Autor: any333

Téma: Počkej na mě

,,Počkej na mě!"

Zase jsem uslyšel ta tři nenáviděná slova. Vždy pro mě znamenala jen trápení a výčitky, že jsem den co den nezakročil, i když jsem mohl. Připomínala mi něco, na co bych nejradši honem rychle zapomněl, ale díky němu se nedalo. Na svoji zbabělost.

Složil jem obličej do dlaní, abych se na něj nemusel dívat. Jako malý jsem si myslel, že takovouhle osobu vidí každý, ale opak byl pravdou. Nebo alespoň nikdy nikdo nemluvil otevřeně o tom, že by měl skoro pořád za zády něco jako svědomí, co tak dbalo na nošení obstarožního černého cylindru.

,,Takhle se před světem neschováš," poznamenal a z lehkého zachvění lavičky jsem poznal, že si sedl ke mně. ,,A před mojí maličkostí už vůbec ne."

Naštvaně jsem ho probodl pohledem. On jen nezaujatě pozvedl obočí, čímž ještě víc vynikly jeho ledově modré oči, a na bledě růžových rtech se mu zkroutil provokativní úsměv. Dal si nohu přes nohu a posunul si cylindr o nicotný milimetrový kousek na hlavě, já však věděl, že pro něj tohle gesto hodně znamenalo. On prostě zbožňoval svůj temný klobouk, který nasazoval na delší havraní vlasy téměř stejného odstínu. A já nikdy nechápal proč.

,,Vypadni," pronesl jsem ostře, zatímco jsem se dal do hypnotizování tkaniček na svých teniskách.

,,Vždyť dobře víš, že nemůžu," namítl, utrhl stéblo trávy a začal ho přežvykovat. ,,Ty jsi já a já jsem ty. Zůstanu s tebou po zbytek života."

Zase se mi to zdálo absurdní. Místo, aby se takové argumenty objevovaly v mojí mysli, slyšel jsem je od opravdové osoby, kterou jsem ale mohl vidět jen já. Tohle vážně nebylo normální. Vlastnil jsem snad nějakou poruchu, co mi způsobovala takové bludy? Rád bych tomu uvěřil, ale po těch letech jsem si už radši přestal lhát.

,,Zase jsi nic neudělal."

,,Co jako?" zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, o čem se chystal rozvést debatu.

,,Nechal jsi je, aby ji mlátili. A přitom jsi jim to mohl zatrhout. Že se nestydíš, protože já tedy za tebe ano." Opět si posunul cylindr. ,,Jsi vážně ostuda. Proč jsi tu holku neochránil? Proč se jí ani jeden den nezastaneš? Již to trvá několik týdnů."

,,Ti kluci by si pak podali mě, to ti nedochází?"

,,Ale to je účelem," řekl. ,,Říkal jsem, že máš zachránit ji a ne sebe."

Tohle už jem nehodlal poslouchat. Vstal jsem a s rukama zabořenýma v kapsách jsem se vydal po cestě domů. Něco mi tu ale přišlo divné. On mě nenásledoval, protože zůstal na lavičce a hrál si s kloboukem.

Když si všiml, že ho pozoruji, obdařil mě úsměvem. ,,Možná by ses mě mohl zbavit, víš? A víš, že ti pořád říkám jak? Jistě, nevíš." Povzdechl si a nasadil si cylindr zpátky na hlavu. ,,Ach, já nikdy nebudu mít bílý klobouk."

*****

Ta jeho ještě divnější slova než obvykle mi vrtala hlavou celý příští den, takže mě vyučující párkrát napomenuli, že nemám jen tak zírat z okna. Byl jsem rád, že konečně skončila poslední hodina a mohl jsem jít domů, abych od něj vyzvěděl ještě něco víc. Z nějakého neobjasnéného důvodu se totiž mé svědomí v cylindru ve škole nikdy neobjevilo.

Šel jsem známou uličkou vedoucí k parku, když jsem uslyšel známé zvuky. Chudák, bylo mi té dívky líto, ale nemohl jsem se přece postavit třem třídním nabouchancům, co si z ní zřejmě udělali svého zesměšňovacího panáka.

Nakoukl jsem za roh a viděl, že dneska se ji snažili hodit do fontány, co byla opodál z důvodu, aby se žáci mohli podívat na zdobené sochy postav z bájí. Prý to v nás mělo probouzet zájem o klasická díla, ale já na to moc nesázel. Teď se z toho spíš stal nástroj šikany.

Znal jsem tu dívku z hodin literatury, kde se vždy pilně hlásila a věděla o každém tématu víc než bylo nutné, takže pak vždy debatovala s učitelem. A těmhle třem se zřejmě její učenlivá povaha nelíbila, tak se ji snažili alespoň trochu shodit těmihle svými kousky. Prozatím si svou sebejistotu uchovávala, ale na jak dlouho?

Bylo mi jí líto. Spadnout v oblečení do ledové vody se rozhodně nedalo pokládat za příjemné a já si vzpomněl na slova svého svědomí. Mohl vědět, že to pro mě dopadne dobře, když mě do toho pořád tahal? Moje nohy zřejmě nebavily sálodlouhé myšlenkové pochody a rázně vyrazily vpřed. Zatraceně, co to dělám?

,,Nechte ji na pokoji," řekl jsem a jen díky štěstí mi nezakolísal hlas.

Ti tři ji hned pustili, takže nehezky spadla na dláždění, ale hned se dala do sbírání svých rozházených věcí. Mohla. O ni se už nezajímali. Teď jsem měl skončit ve fontáně já, že jsem si vůbec dovolil něco říct.

Tak jsem o pár kroků couvl a pak se urychleně rozběhl pryč. Jenže, copak bych dokázal zdrhnout třem trénovaným sportovcům? Jasně, že ne. Takže netrvalo dlouho, než mě chytili a praštili mnou o stěnu.

,,Takže ty chceš zachraňovat šprtky?" zeptal se jeden posměšně a já se odmítal hnout od zdi. ,,Si myslíš, že by ti taková inteligentka dala?"

,,Trochu vybíravější slova nemáte, chlapci?" ozval se on a já se podíval za záda svých pronásledovatelů.

Na utváření iluzí si vybral tu nejhorší možnou chvíli. Ale...co to měl na hlavě? Kde vzal ten bílý klobouk? A pak mi došlo. Podíval jsem se na ty tři před sebou a zdálo se, že oni ho taky viděli. Spadla mi brada. Co se to tady dělo?

,,Asi byste měli jít za svými matkami, než vám utrhnu vaše zavšivené hlavy," proneslo svědomí a jeho nohy se jako mávnutím kouzelného proutku prodloužily o dobrý půl metr.

Pronásledovatelé vytřeštily oči a tentokrát to byli oni, kdo se dal na úprk. A já jsem sledoval jeho. Nohy se mu zase smrskly, ale klobouk zůstal bílý. Na jeho tmavých vlasech vypadal značně nepatřičně.

,,Konečně jsi to pochopil."

,,Co?"

Protočil panenkami a posunul si cylindr. ,,No přece, že podle tvých činů se měním i já. Teď mi ještě zařídíš bílý oblek a budu to nejlepší svědomí na světě."

Nakrčil jsem zmateně čelo. ,,Eh...jasně." Pak jsem si vzpomněl na všechna jeho včerejší slova. ,,Hele, tak klobouk už máš, nemohl bys teda vážně zmizet?"

,,Víš, že jsi zapomněl poděkovat, že jsem tě před nimi zachránil?"

,,Promiň. Díky."

,,Výborně," usmál se on. ,,A teď bych se asi měl vážně vzdálit. Ale naplno zmizím až s celým bílým oblekem, tak na to pamatuj." Úsměv mu zamrzl na rtech. ,,Ach, už jde."

A najednou byl pryč. Místo něj se ke mně blížila dívka, co jsem ji zachránil před vykoupáním ve fontáně. Měla plnou náruč knih, roztomile pihovatý obličej a rezavé kudrny jí spadaly až na lopatky. Dívala se na mně zpoza brýlí, ale i tak jsem postřehl, jak její zelené oči divoce jiskří.

,,Děkuji ti," řekla tiše, ale rozhodně. Pak se nejistě usmála a odešla.

Já tam zůstal a všechno mi začínalo pomalu zapadat dohromady. Za chvíli byla hádanka hotová a já pochopil, co teď musím udělat.

Zamířil jsem za dívkou a zavolal: ,,Počkej na mě!"