Autor: -Mareka

Téma: bonusové téma z února: prohra x výhra/ svoboda x otroctví

Pod křídly malého letadla se na vzdálenost několika desítek metrů rýsovala tmavě zelená zem, tvořená pásmem jehličnatého lesa. Na první pohled se nedělo nic zvláštního. Jemný vánek lehce provlával tuhým jehličím a svou neotupitelnou snahou jej alespoň nepatrně rozkýval. Slunce teple skrápělo zem zlatavým světlem zapadajících paprsků. To vše byla ale jen předzvěst neodkladného děje, ke kterému se už dlouhou dobu schylovalo. Nikdo si to nepřipustil. Nikdo si to nemohl připustit. Nikdo o tom nevěděl. Ani ten největší jelen, hrdá ozdoba porostu, ani ten nejzavylejší vlk, král té divočiny, ani ten nejmenší mravenec, neviditelný atom toho živého organismu, kterému říkáme les. A přesto se to přihrnulo jako tsunami na plochou pláž.
Dnes ráno nebe slibovalo krásný den. Blankytně modré nebe slibovalo jeden z typických podzimních dnů ve stylu babího léta. Déšť a chmurná mračna se pro to ráno ukryla za obzor. Barevní motýlci hbitě obsadili řídce rozkvetlé louky a ptáci vylétli hlásat slunný den.
Zato ve městě za kopci se schylovalo ke zvratu. K revoluci. V brzkých ranních hodinách se porodní oddělení ve vysoké budově všestranně zaměřené nemocnice rozezvučelo dětským křikem.
"Maminko, máte chlapečka," neskrývala úsměv mladá sestřička.
"Jaymie," vydechla šestatřicetiletá žena jméno svého nově narozeného syna.
Malý Jaymie nehledě na skutečnost, že se právě poprvé ocitl na širém světě osobně sám za sebe se rozplakal jako každé jiné dítě v této chvíli.
"Je krásný, Lilian," pohladil po tváři svou manželku tmavovlasý muž a políbil ji do vlasů.
"Však já ho vidím," nepřestávala se usmívat Lilian, ačkoli jí víčka těžkla únavou. Vyhrála tenhle velký boj, trvající několik měsíců pro svého syna. Darovala mu život. Vyhrála pro něj život. Dala mu svobodu volně se nadechnout bez její pomoci. Bez číkoli pomoci. V tu chvíli, kdy ji radost obpletla srdce, jí nedošlo, jak tento moment, zachycující začátek jednoho života, může skrývat i pohnutý konec života jiného. Jedno narození. Jeden nový človíček. Jedno malé dítě. A snad jí to ani nikdy dojít nemohlo.
Ale právě v ten moment, kdy se malý Jaymie na jednom konci světa rozplakal, se společně s jeho pláčem roznesl do prostoru i pláč starší osoby.
"Nechci, abys odešla," plakal do hnědých vlasů osmnáctileté dívky její mladší bratr.
"Ani já ne," odpovídala mu smířeným hlasem sestra. "Ale nejde to jinak. Postarej se o mamku a Daisy."
"Postarám," slíbil jí bratr a povolil stisk. S mamkou a sestrou se brunetka již rozloučila a tak jí nezbývalo než nastoupit do připraveného vozu a zabouchnout za sebou dveře.
"Můžeme," zachrastil klíčky v zapalování řidič a auto se rozbručelo. Nedlouho na to se i dalo do pohybu. Na hnědovlasou dívku se otočila žena ze sedadla za spolujezdcem, tudíž vedle hnědovlásky.
"Takže Rovenavera Delakarlonová," přelouskala s námahou napsané jméno. "Osmnáct let, vítej na palubě," pronesla s neskrývanou poťouchlostí. "Jsi tu, protože prý tvá matka nemá na zaplacení všech výdajů a hrozí jí odebrání dvou nezletilých dětí," proškrtala něco v lejstrech. "Neměla si jich tolik dělat," odfrkla si, přičemž měla Rovena co dělat, aby neutrousila cokoli nejapného na její účet. Spokojila se jen se zavrzáním zubama. "Tvým cílem bude udržovat naše stroje neustále v chodu, staneš se údržbářem. Takových lidí je neustále nedostatek. Začleníme tě do týmu ve výzkumných laboratořích v Lechentonu, podzemní středisko, nenapácháš tam moc škody. A pamatuj, šéf nedává druhé šance, tudíž ti radím, snaž se."
Rovena jen mlčky poslouchala. S odchodem od rodiny a jakýmsi otroctvím se smířila už před dvěma roky, kdy žádost o práci v chemických laboratořích této tajné organizace podávala. Přesto ji odchod od matky a dvou sourozenců zasáhl. Netušila, kdy je uvidí. Netušila, jestli je vůbec někdy uvidí. Tuhle myšlenku raději rychle zavrhla a zahleděla se ven, aby alespoň trochu zamaskovala nahrnuté slzya nepřišla o to poslední, co jí zbývalo.
"Jsme tady," otevřela žena dveře a vystoupila z vozu. Rovena ji následovala. Ocitli se na asfaltové ploše s několika soukromými letadly. Rovena vytáhla z vozu svůj batoh a rozešla se za ženou, která už u jednoho ze směšně křehce vypadajících letadel předávala papíry pilotovi. Nasupeně pak prošla kolem Roveny, jelikož jí onen člověk sedící v kokpitu ani nenechal domluvit, vytrhl jí desky z rukou a zabouchl sklo.
"Hulvát," utrousila žena, když se vracela kolem Roveny.
Netrvalo dlouho a vznesli se k oblakům. Cesta byla dlouhá. Letadlo pod nohama Roveny vibrovalo a nenechalo ji ani na chvíli klidnou. Strach z těchto dopravních prostředků ji dokonce zbavil sžíravého smutku po rodině, který se jí dosud pomalu rozléval do celého těla. Proto se jí doopravdy ulevilo, když kovový pták znehybněl po dosedu na travnatou zem a bylo jí povoleno vystoupit.
"Rovenavera Delakarlonová?" přistoupil k dívce muž.
"Ano," vydechla Rovena.
"Alfie King, vedoucí údržbářského provozu," představil se jí muž s kyselým výrazem. "Zavedu vás k vaší směně."
Otočil se a vykročil tak rázným krokem, až musela Rovena chvílemi popoběhnout. Nezdálo se, že by ji tady rád viděl.
Rychlou chůzí došli až k betonovému bunkru. Rovena si pomyslela, že tak malou laboratoř snad nemají ani liliputi. Brzy ale byla vyvedena z omylu, co se velikosti laboratoře týče. Pod bunkrem se totiž rozléhala nekonečná síť chodeb a místností.
"Vaše pracoviště je tady," otevřel zprudka jedny dveře do temné místnosti King. "Vaši spolupracovníci vás zasvětí, já s vámi nemohu ztrácet čas."
A bez pozdravu odešel. Rovena se rozhlédla po temné místnosti a nevědomky se otřásla.
"Zvykneš si," ozval se za ní hluboký hlas. S úlekem nadskočila. Otočila se a pohlédla do očí postaršímu muži s pleškou.
"Jsem Tom," natáhl k ní ruku.
"Rovena," odpověděla.
"Proč sem cpou holky, to v životě nepochopim," odfrkl si Tom a po potřesení rukou se svalil do potrhaného křesla.
"Larsi!" zařval neskutečně silným hlasem, až Roveně zapraskalo v uších. Odkudsi se vynořil ušpiněný hoch. Jakmile uviděl hnědovlásku, nechápavě pozdvihl obočí.
"To si z nás dělaj srandu," pronesl po chvíli nakvašeně.
"Larsi, Rovena, Roveno, Lars," představil je bez mrknutí oka Tom. Lars jen pokývl hlavou a umaštěnou ruku se Roveně ani nepokusil nabídnout. Než stačil kdokoli cokoli říct, rozdrnčel se telefonní zvonek. Tom ho přijal a vyslechl si hovor.
"Vezmi Rovenu na desítku, rozbil se jim tam lis," pokynul směrem k Larsovi.
"Tam se upeče," zaskučel Lars a otřel si ruce do hadru.
"Alespoň si zvykne," ušklíbl se Tom. "Čím dřív, tím líp," dodal.
Lars vztekle mrštil po Roveně montérky a sdělil jí, že má dvě minuty na převlečení. Sám byl po této době připravený s taškou a nářadím u dveří a netrpělivě podupával nohou.
Za pár okamžiků poté oba vstoupili do místnosti deset. Rovena si pomyslela, že právě vkročila do síně pekla, takové tu bylo teplo, až se vzduch horkem vlnil. Jako na povel se právě na ni stočily pohledy všech přítomných.
"Co ta tu dělá?" ozvalo se od hloučku lidí. Nikdo neodpověděl.
"Beztak je to chudinka, proč by jinak byla tady?"
Šroubováky zaskřípěly.
"Co by byla..."
Hrdlo se jí stáhlo.
"Beztak to byla šlapka a zbásli ji pro věk."
Slzy jí rozpálily zrak.
"Třeba by ti dala."
Místnost se otřásla smíchem. Rovena vyběhla ze dveří a svezla se po zdi k zemi. Právě teď jí s nesmírnou bolestí došlo, co se stalo. Prohrála. Prohrála svobodu. Prohrála čest. Prohrála život.