ji přinutilo se zastavit. Netušil, že tu o něj nikdy nešlo. Že to nebyl on, před kým utíkala.

Ve vzduchu byly slyšet jen jejich přerývavé dechy, když tento večer snad už po sté zabočil a konečně ji uviděl.

Stála k němu zády ve svitu lampy a její pohled se upíral do stínů okolo.

V reakci na tak očividný nezájem k ní přistoupil.

„Jsem inspektor Edgar..."

„Já vím, kdo jste," utnula ho ihned a on se zarazil. Přesto se k němu ani nadále neotočila. I před jeho povýšením byl zvyklý, že jeho práce v lidech vzbuzovala úctu, nebo přinejmenším pozornost.

„Předpokládám, že se chcete zeptat, kde jsem sebrala všechny ty květiny," promluvila vyrovnaným hlasem a sebrala mu tak další možnost převzít nad situací kontrolu.

Pomalu se k němu otočila. Jestli předtím vypadala ztraceně, teď vyzařovala veškeré sebevědomí, které se mezitím Edgarovi podařilo ztratit.

„Měla byste se mnou jít na stanici."

Naklonila hlavu na stranu, jako by ji jeho slova částečně zklamala. Měla příliš špičatý nos, než aby mohla být širokou společností považována za krásnou. Přesto na ni bylo něco neuvěřitelně zvláštního, co každého muselo nutit jí být blíž.

Pomalu k němu přistoupila a s téměř dětskou nejistotou mu jeden z květů podala.

Proč by někdo kradl květiny?

Věděl, co měl udělat.

Ten večer porušil snad veškerá nařízení a postupy, které mu do té byly vštěpovány. Přesto, to jediné, na co dokázal myslet, když se opět ztratila mezi stíny, bylo, že neznal její jméno.

Jen těžko mohl i jejich další setkání považovat za pouhou náhodu. Měl veškeré právo ji zatknout. Nepřiznala se mu snad?

Přesto to nebyla jeho první myšlenka, když ji konečně zase spatřil. Ani tentokrát se nezdálo, že by mu hodlala věnovat přílišnou pozornost. Skláněla se nad dalším vysokým květináčem, kterých ač bylo město plné, Edgar je začal brát na vědomí až před několika dny. Malou motykou se pokoušela dostat z půdy další květinu, zatímco plný košík ležel opodál.

„Musím vás požádat, abyste se mnou okamžitě odešla na stanici." Tak. Jeho hlas byl dostatečně jistý a neoblomný.

„Měli bychom si pospíšit. Brzy budou tady," zamumlala a rozhlédla se. Až teď si inspektor všiml, že se jí třesou paže. Proti vůli začal o zlodějku pociťovat obavy. Zatřepal hlavou a rozhodně k ní přistoupil, až ji celou zahalil jeho stín.

„Varuji vás. Pokud mi budete dál odporovat, nebudu mít jinou možnost, než..."

„Pst!" okřikla ho tiše a zachytila jeho ruku, kterou se ještě před chvílí jí chtěl dotknout. Konečně se mu podívala do očí.

Skoro zapomněl, že ho ta malá osoba právě úspěšně umlčela.

Poplašeně se rozhlédla. „Nechtěl byste přitáhnout jejich pozornost." A vrátila se ke svým květinám. Nikdy neviděl někoho jednat s něčím tak všedním, jako bylo zahradničení, s takovým citem a něhou. Téměř, jako by se v jejích dlaních měnily v něco skutečnějšího a mnohem živějšího, než byla jejich denní podoba.

„O kom to mluvíte?" Místo odpovědi si ale jen oklepala špinavé ruce o kalhoty a motyčku zastrčila do kabátu.

Popadla košík a vstala tak prudce, jako by ji překvapilo, že u ní stojí tak blízko. Pryč byla tak nejistá, ztracená tvář. Rozezlení ale zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Vystřídalo ho zděšení k něčemu, co muselo stát přímo za Edgarovými zády.

„Pojď," hlesla, popadla ho za ruku a než se stihl byť jen o píď otočit, se s ním v závěsu rozeběhla na opačnou stranu.

Jako by se ocitl v jednom ze svých pokřivených snů. Do té doby jen do toho světa, ze kterého byla žena před ním, jen nahlížel. Podivoval se nad jejím chováním i zdánlivě nemyslitelnou krádeží květin.

Teď byl jednou z postav. Řítil se ulicemi města, ve kterém se narodil a prožil celý svůj dosavadní život, ale které se mu najednou zdály podivně neznámé, ale přesto povědomé, jako by na ně hleděl skrze průsvitné plátno.

Vše se stalo až příliš skutečným ve chvíli, co se ho dotkla. Kdy jindy by snad utíkal před neviditelnými stíny s pochybnou zlodějkou květin?

To vše, aniž by si byť jen na moment připustil, že jedna z těch rostlin, odcizených jeho drahému městu, byla i teď v jeho kabátě.

Edgar se nemohl zbavit nepříjemného, škrabavého pocitu vzadu na krku z místa, na kterém konečně zastavili.

Zrzka ho zatlačila do starého, opuštěného obchodu, který dříve musel být cukrárnou, na kterou dnes ale už každý zapomněl. Na vývěsní tabuli se mu povedlo rozluštit dnes již téměř nečitelný nápis Entredaaé a nemohl se zbavit tušení, že to jméno už někdy slyšel.

Nebýt prachu a pavučin, místo by se zdálo perfektně připraveno na možné zákazníky. Veškeré prostírání i jídelní lístky byly na svém místě.

Stáhnula roletu na dveřích a s přímostí člověka, co tu nemohl být poprvé, se rozešla ke stolu, aby na něj položila košík.

„Na chvíli tu jsme v bezpečí. Tady by nás neměli najít." A oprášila jednu z židlí, aby se mohla posadit. Byl příliš unavený, než aby protestoval, a tak ji napodobil.

„Už jste tu někdy byla?"

Zavrtěla hlavou.

„Znáte tahle místa. Na mapě se objevují a mizí, že jen těžko má smysl hledat ty, které už znáte."

„Myslím, že jsem tu už byl," pronesl, aniž by vzal na vědomí cokoli z toho, co právě řekla.

„To je možné. Možná, když jste byl ještě tak malý, že si z toho jen těžko můžete dneska něco pamatovat."

Bylo to nejvíce slov, které si s ním zatím stihla vyměnit a už teď byl z její osoby víc zmatený, než na začátku.

Zatřásl hlavou.

„K čemu to všechno je?" A kývl směrem ke košíku mezi nimi. „A před čím jsme to utíkali?"

„Nemluv o nich!" okřikla ho a v očích jí zaplanulo. Jako by si ale vzápětí uvědomila své uklouznutí. Opřela se a paže si založila na hrudi. „Je pro ně pak snazší nás najít."

Zvedla k němu oči.

„Proč jste si ji nechal?"

„Co myslíte?" Samozřejmě, že věděl, o čem mluví. I teď cítil váhu té drobné fialky ve své kapse.

Pomalu se k němu naklonila.

„Řekněte mi, cítil jste se někdy osamělý? A nemyslím tak, jak je běžné, ale prázdně. Tak, že byste dal cokoliv za slova nebo pohled druhé bytosti, ale nemáš v sobě nic, co by tu prosbu vyslovilo. A nakonec se s takovým životem smíříte. Žijete ve vymezené řadě jako všichni ostatní a jen doufáte, že někdy zahlédnete jen odraz skutečného světa."

Upřela na něj do té doby nepřítomné lesknoucí se oč. Polkla a pomalu se usmála.

„Řeknete mi, bál jste se podívat? Vsadím se, že tu kapsu od té doby ani neotevřel."

Nejistý pod tíhou jejího pohledu se odhodlal po květině sáhnout a velmi opatrně ji vytáhl na světlo. Zalapal po dechu.

Fialka, ač to byla několik dní pohřbena ve tmě jeho kabátu, stále kypěla svěžestí a životem, jako by byla právě utržena.

„Celý život zjišťujeme pravidla hry okolního světa. Stále znovu a znovu se vracíme na začátek." Naklonila se k němu blíž a oči se jí ještě víc rozzářily. „Představte si, že byste ty pravidla znal. I možnosti, jak je měnit a přetvářet podle své vůle."

Přimhouřil oči, mezi prsty stále držící onu fialku. 

„Nerozumím." Zasmála se.

„Co je to za svět, který je tak ignorantský k zázraku, co má přímo před sebou? Copak to opravdu nevidíte?"

A on opravdu viděl.

Každou minutou, kdy na rostlinu hleděl, jako by jeho dlaň hořela stále silnějším ohněm, od kterého se ale nebyl schopen odtrhnout.

„I v takovém světě musí existovat momenty, ať jsou sebevíc vzácnější. Momenty, jako je tento nebo ten, co právě držíte před sebou. A pokud víte v jaký čas a kde hledat jejich dopady..."

„Proto po vás jdou?" zašeptal Edgar a konečně od květiny odtrhl pohled. Narovnala se.

„Jak jsem řekla. Pokud víte, kde hledat. A pokud je dokážete poznat."

Inspektor se zahleděl na proutěný košík a poprvé za noc v něm viděl i něco víc.

Zářily. Jako uvězněné hvězdy a on nechápal, jak kdy mohl být k jejich světlům slepý.

„Co s nimi budete dělat?" 

„Dokážete si vůbec představit, co by s nimi bylo možné provést?" V jejím hlase byl slyšet výsměch.

Neměl sebemenší tušení. Za to ho ale napadlo, kdo jiný o takovém tajemství musel kromě nich vědět. Natáhl ruku, aby se jedné z nich dotkl, ale zrzka košík vzápětí přitáhla k sobě.

„Proč jsi mi ji dala?" zeptal se a samozřejmě měl na mysli onu fialku. 

Pokrčila rameny.

„Je tvá. Měl bys ji mít. Jen na ni dávej pozor." A najednou se tvářila téměř lítostivě, když na něj hleděla přes desku stolu. Jako na dítě, které poprvé spatřilo svět, ve kterém nebylo schopné najít smysl. „Možná bylo dobře, že jsi ji nechal na dně svého kabátu." Ať v tu chvíli mezi nimi bylo cokoliv, bylo to pryč. Dokonce i záře květů jako by se stáhla opět do jejich nitra.

Nemohl se ubránit pocitu, že byl v místnosti navíc. Jako pokažené kolečko kazící jinak dokonalou souhru.

„Proč jsi mě sem vzala?" Nenáviděl, když se mu odmítala podívat do očí. Tentokrát s tím ale povýšenost neměla co dělat. Jen obyčejný útěk.

„Je mi to líto," řekla tiše a těch několik slov, vyřknutých ze rtů ženy, kterou téměř neznal, otřáslo celou jeho bytostí.

Pohlédla směrem ke dveřím.

„Měli bychom jít."

„Počkej!" A chytil ji za předloktí dřív, než se stihla otočit. 

„Jak se jmenuješ?" Překvapením k němu zvedla oči. Jako by ji do té doby ani nenapadlo, že by taková informace mohla být pro někoho důležitá. Kousla se do rtu.

„Jenufa."

Edgar svraštil obočí. Jméno stejně nepochopitelné, jako její kabát a vlasy barvy, kterou ani teď nedokázal zcela určit.

Ovšem, že nebylo pravé. V té chvíli mu ale stačilo, když si k té tváři v jeho mysli mohl konečně přiřadit aspoň nějaké.

Už jen těžko pro něj mohla být jen podezřelou. Život mimo tuto budovu se ale najednou zdál příliš vzdálený, než aby si kvůli němu musel dělat starosti.

Ne, když se na něj dívala takhle.

I když byla její zpráva jasná, nevěřil, že to mělo být jejich poslední setkání.

Najít ji bylo nakonec mnohem jednodušší, než si původně myslel. 

Napadlo ho, jestli to pro ni takovéhle bylo každý večer. Jen nekonečný útěk. A jaký asi musel její život být, když ta doba uplynula. Do té chvíle bylo vše řízeno z její strany. Vždy si byla tak jistá, kudy budou vést jeho kroky, aby se mohla vždy naprosto znenadání zjevit.

Až doteď.

Zastyděl se, když si uvědomil, jak příjemný pocit byl ji konečně vyvést z míry. To, když to byl pro změnu on, kdo se vynořil zpoza rohu, aby mu její žlutý stín vlétl do náruče.

Zalapala po dechu a pokusila se ho od sebe ihned odstrčit, ale až pozdě si sám uvědomil, jak pevně ji držel.

„Ty?!" procedila, když jí konečně došlo, do koho vlastně vrazila.

„Jak jsi mě našel?" zašeptala a odstoupila od něj, když jeho stisk povolil. Poplašeně se rozhlédla a nakonec zavrtěla hlavou, jako by to mělo být to poslední, o co by se měla teď starat.

Rychlostí, kterou nebyl schopen zachytit, se okolo něj protáhla a rozeběhla se napříč ulicí.

Váhal snad někdy, aby ji nenásledoval?

Tentokrát se cesta zdála mnohem delší. Nohy mu téměř vypověděly službu, když ji zničehonic ztratil z dohledu a tak prudce zastavil. Jak se mohla jen tak vypařit? I když v jejím případě by i to bylo dost možné.

S každým splašeným úderem srdce mu hlavou zazněl úder.

Zpočátku ji ani nemohl slyšet.

Stála opodál, opřena o cihlovou zeď, jako by každou chvílí měla vykašlat vlastní plíce.

Přiběhl k ní.

„Jsi v pořádku?" Mávnutím paže se ho pokusila odehnat a ještě několikrát zakašlala. Ohlédl se.

„Musíme jít." Ona ale jen zavrtěla hlavou.

„Ještě chvíli," zaskřehotala. „Máme ještě chvíli." Inspektor se pomalu dotkl jejího ramene, ale tentokrát už jeho dotyk nesetřásla. Zanedlouho kašel ustal úplně.

„Co to bylo?"

Usmála se tak, jak to jde jen vlivem těch nejhorších emocí.

„Bylo by velké klišé říct, že mi dochází čas?"

Bylo to poprvé, kdy měl ten večer čas si ji pořádně prohlédnout. Svraštil obočí.

„Kde máš košík?" zeptal se zmateně a protentokrát to bylo štěstí, co se prohnalo Jenufinou tváří. Opřela se zády o zeď a ještě jednou se na něj podívala, jako by něco zvažovala, než sáhla do nitra kabátu.

Byla to skleněná koule. 

Ne o moc větší než obyčejné sněžítko. 

A ona se na ni dívala, jako by pro ni znamenala celý svět.

„Co je to?" zeptal se Edgar a při nastalém tichu začal uvažovat, jestli celou dobu neutíkali jen před jejími představami. 

Jenufa zavrtěla hlavou a oči se jí rozzářily.

„Copak ji nevidíš?"

Až napodruhé si všiml malé, odkvetlé pampelišky, které vždy vídal okolo cest. Nebyla ničím výjimečná. Dokonce ani nezářila jako ostatní.

„Také jsi s takovými jako malý pobíhal a věřil, že ti splní cokoliv, na co si jen vzpomeneš?" zeptala se tiše, ale otázka mohla stejně tak patřit i oné květině. Potřásl hlavou. 

„Samozřejmě." Přimhouřil oči. „Chceš tím říct..."

Jenufa několikrát přikývla a do očí jí radostí vhrkly slzy.

„Moje cesta domů." A něžně sklo pohladila, jako by šlo o dítě. Šokovaně zamrkal očima a žena se k němu se smíchem otočila.

„Vážně tě nikdy nenapadlo, že by jim mohlo jít o víc, než jen ty květiny. Že mohli stát o něco dalšího, co se tak lehce nedalo schovat do kabátu?" Nedala mu šanci na odpověď. Ne, že by v tu chvíli něčeho takového schopen.

V jedné chvíli ještě stále omráčen jejími slovy hleděl do prostoru před sebou, když mu zničehonic kouli vnutil do dlaní. Sklo bylo ještě stále teplé.

„Co to děláš?" A pokusil se jí předmět vrátit. Zdálo se, že ji stojí veškeré úsilí, aby jeho naléhání ihned nepodlehla.

„Vím, že žádám moc, ale oni budou čekat, že ji budu mít u sebe. Tebe nemají šanci najít."

Zavrtěl hlavou. „Nemůžu s tím chodit po městě. Uvědomuješ si, že bych tě správně měl zatknout?"

Jenufa se přes řinoucí se slzy ušklíbla.

Napadlo ho, jestli se po tom všem ještě vůbec mohl nazývat inspektorem. Ještě jednou se na ni zahleděl. Na její rudé tváře a lesklé oči zračící naprostou důvěru a odevzdání.

Nakonec, dalo se to vůbec považovat za květinu? Ta trocha šedivého chmýří? Ať už to, před čím každou noc prchala bylo skutečné nebo ne, co mohl udělat víc, než jí splnit alespoň tohle?

Aspoň tohle, a pak na celou tu bláznivou záležitost zapomenout.

Tak by to bylo správné. Jeho prsty se okolo skla sevřely ještě dřív, než se zcela rozhodl.

Jenufě se na tváři v záchvěvu úlevy roztáhl úsměv a on věděl, že by udělal cokoliv, aby ji znovu viděl takhle šťastnou. Promnula si oči a na okamžik se zdálo, že ho snad obejme. Nakonec ale nechala své paže klesnout.

„Moc ti děkuju. Bude to jen jeden večer, než je stihnu dostatečně zmást." A zamumlala místo, kde se měli následující noci sejít.

„Znamená pro mě všechno," zašeptala směrem k něčemu za ním, a zatímco se Edgarovi honily hlavou myšlenky, jestli jedním fouknutím bylo možné přetvořit celý vesmír, na okraji stále zůstávaly ty stejné úvahy.

Co by bylo, kdyby se ji rozhodl tehdy nepronásledovat?

Jestli by mu nakonec přiřadili jiný, běžnější případ, až by všechny květiny uvadly.

Vše se najednou zdálo tak křehké a inspektora zamrazilo, když se snad v odpověď na jeho nevyslovené otázky, předmět u jeho srdce rozpálil.

Byl blázen.

Znovu se viděl. Jak dorazil na domluvené místo a ihned se po ní začal rozhlížet.

Cesta domů.

Tak to řekla. A i když si nedokázal představit, že by to vše mělo najednou skončit, že by ji už nikdy neměl vidět a případ ukradených květin by zůstal otevřen jako nevyřešený, nakonec přišel.

Dodržel své slovo.

Protože i když moc dobře věděl, že to pro ni nebylo nic neobvyklého, nemohl ji nechat samotnou ve tmě s tou věcí.

Nikdy by ho nenapadlo, že bude tak příšerně zrazen.

Prý anonymní typ. Že obdrželi telefonát, že zde najdou onoho proslulého zloděje květin. Když mu to jeho velevážení kolegové oznámili, nedokázal zabránit tomu, aby se nerozesmál. 

Věděl, že když se bude bránit, všechno jen zhorší. Vždyť řadu let pracoval na druhé straně. Jeho tělo ale zdá se mělo vlastní hlavu.

Stále znovu se pokoušelo vymanit z jejich sevření, zatímco se mu pokoušeli nasadit želízka a s narůstající panikou se rozhlížel, jako by se mezi tou desítkou černých kabátů, nejiných od jeho vlastního, měl vynořit jediný žlutý.

Co se stalo?

Chytili ji?

A byli to ti samí, co jeho, nebo to druhé?

To, co se plížilo stíny a jehož jméno se bála vyslovit.

Tato část jeho podvědomí jako vždy zápolila s tou více racionální a k jeho smůle bohužel i lehce paranoidní. 

Nepamatoval si, kdy naposledy se tolik nasmál. Při pomyšlení na její pyšnou tvář mokrou od slz a paže, vztahující k němu, jako by byl jediným na světě.

Na fialový kvítek na dně jeho kapsy, který ještě ten večer pozbyl svou záři a zanedlouho se proměnil v prach.

Když konečně dorazili na stanici, na kterou se s takovou zarputilostí snažil dostat i ji, chtěli ho prohledat. Tehdy ji ještě nemohl nenávidět, neboť si nedokázal představit, že by to jediné, co mu po ní zbylo, jim měl odevzdat.

Její život.

Přes veškerý odpor ale neměl šanci, jak ostatně věděl už od začátku. S výrazem odsouzence před popravčí četou sledovat, jak postupně prohledávají jednotlivé kapsy. Zadržel dech, když konečně sáhli i do té poslední, tajné, hned nad jeho srdcem.

Odpusť mi to.

Nejprve tomu nevěřil.

Do té chvíle musel ještě stále žít napůl ve snu, protože nic z toho, co se stalo pak, si ani později nedokázal vysvětlit.

To sněžítko. Ten jediný kus broušeného skla s pampeliškou uvnitř, který za celou noc nespustil z očí, byl pryč.

Na jeho místě zůstala jen malá motyka, ještě špinavá od hlíny.

Vskutku, ještě nikdy se Edgar tolik nenasmál.

Předpokládal, že je to konec jeho krátké kariéry. S plným nástupem podzimu a uhynutí všech květin ale jako by všichni na ten incident zapomněli.

Všichni, až na Edgara. 

A jak moc si přál být stejně slepý. 

Nedokázal si vysvětlit, co se toho večera stalo. Proč to udělal? Jaký to vše vlastně mělo smysl? A dostala se nakonec domů, ať to bylo kdekoliv?"

Nehodlal si připustit, že stále v davu vyhlíží její žlutý kabát.

Že stále chodí po setmění po nábřeží jen v naivní touze, že se snad někdy opět zjeví s hlínou ve vlasech a s potutelným úsměvem, než zmizí v těch zrádných uličkách, kterými byl Canner tak známý.

Podzim velmi rychle vystřídala zima a jediné, co Edgarovy neustále připomínalo okamžik těch několika bláznivých nocí, byla jen ta hloupá motyka.

Jako každý se znovu zařadil do zástupu šedivých postav, sunoucích se vyrovnaným krokem vstříc jejich všedním životům, neohlížejících se do stran.

Bylo pro něj snadné předstírat. A ještě snazší mělo být zapomenout. Jako by ho v tom utvrzoval výraz všech, ať už jeho kolegů nebo náhodných kolemjdoucích ve stejných kabátech a kloboucích.

S příchodem zimy přišel i sníh a stejně, jako v ten čas si nikdo nedokázal vybavit vůni květin, se i obraz jejich zlodějky začal z Edgarovy mysli pomalu vytrácet.

Neměl ji už nikdy vidět. 

Byl zrovna v půli kroku, když se zničehonic zarazil, čímž způsobil, že do něj několik lidí, co bylo hned za ním, vrazilo. Sotva se jim omluvil a už očima zas putoval v davu navzájem se mísících těl. 

Bylo to nemožné, ale to každé z jejich setkání.

A pak ji uviděl.

Stejný tmavý kabát, jako všichni ostatní, jen vypasovaný a dámský klobouk, zpod kterého jí vykukovaly pramínky ryšavých vlasů.

„Jenufo!" vykřikl dřív, než mu došlo, že je okolo něj další stovka lidí, co se po něm otočila. Nehledě na ně si začal razit cestu vpřed, krokem mnohem zběsilejším, než byli místní obyvatelé zvyklí.

„Jenufo!" zavolal znovu, ale ani tentokrát se neotočila. Byla to ona. Byl si jistý.

Na okamžik vytěsnil veškerou nenávist, kterou vůči ní po ty měsíce choval a otázky, co mu už tak dlouho nahlodávaly mysl.

„Jenufo." A tentokrát to byl spíš vzdych úlevy, když ji konečně chytil za předloktí a ona byla nucena se k němu otočit. 

Hned mu došlo, že něco bylo moc špatně. A nebylo to ani tolik prostým oblečením ani zaskočený výraz tváře, pro něj tak bolestně známé, která ale nepoznávala tu jeho.

Odtrhl svou ruku, jako by se o dívku spálil.

„Promiňte," Zamrkala očima a rozhlédla se po přihlížejících, jako by v nich hledala podporu před tím očividným šílencem. „Myslím, že jste si mě s někým spletl."

Čekal, že se každou chvílí rozesměje. Že to je jen další z jejích triků. Ona ale místo toho od něj jen ucouvla, jako by ji něco v jeho výrazu skutečně vyděsilo.

„Ano," připustil a jeho ramena se pod tíhou té pravdy svěsila. 

„Asi ano," zašeptal. S těmi zbytky sebeúcty, co mu ještě zbývaly, se dotkl předku svého klobouku. 

„Promiňte, že jsem vás obtěžoval, slečno." A s těmi slovy se otočil na podpatku a nehledíc na to, kdo mu stojí v cestě, se rozešel pryč, zatímco se před ním tichý dav rozestupoval.

Pryč od ní.

Pryč od té ustrašené tváře, kterou by ona nikdy nedala na odiv před tolik lidmi.

„Co to je?" zabručel Edgar, když jednoho rána dorazil ke svému pracovnímu stolu.

„Přišlo to dneska ráno," zamumlal někdo vedle něj a inspektor se opět zadíval na neznámý balíček. Jediný, kdo měl důvod mu cokoliv posílat, byla jeho matka, a ta vždy volala předem. 

Popadl nůž a neomaleně krabici rozřízl.

Byla plná starých novin.

Svraštil obočí a s narůstajícím zájmem zvedl kartičku se vzkazem, co ležela navrchu.

Musel se chytit desky stolu, když slova stále znovu přelétal očima, nepochybující o tom, komu musela patřit.

Omlouvám se, ale musí to být víc, než jen jedna noc.

Ponořil dlaně do krabice a postupně začal vyhazovat jednotlivé odstřižky, než konečně nenarazil na chladivý povrch skla.

Do očí mu proti jeho vůli na okamžik vhrkly slzy, když sněžítko opatrně vytáhl. 

Pampeliška v něm, nebyla od poslední doby ochuzena o jediné chmýří.

S úlevou si přitiskl předmět k srdci, když mu došlo, že její čas musel opravdu vyprchat.

Ale že přijde znovu.

A on bude čekat.