Autor: Shadowofghosts

Téma: Konec pohádky

Ještě před pár měsíci by Erwina ani nenapadlo, že Hledači pohádek existují, natož, že si půjde jednoho z nich najmout.

Ale teď tu stál, uprostřed hluku a hrozného zápachu, a pokoušel se v hospodě najít někoho, kdo by takového Hledače připomínal. Když se ale rozhlédl okolo sebe, to, co spatřil, ho zklamalo. Byla tu jen menší skupinka značně opilých hromotluků, takových, kterým by se každý rozumný člověk vyhnul, a starý hospodský.

Erwin mrzutě několikrát přešlápl na místě a pak si sedl na židli u baru a pokoušel se na sebe nepoutat nežádoucí pozornost opilců. Ulevilo se mu, když zjistil, že si ho a ani jeho zdobného oblečení nevšimli. Moc dobře totiž věděl, že by odtud jinak pravděpodobně odešel bez něj.

„Tak co to bude, mladý pane?" oslovil ho hospodský. Malá stolička, na které Erwin seděl, se jemně zakymácela.

„Asi... pivo," odvětil nejistě a mírně se naklonil na jednu stranu, aby stoličku vyrovnal.

„Hned to bude."

Na tváři hospodského probleskl drobný úsměv, když uviděl plný měšec, co jeho zákazníkovi visel u pasu. Erwin, který si toho okamžitě všiml, svou chybu rychle napravil a měšec přikryl cípem pláště.

„Mohu," odkašlal si a přisunul svou vetchou židli blíže k baru, „mohu se vás na něco zeptat?"

„Ale jistě," řekl hospodský. Stále však nespouštěl oči z místa, kde ještě před chvílí viděl kožený, cinkající váček.

„Slyšel jsem, že sem chodí Hledač pohádek. Přijde i dnes?"

Starý muž sebou trhl a značně zbledl. Potom prudkým, ledabylým pohybem ruky položil na stůl sklenici s pivem, až trocha zlatavé tekutiny ukápla na dřevo.

„O ní mi tady nemluvíme," zašeptal a oči, ve kterých byl patrný strach, mu zmatněly.

Erwin rychle, nechápavě zamrkal. O ní?

Než však stačil cokoliv dodat, tak se s ohromným zaburácením rozletěly dveře.

Hospoda ztichla a oněměle zírala na postavu, která vstoupila. Byla to černovlasá dívka s šedýma očima a krutým, nesmírně krutým pohledem. Erwin si pomyslel, že by byla opravdu moc hezká, kdyby se jí přes půlku obličeje netáhla obrovská, široká jizva. Měla na sobě dlouhou kápi a po jejím boku šel veliký vlk, který připomínal monstra z podsvětí.

Dívka se spokojeným výrazem popošla až k hospodskému a jemně na něj mávla světlou, křehkou rukou. Ten jí okamžitě začal čepovat pivo. Když tak učinil, opatrně - ne, jako v případě Erwina - ho položil na stůl.

Černovláska se zamračila.

„Ještě trochu vody pro Samsona," řekla na svůj vzhled nezvykle příjemným hlasem a posadila se přímo vedle Erwina, aniž by se na něj podívala.

Když se i jejímu psovi dostalo náležité péče, usrkla trochu hořké tekutiny a poprvé za celou dobu se usmála.

„Je tu nějak ticho," poznamenala a poklepala na stůl bříšky prstů. Jako na pokyn se všichni hosté začali znovu bavit.

Pak se znovu napila a konečně se otočila k Erwinovi.

„Co ty jsi zač? Nikdy jsem tě tu neviděla," řekla se zájmem, který se nijak nesnažila zakrýt, a nadzvedla obočí. Šedé, pichlavé oči se pod ním podivně zaleskly.

„Jsem Gerry," zalhal Erwin, kterému nepřipadalo moudré jí sdělovat své pravé jméno. Později ale zalitoval, že si nevymyslel nějaké hezčí.

Dívka přimhouřila oči a změřila si ho pohledem.

„Nevypadáš jako Gerry," pokrčila rameny, „ale to bude asi tím, že jím nejsi. Na tvém místě bych zkusila říct mi pravdu a nemrhat mým časem. Nejsi moc dobrý lhář."

Erwin cítil, jak se mu do obličeje hrne krev. Zběžně se podíval na dívku a pak na Samsona, který ho upěnlivě pozoroval ze země, zatímco ho drbala na hlavě.

Potom zhluboka vydechl.

„Erwin, jmenuju se Erwin," vykoktal ze sebe.

„Výtečně," odpověděla. Kdyby se na ni v tu chvíli díval, postřehl by na její tváři drobný sebestředný úšklebek. „A proč tu jsi, Erwine?"

„Hledám Hledače pohádek."

Černovláska se na židli zavrtěla a nakrčila rty. Bylo na ní vidět, že přemýšlí.

„Zajímavé. Hledal jsi mě, a přesto nejsi nadšený z toho, že mě vidíš. Jsi si tedy opravdu jistý, že jsem ta, co jsi hledal?"

Erwinovi chvíli trvalo, než pochopil, na co se ho ptala. Pak tiše přikývl.

„Dobře. Mám návrh. Povím ti svůj příběh. Pokud si budeš i pak jistý, že hledáš mě, můžeš mi povědět ten svůj, a já se rozhodnu, jestli se mi líbí natolik, abych ti pomohla. Souhlasíš?"

Erwin se na ni podíval. Mohla se to snažit jakkoli zakrýt, ale zaujal ji. Věděl to.

„Co když se ti líbit nebude?"

Černovláska se usmála a pohlédla na psa, co se jí válel u nohou.

„Samson ještě nesnídal," řekla a pes při vyslovení svého jména zbystřel. Erwin by přísahal, že se usmál. Při pohledu na jeho ostré zuby a nemytou srst si uvědomil, proč vlastně nemá rád psy. Ale Hledače se pokoušel najít tak dlouho. Nemohl tu šanci promarnit.

Kývnul na dívku a ta spokojeně začala vyprávět.

„Jmenuji se Morena. Ale moje jméno není známé. Povědomé ti bude spíš jiné," přerušila na chvíli svou řeč a pak znechuceně vyplivla jediné slovo: „Sněhurka."

„Naše královna? Cože?"

„Jo. Ale předtím to byla služka. A sloužila mně."

Erwin na dívku vykulil oči. Bylo to skutečně možné?

„Ty jsi ta čarodějnice? Ale vždyť tě trpaslíci..."

„Svrhli ze skály? No, na to mám nepěknou památku," řekla pobaveně a dotkla se zjizvené tváře, „ale teď na mě čekají venku a pohádkové bytosti hledáme spolu."

Erwin nemohl uvěřit svým očím. Seděla před ním legendární zlá čarodějnice, co Sněhurku málem zabila otráveným jablkem, a vůbec nevypadala tak, jak si ji představoval. Tedy ano, měla tmavé vlasy a kruté oči, ale věkem a hlasem mu připomínala spíš Sněhurku. O tom, že by měla vlka, taky nikdy nic neslyšel. A už vůbec neměla být nejlepší kamarádkou trpaslíků.

„Proč s tebou ale spolupracují?"

„Ukázalo se, že Sněhurka nemá až tak dobré srdce. Co myslíš, že se stalo potom, co odjela s princem na zámek? Ani je nepozvala na svatbu. A když tam přišli, poslala je pryč, protože by prý na ostatní hosty nepůsobili dobře. Nikdy už se s nimi nesetkala. Odkopla je jako starého psa. Potom mě vyhledali. Nebudu lhát, chvíli mi trvalo, než jsem jim začala věřit, ale nakonec se vše vyjasnilo. Je to trochu paradoxní, ale z úhlavních nepřátel se stali těmi, co mi kryjí záda za každé situace."

Po těchto slovech se na něj zazubila. Erwin se zamyslel nad tím, jestli mu náhodou nelže, ale nakonec musel shledat, že by mu řekla něco uvěřitelnějšího.

„A ten pes?"

Samson se na něj ošklivě zamračil a Erwina zamrazilo, když na něj začal zuřivě vrčet. Chvíli to dokonce vypadalo, že na něj skočí a rozpáře mu hrdlo, ale Morena si ho přitáhla včas k sobě.

„Promiň," mávla omluvně rukou, „je citlivý na správnou terminologii. Je to vlk. Zachránila jsem ho ze studny potom, co ho do ní myslivec a Karkulka hodili. A pak, že pohádky mají vždy šťastný konec."

„Jo, jak pro koho," odvětil cynicky Erwin. Zdálo se to zvláštní, ale nic z toho, co mu řekla, ho nijak nevyděsilo. Právě naopak. Morena na tu práci byla ta pravá. Jen ona mu ji mohla pomoct najít.

„Takže jsem opravdu ta, co hledáš?" zopakovala svoji otázku a obdařila ho dalším zářivým úsměvem.

Erwin přikývl.

„Můj příběh... není takový jako ten tvůj."

„Kdyby byl stejný, nezajímal by mě."

Erwin se hořce pousmál a pokračoval: „Měl jsem dívku Priscelu, kterou jsem měl moc rád. Ona byla... tedy uměla se měnit v dračici a byli jsme spolu moc šťastní. Byli jsme ale chudí a tak ji napadlo, že bychom mohli unášet princezny a chtít za ně výkupné."

Pak se odmlčel. Čarodějnice se začala tak moc smát, až se na ni několik hostů nechápavě podívalo. Erwin si povzdechl, ale musel uznat, že to, co říkal, znělo opravdu podivně. Ale že by to bylo až k smíchu?

„Vsadím se, že tuhle část pohádky ještě nikdo nikdy neslyšel," řekla už s mírnějším smíchem a otřela si rukávem slzy, které jí proudem tekly z očí a máčely jizvu.

„Jednou se to ale zvrtlo," ignoroval její poznámku, „vydělali jsme sice hodně, ale postupem času jsme chtěli víc a víc. A pak jsme unesli princeznu, kterou se nějaký hlupák rozhodl zachránit. Ten Priscelu zajal a jako draka ji někde uvěznil. Netuším kde, nevím, jestli je vůbec naživu..."

Pak se jeho hlas zlomil. Složil si hlavu do dlaní a zalykal se. „Je to moje vina, kdybych jen nebyl takový pitomec."

Morena, která ještě nikdy nikoho neutěšovala, netušila, jak by se měla v takové situaci chovat. Podívala se tázavě na Samsona, ale ten jen zavrtěl velikou hlavou.

„Tak fajn," obrátila oči v sloup, „slyšela jsem sice už lepší příběhy, ale když může mít šťastný konec Sněhurka, nevidím důvod, proč bys ho neměl mít i ty."

Erwin se na čarodějnici radostně podíval. „Díky."

„Ještě neděkuj. Zatím jsem nic neudělala."

Potom položila na stůl několik mincí a vyšla ven z hospody. Erwin ji následoval.

To, co ale spatřil, když vylezl z té malé, zapáchající chatrče, stonásobně předčilo jeho očekávání. Na Morenu tam skutečně čekala banda nevelkých, zamračených mužíků drsného vzhledu. Ale tak, jak by si je každý průměrný znalec pohádek představoval, rozhodně nevypadali. Připomínali spíš tlupu nájemných zabijáků, než mírumilovné bytosti, co pomohli Sněhurce. Erwin zapřemýšlel, jestli tak vypadali už kdysi, či jestli šlo jen o neblahý čarodějčin vliv.

„Trvalo ti to," zabrblal jeden z nich, brousíce si nůž s vážným výrazem. Erwin by ho býval tipl na Bručouna, ale naprosto jistý si nebyl.

„Kdo to je?" vykulil oči další a ukázal na něj šunkovitým prstem.

„Erwin," odvětila čarodějka.

„Vypadá spíš jako Gerry," podotkl snad nejstarší z nich, co měl na nose naražený rozbitý skřipec a působil díky němu jako profesor filosofie.

Černovláska se pousmála. „Vážně? Neřekla bych."

„A co chce?"

„Najít draka. Slíbila jsem mu pomoc."

Od trpaslíků se ozvalo nesouhlasné odfrknutí.

„Nejsme charita."

„Ale nechceme být ani zločinci. A já mám pocit, že v pohádkách může být člověk jen charitou, nebo zločincem. Pojďme si dokázat, že existuje i něco mezi tím. Stejně nemáme nic na práci a chudí taky nejsme. Věřte mi, tohle bude stát za to."

Po tomto krátkém, neuvěřitelně zvláštním proslovu Morena převyprávěla trpaslíkům celý Erwinům příběh. Když ho dokončila, malý mužíci reagovali jako prve ona a začali se neuvěřitelně hlasitě smát.

„Máš pravdu. Tohle bude stát za to. I v rámci všech neuvěřitelností pohádkového světa mi to připadá přinejmenším podivné,"odvětil trpaslík-filosof, kterému zpod skřipce vytékalo několik slz smíchu, „ale dobře. Pojďme zachránit draka a zabít prince, co ji uvěznil."

Erwin prudce zamával rukama. „Ne! To nebude nutné!" zvolal prudce, „Chci ji jen osvobodit, ne někoho zabít."

Čarodějnice na něj zvesela mrkla a se značnou dávkou cynismu odvětila: „To netoužíš po sladké pomstě?" Dala si zvlášť záležet na tom, aby slovo sladké vyslovila co možná nejironičtěji.

Erwin zavrtěl hlavou.

„To bude ten rozdíl mezi dobrem a zlem," konstatoval trpaslík s velkýma ušima a milým výrazem, „dobro neúspěch přijme a zlo se za něj mstí. Proto tě všichni budou vždy považovat za zlou, Moreno, kdežto Erwina za dobráka."

Morena do trpaslíka mírně strčila. Bylo to ale spíš takové přátelské pošťouchnutí. Erwin překvapeně zvedl obočí. Čarodějnice se s trpaslíky skutečně skamarádila. Ani jí nevadilo, když o ní mluvili v pejorativech.

„Vše je relativní, Šmudlo," řekla, „jsem zlo, co se chystá vykonat dobro. A Erwin je dobro, co konalo zlo jen, aby si vydělalo."

Trpaslíci se znovu rozesmáli, přestože Erwinovi zrovna do smíchu nebylo.

Čarodějnice se sice kdysi pokusila zabít Sněhurku, ale jemu připadalo, že se v ní od té doby mnohé změnilo. Dokonce ho napadla příšerná myšlenka, že měla možná dobrý důvod ji zabít a že v tom asi nebyl jen malicherný spor o krásu.

Najednou měl Erwin prostě nutkání se jí na to zeptat a zjistit, co se tehdy skutečně stalo. Ale neudělal to. Měl strach, že by si tu výpravu přece jen rozmyslela.

Ještě než se vydali na cestu, dala Morena Samsonovi očichat Priscelin šátek. Od té doby je vlk vedl po celou dobu a otočil se na čarodějnici jen, když se chtěl ujistit, jestli ho následuje. A tak tímto způsobem prošli městem a zabočili do hlubokého, temného lesa, pravděpodobně toho, ve kterém lovec před několika lety zanechal Sněhurku.

Les to byl opravdu strašidelný. Ne že by všechny pohádkové lesy nebyly strašidelné, ale tento byl až nadpozemsky děsivý. Tedy Erwinovi to tak alespoň připadalo. Světlo slunce přes husté větve starobylých stromů téměř neprostupovalo a vše bylo porostlé podivně páchnoucím mechem.

To samo o sobě by ale nebylo až tak hrozné, kdyby se všichni okolo něj netvářili, že je to zcela normální. Trpaslíci si vesele prozpěvovali jakési lidovky a čarodějnice k tomu rytmicky přikyvovala hlavou a usmívala se. I Samson nadšeně vrtěl ocasem, pobíhaje kolem jako štěně, aniž by připomínal to psisko, které Erwina původně málem sežralo.

„Bojíš se?" zeptala se zničehonic Morena, zrovna když doznívaly poslední tóny písničky o skřítkovi a strouze.

„Ne," zalhal Erwin a snažil se vypadat co nejodvážněji.

„To je dobře. Já totiž ano."

Erwin se překvapeně otočil a zadíval se na ni, jestli to myslí vážně. Nevypadala jako někdo, kdo by se bál.

„Nejsem všemocná, ani statečná," řekla. Vyznělo to tak upřímně, tak klidně, jako by se mu omlouvala.

„Působíš tak."

Dívka se zasmála.

„Víš, Erwine, pověst je dobrá, ale zrádná věc. Lidé ji kolem sebe splétají jako pavučinu, aby nikdo neviděl jejich skutečnou podstatu. Budují si ji celý život, každou hodinu. A to vše jen proto, aby si o nich ostatní mysleli, že jsou takovými, jakými být chtějí. Stačí však udělat krok vedle, jedinou špatnost a ztrácí svou pověst během okamžiku. Čas nelze vrátit, takže už je nikdo nepovažuje za ty dobré. Přeci jen - kdo lhal jednou, bude lhát vždy, kdo zabil, bude vždy vrahem, kdo kradl, bude napořád zlodějem."

„Takže budu navždy podvodníkem a zbabělcem," konstatoval Erwin a hořce se pousmál.

„Pokud jsi jím někdy byl, tak ano. Ale já si to zatím nemyslím..."

Jen co to dořekla, tak se Samson zastavil a jako zkamenělý upřel svůj pohled mezi stromy. Něco tam musel zahlédnout.

„Oč jde, Sammy?" špitla čarodějnice a udělala dva kroky dopředu, ruce pokrčené a mírně zvednuté v bojové pozici. Trpaslíci jako na povel vytáhli zbraně. Erwin si povšiml, že každý z nich byl vybaven úplně něčím jiným. Spatřil zdobenou dýku, malé vrhací hvězdy, starý luk a šípy, kuši s vyřezanými ornamenty, meč a lovecký nůž. Jediný Šmudla, který z nich byl snad nejmírumilovnější, třímal v ruce rezavou pánev.

Vlk prudce zavrtěl ocasem a kývl svou obrovskou hlavou k jednomu keři, za kterým se mihlo cosi modrého.

Morena pronesla nějaká latinská slova a z rukou jí začal sálat zářivý bílý plamen.

„Vylez, ať jsi cokoliv," zasyčela.

Keř se začal třást, jak si jím razila cestu drobná, nehubená postava. Byla nasoukaná ve značně potrhaných třpytivých, světle modrých šatech, vlasy měla smotané v neupraveném drdůlku a v ruce držela zlomenou hůlku s hvězdou. Málem spadla, když zakopla o jeden z kořenů.

„Ty jsi kmotřička víla," vydechl Erwin v úžasu.

„Bingo," pronesla postava. Její hlas byl neobvykle hluboký a hrdelní, jako by jí vůbec nepatřil.

Čarodějničiny ruce zhasly a poklesly. Překvapeně otevřela pusu a zírala na šedivou vílu, která si začala upravovat šaty. „Mami?"

Víla nakrčila nos a smutně pokývala hlavou.

„Ahoj, Moreno."

Bylo to chladné. Tak chladné, že to člověka nutilo přemýšlet nad tím, jestli spolu skutečně mluví matka a dcera. I Erwin nad tím přemýšlel, přestože z úplně jiného důvodu. Ty dvě si nebyly vůbec podobné. Morena byla vysoká s tmavýma očima, kdežto víla byla prťavá a zelenooká.

Když se podíval na trpaslíky, zjistil, že nejsou překvapeni, že je Morena dcerou kmotřičky víly. Bylo jasné, že to věděli. Samozřejmě, že to věděli.

„Co tady děláš? Myslela jsem, že teď bydlíš u moře," vykoktala ze sebe černovláska přísně.

„Inflace, zlato, je tam draho. A co tady děláš ty? Ne, počkej, neodpovídej, já vím přece všechno. Hledáš tu dračici, že? Priscelu."

„Vy víte, kde je?'' vměstnal se do hovoru Erwin, nehledě na to, jak neslušně to vyznělo.

,,Jistě," odvětila pohrdavě, „čemu ve větě: Vím všechno. jsi nerozuměl? Jdete správným směrem. Ale je to daleko, dál než si umíte představit. Tímhle tempem tam dorazíte až za několik týdnů. Nechcete pomoct?"

Její nabídka vyzněla dost komicky s ohledem na fakt, že její kouzelná hůlka byla zlomená a vypadala jako nějaký bezdomovec, kterých se po Sněhurčině království potulovalo mraky.

„Proč bys mi ty nabízela pomoc?" zeptala se Morena a nakvašeně nakrčila obočí. Ať se mezi nimi v minulosti stalo cokoliv, rozhodně to nebylo nic pěkného.

„Protože jsem dobrá. Narozdíl od tebe nejsem ostudou celé rodiny."

Trpaslíci se po sobě podívali. Bylo jasné, že se schyluje k hádce.

„Tak o to tu jde. Štve tě, že jsem si zvolila kariéru padoucha. Ale není to jen zlo. Občas i lidem pomáhám. A jestli chceš mluvit o tom, kdo je ostudou rodiny, měla by ses zamyslet sama nad sebou. Vždyť žiješ v lese, mami."

Čarodějničin hlas už nezněl tak sebevědomě, ani odvážně. Jediné, co Erwin viděl, byla vyplašená, posmutnělá dívka, co zklamala očekávání někoho, kdo jí měl být oporou. Když mluvila, po tvářích jí stékaly slzy a padaly do studené trávy jako tichá připomínka toho, že i zlo má srdce.

A někdy mnohem větší, než dobro.

„Díky, ale obejdeme se i bez vaší pomoci," řekl Erwin a stoupl si před Morenu. Věděl, že to značně zpomalí Priscelino nalezení, ale připadalo mu to správné.

Morena ho překvapeně pozorovala.

„To nesmíš," popotáhla a pak se obrátila na vílu. „Teď tu nejde o mě, ani o tebe. Pokud si tak dobrá, jak říkáš, tak nám půjčíš dýni."

Ta věta byla tak divná, že i trpaslíci začali zuřivě krčit rameny, když se na ně Erwin tázavě podíval.

Víla si povzdechla. „Ale neznič mi ho." Pak hlasitě zapískala.

Za několik sekund se nad jejich hlavami ozval hrozivý rachot, jako když udeříte někoho starého do zad a jemu začnou chřastit kosti. Pak se na nebi objevila obrovská létající sportovní dýně, na jejíchž bocích bylo vyvedeno modrou barvou několik blesků.

„Udělala jsem pár vylepšení," řekla kmotřička víla pyšně a pak dodala: „Nastupte si támhle na mýtině."

Čarodějnice, vlk, trpaslíci i Erwin ji bez jediného slova uposlechli a posadili se do toho nezvyklého vozu, jenž neměl řidiče a připomínal zeleninu.

„A neříkej, že jsem pro tebe nikdy nic neudělala!" zavolala víla těsně předtím, než se vznesli.

Neletěli moc dlouho. Dýně se ukázala jako prostředek velice rychlý a spolehlivý a po několika menších patáliích, jež zahrnovali trpaslíky zvracející z otevřeného okénka, bezpečně přistáli na suchem vyprahlé planině, v jejíž blízkosti se nacházela uměle vystavená jeskyně.

„Znáš tohle místo?" optala se černovláska, když všichni vystoupili.

„Ne," řekl popravdě Erwin, „ale asi by ji tady mohl věznit."

Ukázal na jeskyni. Morena si všimla značné naděje v jeho hlasu, ale zaregistrovala i cosi jiného. Byly to obavy. I trpaslíci si to vycítili. Šmudla, který ještě pořád držel v jedné ruce pánev, Erwina druhou zatahal za nohavici. „Neměj strach, všechny naše akce vždy dopadly dobře."

„A kolik podobných záchran jste absolvovali?" zeptal se kluk a hypnotizoval pohledem jeskyni.

„Mordů a krádeží? Hodně. Záchranu? Žádnou," odvětil Bručoun skepticky.

Morena ho probodla pohledem a položila Erwinovi ruku na rameno. „Vyjde to. Slibuju."

Erwin se k ní otočil a pohlédl do její tváře. Připadalo mu, že Morena si záchranu Priscely přeje skoro tak moc, jako on. Nechápal to. Zpočátku si myslel, že jí na ničem z toho nezáleží a že pro ni jde jen o to dokázat si, že může být lepší. Ale v tom, co teď řekla, byl obrovský soucit a naděje. Byl si jistý, že udělá vše proto, aby mu pomohla, jako by se během těch několika málo hodin stal součástí oné nezvyklé rodiny, kterou společně s trpaslíky a vlkem tvořila.

Usmál se na ni a pokýval hlavou. Pak se všichni vydali k jeskyni.

Bylo patrné, že ji někdo vystavěl úmyslně s jediným cílem – uvěznit draka tak, aby se již nikdy nedostal ven. Tmu, která v ní panovala jako závoj zla, se však Moreně podařilo záhy překonat vyčarováním nepřirozeně bílého světla podobného tomu, které málem použila proti kmotřičce víle, a tak mohla skupina dále pokračovat, aniž by hrozilo, že spadnou, či odbočí někam, kam by neměli. Trpaslíci, opět vyzbrojení svými zvláštními zbraněmi, ale již nezpívali. I Samson a čarodějnice nasadili podivně vážné, soustředěné výrazy a opatrně našlapovali, jako by celá ta jeskyně mohla být jen jedna obrovská past. Erwin se je nervózně snažil napodobit, ale i tak si vedle jejich kočičích pohybů připadal jako slon.

Šli čím dál tím hlouběji do nitra oné jeskyně, ale stopy po drakovi pořád žádné nenalézali.

„Podivné," špitla Morena, „je tu klid. Neskutečný klid."

„Podívej na tohle," odvětil jeden z trpaslíků, jehož jménem si Erwin nebyl jistý, a ukázal na stěnu široké chodby, ve které se právě nacházeli.

„Stopy drápů," konstatovala čarodějnice a přejela bříšky prstů po několika hlubokých rýhách. „Takže tu někde musí být."

Pak se to ozvalo. Bylo to, jako když zavřeští kočka, když jí šlápnete na ocas. Tak nelidský vřeskot snad ani nemohl pocházet z lidských úst. A pokud pocházel, tak se dělo v jeskyni něco příšerného.

Jako na povel všichni vyběhli za tím hrozným zvukem a ani na jedinou sebemenší chvíli se nezastavovali. Tohle musela být přece ona. Priscela.

A pak, když se konečně ocitli v hlavních prostorách jeskyně, spatřili draka.

Byl bledý, bledší než luna, kterou Morena tak často pozorovala při úplňku, a ležel na zemi, zbídněný a spoutaný chladnými, těžkými okovy, jež mu zamezovaly jakýkoliv sebemenší pohyb. Křídla měl potrhaná, aby nemohl létat, a hladové, unavené oči tiše pozorovali velikou prázdnou kovovou mísu, kam mu pravděpodobně jeho věznitelé zřídkakdy dávali něco k snědku.

„Priscelo!" zvolal Erwin zlomeným hlasem a Moreně připadalo, že je to zvuk ještě daleko horší, než předchozí kvílení draka.

Lidé jsou zrůdy, pomyslela si při pohledu na to nebohé zvíře, které mírně zvedlo hlavu, když Erwina spatřilo.

Ten k drakovi okamžitě přiběhl a pohlédl na okovy, co se mu zadíraly hluboko do šupinaté kůže.

„Moreno!" zakřičel směrem k čarodějce. Nemusel ale nic říkat. Morena byla připravená ve své kouzelnické pozici a již pronášela zaklínadlo, o kterém doufala, že Priscelu osvobodí.

Skutečně z draka konečně okovy spadly. Přesně v tu chvíli, kdy se to stalo, se dračice začala měnit v překrásnou, ale velice křehkou dívku. Špinavé, plavé vlasy měla rozcuchané a oblečení potrhané snad ještě více, než kmotřička víla, ale přesto byla nádherná. Spadla plakajícímu Erwinovi přímo do náručí.

„Priscelo, Priscelo..." opakoval její jméno, jako by neuměl vyslovit nic jiného, a nepřestával ji držet. Byl to pro něj okamžik čistého štěstí a zoufalství zároveň. Čekal přece tak dlouho.

Morena k němu přikročila a dotkla se jemně dívčina čela.

„Co to děláš?" odsekl podrážděně Erwin a přitáhl si dívku k sobě, když začala zářit jako polední slunce.

„Léčivé kouzlo. Za chvíli bude v pořádku," odvětila klidně Morena a přívětivě se usmála. Napadlo ji, že ji musel skutečně milovat. A trochu dívce tu náklonnost až záviděla.

Trpaslíci, neschopni jediného slova, celou událost jen tiše pozorovali. Bručoun plakal.

Když se dívčiny síly po chvíli opět obnovily a byla schopna se postavit na vlastní nohy, již je v jeskyni nic nedrželo a mohli se vydat zpět na světlo.

„Děkujeme, Moreno," řekl Erwin, když se ocitli u kmotřiččina sportovního vozu, „tohle ti nikdy nezapomenu. Lidé se mýlí. Ty nejsi zlá."

Priscela jen přikyvovala a nedůvěřivě si čarodějnici měřila pohledem. Vypadala, že by ráda co nejdříve zmizela daleko od ní. Ale Morena jí to neměla za zlé. Koneckonců, její pověst ji předcházela.

„Já děkuju," řekla a pokývala mírně svou černovlasou hlavou. Pak dodala: „Půjčte si dýni. Vezme vás kamkoliv chcete. Matce to nebude vadit." Spiklenecky na Erwina mrkla, až se neubránil drobnému pobavenému úšklebku.

„Ale co vy? Jak se dostanete domů?"

„Náš domov je svět. Jdeme tam, kam chceme," řekl Šmudla a zamával důležitě pánví okolo sebe, aby tak dodal onomu tvrzení na pravdivosti.

Morena se usmála. „Má pravdu. Tak už běžte."

Erwin a Priscela se tedy vydali k dýni. Než nastoupili, zašeptal Erwin směrem k Moreně tak potichu, že to téměř nebylo slyšet: „Sbohem."

„Sbohem," odvětila Morena s posmutnělým úsměvem a zamávala mu. I trpaslíci se k ní přidali a vlk slavnostně zavyl.

A ani když obrys dýně pomalu mizel na večerním nebi, čarodějnice se nepřestávala smutně usmívat.

„Něco na tom je, na té lásce," řekla téměř nevědomky.

„Někoho ti taky najdeme, neboj," odvětili trpaslíci zvesela. Morena do nich přátelsky strčila a zavrtěla hlavou.

A pak se vlk, čarodějnice a sedm trpaslíků vydalo vstříc dalším dobrodružstvím.