Autor: KateBeforeNex

Téma: Světelná léta daleko

Pokušitel tužeb a snů, mohutnější než-li ty nebizarnější představy, obklopoval veškerý prostor kolem lodi v širokém oceánu samoty, krásy a neskutečného chladu. 

Kdykoli jen natáhl ruce a roztáhl prsty, aby všechno bizárium obsáhl, zastudil jej mráz uvnitř, jejž byl zanechán dlouhými chvílemi a promarněnými šancemi. Vše kolem se jevilo tak tajemně a smrtelně vážně, jako by malíř, který je tohoto výjevu stvůrcem, měl depresivní chvilku a vytónoval své nejlepší dílo do šedavých barev odstínu smoku nad průmyslovým městem. Nedokázal ani pomyslet na to, že by se obrazu mohl dotknout. Jen jedním jediným prstem...

Dlouhá léta pozorování si na divákovi vybírala svou daň stejně jako čas, který svými hbitými tahy vykresloval na kdysi mladé a rozjařené tváři hluboké vrásky. Nikde nevynechal jedinou linku, aby nějakou náhodou neměl potok slz koryto, odkud by odtekl až na bradu, jež se vyjímala právě tím, že byla vždy mokrá. Od slz, od slin, od krve... ale nejčastěji vším současně.

Už ani nedokázal spočítat, jak dlouho trčí sám - opuštěn na lodi stovky světelných let od domova. Byl to mnohem horší pocit než cokoli jiného, co zažil. Bezmoc a úzkost naplňovaly dřívější nadšení z dlouhé cesty, snoubily se s depresí, jíž podléhal, kdykoli jej k sobě ta svůdnice volala. Nemohl odolávat sladkým tónům nevědomí, když se kolem nic nedělo a nuda jej sžírala zaživa, kdykoli jen pomyslel na únik z rutiny.

Mnohokrát litoval, že se vůbec hlásil.

Při dlouhých hodinách, kdy si nemohl být jistý, zda-li je den nebo noc, přemítal nad myšlenkami, které mu nedávaly spát. Jak jen by mohl pozměnit minulost, aby se jeho doba změnila a on tak nemusel všechno tohle trpět? Nijak, odpověděl si už nespočetkrát. Nikdy by jej ani ve snu nenapadlo, že skončí jako osamělý poutník mezi hvězdnými ostrovy, k nimž nemá šanci doplout. 

Hvězdy se mu smály pokaždé, kdykoli k nim natáhl vůli své tužby uniknout. Fotony světla, jež procházely temným prostorem, narážely do polorozpadlých štítů, jejichž kontrolka blikala pravidelně každou druhou hodinu. A ačkoli to byla rutina jako vše ostatní, udržovalo jej to ve zdravé míře rozumu, jíž se držel jako hloupý rady. 

Vždy napjatě čekal, kdy zazní sotva slyšitelné písknutí, které ho probere z polospaní a násilně přivede zpět do reality. Problémem však bylo, že někdy jeho sluch zklamal. A rozum strádal. Intenzivně se snažil, skoro mermomocí upevňoval vlastní postoj, aby nepochyboval, nikdy nestoupl vedle. 

Všichni ostatní to vzdali. Když se dověděli, že uvízli v nekonečném oceáně tmy tolik černé, jak jen černá může být, postupně přicházeli o rozum. Jako první skončil zástupce velitele skromné posádky - necelé dva měsíce po havárii, která všechny jejich naděje pohřbila hluboko mezi mlhovinami, jež všechny vábily svou nezměrnou krásou jako sněženka v trsu trávy, vprostřed kruhu roztátého sněhu.

Tolik se těšil, že se zbaví okovů rutiny své rodné planety. Řetězy jej však poutaly i k jeho rodině, přátelům, všem blízkým. Opustil je s tím, že pro ně najde lepší místo. Svému nejlepšímu příteli dokonce slíbil, že po něm nechá pojmenovat první horu, již spatří. A on jen nerad sliby porušoval, nyní však žádnou jinou možnost neměl.

Kdyby byl jeho příběh někým sepsán, jistě by se žánrově řadil mezi tragédie. Nebylo mu dopřáno takové štěstí, které postihlo jeho kolegyni - totiž pevné přesvědčení, že život na osamělé lodi nemá smysl, proto se také rozhodla ke kroku, který zavinil i její pád do hlubin oceánu, z nějž se nikdy nevrátí. 

On to nikdy nedokázal. Ačkoli jen nerad žil, měl v sobě tu malou kapičku naděje - jednu jedinou slzu štěstí na vrásčité tváři -, jež ho udržovala při iluzích lepšího světa. I když zůstal sám, stále si šeptal a tiše doufal, že nějaké jiné lodi se stane podobné neštěstí a on konečně potká po tolika letech lidskou duši. Ta představa dalšího utrpení, kdy lidé znovu a znovu přicházejí o rozum, mu nebyla cizí, ba naopak - stávala se tou nejčastější, k níž se upínal každou chvilku před fantazírováním. Stala se pro něj drogou, vysvobozením z nudného přežívání.

Tak jako každý, i on kdysi obdivoval nespočet zářících světýlek na noční obloze, kdykoli se položil za jasného počasí do trávy a přemítal nad tím, jak jsou vlastně ty hvězdy daleko. Což by dnes dokázal určit s přesností orlího oka - jsou neskutečně vzdálené od něj a jeho lodi, tam, kam se nikdy ani ve snu nemá šanci dostat. 

O něco bližší se mu staly ostatní objekty, jež oceánem pluly, mezi něž zařadil jak nepředstavitelně zvětšené verze kamenů, které zdobily chodník před jeho domem, tak i komety s jádrem tak ledovým, že by jej jeho pocit chladu nenaplňoval ani z desetiny. Vše kolem něj ožívalo, kdykoli se přiblížilo ke hvězdě, ale tu posledních dvacet let neviděl blíže než několik světelných let.

Je to zvláštní. Pokud světlu trvá roky cesta a zastaví se na překážce, kterou nedokáže překonat, stává se tak vlastně odrazem jeho situace, do níž jej ostatně světlo dostalo. Kdyby hvězdy nesvítily, nikdy by nesnil. Nepočítal by s hlavou skloněnou ty miliony drobných světlušek, jež se usadily na temně černé mořské hladině noci. Nesnil by o Měsíci, který ozařoval rosu na trávě kolem něj, neznal by Slunce, jež všemu dávalo barvy. Neexistovalo by nic. Jen tma a nekonečná samota v ní.

Nemohl na světlo svádět vinu, ale zároveň s ní nedokázal žít. Dlouhé chvíle se stávaly nesnesitelnějšími, nudnějšími a stereotypnějšími než dříve. Občasnému praskání už nevěnoval pozornost posledních deset let, jádru zdroje, které se pomalu blížilo entropii, minimálně pět. Vlastně jej udivovalo, že je celá loď stále v jednom kuse - téměř bez poškození a s funkčí podporou života.

Ani si nepamatoval, jak zní lidský hlas. Sám k sobě mluvil jen vzácně, kdy si mohl dopřát vyslovit jednoduchou větu dříve, než opět propukl v neovladatelný pláč. Měl pocit, že kdyby mluvil více, připravil by se tak o ukotvené myšlenky, které by tak vypustil na širé moře a nikdy více je nespatřil. A v čem je rozdíl, když promluví do prázdna a jediným, kdo jeho slova uslyší, bude on sám?

Položil dlaň na průhlednou stěnu komory, kde poté vedle ní obtiskl i mastný flek svým čelem. Okolí kůže se začalo téměř okamžitě mlžit. Jeho ruce se neskutečně potily, čelo zůstávalo horké a jeho výraz prázdný podobně jako celý jeho současný život.

Netušil, jestli se to dá nazvat životem. Byla to spíše jen jakási forma neumírání, která trvala a trvala, nikdy nenechala svého vězně byť jen na sekundu spočinout v náruči smrti. Byla jako jeho starostlivá matka, bez jejíhož svolení nemohl odejít z pokoje. 

Jeho vůle nikdy nebyla tolik silná, nedokázal by si život vzít. Zkoušel to už tolikrát a nikdy neuspěl. Stále v sobě uchovával pud sebezáchovy, který se za tu dobu stačil interferovat s úzkostí a občasnou depresí, jež trýznily jeho mysl dlouhými silnými prsty. Nikdy nepovolily, neuvolnily ztrhanou duši, aby i ona odplula tím nekonečnem až domů, kam patří.

Ačkoli si uvědomoval, kolik krásy kolem sebe patří jen jeho očím, myšlenkami bloudil k té jediné z galaxií, jíž jeho srdce i tělo patří. Spatřil stovky pozoruhodných mlhovin, které zářily různými odstíny barev od karmínové po lazuritovou, obdivoval tisíce přirozených družic planet, jež nebyly o nic méně impozantní než ony samy. Ale přes tohle všechno - desítky pozoruhodných galaxií, hvězd, k nimž natahoval prsty - se nikdy necítil tak osamocen jako zde.

Odlepil ruku z povrchu a naposledy se dlouze zadíval na nezměrnou krásu, jež se mu nabízela volně jako srdce na dlani. A jak taková krása umí zabíjet... Jej však ne. On přežil, ačkoli by velice rád trčel dávno pod drnem. Nebo se plavil na vlastní pěst prostorem, který by ho unášel tam, kam by si gravitace přála.

V nekonečném oceánu tmy tak černé, jak jen černá může být.

Osamocen několik stovek světelných let od domova.

Trosečník ve vesmíru.