Autor: sadisticbutterfly

Téma: Vyber si

Žánr: povídka

Prosklenou výlohou dopadají do cukrárny paprsky odpoledního slunce. On se opírá o pult z jedné, ona z druhé strany.

„Můžu ti něco říct?" zašeptá mu do ucha.

„Jasně," nedočkavě se k ní nakloní a přitom jí nenápadně přičichne k vlasům. Ona se zachichotá, jako by si toho všimla. Jemu zčervenají tváře.

„Ale já vlastně ani nevím, jestli bych ti to měla vykecat."

„Tak proč s tím vůbec začínáš? No tak, Marie, tohle není fér," rozzlobí se. Marie pokrčí rameny.

„Hele, ono to není ani nic tak důležitýho...jenom jsem včera viděla Mirku v hospodě, no, a víš, jak to ona má s pitím, žejo..."

„Jak?" Udělá se mu špatně od žaludku. Tohle je sakra důležitá informace, a Marie si zase na něco hraje.

„No, ty víš, jak." Marie se mu upřeně podívá do očí. „Já se ti divim, že s ní seš. Já bejt ty, tak jí někam zamknu."

„To by bylo hnusný, navíc jí nemůžu omezovat osobní svobodu. Vždyť je skoro dospělá." Tváří se klidně, nezaujatě, jako by ho tahle informace zrovna nevytočila na nejvyšší míru. Tak Mirečka si zase vysedává po hospodách. A to slibovala hory doly.

„Jako ona ale fakt neví, co dělá, Pepo." Marie je najednou smrtelně vážná. Vůbec jí nerozumí, jednu chvilku je to koketní koketa a druhou soudružka učitelka. A ještě předstírá, že jí snad na Mirce vážně záleží.

„To je ale její problém. Já už jí to vysvětloval."

„Hmmm," zamručí Marie, a nevypadá moc přesvědčeně. „Se moc nestaráš. No, mně to je stejně jedno, je to vaše věc. Musim jít. Měj se."

Sleduje ji, jak vychází ze dveří, slyší zacinkání zvonečku, pak další, přichází dítě, chce jahodovou zmrzlinu –

„Omlouvám se, už zavíráme."

Venku se stmívá a ve vzduchu je cítit déšť. Kolem něj probíhají lidé, spěchají domů, k rodině, k večeři. On čeká, ale ona, ona nepřichází. Naštvaně nakopne lampu a vyslouží si pár zamračených pohledů. Půl deváté a pořád nic.

Konečně ji uvidí na rohu ulice, jde takovým zvláštním krokem, Bože, dej, ať není zase nalitá...a pak je tady a usměje se.

„Vypadáš docela normálně," vypadne z něj. Mirka ho obejme.

„Jsem v pořádku, však ti to řikám pořád." Zní střízlivě.

I proti svému rozhodnutí ji obejme taky. Nechápe sebe, ani to, co dělá. Chce Marii, někdy jí chce tak moc, že má pocit, jako by měl vyskočit z kůže. Ale potřebuje Mirku, a neví proč. Nic mu nedává, krom bezesných nocí a návalů vzteku a úzkosti.

„Včera tě viděla Marie. V hospodě," zamumlá jí do vlasů. Jedna vůně se mísí s druhou. Už je snad ani nerozpozná.

Mirka se zasměje. „To se jí asi něco zdálo, ne? Navíc, vod kdy zrovna Marie nekecá?"

„Ale co když jí věřim?"

Oba se téměř naráz odtáhnou. Na Mirčině hezkém, unaveném obličeji je jasně vidět znechucení.

„To si snad ze mě děláš prdel."

„Ne." Snaží se tvářit stejně nezaujatě a vzdáleně, jako před Marií, ale Mirka mu vidí pod kůži. Vidí jeho strachy, jeho žárlivost, jeho nejistotu přelévající se na vztek a zpátky.

„Já fakt nechápu, že radši sežereš tý děvce každý slovo, co vypustí z huby, než abys třeba viděl, že se snažim, že mi to de, a že tě mám fakt ráda! Ty to prostě nechápeš, jak je to těžký – zažil si snad někdy něco takovýho? Ona mě nesnáší, a ty to víš, a stejně jí pořád chceš ojet –„ Mirka se zarazí a utře si slzy. „Ty mi pořád něco vyčítáš, ale přitom seš úplně stejnej, a ještě horší, protože já aspoň přiznám, že dělám chybu, kdežto ty se tváříš jako svatej a to s tou nádherou určitě spíš! Víš co, Josefe, tak táhni do prdele. Běž si za Marií, ona se u tebe chvilku vohřeje a pak tě vodkopne a ty budeš úplně sám, protože kdo by zvládl snášet takový hovado, jako seš ty? Kdo jinej, než já?"

„Já nejsem hovado," ohradí se, ale zní to slabě. Všechen vztek a sílu, kterou v sobě má, když mluví s Marií, okamžitě ztrácí. Jako by ho Mirka svlékala tím, jak na něj ječí, a on před ní byl za chvilku nahý a bezbranný jak mimino.

Mirka si odfrkne. „Ne. Jasně. Jsi ten největší pozér na světě. Pořád se snažíš dělat ramena, ale nejseš nic, jenom patetickej ubožák, co chce přefiknout největší děvku ve městě a jako jedinýmu se ti to taky nedaří. Marie si z tebe dělá jenom prdel, víš. Tváří se, ale pak se ti vysměje za zádama."

Ne, tohle ne, miluje Marii, chce Marii, chce jí přece tak moc, že z toho vyskočí z kůže.

„Chci Marii..."zašeptá. Ale chce Marie jeho? Nedokáže jí přečíst.

„Ne, nechceš. Ty jenom potřebuješ zapadnout, nevypadat jako lůzr, že ty jedinej si Marii neklátil, víš co, já tě fakt nechápu. Ty, abys mohl machrovat, klidně riskuješ, že chytíš syfla...a ani se mi k tomu nechceš přiznat. Jsi tak prolhanej! Pořád mi něco vyčítáš, ale tohle si ze mě udělal ty. Je to jenom tvoje chyba."

„Pilas už když sem tě poznal," namítne. Mirka zakloní hlavu a zasměje se tak hořce, že mu z toho přeběhne mráz po zádech.

„Každej pije, ale to ty tvoje kecy můžou za to, že sem taková! A teď bys mě nechal kvůli takový špíně, jako je Marie, já bych tě ani v životě nepodvedla, na to tě mám moc ráda, ale ty si toho prostě nevážíš, chceš mě nechat ve sračkách, kams mě dostal-„ zlomí se jí hlas a odvrátí obličej. Už mlčí. Pak se na něj znovu zahledí a v očích má tak hluboký smutek, že ho okamžitě zaleje ochromující pocit viny.

Oba stojí naproti sobě. Ani jeden nemá, co by dál řekl. Ulice je prázdná, Mirce v žilách koluje hřejivá vodka a cítí, jak se pod ní jeho vůle zase rozpouští. Začíná pršet a ona má pocit, že na Josefově tváři vidí pár slz, ale naštěstí je po chvlce schová déšť. Chvěje se mu ohryzek a vypadá jako spráskaný pes.

„Promiň, já tě mám rád, jenom tebe. Hlavně mi slib, že budeš, že jsiv pořádku. Vážně, Miru, to tvoje pití je nebezpečný. Prosím, jenom mitodle slib." Jeho hlas zní roztřeseně, ale zároveň dutě. Mirka přikyvuje,objímá ho, do nosu se mu vkrádá ta jedna jediná vůně vlasů. Chce Marii, alepotřebuje Mirku a přesně ví proč.