Autor: Lia693

Téma: ++++

Ninina první vzpomínka patřila světlu majáku.

Příliš si toho z té doby nepamatovala stejně, jako si nepamatovala den, kdy padla mlha poprvé. Majáky se ale zdály stálé a bylo to právě to jejich nazelenalé světlo, co den za dnem provázelo obyvatele města v jejich náhlém osamocení.

Kdo mohl tušit, že Nina bude jednoho dne postrádat i přítomnost své starší sestry, se kterou sdílela jejich malinkatý byt, a u kterého si tolikrát říkala, jak by bylo skvělé, kdyby patřil jen jí.

Rebeka možná zmizela, ale její věci tu zůstaly. Zpočátku se bála s nimi cokoliv dělat, natož je sama používat, jako by se stále bála, že se její sestra každou zjeví.

Nakonec dívce trvalo celý měsíc, než jí plně došlo, že Rebeka, ani nikdo jiný z města, se už nevrátí.

Nině nevadila samota. Už od dětství ji vyhledávala možná právě kvůli tomu, že ji doma se svými třemi sourozenci jen málokdy měla šanci nalézt. Možná, kdyby jen věděla, co se stane, řadu věcí by brala docela jinak.

Prvních několik dní strávila jen nekonečným pobíháním z jedné strany města na druhou, než si konečně dokázala připustit, že skutečně zůstala úplně sama.

Na druhou stranu tu ale vždy byly ty okamžiky, co ji o tomto tvrzení nutily pochybovat. Ty momenty, když nad ranní kávou těsně u svého ucha zaslechla povzdech nebo zvuk srkání čaje.

Zlozvyk, kterého se od dětství Rebeka nikdy úplně nezbavila.

Nina najednou zjistila, že když její mysl konečně opustila panika, okolní ticho se ukázalo mít mnohem více vrstev, než si kdy vůbec mohla myslet. Útržky rozhovorů, zachycených na ulici, když se brodila tou příšerně chladnou mlhou, zatímco ji cestu ozařovala jen hrstka lamp a záře majáku v dálce.

Přinášelo ji to jistou podobu zvráceného potěšení vědět, že nebyla jediná, kdo velmi rychle podlehl svodům jednostranné konverzace.

Připadala si jako blázen, když se jednoho rána, po tak dlouhé době strávené jen v přítomnosti obav a ozvěn kroků sestry, od které ji dělily celé světy, rozhodla, že půjde znovu do práce.

Snažila si nevšímat šepotu v rozích místnosti, když si do vlasů připevňovala klobouk. Opět ji napadla otázka, jestli ji Rebeka mohla vidět, nebo jestli byla stejně, jako ona, v naprosté tmě. Občas k ní dolehla celá její slova, která ale jako by tlumila neskutečná dálka.

Cesta pěšky jí trvala dvakrát tak dlouho, než obvykle. Žluté světlo lamp vždy osvětlovalo sotva pár metrů cesty, která se jinak ztrácela v bílých mračnech. Neodvažovala se zvednout zrak k tyčícímu se severnímu majáku, jedinému znamení, že jde stále správným směrem.

Nepamatovala si den, kdy byla místnost, ve které obvykle pracovala, podobně prázdná. Většinou tu seděla minimálně s další desítkou žen, jejichž navzájem překrývající se hlasy připomínaly nitro včelího úlu.

S nejistotou ztraceného člověka, zoufale lapajícího po někdejší rutině, se posadila na své místo a sáhla po sluchátkách.

Jak moc tuhle práci nesnášela?

Přepojovatelka telefonních hovorů možná nebyla zrovna vysněná práce, ale stále to byl přísun, který nutně potřebovala.

Co tu vlastně dělala?

Těžko říct, odkud to přišlo, ale najednou jí celá ta situace přišla vtipná natolik, že musela vyprsknout smíchy a začít se hystericky smát.

Přepojovatelka. Přepojovatelka telefonních hovorů v opuštěném městě.

Kdo mohl vědět, že práce, ve které se dřív sotva měla šanci zastavit, byla najednou tak zbytečná?

Přes to vše, ale zařízení i tak zapnula a vyčerpáním si otřela slzy, zatímco s bradou opřenou o dlaně vyčkávala na příchozí hovor. V uších se jí rozeznělo šumění, jistým způsobem připomínající zvuk dopadů dešťových kapek.

Zavřela oči.

„Haló?"

Zpočátku si myslela, že to je jen jeden z přízraků. Hlas byl přesně tak zastřený a téměř neslyšitelný, aby té teorii odpovídal.

„Haló, je tam někdo?" ozvalo se přes šumění tentokrát mnohem hlasitěji, až to z polospánku probudilo i Ninu.

„Počkejte, přepojím vás," zamumlala naučenou větu, než jí ruce šokem vylétly k mikrofonu.

„Slyšíte mě? Panebože, díky bohu. Celé týdny se snažím dovolat, ale nikdo to nezvedala."

„Kde jste?" vydechla Nina tiše, aniž by se sebeméně pohnula ze strachu, že se spojení ztratí.

„Nevím, co se stalo. Šla jsem spát a teď jsou prostě všichni pryč." Snažila se sama uklidnit, když ji došlo, že žena začíná panikařit. Přimkla víčka k sobě a nadechla se.

„Můžete mi prosím říct, který maják vidíte nejblíže?"

„Maják? Proč se mě ptáte na zatracený maják? Já chci mluvit se svým manželem!"

„Jen mi prosím odpovězte."

„Severní, samozřejmě. Odsud jde vidět jen severní. Ta žena, se kterou jsem mluvila předtím, mi říkala, že je lepší volat z budky, ale mého muže už nezastihla a od té doby mi to už nikdo nezvedl."

„Dobře, jaké, že je jeho číslo?"

Sotva přepojila jeden hovor, ve sluchátku se jí vzápětí ozval další ztrápený hlas.

Hlasy.

Ani ve snu by ji nenapadlo, že zrovna tuto práci bude někdy nalézat podobně naplňující. Po tolika týdnech slyšet najednou takovou paletu tónů a osob bylo příliš na jednoho člověka.

Být vidět slunce, bylo by již úplně dole ve chvíli, kdy se zničehonic zarazila. Poprvé za celý den se pořádně rozhlédla po prázdných místech svých někdejších kolegyň.

Kolik lidí musela každým dnem minout, aniž by si kohokoliv z nich všimla?

Kolik lidí s ní bylo v tomto okamžiku?

A pak to uslyšela.

Tiché, pro lidské ucho zhýčkané hlukem velkoměsta nepostřehnutelné, šustění pracujících včel.

Rozeběhla se k východu. Ne, že by podpatky a pouzdrová sukně, co měla na sobě, byly zrovna pro tohle nejvhodnější, ale to bylo v té chvíli to poslední, co jí přišlo na mysl.

Jak mohla zapomenout?

Obklopil ji chladný vzduch, když rozrazila venkovní dveře a jen v tom, co měla zrovna na sobě a s kabelkou v ruce, vyběhla na ulici.

Kde to sakra bylo?

Několikrát se rozhlédla, zatímco se jí okolo těla začala obtáčet mléčná oblaka.

Támhle.

Jako by na ni veškerá únava dopadla až v tom momentu, kdy za sebou zabouchla dveře telefonní budky. Ruce se jí třásly, když se pokoušela najít drobné.

Snad ty dlouhé minuty ani nedýchala, když tam stála na třesoucích se nohou, opřená o sklo a oběma rukama si k hlavě tiskla sluchátko.

„Prosím, prosím, prosím..."

Vyhrkly jí slzy, když z druhé strany konečně zazněl hlas přepojovatelky. Jen sotva jí byla schopna říct, kam chtěla volat.

„Mami?" zakuňkala, když se šum opět ustálil.

Nikdy za tu uplynulou dobu necítila podobnou úlevu, jako když ten zimní večer mohla házet jednu minci za druhou do přístroje a na zemi, schoulená jen v tenké blůze a sukni, naslouchat jejímu pláči.

Život plynul dál.

Nina každé ráno vstala, za společnosti ducha své sestry se nasnídala a odešla do práce, kde pokračovala ve spojování toho, co z města jeho lidé zůstávalo.

Dokud neuslyšela jeho.

Na rozdíl od ostatních nejspíš ani nepočítal s tím, že by ho někdo mohl slyšet. Jeho hlas přicházel i odcházel jako při skutečném rozhovoru, kterého nebyla součástí. Ne, že by samomluva snad byla něčím zvláštní. Jen ještě nenarazila na nikoho, kdo by s takovým klidem rozmlouval po telefonu s někým, kdo tam zřejmě už řadu let vůbec nebyl.

Několikrát se už i chystala na sebe upozornit, ale nakonec si to sama vždy rozmyslela. Ať se za to styděla sebevíc, ráda ho poslouchala. V tom shonu, kdy během pár minut přepojila i deset hovorů, bylo hezké se vždy na moment zastavit a nechat pulzování mozku při zvuku jeho hlasu na chvíli zase ustrnout.

Mluvil se samozřejmostí někoho, kdo podobné konverzace se vzduchem prováděl každý den, a tak ji překvapilo, že to bylo poprvé, co ho za celou dobu, co takhle pracovala, měla šanci zaslechnout.

Když se nad tím zpětně zamýšlela, jen těžko dokázala říct, o čem celé ty hodiny mluvil. Muselo jít o ty nejobyčejnější věci všedních dní, které se ale v jejích uších měnily v nekonečnou stuhu slov, které jí konečně přinášely tak dlouho postrádaný klid.

Jen těžko by ve městě hledala někoho, kdo se v současné chvíli necítil osamocený. Kdo si zdravý rozum nezachovával jen vlastním hlasem a příležitostnými hovory uprostřed zimy.

Bylo to ale něco v jeho projevu, možná právě ta samozřejmost, která nasvědčovala, že ať byl kýmkoliv, tak se v mlze nacházel mnohem déle, než kdokoliv z nich.

Usmála se, když opět začal předčítat z jedné ze svých knih, tentokrát Vějíře lady Windermerové od Oscara Wildea.

Ještě jeden den, pomyslela si, když se jí začínala klížit víčka.

„Promiňte?"

Proč byla tak strašně pitomá?

Kdoví, kdo za ni v tu chvíli rozhodoval. Jediné, co věděla, bylo, že v jednu chvíli toho neznámého jako už tolikrát poslouchala, jak vypráví o dalším naprosto identickém dni, a v té další všechno zničila.

„Haló?" ozvalo se z druhé strany ve chvíli, když si Nina už začínala myslet, že to musel položit.

„Omlouvám se, ale...chcete někam přepojit?" Panebože, proč?

„Já...omlouvám se...netušil jsem, že mě někdo může slyšet."

„V pořádku. Od té doby, co padla mlha, si to musí myslet každý." I když většina z nich si to obvykle odmítala připustit, ale to nahlas neřekla.

„Mlha?"

Tentokrát byla řada na ní, aby se zarazila.

„Ta, co se objevila před pár měsíci. Všichni se z města tehdy vypařili."

„A přesto tu teď my dva spolu mluvíme."

„...Ano. To je teď obvyklý proces."

„Povídat si s někým, kdo na druhé straně dost možná ani neexistuje?" A byl to překvapivě jeho tón, z čeho jí přeběhnul mráz po zádech. Došlo jí, že ho do té doby slyšela mluvit jen jedním, téměř neproměnlivým hlasem.

Sotva si ale zvládla srovnat vlastní myšlenky, když zaslechla jeho smích.

„Omlouvám se, ale nejsem moc zvyklý, aby mi někdo opravdu odpovídal." Minimálně tomu Nina věřila.

Pak nemusel už ani promluvit, aby vzápětí poznala, že se něco změnilo.

„Musím vám blokovat linku. Omluvte mě." A dřív, než stihla cokoliv říct, zavěsil.

Nikdy na něj neměla mluvit.

Nikdy ho především neměla takhle poslouchat, jako nějaký šílenec. Dělat někdo to samé jí, měla by ho za magora, jestli ne za něco horšího.

Udělala dobře. Musela si to neustále opakovat, protože ho neslyšela ani další den, ani den poté, ani den poté.

Její život se pomalu vracel do zajetých kolejí před tím celým šílenstvím.

Nemyslela si, že ho ještě někdy uslyší.

„Chtěl jsem se omluvit za své předešlé chování. Nejsem příliš zvyklý mluvit s dalšími lidmi."

„Nic se nestalo."

Okamžik byli oba ticho.

„Asi toho máte hodně, tak vás nebudu zdržovat..."

„Ve skutečnosti mám zrovna pauzu." Její jazyk byl opět rychlejší než zdravé uvažování. „Předtím jste říkal, že nejste moc zvyklý mluvit s lidmi. Čím se živíte?"

Nemohla si nevšimnout menšího zaváhání, než se rozhodl odpovědět.

„Jsem správce majáku."

„Opravdu?" Nikdy by nepřiznala, že o nich do té doby přemýšlela vždy spíš jako o samostatných, žijících bytostech. Skoro ho viděla, jak si najednou nervózní promnul temeno.

„Je to rodinná záležitost."

V následujících týdnech měla Nina šanci poznat, jak neskutečně bohatým byl cizincův malý svět. I když podle vlastních slov jen zřídka měl šanci opustit zdi majáku, zdálo se, jako by měl přehled o všem, co se jen mihne ve světě okolo něj.

Bavili se o knihách, ze kterých jí sám předtím nevědomky předčítal, hudbě a divadlu, o kterém teď dívka litovala, že ho nenavštěvovala častěji, když ještě měla možnost.

S jeho barvitými popisy si ale stejně tak mohla představovat, že jeho vzpomínky patřily i jí.

„Proč ses stala přepojovatelkou?"

„Proč se zrovna na tohle ptáš?"

„Protože mě to zajímá. Bůhví proč se mi to nezdá jako zrovna vysněná práce. To si nikdy nechtěla dělat něco jiného?"

„Myslím, že jsem nikdy nevěděla, co přesně chci dělat." Pokrčila rameny, i když to nemohl vidět. „A pak to už prostě nějak nemělo smysl."

„A co teď? Vždyť teď bys opravdu mohla dělat cokoliv." Věděla, že si ji dobírá, ale ani tak se nedokázala ubránit úsměvu.

„Jako co? Otevřít si květinářství? Hrát na divadle prázdnýmu publiku?"

„Některé věci jsou mnohem jednodušší, když tě během nich nikdo neustále nekontroluje."

„Tobě se to lehce řekne. Nemůžu se prostě jen tak sebrat a odejít."

„Proč ne?"

„Proč? Vždyť..." Na okamžik ztratila slova. Zavrtěla hlavou. „Ti lidé...potřebují mě. A já to také potřebuju. Jen díky ostatním mohu mluvit se svou rodinou." Zavřela oči a povzdechla si. „Vždyť ani my dva bychom spolu už nemohli dál mluvit."

„Našel bych nějaký způsob."

„I tak, já...potřebuju to." Připomínat si, že i když se toho stalo tolik, svět zůstával pořád nezměněn.

„Promiň mi to. Měl jsem být ohleduplnější."

Kdoví proč většina jejich rozhovorů končila tím, že se vždy jeden z nich musel omlouvat.

Jednoho dne, už několik dlouhých týdnů po jejich prvním „setkání" si Nina zničehonic uvědomila, že ji za celou dobu nenapadlo se ho zeptat na jméno. Ne, že by on na tom byl o moc lépe. Stále nemohla uvěřit tomu, že zatímco věděla i to, co pil každé ráno – černý čaj – na jméno nikdy ani nepomyslela.

„No jo," zamumlal poté, co mu otázku položila a dívka v pozadí slyšela škrábání ve vlasech. „Asi by bylo dobré se představit." Odkašlal si. „Je to Ethan, i kdy předpokládám, že když jsme se beze jmen obešli do této chvíle, zvládneme to i nadále."

Usmála se a smrtelně vážným hlasem pronesla: „Ráda tě poznávám, Ethane. Já jsem Nina."

„Co bys udělala, kdyby se mlha zničehonic zvedla?"

„Nejspíš navštívila rodinu, proč?"

„To je samozřejmost, ale změnila by něco ve svém životě? Něco velkého?"

„Tou změnou máš na mysli, jestli bych i dál zůstala přepojovatelkou?"

„Pak by tě ostatní už nepotřebovali, ne?"

Poposedla si, jako by si nebyla jistá, jestli není náhodou lákána do pasti.

„Asi ne," řekla tiše, zatímco ji zaplavoval Ethanův tichý triumf.

Najednou se ušklíbla. „Možná bych tě konečně přišla navštívit. Podívat se na ten slavný maják."

Nina začala tento způsob komunikace vážně nenávidět. Vše, z čeho mohla usuzovat, byl jen hlas, takže když se vždy jeden z nich odmlčel, existovalo tolik možností a vysvětlení, kterými by se dalo vyložit, a které by bylo mnohem snazší, kdyby mohla vidět jeho tvář.

Jako tolikrát se pokusila k jeho představě přiřadit obličej, ale jako pokaždé i teď selhala.

„Možná," odpověděl Ethan a Nina začala přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdyby se mlha jednoho dne opravdu zvedla.

„Jak dlouho už tam žiješ?"

„Myslíš v majáku?"

„Ano, v majáku, kde jinde?"

„Od malička, řekl bych. Nepamatuju si, že bychom někdy bydleli jinde."

„Stýská se ti po rodině?" Povzdechl si. Promluvili spolu tolik hodin, a i když po většinu času mluvil právě on, Nina o něm skoro nic nevěděla.

„Víš, že nerad mluvím o sobě. Proč mi radši neřekneš něco ty? Posloucháš se mnohem líp." Věděla, že kráčí na tenkém ledě. Jediná špatně řečená otázka mohla všechno potopit.

„Ale vždyť jsem ti o sobě vyprávěla už tolikrát. Divila bych se, kdybys neznal jména všech mích sourozenců nazpaměť."

„Rád tě poslouchám. Závidím ti tu velkou rodinu?"

„Skutečně?" zeptala se Nina s pochybovačným úšklebkem.

„Ne, na to jsem až moc velký samotář, ale jsem si jistý, že to má své výhody." Mělo, ale to se ani jeden z nich neodvážil říct nahlas.

„Ethane?" Jako vždy si musela olíznout rty, než jeho jméno vyslovila, jak na něj nebyla zvyklá. „Chybí ti tvá rodina?"

„Ano, Nino," odpověděl jí o nějaké době a její jméno při tom vyslovil s mnohem větší lehkostí, než jaká se povedla jí. „Ano, chybí."

„Mám pro tebe překvapení." Vždy se trochu obávala, když v jeho hlase zaslechla podobný druh nadšení. Vždy ji akorát víc naštvalo, že nebyla schopna vyčíst, co může mít v plánu.

„Nejsem zrovna fanoušek překvapení."

„Neboj se, tohle se ti bude líbit. Jen bych potřeboval, abys vyšla ven." Zamrkala očima.

„Ven?"

„Můžeš to nějak udělat, aby si se mnou mohla i dál mluvit?" Nina se zadívala na ocelový kolos, který zabíral většinu místnosti, a nadzvedla obočí.

„Těžko." Zatřepala hlavou. „K jaké příležitosti to vůbec je?"

„Neříkala si, že máš dneska narozeniny?"

„Kdy jsem se zmiňovala o svých narozeninách."

„Na tom nezáleží, ale měla bys je mít dnes." Dívka se zamyslela a v duchu začala počítat dny.

„Asi máš pravdu," řekla nakonec pomalu. Už to bylo víc jak půl roku, co naposledy viděla svou rodinu. Jak mohla tak ztratit pojem o čase?

„Všechno nejlepší."

„No jo, no jo. Pořád musím jít ven?" Jeho ticho bylo protentokrát všeříkající. „No dobře. Můžu zkusit ti zavolat z budky před prací, jestli mě někdo s tebou spojí."

„Ne, to nebude třeba," vyhrkl zničehonic.

„Jsi si jistý?"

„Naprosto. Nechci, aby si během toho byla někde zavřená."

„Vážně mi radši nechceš říct, o co jde?"

„A připravit tě o to? Jen jsem doufal, že tě aspoň budu moct slyšet, když už ne vidět."

„Jen mi prosím řekni, že to není nic, z čeho bych měla další rok noční můry." Úšklebek.

„Vážně doufám, že ne."

Ať měl Ethan v plánu cokoliv, doufala, že to bude mít rychle za sebou. Čím déle stála na mrazu, tím víc jí drkotaly zuby. Pohled jí sklouznul k majáku v dálce. Vážně netušila, jak chtěl cokoliv udělat? I když s ní mohl mluvit jako kdokoliv jiný, nemohl být o moc hmotnější, než její sestra.

Ještě pět minut. Už to bylo příliš v takové kose.

Nejprve si myslela, že to byl jen přelud.

Dokud se to nestalo znovu.

Nazelenalé světlo majáku zakolísalo a rozzářilo se, jako nikdy předtím. Nina s fascinací hleděla, jak se bílé chomáče mlhy vzdalují od jejích nohou a nahrazuje je něco jiného.

Nikdy dřív si jich nemohla v té tmě všimnout. Drobounkých smítek, třpytících se v záři žlutých lamp a okolo ní, jako světlušky. Natáhla mezi ně ruku.

Po tolika měsících tmy byla opět svědkem příchodu dne, když ji zelená záře obklopila spolu se světly lamp a ona konečně spatřila slunce.

V té chvíli, kdyby stál před ní, věděla, že by ho musela políbit.

Probudilo ji zvonění telefonu.

„Prosím?" ohlásila se ještě napůl rozespalá v očekávání, že muselo jít o někoho z její rodiny.

„Nino?" V okamžiku byla vzhůru. Prudce se posadila.

„Ethane? Proč mi voláš na tenhle telefon?"

„Pamatuješ si, jak jsem se tě ptal, co bys udělala, kdy se jednoho dne zvedla mlha?" Nina pomalu přikývla, ale až pak jí došlo, že ji nemůže vidět.

„Samozřejmě." Ethan snad úlevou vydechl a dívčiny obavy o něj tak jen vzrostly. „Stalo se něco?"

„Řekla jsi, že bys přišla za mnou. Můžeš to udělat?" Tmavovláska zavrtěla hlavou.

„O čem to mluvíš? Vždyť víš, že tě nebudu moct vidět."

„Nino, dne se zvedne mlha."

„Já ti nerozumím."

„Přijeď, prosím. Slibuji, že to nebude nadarmo. Jen přijeď." A zavěsil.

Jediný způsob, jak se dostat k majáku, bylo přes moře. Naposledy veslovala jako malá, ale od té doby si jen těžko udržovala nějakou fyzičku. Mohla být jen ráda, že oba břehy nebyly od sebe příliš vzdálené. Stále dál a dál nořila vesla do té bílé tmy, zatímco si v hlavě přehrávala Ethanova slova.

Co se mohlo stát? A co mohl myslet tím, že se dnes mlha zvedne? Jak by něco takového vůbec mohl vědět?

Voda narážela do loďky a ona se pomalu blížila k tomu světlu, jako už tolikrát ve svých snech.

Nakonec k tomu zřejmě muselo dojít.

A pak ho uviděla.

Tak dlouho byla zvyklá lidi jen slyšet, že teď, když ho konečně uviděla, ztuhla. Byla ještě stále příliš daleko, takže jen těžko mohla vidět, jak přesně vypadá, ale byl tam.

Až teď jí došlo, že nějaká její část si doteď musela myslet, že byl po celou dobu jen její představou. Jen cestou k přežití.

Na tváři se jí roztáhnul úsměv.

Zabrala do vesel.

A v tu chvíli se začala lámat i mlha.

Nina to poznala tak, že se obloha začala postupně zbarvovat do růžova a oranžova.

Konečně mělo vyjít slunce.

Vyhledala ho očima. Chtěla ten okamžik sdílet s ním.

Úsměv jí zamrzl na rtech.

Netušila jak, ale v ten moment to věděla. Přinutilo ji to zastavit.

Jedna její část, ta věčně bláznivá, si stále nepřála nic jiného, než se k němu rozeběhnout a skočit mu okolo krku. Zahnat veškeré pochyby a pro jednou vědět, že nebyla sama.

Ta druhá, mnohem racionálnější, ji nutila stát. Protože věděla, že to byl on.

Nevěděla proč, ani jak, ale to on, kdo na ně přivedl mlhu.

A byl to on, kdo ji teď rozehnal.

Jen tak.

Hlavou se jí točily všechny ty dlouhé rozhovory, které spolu vedly a bolest na hrudi, jako by se s každou tou myšlenkou jen rozšiřovala, až na jejím místě zůstala jen černá díra.

Nakonec to všechno byl jen kouř a zrcadla. Jen trik. A netušila proč.

Podržela jeho pohled a doufala, že poznal, že ona ví.

Doufala, že ji nebude následovat.

Cesta zpět trvala celou věčnost, ale ani to ji nemohlo připravit na ten šok, co ji ve městě čekal.

Ulice byly plné lidé.

Všichni vypadali asi tak stejně vyplašeně, jako ona sama, ale někteří z nich se už stihly vzpamatovat tak, že se mezi sebou začali objímat.

S kolika z nich musela za ten strašný půlrok mluvit?

Když je takhle viděla, zatímco na ně zářilo jarní slunce, na okamžik ji bodl pocit viny, když se jí vybavila jeho silueta.

Jeho tvář, a to neskutečné osamění a bolest, když pochopil, že k němu nikdy nedojde.

Veškerou lítost ale vzápětí vystřídal vztek. Těžko říct, jestli víc na něj nebo na ní samotnou. Celou tu dobu to mohl ukončit. Věděl, co prožívala.

Její naivita byla ale snad ještě horším.

To, že slzí jí došlo až ve chvíli, kdy nebyla schopna vidět. Jediným pohybem je zahnala.

Všechno jí bolelo, ale musela se přinutit k běhu. Nemohla mu dovolit, aby jí je zase vzal. Ne teď, když byla tak blízko.

Nakonec ale v něčem uspěl.

Už nikdy se nevrátí, aby byla zase přepojovatelkou. Aby spojovala životy ostatních, zatímco ona nežila vůbec.

Jak tak běžela těmi známými ulicemi, bez doteku mlhy tak podivně přívětivými, musela vědět, že to nebyl konec.

Dostal se příliš hluboko a moc dobře to věděl.

Jako by někdy měla jinou volbu.

Dokonce i teď, když si nepřála nic jiného, než být od něj co nejdál, si neustále přála se otočit.

Zpět k tomu světlu.