Autor: CheckedGirl

Téma: Temné hlubiny

Na zem dopadaly sněhové vločky různých tvarů a velikostí. Některé měly podobu květiny, jiné zase připomínaly hvězdy. Vzduch byl tak mrazivý, že se ani neproměnily v bláto, naopak vytvářely krásně nadýchané bílé kopečky. Stromy lemující alej díky nim získaly tradiční slušivé zimní kabáty. Ve větvích většiny z nich svítila barevná světýlka – proč by taky ne, když úderem půlnoci přišla čtvrtá adventní neděle? Všechno bylo tak, jak to mělo být. Domy se předháněly v tradiční vánoční výzdobě, některé střechy a dvorky měly až úsměvně kýčovité doplňky. Jenže co jiného se dalo očekávat od ulice, kde žili lidé jenom spořádaným rodinným životem? Na jejich snahu o dokonalost dopadalo měkké oranžové světlo z pravidelně rozmístěných pouličních lamp. Jenže to mladou dívku ani v nejmenším nezajímalo. Nikdo by nikdy neřekl, ba ani nepomyslel na to, že jednou přijde den, kdy vzorným předměstím bude bloudit jedna zlomená duše. Jenže hodiny ve věži odbily a vyjádřily tím zcela jiný názor, nemilosrdnou zpečeťující pravdu. Ta chvíle právě nastala.

Horký dech se v chladu srážel do obláčků páry a doprovázel rytmem tiché měkké kroky. Obojí bylo trochu roztřesené a trhavé. Kdyby z okna vykouknul nějaký otec rodiny, pravděpodobně by raději zatáhl závěs a předstíral, že nic neviděl. Avery ovšem pochybovala, že by někdo v tak pozdní hodinu sledoval dění venku. Znala čtvrť tak dobře, jako by tu sama bydlela. Jak by taky ne, když tu jako dítě strávila snad polovinu svého života? Jen těžko by si nevzpomněla na zážitky, kterých se jí tu dostalo. V létě prodávala limonádu, svůj malý stánek si rozložila na předzahrádce Fortenberryových. Jednalo se o milý postarší pár. Kupovali si od ní i čokoládové sušenky, které se svou nejlepší kamarádkou roznášela po ulici. Jenže tohle a podobné vzpomínky se najednou proměnily v prach. V ústech cítila tupou pachuť a v nitru pro změnu řezání nespočet kousků rozbitého skla. Neměla nad tím přemýšlet, ale nemohla si pomoct. Když jí bylo nejhůř, stačilo si jenom vzpomenout. Teď však byla její mysl přepnutá na úplně opačný chod a s každou další myšlenkou přicházela jenom bolest. Dokonce tím zastírala chlad, který se zakousával i do nejmenšího kousku Averyina těla. Měla se obléct tepleji, kabát by ji zahřál rozhodně víc, než slabý červený svetr se dvěma roztomilými soby. Jenže kde by vzala čas na to, aby na sebe natáhla víc svršků? Potřebovala jednat a ne myslet na potřeby svého těla.  Matně si uvědomovala, že jí na pažích naskakuje husí kůže, ale v duchu to poslala ke všem čertům. Nesměla se zdržovat zbytečnými maličkostmi, ne dokud její srdce pořád drtila nesnesitelná tíha. 

Ještě zbývalo několik málo kroků, aby se její pozornost přeci jenom ubrala jiným směrem. Konečně se přestala rozptylovat hloupostmi něčeho, co už se stejně nemohlo nikdy vrátit. Uletělo to pryč jako plachý pták, skončilo to v ohni jako zmuchlaný kus papíru. Nebylo to tu... a přesto se na promodralých rtech objevil úsměv. Stačil ještě kousek a už se nemusela víc trápit. Téměř jako náměsíčná položila prokřehlou dlaň na kovovou kliku složitě vytepané branky a stiskla, aby otevřela a mohla se dostat na pozemek stejně vzorný, jako kterýkoliv jiný v celém sousedství. Panty jí prokázaly velkou službu, když se neslyšně uvolily k jejímu propuštění. Se zavíráním se už neobtěžovala, nepotřebovala být stejná perfekcionistka jako hloupoučké ovce sedící v teplých obývacích pokojích či ležící v pohodlných postelích.  Jí ke spokojenosti stačil zadní vchod úhledného domu postaveného z tmavého kamene. Vedla k němu užší a nyní již zcela zapadaná cestička olemovaná holými kostrami keřů. Ani v jenom z vysokých oken se nesvítilo, neklamná známka toho, že obyvatelé se rozhodli nechat všední starosti na další den. 

Úsměv v Averyině tváři se o něco málo rozšířil. Předtím ani na okamžik nepomyslela na to, jak jednoduché může být splnit jedno přání. Brala to jako znamení osudu, že se vydala tou správnou stezkou. S lehkým duchem otevřela bledě modré dveře vedoucí do nenápadné chodby. Paměť jí nezradila, postranní vchod byl vždycky odemčený. Téměř nikdo ho nepoužíval, a přesto se stal jedné prosincové noci velice důležitým. Avery ho měla radši, než hlavní dveře – na její vkus měla uvítací hala příliš mnoho přepychu na to, jak malou ji postavili. A nyní ji rovněž nezklamal. Snad i z úcty k němu za sebou tentokrát zavřela, ačkoliv se kolem ní kvůli tomu rozlila neproniknutelná tma. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vyčkala tři údery srdce, než se kolem sebe rozhlédla. Její čokoládové oči si v potemnělém prostředí přivykly rychle, přesto se nechala vést instinktem. Podvědomě došla do větší místnosti, kde jí zalilo příjemné teplo. Rukama jí začalo projíždět brnění, ve vlasech ji studil roztávající sníh. Nedbala toho, jenom se dívala kolem sebe. Oknem dovnitř proudilo přesně to samé měkké oranžové světlo, které venku drželo případnou kriminalitu stranou a které poskytovalo dechberoucí pohled na bohatě ozdobené adventní věnce visící na všech domech. Osvětlovalo dřevěný stůl s vypolstrovanými židlemi, tvořilo obrys kuchyňského ostrůvku. A přesně tam zamířil i pohled posmutnělé dívky. Dnešní noc mínila obohatit předčasný vánočním dárkem, nesměla se proto zdržovat. Jen natáhla paži, aby se nedostala k obdarované s nezdvořile prázdnýma rukama. Nemohla se ukázat jenom tak, od malička všichni Avery vtloukali do hlavy, že bez slušného vychování to nikam nedotáhne. Jejich rady teď ocenila tak, jako nikdy. V duchu si neustále opakovala výchovné fráze matky a otce. Dělala to tak pečlivě, že si ani nevšimla, že se její bosé nohy nedotýkají dřeva, nýbrž měkkého koberce táhnoucího se přes schody. Noc mu přiřkla šedou barvu, přestože ve dne vypadal jako rozlitá smetana. I to si dívka pamatovala, přestože nemusela. Už se sem stejně nevrátí, o tom nemohla pochybovat. Se stejnou jistotou otevřela i druhé dveře po její pravici. Carolinin pokoj, bezpečné království její kdysi nejlepší kamarádky. Další vzpomínky Avery udeřily do žaludku tak silně, až zalapala po dechu. Tolik se v tomhle útulném prostoru nasmála. Kdykoliv potřebovala, svěřila se zdejším plyšákům s těmi nejniternějšími bolístkami, zatímco jí kamarádka nabízela horkou čokoládu. I tohle bylo pryč. Zůstala jediná Caroline, s tichým pravidelným oddechováním ležela ve své prostorné posteli naproti jednomu z oken. Každý její nádech znamenal výzvu, výdech naopak zklamání. Na malý okamžik málem Avery vypověděli nohy službu, kolena se jí roztřásla a tělo se málem svezlo po dveřích na zem. Jenže potom se jí v hlavě ozval ten samý hlas, který jí nakázal sem přijít. Úplně poprvé se ozval, když omylem zahlédla svého bratra s pohledným zrzavým děvčetem. Stáli na zasněženém školním hřišti, cukrující úplně stejně jako dvě zamilované hrdličky.  A hlas v její hlavě se rozhodl, že musí jednat.

Proto tu stála, proto se rozhodla opatrně vykročit. Čas ji tlačil a hlas jí začínal v uších křičet. Ten tam byl klid panující na ulici, proplétající se skrz bělostné různorodé sněhové vločky. Zůstal venku společně s tichým svědectvím stromů a vánočních dekorací. Nastala poslední chvíle, kdy mohla Avery ještě úplně naposledy změnit své rozhodnutí. Zaváhala – ale jenom na okamžik. Ne, nebylo cesty zpět, přišla se svým úkolem, který musela splnit. Dělala to pro svého milovaného bratra, zasloužil si někoho lepšího, než rudovlasou děvku snící svůj sen o zlatavé budoucnosti. Chlupatý béžový koberec utlumil poslední kroky dělící dívku od svého cíle. Už neexistoval způsob, jak by se dokázala otočit a odejít, dokonce ani její svědomí nenašlo sílu víckrát vzdorovat. Něco ho zardousilo, stejná síla, která právě ovládala dívčinu ruku.

„Spi sladce, má drahá Caroline. Využij toho, že je čas míru a dojdi pokoje," zašeptala Avery hlasem cizím i pro své vlastní uši. Josh by na ni mohl být hrdý, vždy svou malou sestřičku povzbuzoval do složitých věcí. Mrzelo ji, že nestál po jejím boku, ale snad to tak bylo lepší. Spící postava se pod peřinou trochu zavrtěla a něco zamumlala. Víčka se jí zatřepotala jako motýlí křídla, ale než stačila odhalit zelenomodrá kukadla, ladným bílým hrdlem projelo ostří kuchyňského nože. V šeru zdánlivě černá tekutina okamžitě vytryskla s rozšklebené rány demonstrující vyprchávající život. Pramenilo s ní i jisté sebeuspokojení z dobře udělaného práce. Nebyla to Avery, kdo byl potěšený, veškerou radost do sebe nasával ten neznámý hluboký hlas. Odkud se vlastně vzal? Vynořil se z pekla nebo z té nejtemnější hlubiny dívčiny duše? Ať už se objevil odkudkoliv, jedno bylo na smrt jasné – nehodlal se vrátit zpátky, i kdyby se cena stonásobně zvýšila. Koneckonců byl čas Vánoc, doba naděje a dobrých skutků. A jeden takový se právě teď stal. Měl nárok na to zůstat...

Nůž dopadl s tichým žuchnutím na koberec a zbarvil ho tak do tmava. Věžní hodiny znovu odbíjely, tentokrát však jen jednou. Jejich ručičky musely ukazovat patnáct minut po půlnoci. Do malebného městečka Fort Collins zavítal jeden z posledních dnů před Štědrým večerem.  Poté, co se zvon umlčel a do spořádaného předměstí se navrátilo ticho, skrz Averyina ústa se začala drát na svět známá melodie doprovázená takřka neslyšnými slovy. 

Silent night, holy night. All is calm, all is bright... Dívka rytmicky opouštěla bezvládné tělo v zakrváceném lůžku, zatímco o dvě dveře dál se s ledově stékajícím potem po zádech probudila Carolinina matka. Měla pocit, že se jí zdála ta nejhorší noční můra. Něco se stalo její milované holčičce.