Autor: Shadowofghosts

Téma: Strašák v poli

Seděl jsem zrovna na verandě svého domu a pozoroval barevné listy přilehlých stromů, jak padají a kroutí se ve větru, když jsem dostal velice podivný – možná až zvrácený – nápad, jak se zbavit přinejmenším poloviny své práce.

Už dlouho jsem se totiž potýkal s jedním, podle mnohých malicherným problémem. Měl jsem málo času. Ukrutně málo. A jak mi má manželka často připomínala, nejméně času jsem měl na ni.

Nerad to přiznávám, ale měla tehdy pravdu. V práci jsem byl od rána až do večera, takže jsem se s ní míjel pouze u snídaně a uléhal k ní, až když spala, a s dětmi to nebylo o moc lepší. Takže jsem se samozřejmě již dlouho snažil přijít na způsob, jak svou rodinu tolik nezanedbávat.

Každý normální člověk by pravděpodobně dal v práci výpověď, nebo požádal o zkrácení pracovní doby, avšak mě v ten krásný podzimní den napadlo něco zdaleka lepšího.

Bydlel jsem totiž v té době v rozkošném domku s výhledem na sousedovo staré, dlouho neobhospodařované pole. Byla to taková ta půda, na které nerostlo nic než jen plevel a pár posmutnělých listnatých stromů, a přestože si soused skutečnost, že na ztvrdlé nevýživné hlíně nic neporoste, uvědomoval, stál zhruba uprostřed tohoto pole strašák. A jaký strašák to byl!

Tyčil se vysoko nad těmi divoce rostoucími pýry a shlížel na ně moudrým pohledem, jako by litoval jejich osudu jakožto podřadných rostlin. Byl celý ze slámy a na sobě měl elegantní, avšak potrhané černé sako s bílou flekatou košilí a šedivými pruhovanými kalhoty. Vrány, které občas prolétali kolem, z něj měli respekt a vyhýbali se mu velikým obloukem. Snad v něm bylo něco prokletého, něco, co všechny tak děsilo, že se na něj i manželka a děti nerady dívaly a vůbec o něm nemluvily. 

Avšak mě strašák až nezvyklým způsobem odjakživa přitahoval. Mnohokrát jsem se přistihl, jak na něj jen oněměle dlouze zírám a prohlížím si každý milimetr jeho oblečení, jako by byl posvátný. Jak často uvažuji nad tím, že vypadá jako skutečný člověk.

A právě když jsem o víkendu jednou nad strašákem takhle uvažoval, dostala se mi do hlavy myšlenka na řešení onoho problému.

Pocházel jsem z velice zvláštní rodiny. Všichni její členové byli totiž vždy považováni za blázny a podivíny, se kterými není dobré se často setkávat. Avšak pokud byl někdo považován za toho nejpodivnějšího z podivných, byla to moje babička.

Ta odjakživa tvrdila, že je čarodějnice. A měla neskonale vytrvalé nutkání nás o tom přesvědčovat. Ne, že by jí to někdo z mé šílené rodiny nevěřil, ale určitá skepse tu přece jen od těch konzervativnějších byla, a tak pořádala nejrůznější seance a schůzky s duchy, aby se před nimi všelijak obhájila. A já – já jí jako oddaný vnouček často pomáhal, až se stalo, že když umřela, odkázala to jediné, co vlastnila – tedy starou polorozpadlou knihu „kouzel" – mně.

Jako dítě jsem samozřejmě věřil každému ze slov, co byla v knize naškrábána, avšak po čase jsem se čím dál tím více své mrtvé babičce v myšlenkách vzdaloval. A kniha, která mi kdysi byla vším, skončila na zatuchlé půdě.

Vzpomínku na ni oprášil až ten strašák. 

Připomněl mi totiž jedno kouzlo, o kterém jsem si myslel, že jsem ho dávno zapomněl. Kouzlo, co by mohlo vyřešit úplně všechno.

A ač jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem myšlenku na jeho provedení – jakkoli absurdní byla – vypudit z hlavy. 

Po čase jsem dokonce shledal, že nevyzkouším-li to kouzlo, zešílím se a skončím jako strýc Gilbert, kterého jsem jednou za čas navštěvoval v blázinci. A to jsem nechtěl riskovat.

Jednou v noci jsem tedy vylezl na půdu a vyhrabal tu proklatou knihu, co mě pronásledovala ve snech, a pustil se do všech nezbytných příprav. 

Nejdříve bylo nutné ukrást strašáka – což bylo lehčí, než jsem očekával, protože soused dávno spal – a obléci ho do mého oblečení.

To se ukázalo jako problém daleko větší, jelikož jsem se zpočátku nechtěl žádného kousku ze svého šatníku vzdávat, ale nakonec jsem odněkud vytáhl staré tepláky a tričko, které shodou náhod vypadaly mnohem hůře než strašákovo původní oblečení, a navlékl mu je.

Teď už zbývalo jediné – přečíst příslušné kouzlo. Pln očekávání jsem přednášel ta podivná slova v jazyce, jež jsem neznal, avšak připomínal mi svým složením latinu, a probodával strašáka pohledem.

Ale nic se za tu hodinu, co jsem kouzlo opakoval, nestalo. Strašák byl pořád strašákem.

Když jsem šel do postele, byl jsem sice zklamaný, ale zároveň i neskonale klidný. Věděl jsem, že se mi bude mnohem lépe spát.

A měl jsem pravdu, ráno jsem byl jako vyměněný. Energeticky jsem seběhl schody do kuchyně, abych pozdravil svou rodinu a posnídal s ní, než se vydám do práce. Chtělo se mi skákat radostí a tančit, tak nezvykle veselý jsem byl. Mé myšlenky byly lehké jako pírka nejvznešenějšího z ptáků a měl jsem pocit, že dokáži téměř cokoliv.

Byl jsem si jistý, že v kanceláři požádám o dovolenou a pojedeme s dětmi k moři. Dokonce jsem se během té kratičké chvíle rozhodl, že požádám nadřízeného, jestli bych nemohl pracovat z domu.

Všechno bylo najednou jasné jako ta nejčistší voda. A já byl tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Avšak to jsem ještě netušil, že zde bude o jednoho člena rodiny víc.

A když jsem se konečně ocitl v kuchyni, s šokem jsem zjistil hrůznou, děsivou věc.

To kouzlo se podařilo. Ale ne tak, jak jsem předpokládal.

Chvíli jsem myslel, že mám vidiny. Bylo to přece jako se dívat do zrcadla. Ty černé vlasy, ty pichlavé, hnědé oči, ten ostře řezaný obličej – to všechno jsem byl já.

Stál jsem sám před sebou, a přesto to, co přede mnou bylo, byl strašák.

Ta podoba byla dokonalá. Dokonce jsem si připadal falešněji než on. Jako by měl ve výrazu něco, co se mi podobalo více než já sám.

Zděšeně jsem ucouvl. Chtěl jsem zavolat na manželku, na děti. Ale nemohl jsem. Neměl jsem hlas. Neměl jsem fyzickou podobu. Nezbylo mi vůbec nic. Byl jsem jen přízrakem.

A má rodina nevěděla, že jsem byl vyměněn.

Vypotácel jsem se mátožně z kuchyně. Určitě to byl sen. Musel to být sen. 

Odhrnul jsem závěs okna a vyhlédl ven, jako bych hledal útěchu. Bylo tam to stejné pole co včera. Ty stejné stromy, rostliny, ta stejná veranda... všechno. Jen strašák chyběl. 

A já měl pocit, jako by tam nikdy nebyl.