Autor: Snowdreamer222005

Téma: Za zdí

Žila jsem v nádherném přepychovém sídle obehnaném vysokou zdí. Vše, na co jsem prstem ukázala, bylo mé. Dělala, co se mi jen zachtělo. Nikdy jsem nezažila, co je to hlad a bolest. Mysleli si, že musím být šťastná.

Jenže více než tabule prohýbající se drahými pokrmy a taneční sály s pozlacenými lustry mě lákaly staré věže a půdy. Byly totiž jiné než ostatní místnosti a místa. Byly zakázané.

Jako malá jsem jednou objevila tajnou chodbu a na jejím konci starý pergamen se zašifrovaným vzkazem. Nepovedlo se mi ho sice rozluštit, ale zalíbil se mi ten pocit dobrodružství. Prozkoumala jsem každičký kout našich rozlehlých půd a často jsem se vracela pozdě večer s šaty špinavými od kapajícího vosku ze svíčky, kterou jsem si osvětlovala temné stěny. Nikdo se o mých výletech, které mi zpestřovaly jinak nudný život nikdy nedozvěděl. Pro mladou dívku mého postavení se to nehodí, řekli by a musela bych se vším skončit.

Každý den jsem našla něco nového a zajímavého. Třeba starý obraz s portrétem nějakého ze svých předků. Muž měl velmi dlouhé kníry a já ho pověsila na zeď v Komnatě lorda Valdemara, jak jsem říkala části půdy s maličkým pavoučkem v koutě, jehož jméno bylo právě zmíněno.

Ale jednou nadešel den, kdy jsem se přestala bát vrzání staré podlahy a strašidelných stínů v mihotavém světle svíčky a já už neměla co objevovat. Přede mnou se objevila stěna. Zatlačila jsem na ni v marné snaze najít případné tajné dveře. Nic se ovšem nestalo. Naše obrovská půda tu končila.

Až po nějaké chvíli jsem si v plné míře uvědomila, co to pro mě znamená a bylo mi trochu teskno. Už nebudu váhavě kráčet dopředu temnou chodbou, lekat se každého zvuku a otvírat zaprášené ztrouchnivělé truhly, vyndávat jejich obsah a prohlížet si obrazy, šaty a šperky, knihy s ohmatanými rohy a polosmazaným písmem, které tu nechali dávní majitelé venkovského sídla. Bylo mi líto, že to nemohlo trvat o něco déle.

Bylo nové ráno. Procházela jsem se mezi vonícími růžemi a vdechovala svěží vzduch. Pohled mi občas sklouzl na zeď, která mi dříve připadala tak vysoká. Nejspíš je to tím, že jsem starší.

Ptávala jsem se Bětky, nejveselejší osoby co znám, co je za onou velkou zdí, avšak kuchařka mi nikdy neřekla víc než že je to moc nebezpečné pro tak malou dívenku jako jsem já.

Co se stane, když se jen podívám, co tam je? přesvědčovala jsem samu sebe. Jen se kouknu, nikomu to přece nic neudělá!

Moje touha se den ode dne zvětšovala a stávala se nezvladatelnou. Nemohla jsem jinak.

Otevřela jsem okno a noční chlad mě ovanul svým ledovým dechem až jsem se otřásla. Dnes! Dnes uvidím, co se skrývá za zdí! Jeden konec lana jsem uvázala k noze mé postele a druhý spustila z okna. Nadechla jsem se a začala šplhat. Za chvíli jsem zase stála nohama pevně na zemi. Tiše jsem kráčela tmou a srdce mi bilo vzrušením.

Přistavila jsem ke zdi žebřík a brzy stála nahoře.

Vtom mi tělem otřáslo podivné mrazení. Zabalila jsem se lépe do plédu, ale chlad pořád neustával. Potom jsem v temnotě spatřila několik zelených světýlek. Pomalu se ke mě začala přibližovat a já v nich rozpoznala oči. Vlčí oči. Zdálo se mi, že ten divný chlad vychází z nich. Instinktivně jsem ustoupila o krok vzad, ale přitom kopla do žebříku a ten se zřítil na zem. Ozvalo se táhlé zavytí a jeden z vlků vyskočil. S hrůzou jsem pozorovala, jak jeho obrovské tělo letělo vzduchem a přistálo na hradbě blízko mě. "Čekal jsem velmi dlouho, ale dočkal jsem se." zavrčel lidským hlasem a odhalil tak své bílé tesáky. "Trpělivost růže přináší. A tahle je obzvlášť voňavá." usmál se, což v jeho provedení vypadalo spíše jako úšklebek. Ostatní bestie sborově zavyly na znamení souhlasu.

Poté vlk cosi pronášel v řeči, kterou znají jen šelmy. Věděla jsem však, že mluví o mně. Že nade mnou vynášejí hrozný rozsudek.

Porada skončila. Vůdce se ušklíbl. "Půjde to rychle, neboj se, květinko."