Přezdívka: Shadowofghosts

Téma: Tisíce kroků

Tisíce kroků:

„Jsi připravená?" uslyšela jsem vedle sebe hluboký, tichý hlas. Až teď jsem si uvědomila, že patří jemu.

Černovlasý Chodec se na mě zlomyslně, křivě zašklebil a já na chvíli odvrátila zrak, abych se nemusela dívat na jeho dlouho zežloutlé a zkažené zuby. I on si tím musel projít. A když to zvládla tahle vyhublá troska s křivou páteří, tak já to zvládnu taky.

„Snad ano," odvětila jsem, upravila si na zádech baťoh s chlebem, nožem a čutorou a posunula si vlasy z obličeje tak, abych viděla do přilehlého lesa. Nejspíš jsem ale nezněla příliš přesvědčivě. Šilhavý Larry se ke mně naklonil tak blízko, že jsem cítila zápach z jeho úst.

„Víš, vždycky to můžeš vzdát," zašeptal, „rád pak zakopám tvoji mrtvolu."

Prudce jsem ho od sebe odstrčila. Nebýt dřevěné hole, kterou třímal v ruce, určitě by dost ošklivě spadl na zem. Takhle se jen mírně zakymácel, a když znovu našel rovnováhu, obrátil se ke klukovi a dívce za mnou.

„Bratr a sestra, že?"

Kluk přikývl. Larry polkl slinu, co se mu válela na jazyku, a pokračoval.

„Tak na ni si dávejte pozor. Tváří se přátelsky, ale když by mohla, nechá vás tam oba na pospas smrti."

Pomalu mi začínalo docházet, kam jeho monolog vede. Sirotky mezi Chodci neměl nikdo rád a Šilhavý Larry nebyl výjimkou. A nejspíš byl z nich ze všech v tomto ohledu nejhorší.

„Anebo vás oba rovnou zamorduje. Radši se k ní neobracet zády a pořád ji sledovat," řekl a zakýval hlavou, aby tak dodal svým slovům váhu.

Úplně mě při tom zamrazilo. Za život toho o mě už sice pronesl mnoho, ale nikdy ne něco takového.

Vzpurně jsem opět pohlédla mezi stromy. Ranní slunce natahovalo své paprsky a snažilo se proniknout hustými větvemi k zelenému, plesnivému mechu vonícímu starobou a jehličím z modřínů, s jejichž korunami si pohrával svěží vánek. Vytvářel tak vlastní líbeznou melodii, sladkou a hladivou jako piškoty.

Najednou mi vyhlídka na smrt nepřipadala tak hrozná. Všechno bylo lepší než poslouchat Larryho slizké, vemlouvavé šeptání. Už by měl být čas. Obrátila jsem zrak ke slunci, které již dávno trůnilo uprostřed nebe.

Prosím, ať už je čas.

Odněkud z lesa se ozval výstřel. Pro mne a ty sourozence to byl signál, abychom se dali na cestu. Larryho jsme naštěstí nechali na kraji pěšiny, ale měla jsem pocit, že toho, čeho chtěl svými slovy dosáhnout, už dosáhl.

Častokrát jsem se divila, jak mohl Cestou projít. Zkouška Chodců mi přišla pro někoho takového příliš náročná. A Šilhavý Larry snad neměl žádnou ze svých kostí na správném místě. Vždyť vypadal jako by ho někdo rozložil a zase složil, ale zapomněl se dívat do návodu. Nejvíc divná mi ale přišla jiná věc. I kdyby totiž padesátikilometrovou cestu dokázal ujít – a já dost pochybovala – jak se dokázal vyhnout náhodným Hlídkám? Měli přece postřelit každého, koho chytili, jak odpočívá, a Larryho nohy určitě odpočívat musely.

Cesta lesem zpočátku utíkala i přes určité napětí mezi mnou a sourozenci poměrně rychle. Terén takto na okraji nebyl náročný. Sice se sem tam vyskytl nějaký bublající studený potok k přebrození a napití a pěšina již dávno zmizela, avšak zatím nám přálo počasí a šli jsme poměrně po rovině. Dokonce jsme ani nenarazili na Hlídku.

„Takže ty jsi sirotek?" ozvala se tázavě dívka, která až dosud mlčela jako němá. Její bratr se na ni výhružně podíval. Nejspíš jim oběma došlo, proč o mně Larry takhle mluvil.

Takže se nenávist Chodců k dětem bez rodičů dostala až k nim, pomyslela jsem si a ani se nedivila. Mezi Chodci totiž panovalo takové pravidlo rodin – o děti se vždy starali rodiče a pokud jim zemřeli, museli se o ně starat všichni. Vlastně jsem tedy byla mezi Chodci tak trochu příživníkem. Kdybych zašla trochu dál, mohla bych se označit i za parazita, ale nepřišlo mi to správné vzhledem k faktu, že jsem pro kočovníky pracovala stejně jako ostatní děti.

„Jo," odplivla jsem si, a když jsem podle mechu zkontrolovala, že jdeme stále na sever, pokračovala jsem, „matka zemřela při porodu. A otce jsem nikdy nepoznala. Mohl by to být klidně někdo z Chodců, ale jistá si tím nejsem."

Holka se na mě laskavě zadívala velkýma modrýma očima.

„To mě mrzí."

Nemuselo. Nepotřebovala jsem cizí soucit, se svým životem jsem se smířila už dávno. A pokud Cestu přežiju a nezastřelí mě Hlídka, dokážu kočovným Chodcům, že nejsem jen sirotek.

Přikývla jsem a přitáhla si cípy bundy blíž ke krku. S našedlými korunami smrků si začal pohrávat ledový severák. Na nebe jsem přes větve moc neviděla, ale přísahala bych, že se přes jeho nádhernou modř začaly jako opona stahovat mraky.

Nejspíš nás čeká drobná přeháňka, zavtipkovala jsem v duchu a překročila několik mohutných balvanů. Ještě jsme nezdolali ani dvacet kilometrů a terén začal prudce stoupat. Překonávat ho bylo najednou velice náročné a nezakopávat ještě těžší.

„Možná bychom si měli odpočinout," navrhla dívka. Dlouhé slámové vlasy se jí lepily na zpocený, zarudlý obličej. Bylo na ní vidět, že se za mnou a svým bratrem sotva plazí. Kamenů a svahů přibývalo, takže jsem co chvíli měla pocit, že víc než lesem jdeme skalami. Tak prudkou trasu jsem jako Chodec ještě nezažila. Původně jsem myslela, že se to zlepší, ale po několika kilometrech jsem o tom dost pochybovala.

„Aby nás zastřelily Hlídky? Děkuji, nechci," odpověděla jsem krutě a dál jsem tvrdohlavě zdolávala svah.

Byla jsem šlapáním do kopce sice také už téměř vyčerpaná a kluk vedle mě vypadal podobně, nechtěla jsem ale riskovat. Na to jsem až příliš dobře znala přesnou mušku kočovníků. Samozřejmě si nás nemuseli všimnout – trojčlenných skupin šestnáctiletých absolventů zkoušek bylo v lese okolo pěti – ale na odpočinek bylo času dost. Chtělo to nejdřív najít nějaký bezpečný úkryt a po případě místo na přespání.

Kluk si naštvaně odfrkl, ale neřekl ani slovo.

Pokračovali jsme tedy dál přes kameny naprosto potichu. Obrovské balvany byly i přes sucho kluzké, takže jsme museli dávat velký pozor na to, kam strkáme nohy, díky čemuž jsme postupovali velice pomalu. Šlo se mi čím dál hůř. Lehký batoh se na mých zádech měnil v cihly, nohy jsem měla jako z olova a často jsem nad nimi ztrácela kontrolu – a to jsme byli ve slabé polovině Cesty. Něco takového se mi nestalo už hodně dlouho. S Chodci jsme přitom chodili daleko delší trasy. Ale ne v takovém terénu. Možná právě to chtěli. Filtrovat nás na silné a slabé. Na ty, co jejich dlouhé kočování zvládnou, a na ty, co ne. Na ty, co nepřežijí.

Oba sourozenci se zničehonic zastavili. Upřeně se dívali nahoru na koruny stromů, mezi kterými stále šuměl vítr. Už jsem je chtěla popohnat, ale pak jsem si všimla, na co tak zírali. A nebyly to smrky, ani modříny.

Nebe ztmavlo. Šedivé slohy mraků překryly nejen oblohu, ale i slunce. Mohlo to znamenat hned několik věcí, avšak ani jedna z nich úspěšnému dokončení Cesty zrovna nepřála.

„Musíme najít jeskyni, nebo něco, kde se schováme. Tohle nevypadá dobře," konstatoval kluk a mně nezbývalo, než s ním souhlasit. I mrholení by bývalo nepříjemností kvůli kluzkým kamenům, ale mraky nad námi slibovaly něco daleko horšího.

„Za chvíli vyšplháme nahoru, a pak se porozhlédneme po něčem, kde nás nedostane ani Hlídka, ani bouřka," zavelela jsem rázně. Vidina odpočinku těm dvěma vlila energii do žil, a přestože jsem celou cestu šla jako první, teď jim netrvalo dlouho mě dohnat.

Za chvíli jsem už dokonce zahlédla vrchol kopce, na který jsme se celý den škrábali. Přidala jsem do kroku a dál klopýtala přes kameny. Některé z nich byly docela ostré a i přes pevné kožené šněrovací boty jsem cítila, jak se mi zabodávají do chodidel. Zaťala jsem zuby a pokoušela se bolest nevnímat.

Už jen kousek. Jen pár metrů.

Pak jsem ale vedle sebe uslyšela nepříjemný praskot. Otočila jsem se. Dívka ležela na zemi opřená o ruce, ze kterých jí vytékala krev, jak jimi zabránila pádu na hlavu. Z očí jí tryskaly horké slzy. Muselo to neskutečně bolet.

Její bratr jí chtěl pomoct zpět na nohy, ale když se o to pokusil, hlasitě sykla a ukázala na svůj kotník. Bělostnou tenkou nožku měla sevřenou mezi dvěma balvany v nepřirozeném úhlu.

Zoufale jsem si promnula obličej. Bylo mi jasné, že její osud už je zpečetěný. Se zlomenou nohou nemohla nikdy Cestu dojít.

Její bratr to však nehodlal vzdát. Podepřel ji ze strany a poskakoval s ní mezi kameny. Viděla jsem, jak mu po čele stékaly krůpějky potu pokaždé, když udělal krok.

Zavřela jsem oči a ztěžka vydechla. To, co dělal, byl boj s větrnými mlýny. Věděla jsem, že ho nemůže vyhrát. A tušila jsem, že i on to věděl. Hnědé oči měl matné od soustředění a každou minutu z nich mizela naděje. V jeho činu bylo čiré zoufalství, přesto jsem v něm nalézala cosi krásného. Miloval ji. Opravdu ji miloval. A já na chvíli zalitovala, že někoho takového taky nemám.

Chodci mě dost drsně naučili, že nesmím brát ohledy na druhé a mám si jít za svým a neohlížet se. Že přežiji jen, pokud budu sobecká.

Nechápu, jak se to stalo. Jestli za to mohla tichá šeptavá slova Šilhavého Larryho, anebo něco jiného. Na ten kratičký okamžik jsem se stala pouhou loutkou svého srdce – a to je tam nemohlo nechat, přestože jsem je ani pořádně neznala a můj mozek se proti tomu vzpouzel jako divoký kůň.

Podepřela jsem dívku z druhé strany. Její bratr se na mě krátce zadíval a mezi zuby vysíleně zašeptal: „Díky."

Kývnula jsem a odvrátila pohled ke kamenům. Jeho vděčné oči jsem ale před sebou viděla ještě dlouho poté.

Když jsme prudké stoupání konečně zdolali, ocitli jsme se na rozlehlé mýtině. Byl to úplně jiný svět, i když šeď nad námi potvrzovala opak. Žádné kluzké a špičaté balvany. Jen měkká, dlouhá tráva.

Takové prostředí ale nebylo jen pohádkové. Každý, kdo se někdy setkal s Chodci, věděl, že místa jako toto byla ideální pro lov. Člověk se prostě někde skrčil za keř a čekal, až se objeví kořist. Ve volném prostranství se neměla kam schovat, takže ulovit ji bylo velice jednoduché.

Okamžitě mě napadlo, že by se toho dalo využít nejen k lovu zvířat.

Opatrně jsem tedy našlapovala, abych náhodou omylem nevkročila do pytláckého oka, a každou chvíli se rozhlížela. S dívkou opřenou o rameno to sice šlo těžko, ale oběma sourozencům ihned došlo, z čeho mám strach, a ochotně mě napodobovali.

Už jsme zase byli skoro v lese, když mi dívka zatahala za rukáv a kývla hlavou napravo. V kleči to na té straně podivně zašustilo, jak se několik jejích větví pohnulo na stranu.

Mohl to být králík.

Jak já si přála, aby to byl jen králík.

Dala jsem signál klukovi, aby pokračovali, a pustila jsem jeho sestru. Pomalu jsem se o pár stop přiblížila ke kleči a přimhouřila oči.

Uprostřed jehličí, pár centimetrů nad zemí, jsem rozeznala cosi černého. Byla to hlaveň staré lovecké pušky.

Chodci.

„Utíkejte," zakřičela jsem co nejhlasitěji.

Za chvíli jsem slyšela už jen střelbu. Postava, která pušku třímala v ruce, se mi ztratila v dýmu střelného prachu stejně jako ostatní pušky schované za dalšími stromky a kameny.

Uvědomila jsem si, že Chodci nebrali Cestu pouze jako zkoušku. Byla to pro ně hra. A my byli lovná zvěř.

Běžela a kličkovala jsem jako splašená a pokaždé, když mě kulka minula, oddechla jsem si. Bylo to jako dar z nebes.

Až pozdě mi došlo, že andělé s tím neměli co dočinění. Chodci totiž překvapivě nemířili na mne.

Stejně jako při běžném lovu oddělili nejslabší a nejpomalejší jedince.

Chtělo se mi řvát. Chtěla jsem je upozornit na to, co se ve skutečnosti dělo. Ale z mých plic vycházely jen těžké výdechy a nádechy.

Bylo už pozdě. Příliš pozdě.

Matně jsem rozeznala, jak kluk zasyčel, když to schytal do ramene.

Jak vykřikl, když se mu podlomila kolena a upustil svoji sestru. Jak mu mikinu barvila krev.

I přesto přese všechno ale dál bojoval. Vstal, zvedl svoji sestru do náruče a utíkal dál před deštěm kulek. Jako zázrakem se mu podařilo doklopýtat až ke stromům. Avšak běžel dál. A já běžela těsně za ním.

Hluk za našimi zády postupně ustal. Chodci nejspíš neměli touhu nás v nadcházející bouřce pronásledovat až do hlubin lesa. Asi čekají, až kolem nich projde někdo další, pomyslela jsem si a otřásla sebou při představě dalších zbytečně zraněných lidí. Čím dál tím víc jsem Chodce nenáviděla, i když bych se k nim ve skrytu duše ráda přidala. Potřebovala jsem totiž někam patřit. Kdybych žila sama v divočině, nepřežila bych ani měsíc. A zkouška Cestou mi dříve přišla spíš formální. Nikdy mi nedošlo, že bych při ní mohla něco ztratit. Teď se ale ukázalo, že tím něčím mohl být můj život.

Kluk zpomalil. Nepřekvapilo mě to, spíš jsem přemýšlela nad tím, jak dokázal postřelený svoji sestru celou tu dobu nést. Vůle žít v něm byla silnější než v komkoliv jiném.

„Počkej, vystřídám tě," nabídla jsem mu, ale on jen prudce zavrtěl hlavou a pokračoval dál.

„Takhle to dlouho nevydržíš."

Doufala jsem, že dostane rozum a nechá mě, abych mu pomohla. Odpovědí mi ale bylo jen tvrdohlavé mlčení a ostré oddechování.

Dívka, křehká a bílá jako porcelán, se v jeho náruči zavrtěla a posmutněle popotáhla.

„Jacku, prosím."

Její šepot nebyl v šumu stromů téměř slyšet. V dálce jsem uviděla dávno očekávané zlaté nafialovělé blesky, které roztrhly oblohu se zapadajícím sluncem jako kus papíru. Ohlušující hrom se za nimi ozval nepříjemně rychle. Bouřka byla téměř u nás.

Kluk se zastavil. Přímo před námi byla řeka – divoká se silnými proudy a velkým množstvím peřejí – a vytvářela bariéru mezi námi a cestou na sever. Cestou k cíly.

Kluk ale nehleděl na ni. Díval se prosebně na velkou jeskyni umístěnou těsně vedle stoletého dubu a děsivě se usmíval. Stála na našem břehu.

Poprvé se na nás konečně usmálo štěstí. Dobelhali jsme se dovnitř a chvíli jen pozorovali předlouhé šňůry deště, kterým jsme unikli. Dívka ležela v bezpečí, takže i Jack se trochu uklidnil a nechal mne, abych mu vyndala kulku a obvázala mu ránu kusem své dlouhé haleny. Nevypadala moc dobře. Byla hluboká a tak trochu jsem cítila, že se brzy zanítí. Nahlas jsem ale nic ze svých domněnek neřekla.

S pomocí několika kamenů a suché trávy v jeskyni jsme rozdělali oheň, do kterého jsme přikládali drobné větve z dubu, co zasahovaly dovnitř. Kamenným prostorem se linula příjemná vlna hladivého tepla.

„Potřebuji s tebou mluvit," řekla holka směrem ke klukovi, když jsme tiše sledovali oranžové plameny a zadívala se na mě. Věděla jsem, co to znamenalo. Chtěla s ním mluvit o samotě.

Zakývala jsem hlavou a přesunula se co nejdál od nich, abych jim dopřála aspoň částečného soukromí. Přesto jsem ale slyšela téměř každé jejich slovo. A bývala bych si přála být hluchá.

„Nezvládnu to, Jacku. Už ne. Tušila jsem to ještě předtím, než jsme vyšli."

Její sladký šepot se lámal o stěny jeskyně a docházel k mým uším jako ozvěna.

„Co to povídáš? Samozřejmě, že to zvládneme, vždycky jsme všechno zvládli."

„Tentokrát ne. Tentokrát to musíš zvládnout sám. Musíš mě tady nechat."

Zoufalost a naléhavost jejího hlasu mnou prudce, mrazivě otřásla. Cítila jsem, jak se mi po tváři koulí několik slz.

„Na to zapomeň!" vykřikl kluk, „Opovaž se o něčem takovém přemýšlet! Zbývá už jen asi dvacet kilometrů a..."

„Ale Jacku..."

„Ne, Majo! Nikdy tě tady nenechám."

Hlasy utichly a jeskyní se opět rozeznělo jen pravidelné noční kapání deště.

Musela jsem se opřít o zrnitou stěnu jeskyně, abych se z toho vzpamatovala. Ani já jsem ji tady nechtěla nechat, i když moje včerejší já by to bez mrknutí udělalo. Snad jsem k sourozencům přilnula až příliš těsně.

Utřela jsem si slzy a vrátila se k ohništi, a když jsem se podívala na Maju, pochopila jsem, proč po Jackovi chtěla, aby ji tam nechal. Ve světle plamenů zářil její obličej bíle jako měsíc a obzvlášť v něm vynikaly fialové kruhy pod očima. Cesta v zimě se zlomenou nohou přes složitý terén se na ní brutálně podepsala. Již před cestou byla takové hubené nedochůdče, o které jste měli každou chvíli strach, avšak teď vypadala jako chodící mrtvola.

„Chleba?" zeptala jsem se jí a vyštrachala z batohu zmuchlaný balíček a nůž.

„Ne, díky," odpověděla a dál nepřítomně zírala do ohně, jakoby se v něm odehrávalo něco posvátného.

Obrátila jsem se k Jackovi, avšak ten taky jen zakroutil hlavou.

Přesto jsem ukrojila tři krajíce a zuřivě jsem jimi zamávala před sourozenci.

„Tak fajn. Klidně se spolu nebavte, když vám to dělá dobře, ale pokud tady umřete, počítejte s tím, že vás pohřbívat nebudu. S radostí to udělá Šilhavý Larry."

Kluk se na mě otočil a mírně se zašklebil na jednu stranu, když si ode mě chleba bral.

„S tím počítám. Je to jediná životní jistota."

Maja zvedla hlavu a zasmála se. Z plna hrdla, vesele a trochu zajíkavě. Jejím očím se opět vrátil život. I já se smála. My všichni. Po dlouhé době jsem se konečně cítila šťastně. A kdyby kolem někdo procházel, slyšel by, jak se celá jeskyně řehtala jako kobyla. Naštěstí ale nikdo takový nebyl.

Ráno mě probudil ukrutně studený vzduch a podivný buchot. Sourozenci si asi přivstali a zkoumali, jak přejít řeku, protože v jeskyni po nich zbyly jen jejich rozházené věci. Počasí se rozhodně nezlepšilo, spíš naopak. Když jsem se podívala směrem k východu z jeskyně, s šokem jsem zjistila, že začalo sněžit. V těchto končinách to tak brzo v prosinci bylo neobvyklé. Střídavě jsem proklínala sebe, že jsem si nevzala teplejší oblečení, a Chodce, kteří nám řekli, že se počasí na Cestu nepokazí a že sněžit bude až za měsíc.

Přitáhla jsem si k sobě svůj batoh a zabalila zbytek chleba do hranatého balíčku. Ještě se určitě bude hodit, usmála jsem se a vzala za zip, abych batoh otevřela. Ale nemusela jsem. Už otevřený byl. Podivila jsem se. Přísahala bych totiž, že jsem ho na noc zapnula. Asi jsem se spletla.

Z venku se opět ozvalo bouchání. Tentokrát provázené hlasitým kvílením.

No bezva, povzdechla jsem si, jako by nestačilo to počasí. My ještě musíme narazit na hyeny. A ti dva se tam venku producírují jako někde v parku.

Hodila jsem si batoh na záda a šla ven hledat Jacka a Maju. Buchot byl čím dál hlasitější.

Nasadila jsem si kapuci, aby se mi sníh nelepil do vlasů a zbytečně je tak nemáčel a vyšla jsem směrem podél řeky. Předpokládala jsem, že sourozenci nešli moc daleko.

Měla jsem pravdu. Několik desítek metrů od jeskyně jsem uviděla Jacka, jak se svěšenou hlavou klečí opřený o strom. Vedle ležela Maja.

Tak já se strachuju, aby nás nesežrala divoká zvěř, a oni si tu dělají piknik, usmála jsem se v duchu a zrychlila jsem.

Čím víc jsem se k nim ale blížila, tím víc jsem měla pocit, že je něco v nepořádku. Maja ležela až příliš klidně a Jack měl ruce dané v pěstích. Ve vzduchu bylo cítit železo.

Už jsem skoro běžela. Když jsem dorazila téměř na místo, málem se mi zastavilo srdce.

Majino bílé tělo spočívalo v kaluži rudé, načernalé krve. Rty měla fialové a na nazelenalou, ledovou pokožku jí dopadaly sněhové vločky jako stříbrné květiny. Ruce měla bezvládně položené v mechu a v hrudníku měla jako kůl zaražený malý lovecký nůž. Můj nůž.

Jackovi ruce byly smáčené její krví, prudce jimi bušil do jedné břízy a házel kolem sebe rozzuřeně vším, co mu přišlo pod ruku. Křik, který z jeho hrdla vycházel, snad nebyl lidský.

Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Rychle jsem zamrkala, ale nepomáhalo to. Všechno bylo pořád stejně skutečné. Ta bolest, to zoufalství. Ten zápach smrti.

Představila jsem si, jak bolestivá pro ni musela cesta z jeskyně až sem být. Jak každý její krok byl utrpením. A přesto došla až tak daleko, aby nemusela skonat v jeskyni. Aby ji bratr neviděl mrtvou hned, jakmile otevřel oči.

I světlá obloha posmutněla a plakala na nás více a více sněhu. Na zemi se pomalu vytvářela bílá pokrývka a pohlcovala Maju v mlžné nicotě.

Položila jsem Jackovi ruku na rameno.

„Musíme jít."

Jakmile jsem se ho dotkla, ustrnul v každém svém pohybu jako kamenná socha a tiše zalapal po vzduchu. Pak pomalu svěsil ruce a prudce trhnul nožem v jejím těle. Vytáhl ho a zadíval se na červené kapky, které dopadaly do sněhu a barvily ho do růžova.

„Proč to jen udělala?" zavřískal zlomeně a otočil se na mě, jako bych mu snad mohla odpovědět. Na bledé tváři mu vyskočily temně rudé skvrny. Řasy měl zalepené obrovským množstvím slz.

„Protože tě milovala."

Stejně jako já se můj hlas drkotavě třásl a téměř se ztrácel v nepolevujícím větru.

Kývl hlavou, očistil nůž ve sněhu a dal si ho do kapsy u kalhot.

„Já ji miloval víc."

Popotáhl, utřel si zarudlé oči a kymácivě se zvednul.

„A teď je mrtvá."

Vyplivl to slovo jako něco odporného. Nedokázala jsem přijít na jedinou věc, která by člověka mohla tak bolet jako ztráta vlastního sourozence. Nevěděla jsem, jestli je mi víc líto Maji, anebo Jacka, který zůstal na všechno sám.

„Já vím. Ale určitě by nechtěla, abys tu zemřel taky."

Kousl se do rtu a kopnul do břízy, až z ní odletělo trochu kůry. Pak zamířil zpět k jeskyni. Nešla jsem za ním. Netušila jsem, co chce udělat. Ale dát mu trochu prostoru na to, aby si to promyslel, se mi zdálo jako dobrý nápad.

Skrčila jsem se a zatlačila Maje skelné oči. Nebýt krve okolo, vypadala by, jakože jen spí.

Jack se za chvíli vrátil se svými věcmi. Oči už sice neměl rudé, ale i tak z nich něco zmizelo. Vlastně úplně všechno. Jiskra, lesk i naděje. Zely prázdnotou stejně jako celé jeho zlomené srdce.

Vyrazili jsme dál podél řeky a hledali nějaké místo k jejímu přebrození. Zpočátku to vypadalo jako nelehký úkol, ale nakonec se nám asi za hodinu podařilo najít oblast, ve které byla řeka poměrně mělká a proud o dost mírnější.

Zula jsem se a s botami v pravé ruce jsem se pustila přes řeku. Jack se za mnou tiše loudal. Když jsem se na něj obrátila, zjistila jsem, jak se mu pletou nohy. Sotva na nich stál. Nevypadal ale, že by mu na tom nějak záleželo. Od jeskyně nepromluvil jediné slovo, jen smutně zíral před sebe. Snad ani nevnímal okolí.

Říční voda byla téměř stejně studená jako sníh, jenž zakrýval už skoro celý les. Když jsem do ní ponořila chodidla, trhnula jsem sebou tak prudce, že jsem málem upadla a skončila v ní celá. V prstech na nohou mi bolestivě cukalo. Několikrát jsem jimi zahýbala, abych se ujistila, že jsou stále funkční.

Pokračovala jsem a trpělivě vybírala každé místo, než jsem na něj šlápla. Druhý břeh nebyl daleko, ale i tak mi dostat se do půlky řeky zabralo kvůli proudu několik minut.

Všude kolem mě to bublalo a zurčelo tak silně, že jsem neslyšela vlastní myšlenky. Jedno žblunknutí mi ale v paměti utkvělo. Ozvalo se za mnou a bylo mnohem silnější, než ty předchozí.

Jack.

Otočila jsem se a uviděla ho až po krk ve vodě. Ale nesnažil se z ní dostat. Přišlo mi, že mu to bylo jedno. Proud ho táhl na východ a on se ani nepokusil chytit se nějakého z kamenů.

Přestala jsem kontrolovat své kroky a rychle jsem vyrazila za ním. Řeka byla pořád hlubší a hlubší a proud silnější. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Když se mi k němu konečně podařilo dostat a popadnout ho za ruku, měla jsem vodu až po kolena.

Podepřela jsem ho z pravé strany, abych mu nemačkala bolavé rameno, a z posledních sil jsem ho odvlekla stejnou cestou do bezpečí protilehlého břehu.

Tam jsem s ním naštvaně hodila o zem. Měla jsem co dělat, abych se znovu nerozbrečela.

„Co to sakra mělo být? Mohl ses utopit!"

Jack se schoulil do prťavého klubka a sklonil hlavu. Z hnědých vlasů mu odkapávala voda, jak trhavě dýchal.

„Jen se mi trochu zamotala hlava," řekl a vykašlal trochu vody.

Složila jsem si ruce v bok. „Ne, nezamotala," namítla jsem, „ty jsi to tam vzdal."

Obula jsem si boty a párkrát jsem přešlápla z místa na místo, abych se zahřála. Sníh mi pod nohami zakřupal jako rozbité sklo. Za tu chvíli ho už napadlo aspoň deset centimetrů a stále přibýval. I teplota klesala jako zběsilá a vítr skučel jako siréna.

Jack jen pokrčil rameny a znovu se rozkašlal. Všimla jsem si, že postřelené rameno mu znovu začalo krvácet. Sklonila jsem se k němu a opatrně odvázala provizorní obvaz.

Zjistila jsem, že šklebící se rána pod ním se ani trochu nezatáhla a začala hnisat. Pokožka okolo ní zčernala a popraskala. Díky vodě, která se do ní dostala, celá ještě navíc zmokvala.

„Nevypadá to dobře, co?" zeptal se Jack a střídavě kašlal a lapal po dechu. Rty měl namodralé a jejich spodní patro se děsivě třáslo.

„Zvládneš to," zalhala jsem a pomohla mu na nohy.

Smutně se na mě usmál, ale myslím, že mi nevěřil. Přesto mě ale následoval dál zimou a otevřeným prostranstvím louky, kterou téměř pohltila sněhová vichřice. Stromy, které ji lemovaly, se mi ztrácely v neprůhledné, kalné, bílé mlze.

Nohy se nám oběma nořily do sněhu jako do měkké vaty a ruce mi, přestože jsem je měla v kapsách, mrzly tak moc, že jsem skoro nemohla hýbat s klouby.

Za chvíli jsem už viděla jen pár metrů před sebe. Vše bylo zahalené světlou šedivou oponou.

Držela jsem se blízko stále kašlajícího Jacka, abych ho někde neztratila, a broukala si starou píseň Chodců, abych nemyslela na to, že boj o naše životy prohráváme.

K cíly mohlo zbývat už jen osm kilometrů, když se Jack skácel k zemi.

Vysílením omdlel.

Přiskočila jsem k němu a poplácala ho po tvářích. Chvíli to trvalo, ale podařilo se mi ho probrat. Řasy měl úplně bílé od sněhu, když se posadil a chytil mě za ruku. Dýchal čím dál tím rychleji a trhavěji.

„Nech mě tady," zaprosil.

„To nemůžu. Nechci, abys zemřel."

„Ale já chci."

Jeho tichý hlas jsem ve větru skoro neslyšela. Smutně na mě upínal svůj pohled a nepřestával držet mou ruku prsty bílými jako z mramoru. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Prosím."

„Ne, to nejde," zaprotestovala jsem zoufale, „nechci tě ztratit stejně jako Maju."

Vyčerpaně se usmál, vyndal z kapsy můj nůž a podal mi ho.

„Nedokážu dál snášet tu bolest. A ty se odtud ještě můžeš dostat. Udělal bych to sám, ale myslím, že nemám tolik odvahy jako má sestra."

Zatajila jsem dech a polykala hořké slzy, co my v proudech tekly z očí jako vodopády. Bylo to jakoby těmi slovy rozdrtil celou mou duši v jediné sekundě. Litovala jsem, že jsem ho a Maju nepoznala ještě před Cestou. Že jsem je neoslovila, když jsem je zahlédla u společného ohniště Chodců. Že jsem jim nikdy neřekla své jméno.

Ale pak jsem si uvědomila, že by to bolelo ještě víc.

Vzala jsem nůž do roztřesené ruky a silně Jacka objala.

„Promiň mi to," špitla jsem a bodla ho ostrým koncem do srdce.

Vichřice se na chvíli utišila, když vydechl naposledy. Snad jako by mu tím chtěla na nepatrnou sekundu vzdát hold.

Potom, co jsem ho mrtvého položila do sněhu, ale opět vypukla v plné síle. A mě nezbývalo nic jiného, než pokračovat.

K cíly jsem se doplazila až několik hodin poté. Kočovníci tam seděli pohodlně v kryté tribuně, a jakmile jsem se objevila, tak ti, co nevěděli, že jsem sirotek, začali hlasitě, zuřivě tleskat. Nepřekvapilo mě, že Šilhavý Larry mezi nimi nebyl. Společně s několika dalšími mými známými naštvaně přežvykoval v ústech kus tabáku.

Pro jednou mi ale jeho nenávistný pohled nevadil. Protože to, kvůli čemu ostatní tak jásali, si žádný potlesk nezasloužilo. Sourozenci byli mrtví. A nic na světě mi je nemohlo vrátit.