Autor: Lotus_Flower2003

Téma: Vysoký dům

Elí, tohle je absurdní a ty to dobře víš. Hele, já naprosto chápu, že seš praštěná a vždycky ses chtěla dostat do jinýho světa, ale to je naprosto nesmyslný. To už můžeš rovnou vlézt do skříně a volat "sezame otevři se!". Moje drahá hnědoočko, už je ti přeci skoro čtrnáct. Buď trošku rozumná.

Strach? Prosím tě, kdo by se bál starýho činžáku? Jediný, z čeho bych měla obavy, je, aby nám těch deset polorozpadlejch pater nespadlo na hlavu.

Já se z toho nevyvlíkám! Já nejsem srab zatraceně! Tak dobře milá sestřičko, dokážu ti, že se tvůj starší a chytřejší sourozenec nebojí nějakejch hloupejch povídaček. Jdu do toho s tebou.

Tak co máme vlastně dělat? Vejít do domu a nastoupit do výtahu, to zní celkem neškodně. Tedy pokud to s námi nesletí, že.

Další pokyny? Sakra, koukej ten blbej tahák najít, já tady v tý plísni nebudu trčet celej den. A to ani nechci vidět mistrovou, až zjistí, že jsem si drobátko protáhla obědovou pauzu...

Takže mám postupně zmáčknout tlačítka. Ségra, mluv pořádně, nejde ti vůbec rozumět, jakže to jde popořadě?

Čtyři.

Dva.

Šest.

Do prdele, teď se to nějak divně zhouplo. Já jsem sakra v klidu! Jen mám blbej pocit z vejšek. Jaký jsou další čísla?

Dva.

Deset.

Víc nahořejc to už fakticky nejde. Tohle teda stačí, jo? Alespoň něco. Co teď?

Do pětky, oukej.

Devět.

Osm.

Co se s tebou děje, Elí, seš bledá jak stěna. Má se stát něco hroznýho? Ty seš blbá, nemůžeš to kváknout dřív! Kruci, ale já už s tím nic neudělám! Klid, jsou to jen báchorky, jsme jenom paranoidní nány, nic víc. Nic se nám nestane, neboj se, drahá.

Sedm.

Jestli se nám něco stane, tak mě naše matka pravděpodobně zabije, ovšem jestli už nebudu mrtvá. Sakra, měla bych okamžitě přestat kouřit, ten dehet mi leze na mozek.

Šest.

Pět. Cvak.

Neřvi, ségra, nedělej mi ještě větší ostudu než s tebou mám normálně. To se jen otevřely ty rezavý dveře, to jen někdo nastoupil. Nevěděla jsem, že je to tu ještě obydlený, ale tak co, třeba tu ten člověk nežije legálně...

Chce do posledního. Kabina jede pomalejc než předtím, ale za to nejspíš může ta větší zátěž.

Šest.

Ta ženská je vážně divná. A z nějakýho důvodu i silně děsivá. Co sakra může bejt tak hrůzostrašnýho na normální blondýně se špatně doplněnejma vlasama? Ne, ten pocit nemám z toho, že bych to i já - co studuju kadeřnickej učňák teprve první rok - zvládla nastřelil líp, ani z toho, že ten velkej modrej kabát pomalu tahá po kovový špinavý podlaze. To její tvář. Za pět minut ani jednou nemrkla, neprovedla ani jeden stah obličeje, dočista jako robot.

Sedm.

Jo, Elí, ta paní je divná, ale já s tím nic nenadělám.

Osm.

Madam, jste v pořádku? Je vám něco? Ani neotáčí hlavu a těma svejma smaragdovejma očima probodává stěnu jako by byla slepá. Co když je s ní něco v nepořádku? Do čeho jsem se to proboha zas uvrtala?

Devět.

Deset.

Ta ženská vystupuje, ještě že tak, strach - nestrach, čest - nečest, tady už nevydržím ani minutu. Ať si ségra říká co chce, já ji nenechám ohrozit nějakou šílenou osobou.

Elisabeth, sakra, co děláš?! Neutíkej, něco se ti stane! Ty seš taková kráva že ti není rovno, tohle si spolu ještě vyřídíme!

Hej, kam si zmizela?!

Ještě před chvílí stála vedle mě, sakra, sakra, sakra! Jdu si pro tebe, setřičko, tohle už budeš mít do konce života na talíři, to se spolehni!

Moje hlava. Co se to... co se to děje? Co tady u všech čertů dělám? Jak jsem se... co jsem se... proboha, vždyť já si dneska ještě nic nevzala... zdá se mi, jako bych padala někam do černejch vzuchoprázdnej hlubin. Vidím jenom tmu. Jde vůbec vidět tma?

Výtah.

Plíseň.

Špatně nastřelený příčesky.

Elisabet!

Ségra, já jsem tady! Co já vím kde, ale tady. Není ti nic hnědoočko?

Světlo. Náhlý světlo, řezající do očí i tý nepřístupný temnoty. Nikde není žádnej zdroj, jakoby se uprostřed prostoru rozsvítilo miniaturní slunce.

Vlhká podlaha ze světle šedivýho kamene - nejspíš sklep. V desátým patře. Jasně, to dává smysl.

Kde jsme? Ty ještě ptáš, ty malej rozmazlenej spratku?! Co měl ten tvůj rituál způsobit? Mluv zatraceně!

Jiná dimenze. To je absurdní. To. Je. Absurdní. Sakra, výtahy přece nevozí do jinejch realit!

Musíme se co nejdřív dostat ke dveřím.

Žádnej portál Elí! Jsou to dveře. Úplně normální rezavej oprýskanej krám, kterej nás odveze do přízemí. Ty pak hezky pomašíruješ domů a já možná stihnu konec výuky. Jednoduchý.

Na stěnách béžový tapety a obrazy ve zlatejch rámech. Hodně obrazů. Jsou na sebe silně nahuštěný, takže ta výmalba naprosto zaniká.

Tělo pomalu vypovídá službu a chodba se netváří, že by se uráčila končit.

Jestli to přežijem? Chceš pravdu? Netuším, Elisabeth, netuším, jestli tě dokážu dostat do bezpečí.

Počkat, co je tohle za malbu? Nejsem žádnej znalec umění, ale Mona Lisa se přeci vystavuje v Paříži. Kde to sakra jsme, může mi to někdo říct? Předem děkuju za odpověď.

Cvak.

Ta ženská je tady zas. Objevila se ze vzduchu.

Žádný omdlívání, žádný... musím být v klidu. Žádná panika, žádný prudký pohyby, alespoň tak to podle naší obstarožní účy dělaj antilopy v ohrožení. A občas to prej i vyjde. Tak jo, Rosalind, buď antilopa.

Její mrtvolně bledý tenký rty se pohnou skoro do úsměvu, jakoby se nám ty její pichlavý tyrkysový oči posmívaly.

Elí, nic se neděje, tohle je sen, jo? Takový věci se v normálním životě přece nedějou, to dá rozum, ne? Nic z toho není pravda, všechno je jen iluze jako počítačová hra.

Líbí se vám expozice umění?

Mimický svaly v obličeji se sice hejbaj, ale ta melodie slov se zavrtává až do mozku. Musím nějak jednat, něco udělat, něco... to, co právě teď potřebuju. Na tohle nejsem připravená. Tohle nás ve škole nenaučili.

Madam, kde je východ? Můžete nás, prosím, pustit? My sem nepatříme, krucinál!

Nemáte tu co dělat, nemáte. Ještě nepřišel váš čas. Kde jsou vůbec vaše údaje? Ale když už jste tady, co nadělám...

Ze vzduchu se přímo přede mnou formuje list zažloutlýho papíru, na kterým je ozdobným písmem naškrabaná jednoduchá zpráva:

VÍTEJTE V MUZEU LIDSKÉ EXISTENCE! 

Poznámka autorky: Povídka je založena na reálné paranormální hře, postava ženy je autentická, stejně jako pořadí pater, do nichž se má výtah dostat. Konec příběhu je smyšlený – nenašel se totiž nikdo, kdo by hru úplně dokončil a ti, co se o to pokusili, byli neúspěšní nebo záhadně zmizeli (jako například známá záhadná smrt Elisy Lam).