Autor: A. H. Benett

Téma: Sen o nás

,,Chtěl jsi s námi o něčem mluvit, Caeli?" zadíval se na mě přes stůl táta a já pod deskou z naleštěného dřeva sevřel ruce v pěsti.

Ano. To chtěl. A byl jsem si víc než jistý, že z toho ani jeden z mých rodičů nebude mít radost. Ani trochu. Naopak. Vlastně jsem jen doufal, že se táta nerozzlobí natolik, aby mě vyhodil z domu.

Mlčky jsem přikývl a sklouzl pohledem z jeho přísného obličeje na ten mámin. Byla pobledlá, vážná a v lesklých hnědých očích neměla ani špetku radosti. Nepamatoval jsem si, kdy jsem ji naposled viděl usmívat se. Kdy jsem ji naposled slyšel hlasitěji promluvit. Možná že to za celých devatenáct let mýho života vůbec neudělala. A pochyboval jsem o tom, že se to zrovna dneska změní.

,,O co jde?" promluvila bezbarvým, tichým hlasem a zkoumavě si mě změřila. Něco mi ale říkalo, že mě snad ani pořádně nevidí. Měla ve tváři naprosto nepřítomný výraz.

A já nebyl jediný, kdo si toho všiml.

,,Soustřeď se, Rachel," sykl na ni táta a pevně sevřel její bledou ruku ležící na stole. ,,Náš syn se nám zřejmě chystá říct něco velice důležitého, zkus aspoň předstírat zájem."

Ve chvíli, kdy pronesl slova náš syn se mámina tvář na okamžik zkřivila do napůl bolestného, napůl pohrdavého úšklebku. Jako kdyby do ní někdo kopl. Ale možná se mi to jenom zdálo, protože o vteřinu později už byl ten výraz pryč.

,,Takže?" povytáhl táta obočí a já znovu stiskl pěsti. No tak jo. Už jsem se jednou rozhodl a zpátky jsem to brát nehodlal.

,,Tvoji firmu nepřevezmu."

Černé obočí mu vyjelo ještě výš a stáhlo se do ošklivýho zamračení. ,,Co prosím?"

,,Nebudu celej zbytek života sedět v kanceláři zavalenej papírama," odlepil jsem se od opěradla židle a naklonil se ke stolu. ,,Nepřevezmu tvoji firmu. Můžeš ji odkázat Royovi, nebo ji prodat, ale já o ni nestojím, děkuju pěkně."

,,A co chceš po vystudování univerzity dělat, sním-li se ptát?" prosákla mu do hlasu jízlivost. Jenže já už znova vrtěl hlavou.

,,Ne, ne po vystudování univerzity. Hned."

Zíral na mě jako na zjevení. Ani se nemusel ptát, stačilo mi vidět pohled v jeho temně modrých očích. Chtěl vědět, co teda hodlám dělat, a okamžitě.

A já mu to řekl.

,,Stanu se leteckým akrobatem."

Na pár vteřin po mý větě se v pokoji rozhostilo naprostý ticho. Jako by na okamžik zmizel ze světa všechen zvuk. Mámě se ve tváři objevil takový výraz, až jsem měl dojem, že snad omdlí. Zbledla ještě víc než obvykle a rty se jí roztřásly. Stejně jako ruka, za kterou ji táta pořád ještě držel.

Táta, kterej vypadal, že každou chvilkou vybuchne jako sopka.

,,Ty ses úplně pomátl," ucedil skrz pevně zaťaté zuby.

Založil jsem si ruce na hrudi. ,,Nepomátl. Už jsem složil zkoušky. Dávno. Co myslíte, že jsem poslední rok dělal, když jsem celý dny nebyl doma?"

,,Rachel," zavrčel táta na svoji ženu. ,,Mohla by ses k tomu vyjádřit?"

Kdyby se na ni ale aspoň na vteřinu podíval, zjistil by, že nemůže. I ona na mě zírala, jenže takovým způsobem, že jsem se nebál o sebe, ale o ni.

,,To nemyslíš vážně," zašeptala a já měl konečně pocit, že se dívá přímo na mě.

,,Ale ano, myslím. Rozhodl jsem se už dávno a nehodlám to měnit. Je mi ukradený, že se vám to nelíbí. Je to moje rozhodnutí a můj život, do toho mi nemáte co mluvit." Kdyby bylo po jejich, skončil bych v tátově kanceláři. Na celým světě pro mě neexistovala horší noční můra.

Nepatřil jsem do klece mezi čtyři stěny a nad hromadu papírů, ve kterých bych se hrabal od rána do noci. Nechápal jsem, jak to někdo může vydržet. Potřeboval jsem volnost, potřeboval jsem vzrušení a adrenalin a nikdy jsem si nepřipadal svobodnější, než když jsem seděl v letadle. Odmítal jsem se kvůli zatvrzelýmu, přísnýmu otci vzdát svýho snu. Až do konce života bych toho litoval. Já patřil ven, ne do kanceláře.

Jenže oni to nechápali. Nechápali, jak by mě styl života, kterej mi vybrali, ubíjel a ničil. Já to ale věděl a nemínil jsem to dopustit. Roy, můj mladší bratr, by se na pozici šéfa firmy hodil mnohem víc. Tomu by zaručeně nevadilo strávit celej den vevnitř, už takhle skoro nechodil ven, místo toho pořád ležel v učení a taky se zajímal o hospodaření s penězi. To já na tom byl přesně opačně – a přesto táta trval na tom, že firmu povedu já.

Jak to všechno mohli sakra nevidět?

Nevěděl jsem. Ale neviděli to nikdy. A dneska to nebylo poprvý, co jsme se o tom hádali.

Už se to jednou stalo. Ještě v době, kdy jsem nevěděl, čemu se vlastně chci v budoucnu věnovat. Co jsem ale věděl naprosto jistě, bylo, že tomuhle fakt ne. Za žádnou cenu. Po hádce jsem se na několik hodin ztratil z domu a došel až do vedlejšího města, kde jsem potkal strejdu Robina.

Byl to tátův mladší bratr a ta podoba se nedala přehlídnout. Oba měli špinavě blond vlasy a tmavě modrý oči, jenže Robinovy byly živější, plné energie a vtipu. V tátových se objevovala jenom vážnost, pohrdání a zlost. Nic jinýho jsem v nich v životě neviděl. A tyhle vlastnosti nejspíš měly i vliv na to, že táta měl v obličeji tvrdší a ostřejší rysy než jeho bratr. Kromě vzhledu ale neměli společnýho snad nic, nechápal jsem, jak můžou být ti dva bratři.

Robin do města přijel, protože se v něm za dva dny konala letecká akrobatická přehlídka a on patřil mezi ty, co na ní budou vystupovat. Byla to spíš jen menší akce a on se účastnil i mnohem větších, z nějakýho důvodu se do města ale vždycky rád vracel, i když mi nikdy nevysvětlil proč. Lítal, už když jsem byl malý, a nejspíš ještě dřív – a já ho za to vždycky obdivoval, protože mě to neskutečně fascinovalo. Jednou jsem zkoušel poprosit rodiče, jestli bych se nemohl proletět s ním. Mámě se objevil v obličeji podobný výraz jako teď a táta se na mě rozkřikl, že v žádným případě.

To byl další rozdíl mezi těma dvěma. Táta lítání nenáviděl, nenáviděl výšky obecně, do letadla odmítal i jenom nastoupit a z představy, že by s ním dělalo přemety, se mu zvedal žaludek. A Robin se mu kvůli tomu neustále poškleboval.

Když jsem na něj tehdy narazil, netrvalo mu dlouho přijít na to, že mě něco trápí. Nakonec ze mě dokonce i vytáhl, o co jde. Prohlásil, že je Aaron pitomec a že bych si od něj v žádným případě neměl nechat mluvit do života. A že jestli chci, můžu se s ním prolítnout, abych přišel na jiný myšlenky.

A přišel jsem na takový myšlenky, že to teď rodiče mohlo přivíst do hrobu. Letět se strejdou byl naprosto neskutečný zážitek a když jsme nakonec přistáli, věděl jsem, že tohle musím umět taky. Ještě nikdy jsem si nepřipadal šťastnější než tam nahoře. Šťastnější, svobodnější, nadšenější a plnější života. Nalíhal jsem na strejdu, ať mě to naučí. Aspoň základy.

Naučil. A když už si netroufal pouštět se se mnou do složitějších věcí, domluvil se s jedním svým známým, aby v mým vyučování pokračoval. Mohl jsem si to dovolit, peněz měla naše rodina a tudíž i já spousta. Nic za celej svůj život jsem si neužíval tolik jako těch několik hodin týdně, kdy jsem se učil dělat s letadlem přesně ty věci, co mě už od malička fascinovaly. Robinův známý tvrdil, že mám talent, jak kdybych měl lítání v krvi. Zároveň jsem tím vzdoroval rodičům, a to byl zatraceně skvělej pocit.

A teď už jsem měl za sebou všechny zkoušky a nic mi nebránilo v tom, abych se mohl napořád vznést do vzduchu. Nic kromě dvou lidí, na který jsem se právě s napětím díval.

,,Rachel," obrátil se táta znovu k mámě a probodl ji pohledem. ,,Proč mu to neřekneš?"

No tak počkat. Uteklo mi snad něco?

,,Neřekne mi co?" založil jsem si ruce na hrudi.

Máma ale mlčela, pohled zabodnutý do stolu, a jen beze slova zakroutila hlavou. Ne.

,,Chci, abys mu to řekla." Tátův hlas zhrubl. Už ji nežádal, přikazoval jí. Nesnášel jsem, když s ní takhle mluvil. Už jenom proto, že ona se většinou neodvažovala neposlechnout.

Jenže tentokrát odmítla znovu.

Zůstal jsem na ni zírat. Už jsem nepochyboval, že jde o opravdu vážnou věc. O něco doopravdy důležitýho. A výraz, který se jí na vteřinu objevil ve tváři, mluvil za všechno.

Měla tajemství. Bolestivý tajemství. A když jsem se na ni tak díval, přestával jsem si být jistý, jestli ho chci vůbec znát.

,,No dobře," zavrčel na ni táta. ,,Když mu to nepovíš ty, udělám to sám."

Polkl jsem a váhavě se mu zadíval do očí. Ty jeho plály potlačovanou zuřivostí.

,,Tvoje matka," začal pomalu s důrazem na každý jednotlivý slovo, ,,byla jako mladá leteckou akrobatkou."

Kdyby mi v tu chvíli oznámil, že se stanu příštím prezidentem, nemohl by mi způsobit větší šok.

To si dělá legraci.

To přece není možný. Máma lítání nesnáší, nikdy nechtěla, abych se mu věnoval, tohle prostě nemůže být pravda!

Ale jediný pohled do jejího obličeje mě ujistil, že je. A že to pro ni je strašně bolestivý téma. Jenže já to musel vědět. Musel jsem zjistit víc. Takhle zaskočený jsem nebyl snad ještě nikdy.

,,Proč jsi skončila, mami?" zeptal jsem se jí tiše. Zvedla ke mně oči a slabě zavrtěla hlavou.

,,Byla to hloupost." Její šepot byl v místnosti sotva slyšet. ,,Byla jsem mladá a hloupá. Létání je nebezpečné. Uvědomila jsem si to naštěstí včas. Caeli," vyslovila moje jméno s takovým přívalem emocí, že jsem se kousl do rtu, ,,ty nesmíš létat. Nemůžeš. Prosím..."

Ale i když mi její prosby trhaly srdce, zakroutil jsem hlavou. ,,Já musím. A taky budu, ať se to vám dvěma líbí, nebo ne. Dobrou noc."

S tím jsem se zvedl a rychlým krokem odešel z místnosti.

***

Druhý den se ve mně známém vedlejším městě konala letecká přehlídka.

Už týdny jsem byl rozhodnutý, že na ni půjdu. Sice ne jako vystupující, ale půjdu. Jedním z akrobatů měl být i tentokrát strejda Robin a já se těšil nejen na to, až ho zase uvidím, ale i na to, že po skončení přehlídky mě chtěl představit několika svým kolegům. Představit a taky je nechat posoudit, jak velký mám talent. A to se mi mohlo do budoucna rozhodně hodit.

Nedělal jsem si naděje, že bych se leteckou akrobacií uživil. Ale bylo by skvělý, kdybych za pár let mohl už třeba vystupovat s nimi. Kdo ví, co budoucnost přinese. A já byl rozhodnutý bojovat za svůj sen a nenechat si ho vzít.

Takže i když jsem se v noci v posteli dlouho převaloval a v hlavě mi zněla ozvěna máminých šokujících slov, kolem půlky odpoledne jsem vyrazil na cestu. Ani jednomu z rodičů jsem o tom neřekl. Mámu jsem od rána neviděl a tátu jsem nechtěl rušit a zbytečně rozčilovat.

Když jsem se dostal na místo, rozhodně jsem nepatřil mezi ty, kteří přijeli první. Až jsem se divil, kolik už se tu shromáždilo lidí. A to měla show začít až za hodinu.

Najít Robina mi naštěstí netrvalo tak dlouho, jak jsem se při pohledu na ten dav obával. Postával u svého letadla vzadu za hangárem, kam veřejnost neviděla a nesměla a když se na mě hlídač obořil, že tady nemám co dělat, zamával na mě a přátelsky mu sdělil, že jsem tu s ním.

,,Nazdar, Caeli," poplácal mě na pozdrav po rameni. ,,Rád tě zase vidím. Jak se daří v lítání?"

,,Dobře, řekl bych." Musel jsem se pousmát, když jsem o tom mluvil. Úsměv mi ale zase rychle zmizel, když jsem dodal: ,,Včera jsem o tom řekl rodičům."

,,Ajéje," zkřivil obličej. ,,Jak to vzali?"

,,Táta zuřil. Jak jsem čekal. Máma z toho je celá pryč." Mimoděk jsem ztlumil hlas. ,,Takhle vyšilovat jsem ji už dlouho neviděl, a to už jsem ji zažil mimo hodněkrát."

,,Mimo?" zatvářil se překvapeně. ,,Proč by měla být mimo?"

,,Netuším," mykl jsem rameny. ,,Neřekla mi, co se děje. Jen že si nepřeje, abych se věnoval lítání." A že v mládí přitom sama dělala přesně to samý. Jenže o tom se mi z nějakýho důvodu nechtělo Robinovi říkat. Máma to držela v tajnosti. Nepřál jsem si, aby se o tom hned dozvěděl ještě někdo další, i kdyby šlo jen o něj.

,,Zvláštní," objevil se mu ve tváři zamyšlený výraz. ,,Ale co už. Doufám, že nakonec ona i můj povedený bratříček pochopí, že ty patříš na oblohu."

,,To i já."

Zbytek času do začátku vystoupení jsme probírali všechno možné. Program přehlídky, letadla, moje schopnosti jakožto akrobatickýho pilota. Znovu mi slíbil, že jakmile show skončí, dostanu příležitost trochu se předvést před jeho známými a kdo ví, třeba to bude důležitý bod pro moji kariéru. S Robinem jsem si povídal rád. Často vtipkoval a byl naladěný na stejnou vlnu jako já, skvěle jsme si rozuměli a o témata k hovoru nebyla nikdy nouze. Celá hodina utekla jako mrknutím oka a než jsem se nadál, musel jsem odejít k ostatním lidem tvořícím publikum, aby se strejda mohl spolu s ostatními připravit. Přehlídka měla trvat něco přes dvě hodiny.

Začínal právě jeden z těch, kterým mě Robin chtěl představit. Neodtrhl jsem od jeho letadla pohled ani na jedinou sekundu. A že bylo na co se dívat.

Následoval další akrobat a pak další a další. Nekonečná série přemetů, výkrutů, překrutů, zvratů, otoček, vývrtek, letů na zádech a hromady dalších prvků, z kterých se mi motala hlava a o kterých jsem si prozatím mohl nechat jenom zdát. Obdivoval jsem každýho, kdo se na nebi objevil, jeho odvahu, energii, schopnosti a umění vydržet podmínky naprosto nepředstavitelné pro běžnýho člověka. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že při provádění některých figur klidně může pilot přijít o periferní i barevný vidění a když příliš špatně odhadne svý možnosti a náročnost prvku, tak i o vědomí. Ale to všechno neznamenalo nic v porovnání s tou nádherou, když se člověk vznesl na nebe.

Zvládl bych se na ně dívat roky. Dívat se a snít o tom, že jednou taky dokážu něco podobnýho. Odpoledne ale odletělo spolu s posledním vystupujícím a od konce dělilo přehlídku už jen jedno závěrečné vystoupení.

Skupinová akrobacie. Věc, která mě fascinovala ze všeho nejvíc. Jak dokážou udržovat přesný formace, nesrazit se, i když letí sotva metr od sebe, a předvádět výkony popírající zákony gravitace, to bylo nad moje chápání.

Do vzduchu se vznesly čtyři letadla a v jednom z nich seděl Robin. Rychle nabraly výšku, ale ne takovou, aby byly špatně vidět. Zahájily sestavu přemetem a pak už to jelo.

Nestačil jsem je skoro ani sledovat. Létali rychle, elegantně a v dechberoucích formacích. Chvílemi to vypadalo, že do sebe nutně musí narazit, jindy zase že se řítí k zemi a nestihnou se vznést zpátky. Za nimi se vznášely mračna kouře a dotvářely celkovou atmosféru, jak bylo zrovna potřeba. Žasl jsem nad jejich sehraností, obratností a náročností prvků, který předváděli. Trvalo to možná dvacet minut a já celou dobu skoro nedýchal. Jen jsem sledoval, jak se letadla otáčí ve vzduchu lehce, jako by to vůbec nic nebylo, a cítil, jak mi buší srdce nadšením.

Protože tohle bylo něco naprosto neskutečnýho.

Zíral jsem na letadla s otevřenou pusou, ještě když dosedaly na zem. Rozběhl jsem se k nim, jak nejrychleji jsem mohl.

,,To bylo úžasný!" vyrazil jsem ze sebe s rozzářeným obličejem, když jsem se dostal až k Robinovi. ,,Neuvěřitelný!

,,Děkujeme," vysekl mi poklonu a pak se vesele rozesmál a opřel rukou o stroj. ,,Jak já jsem rád, že stojím na zemi. Ještě chvíli a vytlačil bych si oči z důlků."

Ušklíbl jsem se. Tomu jsem věřil. Přetížení dokázalo věci pěkně zkomplikovat.

V tu chvíli z nejzadnějšího letadla vystoupil pilot. Vlastně pilotka, jak jsem si uvědomil vzápětí. Byla to žena, tmavovlasá s pár kudrlinami. Na sobě měla leteckou kombinézu a helmu. A v okamžiku, kdy si ji sundala, jsem prodělal infarkt.

Byla to moje máma.

Zůstal jsem na ni zírat s vyvalenýma očima a obrovským překvapením v obličeji. Nebyl jsem si jistý, jestli mě víc šokovalo odhalení jejího tajemství, nebo tohle. Neříkala náhodou, že s tím skončila? Nebyla snad všemi deseti proti tomu, abych lítal? A potom se objeví jako vystupující na přehlídce?

Neměl jsem slov.

Tak proto jsem ji od rána neviděl...

,,Mami?" vyrazil jsem ze sebe, když se na mě podívala. Ve tváři vypadala tak plná energie a nadšení, jak jsem ji snad ještě neviděl. Strnulý, bolestný a nepřítomný výraz byl pryč. Zářila jako slunce.

Jakmile si mě ale všimla, její štěstí se změnilo v úlek.

,,Caeli," vydechla překvapeně a mimoděk udělala krok dozadu, ode mě. ,,Nevěděla jsem, že... Ale mělo mě to napadnout. Ach."

Nevěděla co říct. Poznal jsem to okamžitě. Helmu svírala v rukách tak pevně, že ji zbělely klouby. Všechno nadšení zmizelo, znovu vypadala úplně stejně vyděšeně jako včera večer. Než jsem stačil říct jediný slovo, kývla nepřítomně na Robina a rozběhla se pryč.

Díval jsem se za ní s nepochopením v očích. Když zmizela z dohledu, rozpačitě jsem se otočil na strejdu. Stál pořád u svýho letadla a působil skoro stejně zaskočeně jako já.

,,Tys to nevěděl?" zeptal se mě po chvilce. ,,Neřekla ti to?"

,,Co? Že dřív lítala, nebo že tu bude vystupovat?" založil jsem si ruce na hrudi.

,,Oboje."

,,Neřekla mi ani jedno z toho. Včera jsem se o tom dozvěděl od táty. Ale že se tu objeví, to mi fakt neřekl nikdo. Tys to věděl?"

,,Věděl," přitakal a vypadal u toho upřímně zmateně. ,,Vždycky, když dostala příležitost, šla si s náma zalítat. Bývala kdysi opravdu dobrá – a pořád ještě je. Když si vzala tvýho tátu, už se tomu nemohla dál pořádně věnovat, ale nikdy nepřestala úplně. Tak vy jste o tom nevěděli?"

,,Ne, zatraceně!" Ani jsem si neuvědomoval, že zvyšuju hlas a zatínám ruce v pěsti. ,,Vždyť tvrdila, že lítání nesnáší. Proč jsi mi o tom nikdy neřekl?!"

,,Protože jsem si myslel, že to víš!" rozhodil rukama. Pak si jimi bezradně zajel do vlasů. ,,Podívej, Caeli... Říkal jsi, že bývá občas mimo?"

,,Ne občas," zavrtěl jsem hlavou. ,,Prakticky pořád. Nezkoušej mi tvrdit, že..."

Musel o tom přece vědět. Máma měla tenhle výraz nasazený v jednom kuse. Nešlo si toho nevšimnout, vždyť...

Jenže mi stačilo podívat se mu do obličeje, abych pochopil, že zrovna tak jako jsem já neměl tucha o její akrobacii, on zase o jejím stavu.

,,Tenhle výraz," promluvil po pár vteřinách a já přesně věděl, co má na mysli, ,,...takhle vypadá, když je mimo?"

,,Jo. Většinou."

,,Ale ona... Nikdy na sobě nedala nic znát." Začal rychle kroutit hlavou, skoro jako by přesvědčoval sám sebe. ,,Nikdy jsem ji takhle neviděl, nikdy... Vždycky přece vypadala úplně v pořádku!" Když zvedl hlavu, měl zornice rozšířený tak, že mu modrý oči skoro celý zčernaly. ,,Není přece možný, aby..." Nedokončil větu. Ani to neřekl nahlas, jen šeptal a potom znovu vrtěl hlavou, jako kdyby ho ta představa neskutečně vyděsila.

,,Strejdo..." Chtěl jsem ho na něco zeptat, abych porozuměl jeho reakci, protože mi přišla naprosto nepochopitelná, ale on zvedl ruku a zarazil mě.

,,Caeli, co kdybys teď šel mým kolegům předvíst, co umíš?"

,,Teď?" To snad nemyslí vážně.

,,Ano, teď. Promluvíme si později. Slibuju," zadíval se na mě s vážností. ,,Ale dej mi chvíli, prosím."

Tohle nebyl Robin, jakýho jsem znal. Kam zmizel ten věčně vtipkující, energický muž s očima plnýma života? V životě jsem ho neslyšel mluvit takhle. Vážně a naléhavě.

Zdálo se, že dnešek s sebou přinesl spoustu šokujících událostí.

,,Fajn," souhlasil jsem nakonec. Já se potřeboval vyrovnat s tím, že moje máma je letecká akrobatka, a on zase s tím, že zřejmě není tak šťastná a spokojená, jak si myslel. Musel jsem si povzdechnout.

Kolik máš ještě tajemství, mami? Kolik toho ještě nevím?

Skoro násilím jsem z hlavy vyhnal všechny podobný myšlenky a spolu s Robinem vyrazil poznat jeho známé. Teď jsem se tím nesměl nechat rozptylovat. Mámu můžu řešit potom, dělat dojem na ostatní akrobaty ne.

Ukázalo se, že jde o dva muže, který měli pár kontaktů, co by mi mohly pomoct. Netrvalo dlouho a už jsem seděl v letadle a mířil vzhůru směrem k obloze.

Nejdřív jsem byl nervózní. Nechtěl jsem to zkazit, fakt jsem si přál ukázat, že ve mně něco je. Uměl jsem krátkou sestavu a trénoval jsem ji měsíce. Jakmile jsem ale začal provádět první manévr, všechna nervozita ze mě okamžitě spadla a vystřídal ji pocit nadšení, svobody a volnosti. Věděl jsem, co dělám. Tenhle typ letadla jsem znal líp než sám sebe, každou jeho reakci a odpověď na moje pokyny. Přešel jsem do výkrutu, svět se se mnou zatočil a zhoupl a mně se na obličeji objevil široký úsměv.

Miloval jsem to.

Zůstal jsem ve vzduchu několik minut a snažil se vydolovat ze sebe doopravdy všechno. Když jsem znovu přistál na zemi a vylezl z letadla, hlava se mi trochu točila a musel jsem se opřít o bok stroje. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na strýcovy kolegy.

Tvářili se potěšeně. A celkem překvapeně. Bral jsem to jako dobrý znamení a ze srdce mi spadl kámen, kterej se objevil, jakmile jsem dosedl zpátky na zem. Možná jsem je zaujal. Možná z toho fakt něco bude!

Slíbili mi, že se poradí a přijdou za mnou později. S lehkým úsměvem jsem se otočil k Robinovi – a všechno radostné opojení bylo rázem pryč.

Máma.

Nechápal jsem, proč nic neřekla ani mně, ani jemu. Proč se tak přetvařovala, abych já věřil, že lítání nesnáší, a on zase, že je šťastná? Jakej měla vůbec důvod tohle dělat?

Chtěl jsem se na ni zlobit. Fakt jsem chtěl. Jenže jsem nemohl. Ne když jsem si vzpomněl na tu bolest v jejím obličeji.

Co se jí stalo?

,,Promluvíme si teda?" přišel jsem ke strejdovi a poukázal hlavou na blízkou budovu levného podniku, která byla plná lidí, co se přišli podívat na show. Vevnitř vyhrávala nahlas nějaká metalová písnička a bylo slyšet smích a dupot, někdo na ni zřejmě tancoval. Měl jsem hlad a chtěl jsem si sednout. Robin jakožto vystupující měl vlastní stůl, tak proč toho nevyužít?

,,Samozřejmě," souhlasil, i když dvakrát ochotně nezněl. Bylo zřejmý, že se mu do rozhovoru na tohle téma nechce. Jenže já jsem nutně potřeboval pochopit, co měla ta jeho reakce na zjištění, že je máma nešťastná, znamenat.

Vešli jsme dovnitř a protáhli se kolem skupiny tancujících lidí dozadu ke stolům. Robin objednal něco k pití a já se na něj upřeně zadíval. Seděli jsme blízko sebe, abysme se slyšeli, a já čekal, co z něj vyleze.

,,Tebe hodně vzalo, že máma není šťastná," zkonstatoval jsem, když se nějak neměl k tomu začít.

Poklepával prsty o stůl a přikývl. ,,Nenapadlo by mě, že není. Vždycky tak působila. Nedala na sobě vůbec nic znát, ona..." Pomalu zakroutil hlavou.

,,Ona co?" vyzval jsem ho, ať pokračuje. ,,Reagoval jsi docela šíleně, když jsi to zjistil. Jak kdybys..." přimhouřil jsem oči a přejel ho zkoumavým pohledem, ,,věděl ještě něco, co já ne. Říkal jsi, že působila, že je v pohodě. Že není možný, aby... něco." Na chvilku jsem se odmlčel. Robin zůstával zticha a sledoval desku stolu. ,,Měla důvod nebýt v pohodě?"

Konečně zvedl pohled ke mně a já si v jeho obličeji všiml něčeho, co mě okamžitě zarazilo. Jak to ale popsat jsem nevěděl. Ostře se nadechl... a znovu vydechl, jak kdyby chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel.

Vyhrávající písnička se změnila. Strejda se znovu nadechl a zpříma se na mě zadíval.

,,Caeli," začal pomalu a opatrně, ,,tohle není nic, na co bych byl hrdý."

Jen jsem přikývl a čekal. Vypadal, že bojuje sám se sebou, nakonec ale pokračoval.

,,Kdysi jsem tvojí mámě hodně ublížil. Stalo se to dávno a myslel jsem si, že po tolika letech se z toho už vzpamatovala. Jenže když jsi přišel s tím, že bývá mimo... Vzpomněl jsem si na to, jak vypadala dlouho po tom, co se to stalo. Byla to moje vina a ji to neskutečně zranilo."

Díval se na mě s obavami, jak zareaguju. Možná čekal, že začnu křičet a nadávat mu. A zdálo se, že s tím je i smířený. Já se ale místo toho jen bezbarvým hlasem zeptal: ,,Jak?"

,,Nezlob se, ale myslím, že tohle by ti měla říct ona," zavrtěl ale Robin hlavou. ,,Jestli je to tak špatný i teď... Nesnáším se za to, Caeli." V hlase mu zněla ryzí upřímnost a výčitky. ,,Nesnáším."

,,Nikdy mi to neřekne," prohlásil jsem po chvilce. ,,Znáš ji, tak to víš."

,,Promluvím s ní," zadíval se na mě vážně. ,,Podívej. Támhle je," ukázal na jeden ze stolů poblíž tanečníků. Seděla za ním tmavovlasá štíhlá žena a sledovala je nevýrazným pohledem.

Nevěděl jsem, co mu mám říct. Jen jsem přikývl a pozoroval, jak se zvedá, přechází k ní, zdraví ji a natahuje k ní ruku s otázkou a pohozením hlavy k provizornímu parketu. Myslel jsem si, že ho odmítne. Tohle mu nemohlo vyjít. Jenže ona se usmála, zvedla a jeho ruku přijala. Místností se rozléhal hlas zpěvačky.

Milovala bych tě po tisíc let

Zemřela bych pro tebe

Obětovala bych pro tebe všechno, můj drahý

Krvácela bych pro tebe

Dokud nás smrt nerozdělí

Jsi nečistý už od začátku

Je krásná noc pro černou svatbu

Krásná noc pro černou svatbu.

Díval jsem se, jak se máma směje a otáčí do rytmu, jak se naklání k Robinovi a vyzařuje z ní radost jako nikdy dřív, když jsem nepočítal tu chvilku poté, co vylezla z letadla. V uších mi zněl text písničky, vnímal jsem každý slovo – a najednou jsem to pochopil.

Ona ho milovala. Každým kouskem svýho zlomenýho, bolavýho srdce. Nezáleželo na tom, co jí provedl. Milovala ho. A já se musel v duchu ptát, jestli to Robin nevidí.

Proto se přetvařovala. Nepřála si, aby to věděl, ale ani aby poznal, že se z toho nikdy nevzpamatovala. Teď to ale nehrála. Když byla s ním, jenom s ním, byla šťastná doopravdy.

Měl bych se zděsit. Ale nezděsil. Jen jsem je sledoval a měl radost, že ji vidím šťastnou.

Za několik minut se vydala směrem k mýmu stolu.

,,Ahoj," pozdravila mě trochu váhavě, když si sedala naproti mně. Slabě se usmívala. A já byl za ten výraz tak rád, že jsem se nenaštval ani teď.

,,Tys byla levý křídlo?" zeptal jsem se místo toho na skupinové vystoupení, kterého se účastnila.

Kývla.

,,Letělas dobře." Bylo divný říkat jí něco takovýho.

Pousmála se ještě víc, ale vzápětí zase zvážněla. ,,Poslyš, Caeli... Omlouvám se, že jsem ti to neřekla. Měla jsem a měla jsem tě podpořit, aby sis šel za svým snem..."

Sklonil jsem hlavu. ,,Můžeš mi jako omluvu vysvětlit, jak je to s tebou a strejdou Robinem," vyzval jsem ji tiše.

Zadívala se na mě zvláštním zkoumavým pohledem, hlavu naklonila lehce ke straně. ,,Máš ve tváři jemný rysy, ne jako Aaron. Nikdy jsi nevypadal přesně jako Aaron, ale jsi mu dost podobný."

Nechápavě jsem se zamračil. ,,Mami, na něco jsem se tě ptal." Proč tady teď vytahuje něco takovýho?

,,Já vím, já vím," přikývla rychle a všiml jsem si, jak prsty pevně sevřela okraj stolu. ,,Měl by ses to dozvědět. Měla bych ti to říct."

Očima se dívala do prázdna, v hlase měla něco zvláštního a strašně mě děsila.

,,Takže? O co jde?" pobídl jsem ji opatrným tónem. Lehce sebou škubla.

,,Caeli. Ty víš, že jsem Aarona..."

,,Nikdy nemilovala?" dokončil jsem za ni potichu. ,,Já vím."

,,Vzala jsem si ho kvůli tobě. Vzala jsem si ho kvůli rodině. Nemůžu od něj odejít."

,,Kvůli mně?" nechápal jsem. ,,Proč?"

,,Když jsem dřív lítala, s Robinem..." trhaně se nadechla. ,,Vždycky byl jediný, kdo mě chápal. Kdo mi pomáhal, kdo se ke mně choval... přátelsky. Kdo měl vlídné slovo, když všichni ostatní jenom nadávali. Trávili jsme spolu tolik času tolik let a já jsem..." Stiskla rty a zavrtěla hlavou. Jako by už nedokázala pokračovat.

,,Se do něj zamilovala?" uhodl jsem.

Sklopila oči a přikývla. ,,Ano. Milovala jsem ho dlouho a jako nikoho jiného. Byl středem mého světa. Jenže..." pomalu zakroutila hlavou. ,,On mě nemiloval nikdy."

,,Je mi to líto, mami," zašeptal jsem upřímně.

Zvedla hlavu, v očích se jí leskly slzy. ,,Ani se o tom dlouho nedozvěděl. Až jednou večer, po vystoupení... přímo tady."

,,Co bylo večer po jednom vystoupení přímo tady?" zamračil jsem se.

,,Robin miloval jinou ženu, Laurel," hesla. ,,Jenže na tom byl stejně jako já. Ten večer... Měl všeho dost. Sliboval sobě i mně, že se na ni vykašle. Že to nemá smysl a nemůže se pořád honit za něčím, co nikdy mít nebude." Na pár vteřin utichla. ,,Trochu jsme pili. On víc než trochu. A když jsem ho poslouchala, nemohla jsem... nemohla jsem to v sobě dál držet. Řekla jsem mu to. Čekala jsem odmítnutí, myslela jsem, že nebude mít zájem. Jenže on..."

,,On co?" stiskl jsem pod stolem ruce v pěsti, protože mi to pomalu začínalo docházet.

,,Neodmítl mě, udělal přesný opak. Myslím, že... to myslel vážně, když říkal, že s Laurel skončil a že myslí, bysme spolu mohli být šťastní. A já jsem opravdu nikdy nebyla šťastnější. Na ničem nezáleželo, měla jsem jeho. Po takové době... Konečně."

,,Takže jste spolu strávili noc." Nemusela nic říkat, bylo mi to nad slunce jasný, jakmile zmínila pití. Přesto se ve mně něco sevřelo, když znovu přikývla.

Takže takhle to bylo.

,,Ráno jsem ho našla zírat na fotku Laurel." Třásl se jí hlas. ,,Řekl mi, že se na ni vykašlat nedokáže. Že se bude snažit dál a nakonec se to povede. Že to včera byla strašná chyba a se mnou být nemůže. Upřímně litoval toho, že se to stalo, že mě nenechal na pokoji. Jenže čas se vrátit nedá a já jsem... byla zničená jako nikdy předtím. V životě jsem si nepřipadala tak zrazená, podvedená... zoufalá. Měla jsem všechno a pak nic."

A já měl vztek.

Opravdovej vztek. Bylo mi jedno, že toho litoval. Ani trochu mě to nezajímalo. Na něco takovýho neměl sakra právo! Chtěl jsem se zvednout, najít ho a vrazit mu, jako jsem ještě nikdy nikomu nevrazil. Na nic jinýho jsem nedokázal myslet.

Ten neskutečnej parchant!

Jenže jakmile jsem se začal zvedat, zarazila mě mámina drobná ruka na mým rameni. Zkusil jsem ji prostě setřást, ale držela mě pevně.

,,Nech ho být, Caeli," zašeptala. ,,Já jsem mu to odpustila. Už dávno."

,,A pak jsi před ním předstírala, že jsi v pohodě, i když jsi už nikdy nebyla? Jak jsi mohla?" procedil jsem skrz zuby vztekle.

,,Mohla jsem, protože jsem ho milovala dál." Stáhla mě zpátky na židli. ,,Nikdy jsem nepřestala. Ani když jsem zjistila, že... že jsem těhotná."

,,Cože?" zůstal jsem na ni zírat jak na zjevení. To snad... ,,Děláš si legraci?"

,,Čekala jsem tebe."

Na okamžik se celý svět přestal otáčet.

Co?!

Připadalo mi, že do mě uhodil blesk. V hlavě jsem měl v tu chvíli úplně prázdno, mohl jsem na ni jen dál zírat. Nebyl jsem schopný slova. Nic, co bych řekl, by nedokázalo vyjádřit, jak jsem se cítil. Já jsem syn... Ne. To nemůže být pravda. Měl jsem chuť křičet. Řvát. Zařvat na toho, koho jsem vždycky považoval za nejbližšího z rodiny, to nejhorší, co by mi přišlo na jazyk. Ona se devatenáct let dívala na mě jakožto na důkaz o tom, co se tehdy stalo. Jak jí vyrval srdce z hrudi a rozdupal ho napadrť. Nikdy se z toho nedostala, nikdy kvůli tomu nepřestala trpět a on to ani nedokázal poznat! Celých zatracených devatenáct let!

Takže proto dneska tak šílel? Kvůli pocitu viny?

Bylo mi ukradený, že toho lituje. Má s ní dítě, pro všechno na světě!

,,Caeli," chytila mě máma za ruku a naléhavě se na mě podívala. ,,Neví o tom."

Tak počkat.

,,Neříkej mi, žes..."

,,Neřekla," zakroutila hlavou. ,,Moje největší tajemství ze všech. Neví to nikdo. Jenom my dva. Když o mě chvíli po tý noci začal projevovat zájem Aaron, nejdřív jsem ho odmítala. Jenže když vyšlo najevo, že budu mít dítě... Nemohla jsem se tě zbavit, Caeli. A nemohla jsem dovolit, aby to někdo zjistil, zvlášť ne Robin. Nechtěla jsem, aby to věděl, pochop to, prosím... A byli si se svým bratrem tak podobní. Všichni by uvěřili, že jsi jeho syn..."

,,Mami," vydechl jsem jenom, protože jsem pořád nevěděl, co na něco takovýho mám říct.

,,Nikdy jsem se z toho nedostala, protože jsem nikdy nezapomněla. Protože on byl pořád ten, koho jsem chtěla, navzdory tomuhle všemu. Nepoznala jsem úžasnějšího člověka, nikdo se mnou nezacházel jako on. Udělal všechno, abych se z toho vzpamatovala, aby mi pomohl. Nenáviděl sám sebe za to, že mi ublížil. Věděl, jaká jsem, věděl, že mi bude trvat dlouho se přes to přenést, a já nespočítám, kolikrát mě viděl se hroutit. Ale snažil se. Ze všech sil, nikdy se neotočil zády k tomu, co provedl. Jenže čím delší dobu jsem žila s Aaronem, tím víc jsem potřebovala lásku někoho, jako byl Robin. Ta rána se nehojila, naopak. Pak ses narodil ty a já měla konečně někoho, kdo mi moji lásku vracel. Ale i tak to znamenalo jen věčnou připomínku toho, co jsem ztratila a nikdy nenajdu. Robin nakonec Laurel doopravdy získal, vzali se a mně bylo jasné, že ta bolest nezmizí nikdy. Stala se mojí součástí a kolem bylo příliš věcí, než abych se uzdravila. Tak jsem to alespoň před ním předstírala, aby... aby si nedělal starosti."

,,Měl by si je dělat." Na víc jsem se nezmohl.

,,Ne, ne, neměl," zavrtěla hlavou. ,,Je moje chyba, že se přes to nedokážu dostat. Normální člověk by byl dávno v pořádku. Jenom já jsem pořád rozbitá. Nechci, aby se mě snažil slepit, protože to jediné, co to může udělat, mi nikdy dát nedokáže. Odpusť mu, Caeli. Už na tom nezáleží. To jediné, co mi z něj zbylo, je sen."

Podívala se do davu. Našla ho očima a pousmála se úsměvem beze stopy naděje.

,,Sen o nás."