Autor: Pavlusa009

Téma: Zahrada růží

Probudila jsem se do krásného slunečného dne. Přesto jsem byla smutná a plná strachu. Včera to sice vypadalo, že se na mě vůbec nezlobí, ale já si to i tak vyčítala. Zranila jsem ho.

Madam Anisette mi říkala, že to nic není a ostatní děvčata jí dávala za pravdu, ale mě to nijak nepřesvědčilo. Když jsem uviděla ten dlouhý škrábanec na předloktí, jak se v něm objevují drobné kapičky krve, bylo mi do pláče. On se jen usmál a jeho štíhlé prsty dál odstraňovaly suché lístky.

Čekala jsem, až ho znovu uvidím a hned budu vědět na čem jsem. Bude-li se usmívat je jasné, že mi odpustil a já budu šťastná. Naopak vráska uprostřed čela, rty pevně sevřené a vystrčená brada dopředu mi napoví, že se zlobí. Co jen budu dělat...co jen budu dělat, opakovala jsem si pořád dokola, až najednou stál přede mnou. Vůbec jsem si nevšimla, kdy přišel.

„Jak se dneska máš, Constanze?" zeptal se.

Něha, se kterou vyslovil každé slůvko, mě zahřála. Nezlobil se.

Zachvěla jsem se a On to poznal, proč jinak by se na mě usmál. Dnes si vzal košili, jeho ruce tak zůstanou uchráněny. Nebo ji má proto, abych neviděla co jsem způsobila? Musím si dát pozor, už se to znova stát nesmí, prostě nesmí, přikázala jsem si. Jeho ruce lehce klouzaly po mém těle, prsty kontroloval každý lísteček. Lechtalo to, díky tomu jsem si vzpomněla na nedávnou invazi mšic.

To mě tak jednou odpoledne něco šimralo na jedné z větviček. Na první pohled, jsem tam nic neviděla, ale na ten druhý, byl odhalen viník, či spíš viníci onoho svědění. Malí, zelení tvorečkové si to po mně chodili a bylo jim úplně jedno, že je nikdo na návštěvu nezval.

„Ahoj," slušně jsem je pozdravila, „kdo jste a co tady děláte?"

Ti prckové jen zvedli hlavy, aby se podívali kdo to mluví a hned na to se věnovali zpátky své činnosti.

„Hej, slezte ze mě! Já vás tady nechci, když jste tak nevychovaní. Ani zdravit neumíte," nabádala jsem je. Žádná reakce mi byla odpovědí.

Pokusila jsem se otřást a pravda, lehký větřík mi v tom dost pomáhal, ale k ničemu to nebylo.

„Co máš za problém?" zeptala se Diana.

„Na koho to tam tak křičíš?" přidala se Marie-José.

„Mám tady nezvané hosty a jsou dost otravní."

„No to je pěkný malér," řekla vystrašeně Kate, když jsem jí popsala jejich vzhled. „To budou mšice, jaké nadělení."

„Mšice?" opakovala jsem.

„Ano. Ty je ještě neznáš, jsi moc mladá, ale my už víme, s kým máme tu čest. On s nimi bude muset rychle zatočit, jinak je dostaneme všechny a když se rozmnoží, tak bez chemie nemá šanci," vysvětlovala mi Madam Anisette.

„Aha," odpověděla jsem smutně.

Myslela jsem si, že s nimi bude třeba legrace a ne, že jsou to takoví ničemové.

Do chvíle, než na to pak přišel, jsem se ty malé potvůrky snažila, samozřejmě potichu, aby to ostatní růže neslyšely, přesvědčit, jestli nechtějí odejít sami. Nechtěly. Za to mně se dostalo starostlivé péče a koupele, dodnes vidím jeho vyděšený výraz, když na ně narazil při každodenní ranní péči.

Jeho hluboký povzdech mě vytrhl ze vzpomínek. Co se stalo? Nechápala jsem.

„Kde dělám chybu?" ptal se a přitom se drbal rukou ve vlasech.

O jaké chybě mluví? Něco je špatně? Se mnou se něco děje?

„Hej, člověče...mluv se mnou...co je?" křičel každý kousíček mého já.

Ještě jednou zkontroloval všechny listy a jeho pohled byl čím dál tím víc zoufalejší.

„Nemám čas začínat znovu," řekl a se svěšenými rameny odcházel.

Jaký čas? Pro co? Co jsem provedla? Nechci, aby byl smutný. Bylo mi úzko.

Nakonec už jsem to nevydržela.

„Co mu na mně vadí?" vyslovila jsem otázku, která mě na listech pálila celý den.

„Co já vím," odbyla mě Christiana, „a vůbec, mně na tom nezáleží."

Ostatní holky byly sdílnější.

„Nevím, asi rosteš křivě."

„Nebo jsi málo zelená."

„Máš málo trnů."

„Ostnů," opravila ji Madam Anisette, „ my máme ostny, i když si to všichni dost pletou a říkají, že růže má trny."

„Třeba rosteš moc pomalu?"

„Je ještě mladá, Diano. Jednou však bude taky tak veliká, jako tady naše Madam," rozumovala Athena.

A tak to šlo dál a dál, dokud se na zahradě neobjevil Zrzek.

Koho napadlo, že je to kocour, má pravdu. Zrzek byl už vážený, starý kmet, který napadal na levou přední tlapku, na ocásku měl vytrhané chlupy z poslední pranice s kocourem ze sousedství, ale jeho poznávacím znamením bylo to, že měl jen půl pravého ucha. Už jeho jméno napovídalo, jakou barvu má kožich. Přesto mu příroda nadělila bílé ponožky na každé tlapce. Jako každý podvečer se chodil prospat do zahrady a dnes si to zamířil ke mně.

Pozdravil nás na půl tlamy, stočil se mi pod větve do klubíčka, hned po té, co si tlapkami přizpůsobil mulčovací kůru na vhodný pelech. Vypadal, že spí, ale přitom pozorně poslouchal náš rozhovor. Jak jinak by se dalo vysvětlit to, že uhodl, z čeho je On tak nešťastný. V jednu chvíli, asi už měl dost našeho dohadování, pravil: „Nekveteš."

Že mě to hned nenapadlo...květ. Jak já je holkám záviděla. Barevné, voňavé květy ve všech možných barvách, zdobily jejich keře a já byla stále holá, když nepočítám listy a ostny, těch jsem měla až dost. Nejkrásnější květy měla Grande Amore. I když to byla robustní čajohybridka, její květy v rudé barvě zaujaly každého na první pohled a co teprve po dešti nebo ranní rose? To se jí na okvětních plátcích třpytily kapky, jako ty největší a nejdražší diamanty. Taky na to byla náležitě hrdá a svým pomyslným nosem nahoru, nám to dávala dennodenně najevo. Se mnou, například, ještě vůbec nepromluvila, byla jsem pro ni jen zelený keř a nová konkuretka, nic víc. To Diana byla úplně jiná, s ní jsem proklábosila hodně času, až nás ostatní musely napomínat, abychom už daly na chvíli pokoj. Chtěla bych mít její květy, ty syté purpurové, červené a fialové tóny mě učarovaly. A co teprve jaké květy měla Athena, Beverly, Bellevue, Parole nebo Sunny Sky. Madam Anisette mě uklidňovala, že se jistě taky jednou dočkám, byla nejstarší, tak to musí vědět, ale jí se to s jejími bledě růžovými květy, které voní až ke mně, lehce říká.

Chtěla jsem květ teď hned, už včera bylo pozdě. On se na mě kvůli tomu zlobí a to pomyšlení jsem nesnesla.

„Jak zařídím, abych ráno vykvetla?" zeptala jsem se.

„Jedině zázrakem," prskla na mě Grande Amore.

„Já to myslím vážně!" nenechala jsem se odradit.

„Já taky! Nevím, co z toho má, že si zde pěstuje nekvetoucí plevel."

Kdybych mohla plakat, dělám to právě teď. Ta pyšná hybridka mě urazila, ale hlavně ta její slova o plevelu dost zabolela. Uschni, ty mrcho. Pomyslela jsem si.

„Jeden si myslí, jak si tady schrupne, než se vydá na obhlídku revíru, ale copak to jde? Jste ukecané jak babky uprostřed náměstí," řekl najednou kocour a líně se protáhl, „ty taky řeší kdejaké kraviny, místo, aby kocourka podrbaly a daly mu něco na zub. Něco ti řeknu, Constanze, já si myslím, že tě málo hnojí."

„Hnojí?"

„Ano, ale neboj se, já mu s tím pomůžu a to by byl čert, abys nezačala kvést," vstal a popošel co nejblíž ke mně.

„Co chceš dělat?" nebylo mi vůbec jasné.

Nechápala jsem však jen chvíli, protože mi svoji pomoc hned předvedl. Nestačila jsem se divit. Chvíli hrabal v mulči a pak...pak už se nedalo nic dělat. Hromádku zakryl, nejspíš, aby nebyla hned všem na očích a se zdviženým ocáskem odcházel.

„Ty...ty...ty jeden zrzavej nestydo!" na víc jsem se nezmohla.

Všichni ostatní, co mají nohy, by mohli utéct, ale co já? Kořínky už byly dost hluboko v zemi, kde si lebedily a bylo jim dobře. Nemohla jsem vyskočit a přesunout se někam jinam, to mohl udělat jen On a ještě k tomu jen za pomoci rýče a jiných divných pomocníků. Nic jiného mi nezbývalo, než zůstat na svém místě a nějak ustát tu potupu. Holky byly zticha, bylo na mně jistě vidět, že jakoukoli debatu, o tom co se stalo, vést nechci.

Ještě pár dní na to, chodil každé ráno a večer, kontroloval každý lístek i výhonek a byl čím dál tím víc smutný. Já taky, tolik jsem mu chtěla udělat radost. Prosila jsem potichu matku přírodu, aby mi pomohla a vyslyšela mé prosby.

Jednou v noci mě svědily dvě větvičky a já byla strachy bez sebe, že se vrátily mšice. Ještě nebylo pořádně světlo a už jsem se prohlížela, co se to děje, ale nic jsem neviděla. Svědění nepřestávalo a objevilo se i na jiných místech. Bála jsem se, že mám nějakou jinou nemoc, dokud se na konci mých větviček neobjevily malé pupeny. Měla jsem takovou radost, že jsem musela probudit všechny holky v růžové zahradě a oznámit jim tu novinu. Holky mi gratulovaly a já se nemohla dočkat, až je uvidí On. Netrpělivě jsem čekala na tu chvíli a když se konečně objevil, ani jsem nedýchala, abych nezkazila to překvapení.

Blížil se ke mně, jako vždy pozdravil a pak se najednou zarazil. Jeho podmračený výraz se změnil. Vrásky z čela zmizely, vykulil oči a pusu měl najednou od ucha k uchu.

„Já věděl, že to dokážeš, Constanze. Neumíš si představit, jakou mám radost. Skvělé načasování, ale že jsi mě nechala čekat, ty potvůrko jedna růžová."

Na to začal poskakovat kolem mého keře, rukama mával nad hlavou a výskal u toho. Všechny jsme se rozesmály, až na Grand Amore. Ta se tvářila kysele, jakoby jí místo květů, vyrostly citróny.

Poupátka se změnila v poupata a já se nemohla dočkat, až poprvé uvidím, jakou barvu květů budu mít. Že budou porcelánově růžové, mi bylo jasné ve chvíli, kdy byl zelený obal květu už malý a na mě vykoukl cípek okvětního plátku.

Svět se zdál krásným. Růžová zahrada byla prosycena směsicí vůní, nebe bylo modré jako okvětní lístky pomněnek, květy hojně navštěvovali včely, motýli a jiný drobný hmyz. Nálada mezi námi děvčaty byla skvělá a já byla ráda, že už jsem stejně dospělá jako ostatní. Nic nemohlo zkazit tu atmosféru, která v zahradě panovala. On se už dlouho nemračil, jeho tvář se stále usmívala a já milovala rána, kdy se u mě zastavil, aby vše zkontroloval a nikdy mi nezapomněl říct pár krásných slov.

Jednou ráno, to mě zrovna jeho prsty hladily po listech a já si jeho péči užívala, řekl: „Už zítra je náš velký den, Constanze. Nemohu se dočkat."

Překvapil mě, myslela jsem si, že velkým dnem byly mé květy. Odešel a zanechal moji mysl zaměstnanou přemýšlením, co se bude dít.

„Co tím myslel," chtěla jsem radu od ostatních.

„Nevím, možná tvé květy nařeže do vázy."

Hrklo ve mně. Zrovna skoro celé rozkvetly a mám o ně přijít? Měla jsem na kahánku.

„Nestraš jí, Marie-José, třeba půjdete na výstavu," chtěla mě uklidnit Madam Anisette.

„No to jí stejně ostříhá," nedala se Marie-José.

Ostatní mlčely a já měla strach. Třásla jsem se, ale holky nic nepoznaly, protože se pomalu a zpočátku to nebylo ani znát, zvedl vítr. Pomalu sílil a přihnal s sebou, nejdřív pár bílých mraků, které změnily barvu do šedé a ta nakonec do temně šedé až černé. Už nefoukal vítr, ale pořádný vichr, který bral holkám okvětní plátky odkvetlých květů, hrál si s nimi a nakonec je poházel po celé zahradě.

„Co se děje?" nechápala jsem, proč se najednou takové vlídné počasí změnilo.

„Bouřka a bude stát za to," vysvětlila mně Sunny Sky.

Neměla jsem nejmenší ponětí, co nás čeká. Setkala jsem se už se sluníčkem i deštěm, lehkým vánkem i pořádným větrem, ale bouřku jsem ještě nezažila. Bude to poprvé. Část mě byla zvědavá na to co přijde, ta druhá část se stále zaobírala myšlenkou na zítřek. Najednou jsme uslyšely ránu, jako když on nebo vítr, zavře s bouchnutím železná vrata. „Už hřmí," zvolala Madame Anisette.

Bylo sotva po poledni a přitom bylo šero, jako pozdě večer. Hrom střídal hrom a oblohu s okolím osvětlovaly blesky. Třásla jsem se a přitom si tuhle tajemnou podívanou užívala. První kapky dopadly na zem, na listy i květy. Nebyly to žádné mrňavé kapičky, ale pořádné kápance. To nic není, oznamovaly nám, počkejte si ještě chvíli a uvidíte. Viděly jsme. Mezi kapky se, sem tam, zatoulalo něco bílého, kulatého a zatraceně studeného.

„Co je to?" volala jsem na ostatní, ale přes hřmění a vítr mě žádná neslyšela.

Těch ledových věcí přibývalo, až na zemi vytvořily bílý koberec. Najednou se otevřely dveře a On běžel ke mně. Občas procedil mezi zuby nadávku. Cestou popadl stolek, u kterého rád sedával s hrnkem kávy a kochal se pohledem na to, co všechno už ve své růžové zahradě dokázal. Byly jsme jeho vášní. Ten stůl donesl až ke mně a postavil ho přímo nade mě. Rázem přestalo pršet.

„Teď budeš v bezpečí, Constanze. Kroupy mi tě už nezničí," utíkal zpátky.

Kroupy, tak se tedy jmenují ty studené kapky, dozvěděla jsem se. Já před nimi byla v bezpečí, ale mé drahé přítelkyně nikoliv. Kroupy do nich bušily o sto šest, ničily jejich listy, květy a ony se nemohly bránit. Kdyby se tak mohly schovat ke mně, bylo mi jich tak líto. Když už bylo škody na růžích napácháno dost, zůstal jen z nebe padat déšť. Ještě chvíli blesky křižovaly oblohu a hrom jim odpovídal, než šly dělat rámus jinam. Dešťových kapek ubývalo, mraky se rozestupovaly a najednou se objevily sluneční paprsky. Během pár minut, bylo zase nebe bez mráčku, sluníčko svítilo a jen zničená růžová zahrada byla důkazem, že se tudy ještě před chvílí hnala bouřka.

„Mé listy."

„Mé květy."

Ozývalo se.

Bylo mi úzko, já zůstala neponičená, na rozdíl od ostatních. Přišlo mi to nespravedlivé.

„Nefňukejte, opět se dáme dohromady," povzbuzovala všechny Madam Anisette.

„Jsem zničená," vztekle křičela Grand Amore, „ a jí se nic nestalo. No jó, já zapomněla, je jeho favoritka."

Styděla jsem se. Copak jsem za to mohla? Já si nad sebe ten stůl nepostavila, to On.

„Přestaň s tím. Před lety chránil před kroupy i tebe, copak jsi na to už zapomněla? A před tím Athenu, před ní Sunny Sky...mohla bych pokračovat. I mě chránil. Byla jsem první, kterou zde v zahradě zasadil a stejnou péči věnoval nám všem, tak buď zticha a nech Constanze na pokoji," zlobila se na ni Madame Anisette.

Pomohlo to, Grand Amore ztichla.

Dveře od domu na zahradu se otevřely a vyšel k nám On. Bylo na něm vidět, že si oddych, když uviděl, že se mi nic nestalo. Pak se dal do uklízení nepořádku a prohlídku i péči věnoval každému růžovému keři.

„Ráno se uvidíme, Constanze," rozloučil se se mnou a já si celou noc lámala hlavu tím, co mě čeká.

Od rozbřesku jsem pozorovala dveře, kdy se otevřou a konečně se dozvím, co se mnou bude.

Vyšel ven a mně vyrazil dech. I mezi ostatními děvčaty to zašumělo. Prošedivělé vlasy měl čerstvě upravené, stejně jako vousy. Místo kostkované pracovní košile, kalhot a lněné zástěry, měl na sobě košili sněhově bílou, kolem krku uvázanou kravatu, jejíž barva byla stejná jako šle, které mu držely skvěle padnoucí kalhoty od obleku. Špičky černých lakovek mu smáčela voda od ranní rosy a včerejšího deště. Hledala jsem nějaké květy, protože zvláštně voněl, jako nějaké koření a cedrové dřevo. Žádné jsem nenašla. Odkud se tedy ta vůně bere? Na nějaké přemýšlení jsem neměla čas, protože ke mně poklekl a jako každé ráno se se mnou pomazlil.

„Dnes je tvůj den, Constanze. Nevěřil jsem tomu, že to spolu dokážeme, ale vyšlo nám to. Pojmenoval jsem tě po své nejmladší dceři, která se dnes vdává. Už jako malá holčička měla přání, abych jí na její svatbu vypěstoval růži, která bude zdobit svatební kytici. Slíbil jsem jí to a svůj slib, díky tobě, dodržel, Constanze. Myslím, že tebou bude okouzlena. Tvá porcelánově růžová barva bude ve vazbě nádherná a nevšední krása upoutá každého hosta. Voníš po šampaňském a čerstvém vzduchu po horkém letním dešti, po zralých mirabelkách, sladkých švestkách s buketem meruněk. Jsi nádherná," něžně ke mně promlouval a já ho se zatajeným dechem poslouchala.

Když se v jeho rukách objevily nůžky, vůbec mi to nevadilo. Každé střihnutí jen lehce štíplo, ale nebolelo to.

Plním přání své jmenovkyně a slib, který jí dal. Věděla jsem, že jsem silná a brzy budu mít nové květy, abych mu dělala radost a připomínala mu tak tento významný den.

Viděla jsem a cítila, z každého jeho gesta a pohledu, že je šťastný, proto jsem byla šťastná i já.