Autor: INTERESTINGLY

Téma: Strašák v poli

„Pojď Bene, půjdeme ven," vycházím se psem ze dveří. Zamykám a pootočím hlavu na deštivé počasí, abych se informoval. Ben miluje běh po mokrém poli, proto už nad něčím jiným ani nepřemýšlím. Při tomto letním slejváku mi ihned dojde, že má alergická reakce by se už dávno dostavila, kdyby měla podněty. Někdo se raději paří na slunci, já se zas osvěžím přírodní vodou a dostanu lepší myšlenky. Obdivuji tu nádheru zatažené oblohy, ne vždy může být svět tak růžový.

„Ale no tak, Bene! Kam mě furt táhneš, už mám boty celé zaprasené, a tebe rozhodně taky nechci dnes drhnout," povzdechnu si. Ten pes mi dává zabrat, nikdy se nechová tak ulítle. Sice mě to nebaví, ale zajímá mě, co ho neustále vede jedním směrem, tak ho následuji. Opravdu něco vidí. Z této dálky mohu zahlédnout pouze barevnou tečku, ale i to je dost neobvyklé. Co když to bude jen nějaký odpad? Možná by mi to bylo fuk, jenže včera ani dny předtím tu nic takového nebylo. Zrychlím na tempu. Vidím nějakou postavu, ne však jasně. Nepohybuje se to. Mám zvláštní pocit.

Vážně? Byl to pouhý strašák. Nic jiného. Jen kvůli tomu jsme museli jít stovky metrů. Zajímalo by mě, čí výtvor to asi je. Přece jen nevypadá jako každý jiný. Není to žádné roztrhané oblečení, které by sloužilo k odrazování zvěře. Bílá košile, džíny a pěkné boty. Postava je ale téměř nepopsatelná. Obličej vypadá dosti reálně, zato tělo je jiné. Nebo spíš pleť, je totiž modrá. Ne, opravdu to nejsou ruce strašáka udělané ze sena, jedná se o lidskou ruku s tím rozdílem, že má tři prsty a je modrá. Tohle asi nebude šmoula. Vlastně je to děsivé, dost děsivé. Měl bych si snad začít uvědomovat, že tohle není normální jev? Třeba můj případ jednou skončí v seriálu Věřte nevěřte, pokud pominu, že jeho natáčení skončilo v roce 2002.

„Raději jdeme, Bene," promluvím na psa a přitáhnu si ho k sobě. Snažím se neotáčet, nic takového už v životě potkat nechci.

„Auu!" vykřiknu a padnu na zem. Co největší rychlostí se snažím vstát a zdrhat, ale najednou uslyším nějaké neobvyklé zvuky, které mě oslabí ještě víc.

„Nikam tě nepustím, mně nezdrhneš!" Tohle je zlý sen. Takže ten pád nebyl mou vinou? Nejspíš ne. Ten strašák mě shodil. Svými nadpřirozenými schopnostmi dopustil moji nehodu, a já to nijak ovlivnit nemohu. Ačkoliv ho nevidím, tak si dokážu představit jeho zlost. Utíkám před ním o život, přestože jsem ještě neměl ani odvahu se na něho otočit a podívat se. Ano, viděl jsem ho, ale ještě ne v živé verzi. Co když to všechno jsou pouhé halucinace? Zdrhám před něčím, co jsem ani neviděl? A ty zvuky mohou vznikat z mého strachu. Ta postava strašáka to samé, vždyť to může být jen nějaká zelená figurína.

„Ben... Bene?! Kde jsi?" Už jsem sám. Jsem rád, že se aspoň Ben vysvobodil. Však on si najde nějaký domov. Já na něho ale úplně zapomněl. Ani nevím, kdy a kde jsem ho ztratil. Vyhrknou se mi z očí slzy. Už jsem příliš vyčerpaný. Nedoběhnu dál. Dopadám rukama na zem, zakryji si oči a se smrtelným úderem do zad opouštím své tělo.