Autor: any333

Téma: Úplně sám

Šedivé mraky mi pluly nad hlavou a dokreslovaly tak už dost bezútěšný pocit melancholie, který se mne opět zmocňoval. Poryv chladivého větru mnou otřásl a já roztáhl paže. Často jsem si představoval, že se vznesu a osvobodím se z pout, jež nedovolovala nikomu z těch tam dole opustit své stereotypní životy plné utrpení. Možná jsem byl bláhový, ale toto přání, tenhle zdánlivě nesplnitelný sen mi pomáhal přežít každý dal&scaron ;í den. To jsem k nim ještě také patřil. Platilo to do té doby, než byly mé prosby vyslyšeny.

Zvedl jsem se a podíval se přes okraj několika patrové budovy, kde jsem před několika vteřinami seděl. Poprvé se mi z té výšky točila hlava a má kolena byla rozklepaná, ale nyní mne obestíral jen lhostejný - možná až znuděný - klid. Udělal jsem krok do prázdna a popelavá obloha nade mnou se nebezpečně přiblížila - jen okamžik předtím, než jsem se jako pohlcen vodní hladinou odporoučel smrtelnou rychlostí k zemi.

Tělo mne zabolelo, když dopadlo na tvrdý asfalt, a na prstech jsem ucítil jakousi tekutinu. Přiblížil jsem si dlaně k obličeji, jen abych si ověřil, co mi už beztak bylo jasné - má hnusně černá krev kolem mne utvořila kaluž. Posadil jsem se a rozhlédl kolem, až se objeví ta, jejíž moci už tak dlouho unikám. Jistě, kromě nevědomých smrtelníku nikdo. Šíleně jsem se rozesmál. Mé utrpení ještě nemělo skončit.

Vstal jsem ze silnice a vydal se ulicí pryč. Zkusil jsem udělat pár grimas na kolemjdoucí, ale ti mne jako vždy neviděli. Neviděli, neslyšeli, necítili. Byl jsem duch, přízrak, co si za života nejvíc přál právě tohle, Jak patetické, že? Odmítat něco, co jsem si předtím vysnil a Smrtka mi to milostivě splnila. Nenáviděl jsem ji! Musela přece vědět, co se mi po tom rituálu stane. Že nebudu jen nesmrtelný, ale i smysly žijících bytostí nepoznatelný. Na věčnost sám, bez možnosti na vykoupení.

Všechno mi připadalo stejné. Neustále ty samé chyby, minulost se nespočetkrát opakovala a oni si z ní nedokázali poučit. Divil jsem se silám dobra, že měli tolik trpělivosti s tím, co se tady dělo. Ušklíbl jsem se. Nejspíš nevlastnili tak mizerný charakter jako byl ten můj.

Mohl jsem dělat všechno, ale tenhle stav se neměnil. Prosit na kolenou něco silnějšího, než jsem byl já, proklínat, vzívat ty nejtemnější démony, ale nikdo nepřicházel. Nechali mne trpět za vlastní pýchu a pohrdání k lidskému životu. Možná jsem si to zasloužil, ale to nic neměnilo na tom, že kdybych mohl umřít, už dávno by mne tato bolest roztrhala na kusy.

Až nyní jsem si vlastně uvědomoval, co to znamenalo lidské bytí. Pozoroval jsem šťastné páry, jež si slibovaly lásku, hrající si děti, kterým tváře hořely radostí, lidi, co se roztomile rozplývali nad maličkostmi, ale já je považoval za zbytečné. Tohle to znamenalo? Být rád za každý okamžik, který mi byl poskytnut? Asi ano. A pitomý hlupák jsem to vyměnil za něco, co mne den ode dne ubíjelo více a více.

Zastavil jsem se a zvědavě jsem se zadíval na dívku a chlapce, jež šli po chodníku naproti mně. Kluk se snažil svou milovanou polechtat, ona se mu však vysmekla, proběhla skrz mé nehmotné tělo a smála se od ucha k uchu. Jako bych tam nebyl. Jako bych byl nic.

Bodlo mne na levé straně v hrudníku, tam, kde jsem své srdce věnoval Smrti. Zachvátila mne taková úzkost, až jsem si z toho musel kleknout. Z mých vodnatých očí se vyřinuly slzy, zase kalné jako tma. Proč něco cítím, když nemám čím? Budiž prokleta ta, která mne k tomuto odsoudila! A nechť jsou mé kosti rozdrceny a prach z nich rozfoukán, jen ať kvůli tomu shořím v pekle, kdyby to mělo znamenat to, že budu zase svobodný.

*****

Tu dívku už jsem pozoroval nějakou dobu, i když o mně nejspíš neměla ani tušení. To nejspíš jsem použil schválně proto, jelikož mne mnohdy v její přítomnosti zachvacoval pocit, že slyšela mé myšlenky. Nechtěl jsem se k tomuto upínat, i když uvnitř jsem v to tajně doufal. Bylo to pro mě po staletích bolesti něco nepředstavitelné, ale kdyby to byla pravda, uvítal bych to s otevřenou náručí. Má milá, kterou bych zahrnul vším, čím by jen nemrtvý mohl. Jen kdyby se to ukázalo jako skutečné.

Zapůsobila na mne už tím, že přišla do tohohle goticky vyvedeného domu, jež jsem si zvolil pro svůj dočasný pobyt. Avšak kvůli ní jsem zůstal. Někoho mi velmi připomínala, někoho z mého nevděčného života. I když, mohla by být klidně i mou sestrou. Tmavé vlasy a zářivě modré oči, které překypovaly vlídností. Právě nyní usedla do křesla s knihou a začetla se. Ano, tohle bude příhodný okamžik pro další zkoušku.

,,Samota tíží... tvé oči se klíží... neusínej dnes... svou duši pečlivěji střež." Uznával jsem, mohl jsem vymyslet nějaký lepší prostředek, ale všiml jsem si, že ráda četla poezii. Tohle by ji proto mohlo oslovit.

Trhla sebou a spustila nohy z křesla. Odložila si knížku a odešla do vedlejšího pokoje. Už jsem si málem znovu začal zoufat, když se vrátila s papírem a tužkou. Bílý list zdobila má slova, jež jsem si předtím pomyslel. Prohnala se mnou radost a byl jsem zvědavý, co se stane dál.

*****

Dopadlo to docela dobře. Ta dívka si vzala do hlavy, že k ní místo mne promlouvá jakási Múza, ale akceptoval jsem to. Hlavní pro mne bylo, že jsem se konečně po tolika letech cítil využitý a ne jen jako smítko bezcenného prachu. Časem jsem jí dokonce začal diktovat i příběh toho, jak se ze mne stalo to, co se stalo. Vše pečlivě zapisovala a nikdy mne nepřerušila, dokud jsem nedomluvil. Připadala mi dokonalá. Vždy jsem se setkával jen s dívkami, které neustále řečnily, ale tahle byla ochotná i poslouchat. V m&eacut e; bezútěšné samotě se naskytlo světýlko radosti. Nic víc už jsem nepotřeboval.

*****

Ležérně jsem se opřel o stěnu. Přede mnou seděla má dívka, byla skloněná u stolu a horlivě a s úsměvem na rtech podepisovala svou fantasy novelu, co byla vlastně mým životopisem. Až mi to do mých mrtvých a už dávno vyschlých očí zase znovu vhánělo slzy. Tyhle čtenáře zajímala má existence a to ve mě naprosto přebilo pocit, že je dívka slavná a já považován jen za jakýsi hlas v hlavě. Až jsem sám nad sebou vrtěl hlavou, jak se mé priority ta rychle změnily.

Zástup fanoušků dospěl ke konci, zbýval už jen jeden kluk asi v dívčině věku, takže takových šestnáct nebo sedmnáct let. Zatímco se podepisovala svým ozdobným a drobným písmem, kluk se na ni usmíval a hovořil s ní o skrytém poselství její knihy. Strnul jsem a nehnutě poslouchal; zdálo se mi, jako by mne ten kluk snad znal, jak dokázal vylíčit mé špatné rozhodnutí a rozebrat to. A na mou dívku to patrně udělalo dojem neméně působivý.

Když si od ní zase vzal knihu zpět, dali se do ještě zabranější a důvěrnějšího rozhovoru. Ostatní se mezitím rozešli zase jinam, takže mne popadla neodbytná myšlenka, že tam pro tuto chvíli nepatřím. Kluk si co okamžik odhrnul z očí hnědý pramen dlouhých vlasů a na můj vkus až příliš při své řeči otevíral ústa. Jako by se snažil každé slovo s co největší přesností vyslovit, takže se mu rty až nesnesitelně často setkávaly, jejich koutky se zase až příliš často stáčely nahoru. Stačilo jen tohle a ten podivný, svíravý pocit kdesi v břiše, abych si přál kluka odtamtud co nejdřív vyhodit.

Pokusil jsem se dívce našeptat, že už musí jít, jinak že nestihne vlak a nebude se mít jak dostat domů. Mé čekání netrvalo dlouho. Tedy, nyní netrvalo dlouho oproti minulým zkušenostem. Byl jsem zvyklý, že si to vždycky začala zapisovat a nehleděla vůbec na činnost, co zrovna konala, pokaždé v ní ustala a poslouchala mě. Mé čelo se zkrabatilo do nespokojené valchy. Tohle mi ten kluk zaplatí. Po dlouhé době ve mně zaplála jedna už skoro zapomenutá emoce; žárlivost a nenávist k někomu jinému, než js em byl já sám.

*****

Ten kluk mi pak ještě dlouho pil krev. Musel jsem o něm stále přemítat, jak se vkradl mé dívce do života a způsobil, že mě najednou úplně ignorovala. Přešly ale dva týdny a jelikož se mi zase věnovala se vší péčí, byl jsem ochotný na to zapomenout. Dívka byla velmi ochotný posluchač a to se mi na ní líbilo; zároveň jsem na ní však obdivoval ten zápal, s jakým k mému vyprávění přistupovala. Bylo to krásné.

Nyní jsem čekal v křesle na její návrat ze školy, aby mohlo započít další z našich tvořivých odpolední. Nezajímalo mne, že kvůli těmto bezhlesným rozhovorům ztratila veškeré přátele a měli ji za ještě větší podivínku než předtím, hlavním se pro mě stala myšlenka, aby mé strasti znal svět, který to k mému potěšení zajímalo. Někdo by mohl poznamenat, že jsem byl sobecký, ale z úhybných důvodů jsem se těmto myšlenkám vyhýb al.

Zaslechl jsem na chodbě a vstal z křesla, popošel ke dveřím, abych ji úsměvem mrtvých rtů přivítal, i když mne nemohla vidět. Mé nadšení ale rychle ochablo. Propaloval jsem svým pohledem nejenom dívku, ale i kluka, jež si zrovna odkládal kabát a dívka se smála jeho nešikovnosti, když mu napoprvé spadla z háčku a musel ji sbírat. Kluk v gestu, že on nic, pokrčil rameny a spiklenecky na ni mrkl.

Prošli kolem mě do kuchyně a začali rozebírat různé filosofie, zabraní oba jen do přítomnosti toho druhého. Chvíli jsem je poslouchal - z čehož jsem pochopil, že na sebe narazili v knihovně - a mé útroby sžíral chladný červ, o kterém jsem byl přesvědčen, že jsem ho už dávno vypudil. Ale ne, objevil se znovu. Jediná vyjímka spočívala v tom, že tentokrát byl objekt mého utrpení z masa a kostí. Němě jsem zařval.

*****

Zabořil jsem ruce do kapes a s hlavou skloněnou následoval dvojici držící se za ruce. Jejich paže propletené prsty se houpaly sem a tam a jejich stínové obrysy za nimi dělali totéž. V žilách mi vřela kyselost a jen s největším přemáháním jsem ji držel na uzdě. Pochyboval jsem však, že bych našel nějakou útěchu za tohle další trápení.

Avšak, na rozdíl od doby před poznáním mé dívky jsem se necítil tak odvrženě. Spíš vynechaně. A taky smutně. Pokračoval jsem za zamilovanými, kteří příhodně kráčeli po cestě zasypané barevným listím podzimu proti zapadajícímu slunci. Odlesky teplých barev ještě víc dokreslovaly jejich kouzelný a zdánlivě ničím nerušený moment. Ale o mně nevěděli, takže to pro ně bylo zcela soukromé.

Kluk se najednou zastavil, pustil dívčinu dlaň a naprosto drze jí z krku několika pohyby sebral popelavě šedou šálu. Dívka ve škádlivém úžasu otevřela ústa a ihned se pro ni natáhla, jejich hra započala. Zastavil jsem se a můj pohled se ještě víc prohloubil. Kluk si ji v jednom jediném okamžiku přitáhl do polibku a poté ji bříškem palce pohladil po tváři. A než se stačila vzpamatovat, rozesmál se a rozběhl se s ukradenou šálou pryč.

Netušil jsem, jak dlouho jsem tam pak stál a zíral do skomírajícího slunce, které se čím dál víc klonilo za horizont. Zatínal jsem zuby, celé tělo se mi napjalo v tiché sebelítosti. Tolik jsem toho pro ni udělal a ona si přesto vybrala tohohle... živoucího. Toho, kdo ji rozesmával, toho, kdo ji vodil do knihovny. Toho, kdo existoval i v realitě a ne jen v pochybných myšlenkách.

Z očí se mi spustily kapky krve a nepřestávaly kanout pryč. Ochlazovaly mi neživou kůži a cítil jsem, že spolu s nimi odcházelo i něco jiného. Kdybych stále ještě věřil na naději, poznamenal bych, že to právě ona prchala od mého osudu co nejdál, jen aby pomohla někomu, kdo si to podle mne nezasloužil. A když se krvavé slzy změnily v ty normální slané, na něž jsem už téměř zapomněl, nacházel jsem se v úplné tmě a v mysli mi tepala jediná věc, kterou jsem musel udělat; znovu povolat Smrt.

*****

Blížil jsem se k místu, odkud vzešla má pochybná existence. Tam, na té kamenité plošině nedaleko borovicového lesa, jsem se poprvé rouhal proti životu, jen abych konečně umřel. Muselo se to ještě mnohokrát opakovat, než se ta zahalená postava obalená v temnotě skutečně objevila. Pamatoval jsem si na to teď na tomhle plácku úplně přesně; vnořila do mé hrudi dráp a něco bledého a světélkujícího vytáhla ven.

Zatřásl jsem hlavou a osvobodil se od takových vzpomínek. Podíval jsem se na špičky korun jehličnatých stromů a přimhouřil oči. Ano, stejně jsem to dělával i za svého života a i po setkání se Smrtí, jen abych i znovu přivolal a ona mohla mé trápení nadobro ukončit. Musel jsem být bláhový, když jsem si nyní myslel, že má nastalá situace něco změnila. Ale měl jsem plán a to pro mě v tu chvíli představovalo hlavní záchranný bod.

,,Smrti!" zavolal jsem pronikavým hlasem a docela mě překvapilo, když se ozvěna tonu rozezněla po celé ploše kamene. A pak, jako by se vážně něco ubralo jiným směrem - a nebo proto, že jsem toho byl konečně hoden - se ve změti zvířeného popela objevila ona.

,,Snad u mne znovu nehledáš spásu?" promluvila Smrt a ovanula mě svým hnilobným dechem.

,,Nikoli," řekl jsem. ,,Jen bych ti rád učinil jistou... nabídku."

Její propadlé oči se zablýskly ve zvráceném porozumění. ,,Poslouchám."

,,Pokud bys mi mohla jen na pouhých šedesát minut vrátit lidskou dotknutelnost, poslal bych ti do podzemí jednu z dalších duší." Jen jsem to dopověděl, zalila mě zvláštní vlna uspokojení.

Přiostřila svou kosu a z tlejících úst jí vyšlo něco jako povzdech. ,,Stále jsi se nezměnil. Nic jsi nepochopil. Ale ať je po tvém." Natáhla k němu svou zohavenou hnátu. ,,Budiž tak. Alespoň se pobavíme další z tvých hloupostí, ty... člověčino."

Z jejího krákavého smíchu se mi zatočila hlava a já padl prudce na kolena na kámen. Klouby mě nesnesitelně zabolely a jako by na mě něco těžkého spadlo. Napadlo mě, že to bude to, co mne po dobu určitou udrží hmotným. Sice mi trochu vrtalo hlavou, proč se Smrt dnes tak rychle objevila, když jindy byla k mému volání tak nečinná, ale přisuzoval jsem to svému návrhu o další duši.

Vstal jsem a samozřejmě, Smrt už tam nebyla. S nově nabytou tíhou těla se pro mě znovu otevřely dveře, aby propustily mou nejtemnější stránku. Sestoupil jsem z kamenného placu a vydal se rychlým krokem k objektům mého zájmu. A také mé pomsty.

*****

Jako stín jsem vklouzl k dívce do domu pootevřeným oknem a tiše vklouzl do obývacího pokoje. Skrčil jsem se za roh a čekal, až se vrátí. Neměl bych moc dlouho čekat. V páteční večery se ti dva vraceli z jejich oblíbené knihovny - nebo z autogramiády, kam už jsem je raději nedoprovázel - v polovině odpoledne, aby si pak zorganizovali plány na dva volné víkendové dny.

Slyšel jsem zarachocení klíčů v zámku a připravil se. Můj obličej se zkřivil škodolibostí nad tím, jak blízko jsem byl ke zničení toho, co mne tížilo k nevydržení. Dnes se ho budu moci zbavit a dívka bude jen má. Opět se vloudím do její přízně, budu jí našeptávat... ale to všechno až potom, co ho zničím.

Něco málo spolu pohovořili ve dveřích a pak se kluk k mé radosti vydal napřed směrem ke mně. Potlačil jsem rychlé pohyby, potřeboval jsem, abych nalezl nějakou vhodnější chvíli. Ale ne moc vzdálenou. Nechtěl jsem, aby dívka ten čin viděla, takže zatímco ona zápolila s něčím v kuchyni, pomalu jsem se přesunul za křeslo. Kluk už se tam zatím usadil, za tu dobu se tu už cítil jako doma. Jen další z důvodů, abych mu odsud pomohl.

Kluk si dal nohu přes nohu a začal si jako v několika volných momentech natáčet pramen vlasů na prst. Když si povšiml stínu podobného lidské postavě, bylo už pozdě. Až příliš pozdě. Mé prsty se mu přitiskly na krk a sevřely ho silou nastřádanou několik let, kdy jsem bloudil jako přízrak. Do toho stisku jsem vkládal veškerou frustraci, veškeré ponížení a ostatní zbylé negativní pohnutky, které se mnou cloumaly. Drtil jsem ho tak, že nemohl už vydat ani hlásku. Dech se mu zadrhával v hrdle, cí ;til jsem jemné brnění krve pulzující jeho tepnami a přál si ho zpřetrhat.

Jeho bledá pokožka se pozvolna zbarvila do fialové. S krásou toho okamžiku přicházelo dokonce i zjištění, že se proudění jeho životodárné tekutiny zpomalovalo. S neskutečnou námahou ke mně pootočil hlavu. Ve tváři měl vepsaný nevýslovný děs a já se na něj zašklebil. V mé hlavě vybuchl ohňostroj radosti, když se jeho upřímné oči zakalily. Smrt si ho vzala. To já jí ho dodal. Výměna byla dokončena.

Ozval se výkřik. Pustil jsem ho a instinktivně o krok couvl. Ode dveří mě s dlaní na ústech pozorovala má dívka. Její hrozivé zděšení se dalo jen pramálo popsat slovy. Bála se a zřejmě jí nedocházel tento neuvěřitelný zvrat událostí. Jako bych všechno... zničil. Protože přesně tak na mě pohlížela.

Pokročil jsem k ní. ,,Nemusíš se bát. To jsem já. To já ti vyprávěl ty úžasné věci. Neublížím ti."

Nedůvěřovala mi, to bylo jisté. Opřela se zády o futra a kmitala pohledem z mrtvoly na mě. ,,Ty... jsi démon. Zabil jsi ho."

,,Ne," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. ,,Já jsem tvůj zachránce a žádný člověk už nám nebude stát v cestě. O to se postarám."

Zdála se mým vyznáním ještě víc poděšená. ,,Ale... proč to všechno? Proč jsi ho..." polkla, ,,...zabil?"

,,Stál mezi námi, byl nežádoucí překážkou. Zbavil jsem tě toho, kdo by tě stejně jednou zradil. Ale já... já ti budu věrný. Zůstanu navždy u tebe a budu ti zpívat další příhody z mého života..."

Dívka vykulila oči. ,,Takže to ty! To ty jsi mi vtloukal do hlavy ty depresivní myšlenky, které když jsem nezapsala, mi ničily alespoň nějakou šanci na normální život?" Vzpřímila se a pak se s pohledem na uškrceného kluka rozbrečela. ,,On mi od nich pomáhal, víš, ty démone? A ty..." Slova se jí vytratila pod náporem dalším slz. Sesunula se k zemi.

Ihned jsem k ní přikročil a než mi vyprší čas, ji alespoň jedinkrát pohladil, ale ona před sebe dala ruce na obranu a schoulila se jako ohrožený ježek. Byl na ni vskutku hrozivý pohled, jako na šílence, kterému něco sebrali. ,,Nech mě! Nedotýkej se mě!"

Její tón mne zarazil. Ona... ona se ho doslova štítila! Znovu mne popadl ohromný vztek, když na mě dolehl plný význam jejích slov. Takže to neustálé sepisování mělo dopomáhat k tomu, aby jeho hlas vytěsnila z hlavy? Jak se opovažovala! Zatnul jsem zuby a krotil se, abych i jí něco neudělal. Proč jsem z toho zase musel vyjít jako největší bídák? Proč tak vždycky dopadnu? Proč pokaždé skončím tak útrpně sám?

Zařval jsem a také klesl na kolena a trhal si vlasy. Zase jsem si chtěl ublížit. Možná... šlo by to v téhle hmotné podobě? Netušil jsem, ale vlastně mě to ani nezajímalo. Copak by mě zase čekalo po smrti? Zabil jsem a věnoval se negativním věcem, takže rozhodně nic krásného. Ale ani jsem s tím nemohl nic dělat. Nevěděl jsem, co s tím dělat. A celé mě to táhlo k zemi.

Dívčin pláč se začal vytrácet do povzdálí a já cítil, jak se opět přízračně vznáším. Do tíživého ticha pronikly hlasy. Vyčítaly mi mou promarněnou šanci, vysmívaly se mi a chtěly mě trhat za mou nezodpovědnost. Nechápal jsem je, ale když jsem se znovu rozhlédl po obývacím pokoji, pochopil jsem; zničil jsem svou sobeckostí a žárlivostí jeden zamilovaný pár. Vzal jsem jim křehkou šanci na lásku, kterou já nikdy neměl a právě proto bych jim s tím měl p omoct a ne to takhle ničit. Vlastně, oni se potkali díky mým poznámkám.

Smrt mě volala a mně se před očima odehrál nevyplněný účel, co jsem ještě jako přízrak ve světě živých měl, než jsem to tak ošklivě svou neuvážeností poškodil. Teď už jsem rozuměl tomu, že po zahoření citu jsem je měl nechat jít a vyhledat dalšího, co by slyšel mé ohlasy a pomocí nich mu najít partnera. Ano, nyní mi to bylo jasné, že přesně k tomu mne předurčili. Avšak já to promarnil. Promarnil a musel odejít. Temná říše hříšníku už na mě čekala.