Autor: inteljanca

Téma: Tisíce kroků

Konečně přestávka. Sedám si na školním dvorku do stínu pod stromy a z batohu vytahuji svačinu a sešit. Můj Kouzelný sešit. Co na něm je tak kouzelného? Vlastně nic. Tedy pro Vás. Je to totiž můj osobní svatý grál, věc, kvůli které jsem se ještě nepředávkovala práškama nebo neskočila z mostu.

Z boxu na svačinu beru jablko a ukusuji z něj, zatímco otvírám Kouzelný sešit na poslední popsané stránce. Krok patnáct set devadesát dva: Přežít další nudnou schůzku s psycholožkou. S potěšením tahám z penálu, který se až doposavad skrýval v mé tašce, červenou propisku a dopisuji k tomu bodu slůvko splněno.

Listuji celým zápisníkem. Krok třináct set osm: Napsat přijímačky na sto procent. Krok osm set čtyřicet devět: Naučit se na prověrku z geologie-desková tektonika. Krok čtyři sta padesát tři: Naučit se na test z chemie-alkany a homologická řada uhlovodíků. Krok šest: Samé jedničky na vysvědčení v pololetí. U všech stojí jedno červeně napsané slovo, splněno. V celém sešitě, u všech poznámek, kromě jediné, kromě kroku číslo jedna.

Krok jedna je pro mě velice důležitý a je to na něm vidět. Zabírá, oproti ostaním, šest řádků, je napsán úhledným písmem s grafickou přesností, u které jsem si povolila maximální odchylku jeden pikometr. Všechna písmena sedí pevně na řádcích.

Znám zpaměti každý záhyb, každou kudrlinku. Je to jedno normální jméno, čtyři naprosto obyčejná písmena, ale pořád ve mně vyvolává cosi neskutečného a mně nepřirozeného.

Kolikrát jsem to slovo psala, než jsem vybrala správnou barvu inkoustu, správný styl, sklon i sílu písma, stejně vždycky papír skončil naprosto rozmočený slzami. Ze stránky se pomalu vytrácelo to jméno.

Adam.

I teď, když se moje oči zapíchnou do onoho místa na první stránce, cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Rychle sešit zavírám. Pevné obálce ty slané kapičky neublíží.

Proč umím pochopit všechny ty složité věci z přírodních věd, ale nedokážu porozumět něčemu tak triviálnímu, jako jsem já?

Proč člověk nedokáže pochopit sám sebe? A proč, když se pochopí, mu cesta k poznání trvá tak dlouho? Kdyby lidi měli v sobě jasno, už dávno bychom věděli odpovědi na největší otázky lidstva. Je Bůh? Žil Ježíš? Jsme ve vesmíru sami? Jaký je smysl života? Tahle otázka je vlastně celkem jednoduchá, divím se, že tomu ještě nikdo nechce uvěřit.

Člověk, stejně jako jiné živočišné druhy, má jen jedno poslání, udržet svůj druh při životě-rozmnožovat se. Ale opět se dostávám k neprobádaným zákoutím lidské duše. Proč je tak složité najít toho, s kým chci pokračovat v předávání genetických informací? Nechci se spálit, chci toho pravého poznat hned na první pohled.

A nebylo by lepší být jako zvířata bez citů? Po... onom aktu hned konec? Prostě jde jen o to jedno, čau! Ano, takhle by to bylo jednodušší, alespoň by někteří cvokaři mohli dělat smysluplnější práci.

Kašlu na přemýšlení. Tahám z batohu náčrtník a tužky, chci něco namalovat. Ale jen dvacet minut sedím nad prázdnou stránkou, protože mi je líto zničit tu bělostnou krásu čistého papíru.

- - -

Po odpoledním vyučování jdu domů, klišé, já vím. Ale co může dělat patnáctiletá, prý psychicky narušená, holka s až přespříliš ustaranými rodiči.

Dneska je ta stará známá cestička k domovu úplně nová. Moje nohy totiž naprosto nenápadně pronásledují Adama. Dívám se tam, kam on a v duchu se bouchám do hlavy, že vlastně tu cestu vůbec neznám. Co to ten kluk se mnou dělá, že mě nutí si prohlédnout každičké místo, kam vstoupí, každičkou věc, na kterou pohlédne.

Je jako magnet, jako Kofola, na kterou já jako vosa letím. Přemýšlím, co mě k němu táhne. Výška-průměrná, není ani vysokej, ani malej. Postava-normální, nemá svaly, ale není tlustej, je... normálně hubenej? Vlasy-klasická střední hnědá, trošičku delší. Naprosto průměrnej kluk, jak by řekly holky od nás ze třídy. Dle jejich hodnocení rozhodně ne poslední, ale taky určitě ne první kluk ze třídy, se kterým by se vyspaly.

Blbky,všechny je zajímá jen vzhled a... jak ho má velkýho. Nechápu je. Adam je milej, hodnej, chytrej, trošičku tišší, ale ty jeho oči. Velké hnědé oči, které vás pečlivě sledují. Když se do nich díváte, nechá vás nahlédnout do nitra své duše a zároveň pochopí každičkou vaši bolest. Dívala jsem se do nich jen jednou a málem jsem se rozpustila.

Adam právě zastavil před panelákem, ve kterém bydlíme. Zůstávám strategicky ukrytá za keřem v mírné zatáčce. Když odejde stoupnu si na to místo, kde ještě před chvílí stál, dívám se tím samým směrem i pod stejným úhlem jako on. A musím vykulit oči, dívám se totiž do oken našeho bytu ve třetím patře.

Znovu si v mysli přehraju tu scénku, ano, určitě stál přesně takhle. A usmíval se, zasněně.

Sedám si na obrubník a nevěřícně koukám do našich oken. Kontroluji čas. Cože? Už mám být dvě hodiny doma. No co, vždyť sedím před naším domem, stačí vykouknout z okna a uvidí mě. Ale radši se zvedám a velmi neochotně odcházím domů.

- - -

Praštím sebou na postel. Po další hádce s rodiči o tom, kde se toulám, a že jíst budu co chci, kdy chci a kolik chci, jsem naprosto naštvaná, vytočená, rozžhavená do běla. Nemám na ně náladu. Na ně, na celý svět, kromě jednoho člověka.

Jenže co když nemá náladu na mě? Jak na někom poznám, že mu nejsem buřt? Tak to vezmu takhle, jak se cítím já, když ho vidím? Buší mi srdce, špatně se mi dýchá. Jsem rudá až na... za ušima. Podlamují se mi kolena, můj žaludek je jako na vodě a potutelně se usmívám. Jo, něco takovýhleho na něm určitě poznám...

- - -

Další naprosto nudný den ve škole, ovšem cesta domů je tím krásným dobrodružstvím jako včera. Adam opět zastavuje před naším domem a já se znovu schovávám za keřem. Ne, když sis to včera tak hezky vymyslela, tak to teď splníš. A sama sebe popoháním do akce.

"Adame," oslovím ho, když stojím u něj. Nevšimnul si mě, když jsem k němu šla, asi to, na co kouká, je nanejvýš zajímavé.

"A-ahoj, já," rozpačitě ze sebe souká, červená se a klopí oči.

Kašlu na to, že jsem se ho chtěla zeptat kam kouká. Je mi jedno, jestli se spálím.

Políbím ho, tady na ulici. Nesměle, ale zároveň i s jistou dravostí. Stojí jako přikovaný, ale já se neoddálím. I kdyby tohle bylo jen poblouznění, je mi to jedno. Ten pocit je tak krásný, ti motýli v břiše. Hlava mi třeští radostí pod přílivem endorfinů. A v momentě, kdy si říkám, že už to snad nemůže být lepší se pohne, přivine si mě do náruče a vzdychne mi do rtů.

A pak mě začne líbat. Hladově, něžně. Jsem omámená, málem omdlím. Otevírám ztěžklá víčka, dívám se přímo do jeho očí, které se na mne usmívají, v kterých je vidět vášeň a zároveň úleva.

Krok jedna splněn. To můj mozek se oklepal z hormonální bouře. Kčertu s nějakým sešitem i dvěma tisíci kroky v něm. K čemu mi byly tisíce přesně naplánovaných kroků, když jedno racionální rozhodnutí změní vše. Někdy je třeba řídit se srdcem.

Adam svůj polibek ještě prohloubí. Můj mozek se vzdává. Užívám si všechny ty pocity. Tupou bolest v hlavě, mrazení v zátylku, horko u srdce, šimrání v břiše. Užívám si i to, jak se mi uzlují střeva. Užívám si jeho blízkost, jeho teplo. Jeho rty.