Autor: any333

Téma: Hra na schovávanou

Chlapec se přikrčil a modlil se, aby ho ta paní nenašla. Nad hlavou mu svítil jasný měsíc v úplňku a v dálce zavyli vlci, z čehož mu tuhla krev v žilách. Jejich tesklivé nářky mu rezonovaly v hlavě a on sebou poděšeně trhnul, když mu nad hlavou se svištivým zvukem křídel prolétla sova.

Po lesní pěšině s mnoha kořeny, které se přes sebe klikatily jako klubko hadů, viděl přicházet tu osobu. Měsíční svit kreslil na její kápi a plášti rudé jako krev roztodivné stíny a chlapec párkrát bezděčně polkl, protože by přísahal, že se stíny pohnuly a vycenily tesáky. Byl si jistý, že jejich démonické zjevy ho budou děsit ve snech ještě dlouhou dobu. Tedy pokud nad tou paní vyhraje.

Postava se zastavila a jemu se zadrhl dech v hrdle, protože když udělala další krok, směřovala k němu. Nejpíš si nenašel správný úkryt, ale lézt tím křovím, kde ho každý pohyb mohl ještě víc prozradit, někam dál se neodvažoval. A tak jen vyčkával jako kořist lapená do pasti. Tohle prohraje.

Osoba odhrnula větve a on jí pohlédl do propadlé tváře. Zděsil se a strnul. Vážně viděl z rány na jejím obličeji vylézat švába? Než se mohl ujistit o opaku, silným stiskem ho sevřela a vytáhla z křoví na pěšinu. Vydala se nazpět tam, odkud přišla, a on jako zhypnotizovaný musel jít s ní.

,,Počítala jsem do šest set šedesáti šesti," pravila osoba hlasem, který zněl skřípavě jako odklopující se kámen hrobu. ,,Měl jsi plno času se schovat. A nyní je už příliš, příliš pozdě."

Chlapec se zhnusil, když ho osoba vedla zástupem dalších postav v kápi, co se ho snažili dotknout ledovou rukou. Zvedl se vzrušený šum, jako kdyby čekali, že ho tak snadno najde. Nakonec došli až ke kamennému oltáři, na který - nejspíš schválně - svítila přímá vlna měsíční záře. Chlapec pocítil čas na útěk, když si na kameni všiml čtyř silných provazů, naprosto jistě určených k tomu, aby ho tam přivázali.

Vysmekl se ze sevření a vyběhl pryč. Paní se ani nehnula, ale zbylé osoby kolem něj utvořily neprostupnou zeď. Jako by ho v tu chvíli opustila všechna naděje. Pokusil sebou zmítat a chtěl se prorvat pryč, jenže osoby jej chytily a jako svého šampiona odnesly na oltář.

Hned, jak se prostor kolem chlapce trochu vylidnil, pokusil se znovu utéct. Najednou vykřikl. Paní mu zabodla ostrý nůž do prostředka dlaně a zbavila ho dalších myšlenek na vzdor. Zasténal, když mu kolem končetin omotala a silně utáhla provazy. A pak mu, pro něj naprosto nesmyslně, zabodla čepel i do druhé dlaně.

Ochromený bolestí jen tak ležel a matně vnímal, že postavy k němu jeden po druhém přicházely a vždy mu udebraly nějakou krev. Když skončily, chlapec s vypjetím sil otevřel oči a nerozuměl tomu. Všichni totiž, kromě paní, shodily kápě z hlav a nakreslily si na čelo z jeho krve pentagram. O takových mu maminka říkala, že byli šílení. Ach, jak jen teď litoval, že ji neposlechl a běžel si hrát do lesa. Jak jen mohl vědět, že tentokrát bylo to, čím ho strašila, skutečné?

Paní začala povídat nějaká pro něj neznámá slova a on naposledy beznadějně zacloumal provazy. Nic, nedokázal se odtamtud vyprostit. Najednou se mu ta slova jako tisíce drobných jehel zaryla do hlavy. Několikrát se pokusil je vyhnat ven tak, že se praštil o kámen, ale docílil jen toho, že se to ještě zhoršilo.

Oltář pod ním ožil a postavy bez kápí si klekly na zem, jako kdyby někoho vítaly. Zalilo ho rudé světlo. Podíval se vzhůru a spatřil, že to měsíc si oblékl takovou morbidní barvu. Slova ustala a on pocítil, že ho něco sevřelo. Roztřásl se. Tichý strach v něm klokotal a on netušil, jak to zastavit. Neviditelná síla ho lapila do svých prastarých spárů a nebylo cesty zpět. Nejzlejší bestie šeptala hříšná slova a pokušení napít se poháru smrti mu připadalo až příliš mocné.

,,Mortem," pronesla paní a chlapec vydechl naposledy.