Autor: Kirrie77

Téma: Přepsaná historie

Poznámka: Kdo nemá rád ošklivé věci, jděte na Youtube a pusťte si k tomu písničku Bumpy Ride od Mohombi xD. Vím. Jsem strašný člověk xD.

Už dlouho jsem vám chtěla povyprávět příběh. Někdy je těžké ze sebe vyplodit to nejlepší, zvlášť když píšete knihu. Někdy se to však může stát tou nejdůležitější věcí, na které může záviset váš život. Sedím za stolem a snažím se nemyslet na to, co mě potká, když se mu tyto řádky nebudou líbit. Mohu se jen modlit a dál mačkat tlačítka na klávesnici. Za krkem ucítím horký dech a oči sledující mou práci. Strachem trnu, nervy se mi promění v pevný uzel a já zapomínám psát. Napomene mě, ať píšu a já ho s trhnutím poslechnu. Jenomže co mám psát? Moje nejhorší noční můra se odehrává právě teď, bojím se psát další na papír. Pokud nebudu volná ani v myšlenkách, jak pak mohu nadále existovat?

,,Pr-prosím, mo-mohla bych tu být sama? To-totiž je lehčí psát o sa-mo-motě," vykoktám, z očí mě opouští poslední zbytky slz. Ucítím jeho pohyb a hlavu zděšeně skláním dolů, jak čekám další ránu. Místo toho mi položí ruku (skoro až šetrně) na rameno. Slíbí mi, že odejde a že se mu to zatím líbí. Poté se za ním skutečně zavřou dveře a já se nepatrně uvolním. Chvilku zhluboka dýchám, abych se uklidnila a poté pohlédnu zpátky na obrazovku. Spatřím čtyři věty krveprolití mnou napsané a chce se mi zvracet. Neměl si vybírat zrovna mě. Nemůžu mu naplánovat vraždu!

Když mě sem odvlekl, viděla jsem ty ženy. Byly špinavé, otrhané oblečení na nich viselo jako cáry roztrhaného papíru, v jejich očích nezbyla ani stopa po klidu. Když se na mě podívaly, myslela jsem si, že se dívám do tváří ztrhaných zvířat. Ležely jedna na druhé v komoře, speciálně dělané pro sadistovy potřeby a z jejich pokorných výrazů, se mi zvrátil žaludek. Byly jako ochočená zvířata, která už dávno ztratila naději na osvobození.

Nemám zdání, jak jsem se sem dostala. Jen vím, že jsem dostala nejdůležitější úkol ze všech žen. Pán mi rozkázal popsat vraždu, velmi dlouhou a mučivou cestou, kterou by na jedné z žen mohl provést. Pokud bych tak nesplnila, udělal by mi to samé, co těm ženám. Neměla jsem jinou možnost, než ho poslechnout. Nebyla jsem statečná, neměla jsem nervy z oceli, nedokázala jsem ovládat průchod svým pocitům, a proto jsem psala. Psala jsem, jak mučit, jak zabít.

Když jsem s prací konečně hotová, Pán si pro ní přijde a nechává mě v jeho přítomnosti, když můj popis čte nahlas. Dělá se mi špatně od žaludku. Tohle všechno jsem napsala já! Tohle všechno teď provede nějaké ženě kvůli mně! Ani tyto myšlenky mě však nedonutí něco říct a ukázat tak Pánovi odpor. Myslím, že kvůli tomu jsem taky pořád naživu.

Konečně to dočte a vstane. Tváří se jinak, skoro, jako bych v něm dokázala probudit nějaké emoce. Jeho rysy se stáhnou do nepatrného úsměvu a v jeho očích zaplane oheň. Je to ale spíše dětský oheň, nevinný a natěšený, až bude moct provést přesné instrukce z papíru. Přejde ke mně a položí svou obří dlaň na mou hlavu. Neobratně mě pohladí a řekne mi, že jsem si vedla dobře. Poté opět odejde a já za půl hodiny uslyším zvířecí vřískot zdola. Lehnu si na postel a obličej schovám do polštáře. Uši si drtím rukama. Nemůžu to slyšet. Nemůžu! Po něčem, co mi připadá jako hodina, povolím a dovolím si odkrýt uši. Vřískot utichne a já vím, co to znamená. Vím, co na tom papíru je dál.

Poté už mám vše v mlze. Donutila jsem se už nepřemýšlet. Nebyla jsem toho schopná. Po tolika měsících psaní hromadného znásilnění v těch nejkrutějších podobách jsem to vzdala. Sledovala jsem klíč v zámku a potom svého Pána, jak přichází s úsměvem, který mohl znamenat jen jedno. V ruce drží tupou pilu a pravá skýtá můj papír. Odhodí jej na podlahu a já si naposled přečtu svou poslední poznámku.

Instrukce 14, rozřezání dívky v pokoji číslo 3.

Smířeně zavřu oči, jak jde můj Pán splnit můj pokyn.