Autor: YellowLey

Téma: Prázdná mysl

Světlo zhaslo. Najednou byla úplná tma, neviděla ani siluety věcí. Jen černo. 

"Ricku?"

Žádná odpověď. 

Slyšela pohyb a zdálo se jí, že rozeznává jeho vysokou postavu. Hýbající se kousek černa.

"Ricku? To jsi zhasl ty? Kde jsi?"

Vstala z křesla a tápala místností k vypínači. Kroky teď slyšela za sebou. Srdce se jí rozbušilo o něco rychleji, ale odmítla si přiznat, že má strach. 

"Co blbneš? Proč jsi vůbec přišel?"

Začínala mít vztek. Natáhla ruku, aby konečně rozsvítila, ale těsně předtím, než se její prsty dotkly vpínače, jí zápěstí uvízlo v ocelovém sevření. Vykřikla. Do hlavy se jí draly obrazy hrůzy, vzpomínky na děs a na bolest. Záchvat histerie, který ji přepadl, když ho uviděla stát ve dveřích, ji měl varovat. Ale ona ho potlačila.

Jeho paže ji svírala tak pevně, že by neměla šanci na únik, ani kdyby se k němu dokázala vzchopit, ale ona jen strnule zůstala stát.

"Přišel jsem, protože jsi moje."

Tichý šepot jí projel jako nůž. Na krku cítila jeho horký dech.Páchl alkoholem a trávou. Tiše zasténala.

"Ne"

Třásla se a nohy ji už neunesly. Opřela se o jeho tělo.

"Už ne. Prosím.... Já už nemůžu.... Prosím.... Proč už mě nenecháš být? " Trhaně se rozvzlykala.

"Už nechci. Já..... já chtěla aby to už skončilo....."

"Ty děvko!"

Ohromná síla šílenství a alkoholu s ní mrštila o zem. Hlava jí třeštila a v prsou se jí rozlila omračující bolest. Strachem a bolestí probleskla jediná myšlenka. Myšlenka, která ji nemohla opustit ani v největší hrůze. Přitáhla kolena k tělu a schoulila se na zemi.

"Opustilas mě. Vědělas přece jak tě potřebuju." 

Řval jako smyslů zbavený a jí nachvilku svitla naděje. Někdo ho uslyší. Zachrání ji. Pak se odkudsi z hlubin mysli vynořila vzpomínka. 

Sousedka u plotu. V ruce koš s právě sebraným prádlem. 

"Takže pan Thomas jede na služebku? To budete dva dny doma sama? "

"No já bych se bála, ve vašem stavu...... No, řekla bych vám, ať jste u nás, ale neteř se v úterý vdává. To víte, to nemůžeme vynechat"

"Tak to zvládněte. Buďte opatrná a tak. Nepouštějte cizí lidi domů, vždyť víte, jako v tý pohádce....."

Jsou pryč. Nikdo nic neuslyší, nikdo jí nepomůže. Mobil měla v kuchyni a on jí stál v cestě. Jenže teď musela něco udělat. Kdykoli předtím šlo jen o ni. Teď už ne. Teď to nemohla vzdát, schoulit se v koutku a přečkat to, jako to udělala tolikrát.

Vzhédla k němu. Její zrak už trochu přivykl tmě, takže ho viděla. Tyčil se nad ní, vysoký jako hora, děsivý jako sám ďábel. A za ním, u zdi, byla její naděje. Dřevěná komoda, v jejímž prvním šupleti ležela Thomasova zbraň. Ale jen představa toho, že by se mu skutečně mohla postavit ji ochromila. Nikdy to neudělala. Nikdy. Až Thomas ji zachránil. To pro lásku k němu dokázala opustit peklo. A teď tu nebyl. 

Ale byl tu nový život, skrytý pod srdcem, a ten teď musela chránit ona. Křičel na ni, ale ve víru myšlenek nedokázala vnímat co říká. Slyšela jen hrubý hlas, zlá a špinavá slova, která byla cítit alkoholem. Nadechla se, na vteřinu zavřela oči a pak to udělala. Rychle jako myšlenka skočila na nohy a prosmýkla se kolem něj. Byl zjevně opilý a dřív, než si uvědomil co se děje, stála u komody.

"Marion" 

V jeho hlase bylo slyšet překvapení. Jako by ho její únik vytrhl ze záchvatu vzteku. Nepokusil se ji znovu chytit, jen zůstal stát na místě. Ruka, kterou předtím vztáhl za ní, mu poklesla k boku. Ten výjev ji na chvilku zarazil, ale hned se zas vzpamatovala. Otevřela zásuvku a po hmatu našla pistoli. Když ji sevřela v ruce, znovu se roztřásla a rozvzlykala. Nezastavila se však. Pomalu ji vyndala a namířila hlaveň na muže, který byl dlouhé roky její největší noční můrou.

"Rozsviť."

Samotnou ji překvapil zvuk jejího hlasu. Jeho zřejmě taky.

"Marion..."

"Rozsviť!Teď hned!"

Poslechl ji. Několik kroků ke stěně. Raz, dva, tři.

Pak cvaknutí a světlo. 

Teď poprvé spatřil zbraň v její třesoucí se ruce. Strnul a s otevřenou pusou na ni zůstal zírat. 

"Ricku. Já....já nechci střílet. Jdi pryč."

Ani se nehnul. V jeho tváři už nebylo ani stopy po vzteku, zdála se jen vyděšená a zmatená.

"Musíš jít pryč" 

Hlas se jí třásl a mísily se do něho nekontrolovatelné vzlyky. Zkusila to znovu. 

"Musíš jít pryč. Mě jsi mohl mlátit, ale jemu neublížíš." 

Položila si levou ruku na břicho a to jako by jí náhle dodalo odvahy. Třas přešel.

"Takže ty jsi...Ty jsi...."

"Ano"

Zhroutil se do křesla a hlavu složil do dlaní. Vypadal zlomeně.

"Marion. Proč jsi odešla?"

Ruka se zbraní jí pomalu klesla. 

"Už to nešlo. Už jsem nemohla každé ráno zakrývat modřiny make- upem a hrát, že je všechno v pohodě."

"To on tě odvedl, viď? Bez něj bys to nedokázala." 

To bylo konstatování. Znal ji. Ne, nedokázala.

"Miluješ ho?"

"Ano"

"A jsi šťastná?"

Lehce se pousmála. Před očima jí proběhly okamžiky prožité s Rickem. Protože i tam byly hezké věci.

"Mám manžela, který mě miluje, hezký domov, čekám dítě. Jistě že jsem šťastná."

Usmál se. Smutně. 

"Se mnou bys nebyla. Víš, ty hlasy v mojí hlavě....."

Odmlčel se a prsty si mnul čelo, jako by je tím mohl vyhnat.

"Je to horší. Pořád horší od chvíle, co jsi odešla. Proto jsem přišel. Chtěly, abych tě zabil."

Strach ji opouštěl a nahrazovalo ho to, co ji takovou dobu drželo u něj. Lítost. 

Vypadal tak uboze a zlomeně, zmožený životem. 

"Mě je to tak strašně líto. Tak moc se nenávidím Marion. Já už nechci nikomu ubližovat. Už je nechci slyšet. Nikdy. Chci mít konečně prázdnou mysl."

Chrlil ze sebe proud slov a nezvladatelně se třásl. Klekla si před něj a stiskla mu ruku. Nebylo co říct.

"Marion?"

"Ano?"

"Dokážeš mi to někdy odpustit?"

Dívala se do jeho zvláštních očí, které byly zase tak plné něhy. Na jeho ztrápenou tvář a posmutnělý úsměv. 

"Odpouštím ti."

Pokýval hlavou. 

"Já už nemám naději. Nechci ji brát aspoň tobě."

"Co to ří...."

Neposlouchal ji, mluvil dál.

"A už nikdy nechci slyšet ty hlasy. Chci mít prázdnou mysl." Krátce se odmlčel. 

"Miluju tě." Dodal.

Nadechl se, nachvíli jako by se v něm všechno zastavilo, a pak se to celé stalo hrozně rychle. Vyrazil, vytrhl jí z ruky pistoli a vrhl se zády ke stěně. Zaječela, ale on nenamířil zbraň proti ní. Přložil si hlaveň ke spánku.

"Neee"

Vrhlase k němu. 

"Ne. Ricku. Neee." 

Nikdy nezapomněla na jeho něžné oči, tak, jak je uviděla těsně před tím, než se ho stihla dotknout. Těsně před tím, než se ozvala rána.