Autor: Stromenka04

Téma: +

Poznámka Antili: Pokud bych dnes se zveřejňováním na někoho zapomněla, prosím, ozvěte se. Nová témata vydám do konce týdne.

Pokaždé dokázala poznat, když se má tvář stala zklamanou, nebo ušmudlanou od horkých slz. Radostné a usměvavé rty a zářící oči, rozpoznat nedokázala, i když se o to velmi snažila.

Nyní nejspíše cítila, jak mi těžce bije srdce a spocené dlaně si pokládám na rozklepaná kolena. Netušil jsme, co bych měl udělat, to byla myšlenka, která mně znervózňovala, poněvadž jsem nejraději měl všechno pod kontrolou.

„Nemusíš se stydět za svůj strach, Země. Každý z nás se někdy bojí a já se ti za to vážně smát nebudu, proč bych to dělala? Nebudu se chovat podobně jako lidé," zašeptala drobná žena, jež si přiložila červený hřejivý kámen do kostnatých rukou a několikrát si slabě povzdechla. Celým tělem zaškubala, jako kdyby sama nad sebou ztrácela kontrolu, než se znovu lehce usmála a pohladila jej po hřbetu ruky.

V těchto okamžicích jej upřímně děsila, protože mu připadalo, jako kdyby najednou ožila jiná bytost v ní, po dlouhé měsíce schovaná. Věděl sice, z jakého důvodu musela v dlani držet plochý kámen, přesto se pokaždé velmi obával, aby znovu byla tou Iluou, která měl z celého srdce rád. Nejvíce mu vadilo, že nevěděl, jak by jí měl pomoci, kdyby jí skutečně potřebovala, poněvadž by mladé ženě se svojí šikovností nejspíše ještě více ublížil.

„Myslím si, že se před nimi vydržíme ještě ukrývat?" otázala se a svými prázdnými důlky, kvůli kterým mohla vidět pouze děsivou roušku tmy a nic jiného, hleděla chlapci do míst, kde by měl mít tvář.

Zavrtěl hlavou, ale za několik okamžiků si uvědomil, že nemohla přeci vidět jeho nesouhlas. „Ne, určitě nás brzy objeví. Tebe zabi...Připraví o kámen a mně popraví. " Na několik chvil se zakoktal, poněvadž si nebyl jistý, jestli si dívka sedící na jeho klíně uvědomuje, že s největší pravděpodobností oba v nejbližších dnech zemřou. Bylo to smutné a nespravedlivé, ale nemohli se před svým osudem ukrývat neustále, každou chvíli je musel někdo najít a jít je udat.

Žena se zamračila a stoupla si na nohy, aby se nad svým partnerem vypínala do výšky. „Nemohl by si alespoň na chvíli předstírat, že je všechno v pořádku," zasýpala těžce a klekla si před něj, jako kdyby jí docházely veškeré síly, které ještě měla. „Nejsem hloupá a uvědomuju si, že zemřu, sama cítím, že přichází čas znovu se odebrat na mojí rodnou planetu, kde mně snad důstojně pohřbí a rozloučí se mnou." Kdyby mohla, nejspíše by se rozplakala, ale ani toho nebyla schopna, poněvadž jí to bylo již od narozením zakázano.

Chlapec se ovšem nehodlal vzdát své myšlenky, nechtěl své přítelkyni nalhávat věci, které se nikdy nestanou. „Chceš po mně, abych ti říkal, že bude všechno v pořádku, že si řekneme své ano, nebo to, co se říká na vaší planetě a budeme žít v poklidu a harmonii? Nemůžu ti nic nalhávat, nic nebude dobré." Hlas zvýšil natolik, že na bledou hromádku štěstí křičel.

„Prosím, já tě upřímně prosím, řekni -."

Nestačila dopovědět svojí větu, poněvadž oba dva zaslechli kousek od sebe výstřely a křik, který se nesl po celém nočním lese. Nejraději by utíkal a nevzdával se, ale dívka neměla již žádné síly, jak také napovídal kámen, který začal více a zářivě hřát, aby se dokázala zvednout a on sám by jí nejspíše neunesl na takovou dlouhou dobu, aby jim dokázali společně utéci.

Proč ještě bojovat, když je boj dávno prohraný? Ani on sám neměl sílu a ani chuť, neustále ukrývat a každý den se modlit, aby to nebyl jejich poslední.

Opřeli se o hrubý kmen stromu a tiskli svá těla k tomu druhému, aby se zahřáli. Dívka, kvůli které se museli neustále ukrývat, poněvadž lidé na planetě Zemi nedokázali pochopit lásku mezi pozemšťanem a mimozemšťanem, který musel být okamžitě po objevení zlikvidován i s jeho přítelem, aby se již nic tak odporného neopakovala, začala zpívat svojí rodnou píseň.

Po několika minutách nemohla ovšem už ani zpívat, proto v tichosti seděli a vzpomínali na svoje společné okamžiky. I když si většinu času, kterou spolu prožili, neustále povídali, nyní věděli, že si nemají již nic říct. Možná by chlapec mohl povědět, že ji upřímně miluje a dívka zašeptat, aby se pokusil si zachránit život, ale nač to říkat, když to oba dva moc dobře věděli?

Malý kámen naposledy rudě zazářil, než jeho plamen vyhasl, stejně jako dívčino křehké tělo, které dopadlo do jeho náruče.

Rovzlykal se a hlasem, v kterém byla ukryta veškerá bolest, zakřičel, až se jeho slova rozezněla po celém velkém lese. Měli se snažit ukrýt, neměl se snadno vzdát, mělo mu záležet alespoň na dívčině životě, ale jak by jí těmito činy pomohl, když nevěděl, jak uzdravit nemocný kámen, o kterém nevěděl zhola nic?

Nechal se odvést do malé místnosti, kde byl dlouhé hodiny vyslýchán, ale nepověděl o tajuplné dívce ani slovo, alespoň tento slib, který si dal na začátku jejich vztahu, chtěl splnit.

Byl surově zbyt, aby promluvil, ale ani to ho nedonutilo vypravit ze svého vyschlého hrdla ani slovo, proto jej popravili a jeho odevzdanou a poněkud klidnou hlavu hodily na hromadu dalších bezcenných osob, které je zradili a neměli tedy právo žít.