Autor: anicka1234567890

Téma: Vlčí máky

Jedu na kole po polní cestě a za mnou cinká malý vozík. Kolem mě je pšenice, která chrastí, když se do ní opře vítr. Na konci klikaté cesty je malá louka a za ní les. Dojedu a opřu si kolo o strom.

Můj cíl je starý posed, který je na okraji lesa. Vylezu po žebříku, který se se mnou prohýbá.
Uvelebím se na dřevěné lavičce a nakloním se k malému oknu. Asi jen deset minut koukám a dva tmavé stíny se přibližují k louce. Spatřím je, až když na ně dopadnou paprsky světla, je to srna a vedle ní stojí koloušek.

Kolouškovi bude hodně málo, protože se pořád tiskne ke své matce a lekne se i malého zašustění trávy. Srna nastražila uši a zastřihala s nimi. Spolu vyšli na louku, kde se začala srna pást. Mezi tím, co si srna pochutnává na čerstvé trávě, koloušek pije její mléko.

Každou chvilku zvedla hlavu, aby se podívala a zkontrolovala okolí. Asi za hodinu koloušek zamířil k lesu spolu s maminkou.

,, Vrátím se zítra". Zašeptala jsem do ticha. Pomalu jsem slezla po žebříku a vydala se směrem ke kolu. Nasedla jsem na něj a vyjela domů.

Celé léto jsem vstávala brzy ráno a vypravovala se do lesa, každý den jsem pozorovala srnu a kolouška. Dnes je pátek a já sedám na staré kolo a mířím směrem k lesu, jako každý den jdu na posed.

Sedím tu už věčnost, začíná mi být zima. Už otvírám dveře od posedu, a chci slézt se žebříku, jsem skoro na zemi a najednou uslyším nějaké zvuky z lesa. Díky bohu, je to srna a u ní malý koloušek, už nabral na váze a na síle, ale matku stále potřebuje na svou ochranu.

Vylezu opatrně zpátky a jen zázrakem si mě nevšimnou. Zaregistruji pohyb na druhém posedu, který je naproti mě. Zatají se mi dech. Dalekohledem vidím jen tmavé oči střelce, který míří svou puškou na ta krásná stvoření. Chci zakřičet, ale nestihnu to. Ticho prolomí výstřel. Srna padne na zem a koloušek začne utíkat k lesu.

Rychle slezu se žebříku a utíkám k ní. Kleknu si na zelenou trávu, podívám se kde je střelec, je ještě na posedu, ale už otvírá dveře. Kouknu se na srnu její hruď se pomalu zvedá, je od červené tekutiny a když pohlédnu na její oči, ztrácí se z nich život, jsou tmavé jako noc.

Někdo na mě křičí, kdo jiný, než-li střelec, pohlédnu na srnu, která naposledy vydechne. Její kapky krve obarví dříve zelenou, teď už čistě rudou trávu. Do očí se mi derou slzy, ale nestihnu se s ní rozloučit, lovec je pár kroků ode mě.

Zvedám se a utíkám přes louku k mému kolu, střelec nemá šanci mě doběhnout a ani se o to nesnaží. Nasedám na kolo a ještě se jednou obrátím na místo, kde srna ležela. Už ji nemohu pomoci, on se však už nad ní sklání a vytahuje svůj nůž, nestihnu se otočit včas a nůž je od její rudé krve.

Naskočím na kolo a jedu, co nejrychleji, už se nechci ohlédnout. Další neposlušné slzy se mi kutálejí po obličeji. Jediné, na co myslím, je koloušek, kde asi je a co s ním teď bude, musím ho najít, ale ne dnes, co kdyby tam lovec ještě byl. Snad dnešní noc přežije.

Přijedu domů, dám si rychlou sprchu a jdu si lehnout. Musím nad vším přemýšlet, už aby byl druhý den.

Konečně je ráno, jsem už připravena od pěti hodin. A na cestu jsem si vzala provaz. Jedu obvyklou cestou, jako to dělávám každý den. Cesta rychle ubíhá a já už vidím krmelec. Opřu si kolo o strom a jdu se podívat k místu, kde byla zastřelena srna.

Až teď si všimnu, rudého vlčího máku. Je přesně na tom místě, kde se krev vpila do země, ještě je tam vidět rudý flek. Jediný vlčí mák na louce, je rudý jako srnčí krev.
Vzpomenu si proč jsem sem přišla, koloušek.

Koukám a koukám a za vlčím mákem je malý srneček, leží tam a vypadá, jako by měl oči plné slz.
Opatrně našlapuji a mám štěstí, protože koloušek tak ukrutně myslí na srnu, že si mě ani nevšímá.

Rychle si na něj lehnu, ale dávám si pozor, abych mu neublížila. Koloušek se začne vzpírat, ale to už má na krku malou smyčku. Udělám uzel na provázku, tak aby ho to neškrtilo. Když se koloušek uklidní, slezu z něj, on však rychle vstane a chce utéct, ale silný provaz ho zatáhne zpátky ke mě.

Pohlédnu mu do očí a vidím, že je má stejné, jako jeho matka, ale v těchto očích je ještě stále život.

Stále do nich hledím a pak tiše zašeptám: ,, Ona se už nevrátí, je mi to líto".

Koloušek, jako by mi rozuměl, přestane sebou házet a jde mým směrem. Je po mém boku, jako kdysi stával po boku své matky. Oba dva pohlédneme naposledy na jediný rudý vlčí mák na louce.