Autor: SnowDreamer222005 

Téma: Pohřbené sny

,,Ne, nechte ho!" křikla jsem a zoufale popadla a jednoho vojáka za ruku. Surově mě odstrčil a já se ocitla na zemi.

Viděla jsem už jen, jak ho vytlačili ven a zabouchli dveře. Nebránil se. Síly měl sice dost, ale věděl, že těch deset ozbrojených mužů vycvičených k zabíjení by nikdy neporazil. Nechal se dobrovolně odvést. Jenže nemohl doufat, že by ho nechali žít. Byl jim trnem v oku. Šel na jistou smrt.

Oči se mi naplnily slzami a ty se mi začaly koulet po tvářích.

Věděla jsem, že ho zabijí. A určitě jim to projde. A to jen proto, že byl jiný. Nebál se říct svůj názor.

Obdivuji ho. Je pro mě ztělesněním odvahy a spravedlnosti. Stále před sebou vidím jeho laskavou tvář.

Vždycky jsem chtěla být jako on. Tři velká písmena S. Statečná, Svobodná a Silná.

Za všechno co umím, vděčím jen jemu.

Jenže teď je všechno pryč. Nevěřím tomu, že by mohl přežít. Na to byl vládcům moc nepohodlný.

S jeho smrtí bude konec i všem nadějím na lepší život. Všechny demonstrace, které pořádal, budou zrušeny. Revoluce, kterou pečlivě plánoval a měla se uskutečnit už za dva měsíce, bude bez něj nemožná. Takoví lidé jako on se rodí jednou za tisíc let. Jsem pyšná na to, že byl můj otec.

Samozřejmě mám i strach. Strach, že s ním zabijí i mě. Ale i kdyby ne, to prázdno, co se usadilo v mém srdci je až moc tíživé.

Najednou jsem si uvědomila, že můj pramen slané vody vyschl. Už nebylo nic, co by mohlo téct zpod mých víček.

Těžce jsem se zvedla ze země. Loudala jsem se k velké vyřezávané almaře. Otevřela šuplík a vytáhla malou dřevěnou krabičku. Nadzvedla víčko a vytáhla malý papírek. Byl hustě popsaný drobným písmem.

Psát... To mě také naučil on.

Na pomačkaném lístečku byly mé sny. Psala jsem tam všechno, co jsem chtěla dělat až budu dospělá. Ponořila jsem se do vzpomínek. Jako první mě zaujaly dvě několikrát obtahované.

-koupit tátovi nové kalhoty

-vyhnat Frantu

Pousmála jsem se. Tak jsme říkali císaři. Chtěla jsem ho sesadit, aby na mě byl táta pyšný. Tenkrát jsem si opravdu myslela, že na to stačím. Jenže ani jeden z těchto nejhlavnějších úkolů už nestihnu. Tátovi už nic nekoupím... A na Frantu a jeho komando jsem moc krátká.

Ostatní poznámky byly buď vyloženě dětinské nebo absolutně nesplnitelné.

Uvědomila jsem si, že jsem ztratila další část sebe. Cíl, kterého chci dosáhnout. Momentálně nemám, pro co žít. Bez něj jsem nesmírně slabá a zranitelná.

Ale v zoufalých situacích se rodí zoufalé myšlenky. V mě mysli se stále více usazoval nápad odejít. Pryč. Někam, kde mě nikdo nezná. Někam, kde bych mohla začít zcela  nový život.

Dlaní jsem pohladila krabičku a pak ji hodila do kamen. Plameny si s ní brzy poradí.

Vzala jsem koženou brašnu, nějaké peníze a zbytky jídla. Byla jsem pevně rozhodnutá.

Otevřela jsem další zásuvku a vytáhla velké bílé plátno. Vzala barvy a štětcem napsala ozdobným  písmem vzkaz tyranským vládcům.

Jste jako vejce. Žijete v tvrdé skořápce, ale sami si ji jednou rozbijete. Budete jen bezbranným kuřetem. A vězte, že se váš konec blíží čím dál víc. Tahle vražda byla jen další trhlinou v té křehké skořápce.

Ne, nic se tím nezměnilo. Jen já jsem pocítila jakési zadostiučinění.

Vrhla jsem ještě poslední pohled na plakát, než jsem se vydala směrem na jih. Mohla jsem doufat, že mě Frantovi poskoci neobjeví, ale každopádně jsem věděla, kde jsou všechny naděje na lepší život. V háji.